Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický (nakladatelství Dr. Eduarda Grégra, 1874, Praha)

Sváteční zpěv Nerona

(Alfredu de Vigny.)

Nescio quid molle atque facetum.
(Horatius)

Nás nuda utrápí! - kdo mudrc, jí se zbaví!
Nuž tedy ku plesu, jejž k obdivu všem slaví
dnes Nero, caesar váš, a konsul po třetí;
on harmonie bůh, on vladař šíré země
chce jonskou píseň jemně
ku lyře osmi strun vám k hodům zapěti!

Na plesný rozkaz můj sem všichni v. tuto chvíli!
Ó takých rozkoší vám nikdy nestrojili
Pallas propuštěnec, ni Hellen Agenor;
ni hod, když orgie své vlny rozpoutaly,
kde přísný Seneka, jenž Diogena chválí,
se mísil s pohárem v bachantek chor!

Ni kdy po Tibeře Aglaë plula s námi
nahá v své galeji - když chvěl se nad vodami
stan její asijský brilianty posetý;
ni prefekt batavský, hlas lyry jej provázel,
když otroky lvům házel,
jenž tiše skrývaly své drápy pod květy!

Řím celý zapálím před vaším zrakem. - Vzhůru!
S té věže zírat chci skrz kouře mrak a chmůru,
jak plamen divokou se valí bystřící;
nač plané zápasy? nač lvů a lidí vraždy!
Dnes cirkus veliký jest Říma vršek každý,
kde s Římem válčí oheň jiskřící.

Jest slušno, světa pán, když nuda jeho čelo
zastíní zoufalstvím, jež dlouho v něm už vřelo,
by bleskem jako bůh směl házet po chuti!
Hod začíná! - Pojďte! - Noc klesá k zemi šedá
a požár -, hydra, zvedá
své žhavé jazyky i stín svých perutí!

Sem pohleďte, jen sem! - Ó kterak rozvinuje
svě tělo obrovské, kouř z něho, plamen duje,
hle, zdá se, líbá zeď, která se kloní v pád!
Ha, v jejím objetí jak paláce se chvějí!
Zeť nelze polibky tak vraždit jak rty její!
Ó jak bych teprv líbal rád!

Ó slyšte temný hluk! - ty vizte páry tmavé!
ty lidi bloudící jak černé stíny! - v žhavé
to moře kráčí smrt a v ticho halí se...
Tu brána kovová a tam sloup zlatohlavý
se v bronzu proudy taví
a řekou plamennou k Tibeře valí se!

Tu mramor s jaspisem, porfyr - vše pokáceno,
i sochy bohů v prach! - co platno božské jméno!
V triumfu letí žár, kam chci se otáčí;
jak roste v běhu svém a deště jisker střásá
a vítr severní jak orel nad ním jásá
a křídly tepe jej a rozvláčí!

I hrdý Kapitol už padá! - v jisker kmitu
lile, Sully aquadukt ční jak most ke Kocytu!
Jak chci, tak roste žár; věž, palác klesá v něm.
Tak všude najednou nad Římem plamen vzlétá,
vzdej dík mně, paní světa,
že stkal jsem nad tebou tak jasný diadem!

Už dítě slýchal jsem zvěst sibyllinských bájí:
že hradby sedmi hor i věčnost přetrvají,
že Romy pod nohou kdys zkrotne, zemře čas,
že hvězdy její lesk červánkem teprv vzchází -
Ó moji přátelé! jak málo hodin schází
k té věčnosti, teď uzří každý z nás!

Jak nádherný to žár, čím tmavší noc v svém hávu!
Sám jistě Herostrat by záviděl mi slávu.
Pro moje rozkoše co lidu pláč a vzdech?
Jak prchá poděšen! - leč plamen letí za ním -
Mým věnec vemte skráním,
by plamen divoký květ jeho nesežeh'!

A krev když postříká vám šat i věnců květy
ó rychle umyjte vše skvrny vínem z Kréty!
Jen duše zločinců se kochá, zří-li krev;
radostí vznešenou hru děsnou skryjte v spěchu,
nač obtěžovat sluch si mořem dum a vzdechů?
Je písní uduste! nuž v zpěv! Jen zpěv!

Já ztrestal tento Řím, jenž v kouř a dým se halí,
jenž dneska Joviši a zejtra Kristu pálí
své kadidlo, ten Řím vší cti a pravdy prost.
Před mojí velebou hle jak se ve prach řítí!
I já chci chrám svůj míti,
vždyť ještě věčný Řím svých bohů nemá dost!

Já Rómu zapálil, by z rumů nová vstala,
by podlé křesťanství svým pádem pochovala
ó vizte jeho kříž, jak padá bez moci!
Jak nenávidím jej! kam dech můj sáhnout může,
smrt budiž křesťanům! - Teď přineste mi růže
jest vůně růží sladká, otroci!

Příteli S. B.

Perseverando.
(Devise des Ducie)

Orel, to genius! na skálu v bouři sedá,
na horách vysokých nejvyšší hroty hledá
dne plápolavý vzchod pozdraví jeho skřek;
v močálu kalný tok nevnoří nikdy spáry,
ve slunce pozírá a stále s jeho žáry
svých zraků mísí paprslek.

Ne v mechu měkký klín, leč do skal hnízdo sází,
do skal, jež rozpoltil blesk hromovými rázy,
do skulin ledovců, jež zrak div neděsí;
na boky pyšných hor a mezi trosek zděmi
staví větrům v hru mezi roklemi dvěmi,
tož propastí a nebesy!

Ne červy plazivé, ni včel roj zlatokřídlý,
ni vážek pestrý tlum, jenž mihá se nad zřídly,
za kořist nenosí lačnícím dětem svým;
ne, sovu tajemnou, jež denní světlo mijí,
ohyzdnou ještěrku, a hada, jenž se svijí,
nahází v skalné hnízdo jim.

Ó hnízdo královské! paláci polo v sněhu,
jejž hrozí zasypat lavina ve svém běhu!
tam lásce genius své děti zasvětí;
tam k slunci obrací jich zrak, v nějž blesky vlívá,
pod svojí perutí jich mladé duše skrývá,
než také jednou vyletí!

Proč, druhu, lekáš se, když náhle kol tvé hlavy
svůj bleskná vichřice plášť rozbaluje tmavý,
když jedovatý plaz v tvé hnízdo hlavu vznes'?
Toť tvoje první hra! toť první tvoje svátky!
Vám orlům svědčí boj i každého dne zmatky,
bouř každá jest vám hod a ples!

Ó zaplaň! teď jest čas! A když se bouř rozlítí,
na duhu pamatuj, jež v mraku nejlíp svítí.
Své božské myšlénky ať činy vyplníš!
Svou peruť rozepni, můj orle! ruku dej mi,
sem, bratře poeto! a mladou lyru sejmi,
ó hvězdě, hvězdo výš, jen výš!

Ta mlha svítání ve brzku se rozptýlí.
Že's orel, slunce syn, svět pozná v krátké chvíli.
Pojď, jmena tvého zvuk buď zpěvem urvaný!
Pojď, oné slávy lesk, po níž se množství žene,
jest jako prapory ve bitvě uchvácené,
jenž nejhezčí jsou - ztrhány!

Viz vlasatice pouť, jak roste těmi světy,
jež v jícen zhltila - ó hleď na její lety!
Tak, mladý gigante, též vzrůstej v běhu svém,
tak vzdálen všedních cest, myšlének světy v duši,
tvůj smělý genius vše mrzké vazby zruší
a růsti bude každým dnem!

Tobě

V stínu křídel tvých ochraňuj mne!
(Žalm 16.)

Již dlouho mlčící má písni vzbuď se zase!
Buď vřele uvítán tvým zvukem onen den,
jenž jmenu jejímu se zvedá ku okrase,
den mezi všemi vyvolen!

Sám bůh mé mladosti, o dítě! seslal tebe,
můj osud nevlídný, ty čistá, vyjasníš!
jak bílé hvězdy svit, když mlhy kryjí nebe,
ve ráji mladých snů já tebe viděl již!

Tu k tobě pravil jsem: "Pojď sdílet štěstí semnou,
jež věčnost nezlomí ni žití zápasy!"
já tenkrát mladý byl a neznal bouři temnou,
kde hvězdy budoucna minulost uhasí.

Teď sladká náklonnost ve plamen vášně roste;
již nevrátí se víc čas mládí krásnější,
kde život byl mé duši prosté
jen sněním dítěte, jež láska zkonejší.

Svou oběť probouzí - jen krátkou zdřímla chvíli -
dnes černé neštěstí se smíchem šíleným,
a místo rozkoší, o kterých dřív jsme snili,
hle, tužby zklamané před zrakem zkaleným!

O srázy skalnaté na lodi ztroskotané,
když kalich života pln žluče musím pít;
bez slzí dívky milované
jak sirotku lze žít?

On prchá zoufalý, když hodovníků hlavy
ve šťastné hodině květ růží ozdobí;
číš kypící, když hod se slaví,
jest jemu popelnicí nad hroby!

On mezi živými jest lampou doutnající,
i svět jej vyhostí, v poušť jeho bolestí;
a sotva jemu lze své zraky zoufající,
jež kypí slzami, ku nebi povznésti.

Ty ale vstaň a pojď a chtěj mou těchou býti,
a jedovatý šíp ty vytrhni z mých ran,
chtěj pro mou lásku žít, jak pro tvou já chci žiti,
já dost již vytrpěl, bych moh' být milován!

Kéž pusté žití mé tvůj úsměv zkrášlí zlatý!
Zde štěstím nejvyšším jest pouze lásky sen;
mně navždy nemohou být svity zoře vzaty,
bych třeba v noci žil, přec mohu uzřít den!

Ku slávy výšinám se nechce zpěv můj vznésti;
a byť i v úděl můj ta hořká padla čest,
tu nikdy nemysli, že v chotě tvého štěstí
se vmísí jeho slávy zvěst.

Ve vábné samotě nás křídla lásky skryjí,
ku štěstí našemu zda světa potřebí?
had, jenž se v prachu svíjí,
dvé ptáčat nevidí, jež letí ku nebi!

Však jest-li život můj, loď proudy moře štvaná,
by tebe lekat měl v svých změnách bouřlivých
pak prchni, lásko má, ty draze zbožňovaná -
ty na mne čekej, matko písní mých!

Již usne bez hnutí mé srdce roztoužené
v tmách noci blažené v svém hrobě bez ozdob,
snad slzou lhostejnou se někdo rozpomene
na zašlou píseň mou i na můj zpustlý hrob!

Leč ty - před neštěstím kéž osud tebe chrání,
tvé cesty životem kéž nedotkne se žal! -
ty neplač pro toho, jenž umře beze lkáni
a jenž tě vřele miloval!