Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický (nakladatelství Dr. Eduarda Grégra, 1874, Praha)

Ještě tobě

Ahora y siempre.
(Devise des Pomfret)

Jen tobě píseň má, vždy tobě musí zníti!
Zpěv lásky, manželství jen tobě zasvětím!
Čí jméno mocněji mé nadšení roznítí?
rci, odkud písně mé? zda jiný pramen vím?

Mně září pohled tvůj v života rozvalinu;
i sen můj radostný tvým zjasněn obrazem;
ty držíš ruku mou, když noha kráčí v stínu,
tvých očí paprsky jsou nebes odkazem!

Ty střežíš modlitbou můj osud nepříznivý,
ta nad mou hlavou bdí, když usne anděl můj;
a jak tvůj slyším hlas tak čilý a zas tklivý,
hned hřímej osude! hned bouře žití duj!

Zda nezní v nebi hlas, jenž zpátky volá tebe?
Zda z luhů édenských ty nejsi cizí květ?
a duch můj v duši tvé, ó sestro panen nebe,
zda nemá odlesk tvůj a píseň má svůj znět?

Když zašustí tvůj šat, an k boku jsem ti sednul,
když najdu v oku tvém, co v snění tušíme,
tu jak bych v myšlénkách oponu chrámu zvednul,
tu dím jak Tobiáš: Hle, anděl v noci mé!

Mrak těžkých bolestí se musil rozplynouti,
když spojen osud náš - já stál zde mlčící,
jak pastýř pravěku, jenž umdlen dlouhou poutí,
když pannu uviděl se blížit k studnici!

Já tebe miluji jak vše, po čem duch touží,
jak matku rodiny, jež plna vzácných rad,
jak sestru důvěrnou, jež s ochotou mi slouží
ve stáří chmurných dnech, jak dítě rajských vnad.

Ó já tě miluji, že při tvém jménu pláči;
vždyť cesta životem jest bouře jen a žal!
Hle onen stinný strom, kam pouští noha kráčí,
do výše nad námi již větve rozepjal!

Kéž mír a veselost bůh navždy tobě vrátí;
jej prosit chci a on dny tvoje nezkalí,
on, věrná duše má, ti musí požehnati,
on štěstí poklady ti za ctnost odhalí!

Její jméno

Nomen aut numen.

Kol hlavy svatých zář a vůně lilie bílé,
ruch poslední, když hasne den,
i rada přítele, pláč dívky na mohyle,
a s "bohem" tajemné, když loučení jde chvíle,
zvuk polibku a lásky sen;

Na mraku po bouři ve zlatém slunce plání
jak trofej vítězná když duha rozkvěte,
když drahý, známý hlas slyšíme při shledání,
a panny modlitba a nejtajnější přání,
a první snění dítěte;

Zpěv z dálky stlumený, vzdech Memnona dle báje,
když červánek ho polije,
a šumot doubravy, jež chvěje se a taje,
co jenom v myšlénkách zní krásného a hraje...
ó jméno její sladší je!

Jak tklivou modlitbu ó vyslovte je tiše!
Leč za to v písni mé nechť zazní v každý čas!
Buď světlem mystickým, kde tmí se chrámu výše,
buď heslem posvátným, jež z ideálů říše
vždy opakuje tentýž hlas!

Ó moji přátelé! než smísím roztoužený
v své písni, která zbloudila,
se jmény jinými a s marné pýchy jmény
to jméno andělské, jak poklad drahocenný,
jež láska v duši ukryla:

Ó zníti musí tu akkordy nebeskými,
jež v kleče slyšíme, mých zpěvů věrný hlas;
až vzduch by pozachvěl se tóny tajemnými,
jak v letu neviděn by náhle křídly svými
se mihnul anděl kolem nás!

Stínu dítěte

Qui es in coelis!

Ó v sférách, ve sluncích a ve moři hvězd zlatých,
ve branách azuru, palácích safíru,
ve světla paprscích a ve závojích svatých,
jež nazvedají dechy zefyrů!

U blaha pramene, ve lásky věčné lůnu,
zkad seraf žíznivý mok čerpá plamenný;
u kruhu z paprsků kol zářícího trůnu,
jenž otáčí se stále, bez změny!

A ve hrách milostných s dítkami nevinnými,
když stará souhvězdí, jež bloudí obzorem,
se snaží zadržet a hlasy stříbrnými
jich vratké osy vodí prostorem!

Když v sladkém objetí se andělé k nim sklání,
a tisknou na jich rty polibky horoucí;
s úsměvem ptají se, zda nepolekal v spaní,
už v kolébce je život budoucí;

A blesky ozářen když všemi kruhy nebe
je Ježíš povede s anděly se všemi,
a místo nejlepší jim určí vedle sebe,
by vyplnil, co slíbil na zemi;

V tom štěstí, velebě, kde blaho, mír i sladký
bez žluče, bez konce tě čarným zkojí snem,
ó dítě! bez slzí a bez polibků matky,
rci, zda nebudeš v nebi sirotkem?

Mladé dívce

Nač se rmoutiti, něžná dívko?
Což nejsi mlada?
(Litevský Daïno)

Ty nevíš posavad, jak sladké žití ráno;
nám, dítě! nezáviď věk strastí bouřlivých,
kde srdce nadarmo se spouzí upoutáno,
kde sladší je tvůj pláč, než veselý náš smích.

Tvůj bezstarostný věk jest sladké zapomnění!
Ve vzduchu prostorách se rozplývá jak tón,
jak jásot radostný, jenž mizí v nočním snění
a jak na moři alcyon.

Oh! užij mladosti! jen jednou trvá s námi;
nač urychliti čas, v němž uzraje duch náš?
Dny tvého života jsou spjaty květinami,
kéž rychleji, než čas, jich listí nestrháš!

Nech roků proudný běh! dost času ještě zbývá,
kdy v žití útrapy tě osud zasvětí,
a v bolest, beznaděj, již darmo pýcha skrývá,
v přátelství s klamem vzápětí.

O nedbej osudu! co může tobě nésti?
Na sladkém čele tvém kéž radost věčná dlí;
tvé oko zrcadlem buď nevinny a štěstí,
jež jeví duši tvou a nebe zrcadlí!