Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• báseň
• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Matelots! matelots! (Les Rayons et les Ombres)

Své plachty, lodníci, vy někdy rozvinete,
dnes třeba veselí, však častěj zasmušilí,
a při mdlém svitu hvězd svou cestou pohlédnete
na přístav, břeh neb tes, kam loď se větrem schýlí.

Vy závistníci soch podstavce rozhlodáte,
pět ptáci budete, vy větve v zeleň hnáti,
vy brány spadnete, jež břečtan za háv máte,
a zvony, na váš hlas vsi budou žít i spáti!

Měníce povahu dle různých lidí mravu
jak bludné pochodně vy chodci pospíšíte;
a v dumách budete dál kráčet skrze vřavu
a časem nad hroby se leckdy zamyslíte!

Vy duby vzrostete ve hloubi lesních mýtin
ve dálkách mlhavých, při jasném podvečeru,
vy vrby schylte se, u vlhavých sítin
se zhlížet budete ve močale a v šeru.

Cítíce křídla růst, se hnízda zatřesete!
cítíce osení, se brázdy rozvlníte,
své jiskry, krvavé pochodně, rozvrhnete,
jež jak duch zmámeny zavíří v chůzi hbité.

Vy hromy budete jak moře hlásat Boha,
vy zdroje živit svět, jejž květen povyzlatí,
stín chmurný člověka zachytí vlna mnohá,
a člověk jako proud se budou dále bráti!

Věc, člověk, předmět, duch svou drahou půjde dále
za cílem, zákonem neb vášně svojí svodem,
ku dílu chmurnému svůj kámen přidá stále,
jež staví stvoření zde s celým lidským rodem.

Však duch můj jedině se s otcem světa snoubí,
jenž dává v žízni nám, ať v stínu nebo jasu,
své nebe, ohromnou tu urnu, z jejíž hloubi
klid možná čerpati a úkoj v každém času.

Své plachty, lodníci... ve francouzském originálu (Matelots! matelots!)

Matelots! matelots! vous déploierez les voiles;
Vous voguerez, joyeux parfois, mornes souvent;
Et vous regarderez aux lueurs des étoiles
La rive, écueil ou port, selon le coup de vent.

Envieux, vous mordrez la base des statues.
Oiseaux, vous chanterez! vous verdirez, rameaux!
Portes, vous croulerez de lierres revêtues.
Cloches, vous ferez vivre et rêver les hameaux.

Teignant votre nature aux mœurs de tous les hommes,
Voyageurs, vous irez comme d'errants flambeaux;
Vous marcherez pensifs sur la terre où nous sommes,
En vous ressouvenant quelquefois des tombeaux.

Chênes, vous grandirez au fond des solitudes.
Dans les lointains brumeux, à la clarté des soirs,
Vieux saules, vous prendrez de tristes attitudes,
Et vous vous mirerez vaguement aux lavoirs.

Nids, vous tressaillirez sentant croître des ailes;
Sillons, vous frémirez sentant sourdre le blé.
Torches, vous jetterez de rouges étincelles
Qui tourbillonneront comme un esprit troublé.

Foudres, vous nommerez le Dieu que la mer nomme.
Ruisseaux, vous nourrirez la fleur qu'avril dora;
Vos flots refléteront l'ombre austère de l'homme.
Et vos flots crouleront, et l'homme passera.

Chaque chose et chacun, âme, être, objet ou nombre,
Suivra son cours, sa loi, son but, sa passion,
Portant sa pierre à l'œuvre indéfinie et sombre
Qu'avec le genre humain fait la création!

Moi, je contemplerai le Dieu père du monde,
Qui livre à notre soif, dans l'ombre ou la clarté,
Le ciel, cette grande urne, adorable et profonde,
Où l'on puise le calme et la sérénité!