Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický (nakladatelství Dr. Eduarda Grégra, 1874, Praha)

Dějiny

Ferrea vox.
(Virgil)

I.

Jest osud národů jak bezdné, tmavé moře,
propastí oceán a skrytých srázů pln,
a slepý ten, kdo mní, že tužby jich a hoře
jsou pouhá větrů hra a pouhý příboj vln!

Dech jeden mohutný provívá tyto vody,
tou nocí zaplane blesk s hůry zářící;
jak píseň pohřební se v bujné mísí hody,
hlas tajný slyším též v té vřavě bouřící.

A obři věkové tak stejní svojí snahou,
však různí osudem se řadí do kola,
u cíle jednoho se různou sejdou drahou,
na různých majácích žár jeden plápolá.

II.

Ó písni! jaký věk, jejž zrak tvůj nepostihne;
ty zíráš v budoucnost, kde vadne věků strom,
den, rok a století se před tvým zrakem mihne,
jak brázda prchavá u věčném toku tom.

Ty katy, oběti, vše odhaliti toužíš,
vším světem jiskry své tvůj maják rozsýlá,
nad vrchy vznášíš se a v propasti se hroužíš
a tam zakládáš chrám, kde schází mohyla.

Laur kladeš na skráně hrdinům klesajícím,
vůz křehký rozbíjíš, v němž triumfator jel,
kol rumů císařství jdeš tiše s čelem snícím
a stezky okážeš, krok boha kudy spěl!

Nad časů palácem ty smělou střechu skleneš;
ze hrobů století na tvůj povstanou hlas;
ty jako zajatce svou mocnou rukou vženeš
v tmu věků budoucích minulý dávno čas.

Po bouři století vždy trosky světa sbíráš,
loď pustou sleduješ na vlnách bouřných dob,
a věků u zřídla vše jedním okem zíráš,
s kolébkou poslední též první vidíš hrob!

Šťastný

(Ulrichu Guttinguerovi.)

Beatus qui non prosper!

"Já, bozi, klnu vám! - tak mladý jsem a vidím,
že všecko, co jen chtěl bych, mám,
pod tíží darů všech vás, bozi, nenávidím!
Byste mi žehnali, co učinil jsem vám?

Až k sloupům Alcida mé loďstvo mořem táhne,
od Leandrovy úžiny;
jak jícen lakotný můj palác vše obsáhne,
měst vzácné poklady i plody pustiny.

Mne zkájí vodotrysk a z dálky zvuky lyry;
když spím na loži nachovém,
a hořící mou skráň tu schlazují zefýry
od Indu panny mně a bdějí nad mým snem.

Nevděčný parasit rád vítá moje hody,
jež moje ruka zapudí,
a ryby, lidskou krev jež pily místo vody,
na mísách zlacených hlad ve mně nezbudí.

U řeky, na horách, kde lávy proud se vlní,
mám skvostné sady, jeden květ -
mé statky, vinice vždy sluhů davy plní,
až přechází mne zrak, až zemdlí ořů let!

Caesar se usměje, velmož se chvěje bázní,
rád prosícím já podám štít,
mám dlažbu z mramoru, z porfyru vany lázní,
dav klientů se rve můj povoz pozdravit.

Na fórum nudím se i ve arény ryku,
'co nyní bude?' - všech se ptám,
dnem každým otroka v šik stavím zápasníků,
i při hrách Catona již dlouhou chvíli mám.

I ženy krajů všech víc nehnou k milování
mým srdcem, které práchniví;
ze zlatých pohárů se nuda ke mně sklání
a přec na osud můj jest chudák žárlivý!

Já, bozi, kinu vám! - vy věčnou přízní svojí
jste květy moje zdrtili,
jen světlo naděje! jen mladost vraťte moji,
zde statky mé, ať jen jsem šťastným na chvíli!"

Na loži nádherném tak Celsus v chrámě děl
a v zpupném rouhání na přízeň bohů klel;
co zatím v bolestech a na rtu chvály dík
před bohů oltářem umíral mučedník!

Zpěv areny

Stateční Achajové, hle ceny zápasu, jež patří vítězům.
(Homér)

Vždy ctěn a slaven jest athleta,
jenž bývá vítěz v závodech,
po léta sláva jeho zkvetá
jdouc k ústům od úst v národech;
od břehů, které led objímá,

kde zima, šedý stařec, dřímá
ve mlhách, světa na kraji,
až ku místu, kde Slunce oři
nad moře šum, když jitro hoří,
s říčením hřívu zdvihají.

Hry Olympické! - kyne dráha!
nuž akanth, lavřín kol hrudi!
hněv bohů tomu, kdo se zdráhá
a starou silou vzplati váhá,
žár starý v prsou nezbudí!

Sem všichni, kdož jste lačni slávy!
hle, vizte kněze Apolla!
Sem brzy, ať kol vaší hlavy
se vine dubu lupen tmavý!
Nuž sem, nuž sem, kdo odolá?

Sem od Korinthu v jednom reji,
od Tyru, Krety v jeden ples.
Sem od Skylly, kde proudy hřmějí,
od Athu, nad nímž orli spějí,
by spíš viděli do nebes!

Od ostrovů, jenž Archipelem
spí věnčeny ve klínu vln,
od Rhodu, tam kde s hrdým čelem
v Bellony rozkaz v boji smělém
rek ve hrob klesá jizev pln.

Od bran paláce, stěžňů lodí,
od hradu - Kekrops stavěl jej -
od Sparty, jež všem vojevodí,
od Lemnu, kde se hromy rodí,
od Amathuntu v jeden rej!

Žen domy, chrámů oblouk svatý,
se v lesku věnců zaskvěly,
(jak nevěsty, jež studem jaty)
řetězy květů obepjaty
svá cudná kryjí průčelí.

Už archonty zřím a efory,
jak vážně sedli v jeden řad,
a pannami i kanefory
už vyleštěny jsou amfory
jak Eleusinský káže řád.

Už ze sna věštců ústa sterá,
už promluvila Pythie!
Skythského supa žlutá pera
se hodila v plen větrů včera,
když zbudila se Klythie.

Nuž vítězem kdo křepkým letem,
dvě třínožky vem, bohů dar,
číš hliněnou, jež spjata květem,
které se Bacchus dotkl retem,
když první zkoušel vína žár.

Čí diskus třikrát v kruh vířící
by do země se zabořil,
obdrží vzácnou popelnici
bohův se rytinami skvící,
již Phlegon z Naxu vytvořil.

Leč udatnému zápasníku
plášť Sidonský buď soudci dán,
on přijmi jej ve slávy křiku,
a hlasatelem buď dle zvyku
ve slávě veden v oblouk bran!

Do lázní, řady vy athletů,
ať znova tělo okřeje,
nuž rychle! - Neslyšíte fletu?
Nuž do boje! ať ret poetů
vám thebskou píseň zapěje!

Vždy ctěn a slaven jest athleta,
jenž bývá vítěz v závodech;
po léta sláva jeho zkvetá
jdouc k ústům od úst v národech;
od břehů, které led objímá,

kde zima, šedý stařec, dřímá
ve mlhách, světa na kraji,
až ku místu, kde slunce oři
nad moře šum, když jitro hoří,
s říčením hřívu zdvihají!

Zpěv cirku

Panem et circenses!
(Juvenal)

Svět velebí tě všemi hlasy
o Caesare, když tvoje kvasy
nám cirku brány otevrou.
Ty, Augusta dědici věčný,
buď tobě potlesk nekonečný,
ó budiž pozdraven od těch, jenž k smrti jdou!

Jest Caesar jediný, kam světa obor sáhá,
jenž dáti k libacím krev lidskou se nezdráhá!
Smrt sobě pozveme na hodu nádheru!
Pro svoji zábavu svět zpustošíme celý,
až v cirku smísí se v proud jeden krve vřelý
i tygr hirkanský i barbar severu.

Kolosy kovové i z porfyru váz řada,
korouhve, větrů van jež do záhybů skládá,
kol pole chmúrného to zdi jsou zářící!
Jak mraky ve vzduchu kadidla táhnou dýmy,
neb národ římský chce, by oblaky vonnými
procházel páry sloup z krve se valící.

Již brány do kořán i praskající mříže,
v divokém jásotu už lid se valí blíže.
Ve stínu lešení už panther v řev se dal;
s tisíců výkřiky hluk temný splývá z dáli
a jak obrovský proud se od hor k horám valí,
tak k stupni od stupně se valí národ král!

V sedadlech slonových už sedí aedilové -
Tu nemotorný hroch, tam krokodýl zas plove
kol cirku lenivě po širém kanálu;
už řevem čtyř set lvů se těžké mříže třesou!
A v zpěvu střídavém Vestálky oheň nesou
co obět panenskou na oltář v portálu.

Se zrakem planoucím prs odhalujíc bílý
s třínožky nevěstka se k ohni bohů chýlí -
dál oltář prosících, kde cypřiš stíní jej -
a v králů družině obklopen sluhy všemi.
zří senát v tunikách se širokými lemy
na davy bouřící a na klientů rej.

Řad matron do kola po bohu sedí pannám.
Na rozkaz tribuna kol trónu k oboum stranám
praetorianů dav se v jeden staví řad,
tu kněží Cybely své pějí chvalozpěvy,
na špatném lešení se indský kejklíř jeví
a žertem vítá ty, jenž mají umírat!

Ha! - jak lid zajásal.. již v průvodu jdou stráží
zajatci Caesara; je mocnou zkrotil páží,
kde trůní Irmensul - od Gangu svatých vod;
jdou jeden za druhým, jich jména liktor volá
a žhavé železo jím tiskne v záda holá,
smrt zachovala je pro Říma ples a hod.

Tu s hlavou odkrytou v pokoře řada židů;
z jich tahů možno stud číst, žal a hněv a bídu,
pak zpupní Gallové, jenž vzdor svůj netají;
pak podlí křesťané - ni ruky nezvedají,
bez vzdechu, bez meče se volně vraždit dají -
jen šepcí modlitby a žalmy zpívají.

Již v krátce vyjde zvěř, lev zařve na skok hbitý...
Kol cirku pevnou zdí jsou trofeje a štíty -
Ó běda kořistem! jak uniknouti jim?
Z purpuru baldachýn nad Caesarem se klene,
by světla sladký svit při půtce rozbouřené
kol oka božského hrál svitem ztemnělým.

Svět velebí tě všemi hlasy
ó Caesare, když tvoje kvasy
nám brány cirku otevrou;
Ty, Augusta dědici věčný,
buď tobě potlesk nekonečný,
ó budiž pozdraven od těch, jenž na smrt jdou!