Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VII.

Noc byla vlahá a měsíčná. Náměstí v Hameln bylo pusté. Ponocný minul starou, pamětihodnou kašnu a pýchu Hamelnských, kašnu s Neptunem a Tritony, a zmizel někde v podloubí. Pak bylo ticho.
Pouze u vrat řezbáře Wolframa (v němž měl počestný pekařský mistr Grill také svůj krámek) se choulilo cosi jako člověk, ale bylo to nějak zhroucené a nelidské. Mělo to oči, jaké žíznivé oči, upřené na jediný bod!
Když ponocný opodál troubil půlnoc, mihl se pod podloubím soukeník Ondřej, který mířil někam k ženám sídlícím u svatého Ducha. Jeho kroky přerušily noční ticho, ale to, co bylo zhrouceno, se za ním ani neohlédlo.
Pak tudy procházel ponocný; jakési očekávání zbystřilo jeho kroky. Ale ještě než došel ke zhroucenému, ochabla jeho pozornost i zájem. Pokrčil rameny a šel dál. Nebylo spropitné, nebylo nic. Byl to pouze Sepp Jörgen.
Nemluvil. Hleděl na vrata, jako by je svým pohledem měl moc otevřít. Ale vrata byla dobře zamčena. Řezbář Wolfram a pekař Grill určitě spali; možná že také Kátchen a Lora. Okna byla zavřená a nebyla chuť je otevřít.
Seppa Jörgena dětinský pokus vzbudit jejich pozornost stejně nenapadl. Jistě, byly zde drobné kaménky vhodné k upozornění. Ale je marné a celkem zbytečné upozorňovat ženu, která nečeká. Tohle nemoudrý Sepp Jörgen chápal.
Sepp Jörgen sebou nehýbal, ale neznamenalo to, že by čekal. Tu se za jeho zády mihl dlouhý a ironický stín krysaře.
Krysař bloudil ulicemi; krysař míval neklidné noci. Sklonil se nad Seppem Jörgenem, který mumlal tichá a přece vášnivá slova:
"Smějete se, ano, smějete se Seppu Jörgenovi. Znám vás: jsi Lora, dcera řezbáře Wolframa. Jsi Kätchen, dcera pekaře Grilla. Jste krásné... a ještě krásnější, smějete-li se. Je zbytečné vám to říkat, protože o tom velmi dobře víte. Ale je něco, co nevíte a co vám Sepp Jörgen poví. Smějete se, ale není radno se smát muži, byť by to byl Sepp Jörgen. - Je pravda, že pomalu chápu, je pravda, že říkám teprve dnes, co jsem měl říci včera. Vy jste odešly, aniž bych vám odhalil svou bolest. - Neposloucháte, když mluvím; propásl jsem svůj čas jako vždycky. Mnoho lidí se mi už pro to smálo; ale není smích, který by tolik dráždil, jako smích ženy! Oh, jak jste se smály! Krev mi stoupá do hlavy a moje pěst se bezděčně svírá. Jsem sice rybář, ale mám pěsti... takové, že by mohly zaškrtit krásné hrdlo - bílé a krásné hrdlo, jaké tuším u vás.
Proč jste přišly na můj palouk? Nevolal jsem vás ani nehledal. Nečekal. Přišly jste a sklonily se nad mou tvář. Snil jsem; měl jsem krásné a růžové sny, jaké mívám, když mi zpívá drozd. Ale musím vám říct, že již drozda není. Zaškrtil jsem ho. Bylo to vše, co jsem měl, a už nezazpívá. Nepotěší. V mé chatě bude ticho a mrtvo. Zkusil jsem sílu svých rukou. Je tak krásné rdousit. Procitl jsem ze sna. Jak řezavý to byl smích, jako by se smálo tisíc ďáblů.
A byly to pouze dvě ženy.
Není radno se smát muži, třeba by to byl Jörgen. Nyní je noc a vy spíte, ale kdyby nadešlo ráno a Jörgen se nehnul z místa? A kdo vám řekne, že mi ten prokletý smích přestane znít v uších? Nepřestane-li, běda vám, Loro a Kätchen!
Můj drozd je mrtvý; všechno je mrtvé, co jsem kdy měl. Slyším jen smích... řezavý, pekelný smích..."
Krysař měkce sáhl na rybářovo rameno. "Vstaň, Jörgene."
Rybář hleděl tupě a nechápavě. Co mu krysař chtěl?
"Vstaň, Jörgene," pokračoval krysař. "Prošel jsem mnoho krajů a viděl mnoho měst. Proto ti říkám, abys vstal. Není dobře klečet."
Rybář hleděl tupě a nechápavě. Výraz jeho tváře se nezměnil.
"Tvá Kátchen a tvá Lora tě neuslyší. Spí. Kdyby tě uslyšely, tím hůře, Seppe Jörgene. Muž, který klečí, už není mužem."
Ale Sepp Jörgen neslyšel, hleděl kamsi do oken či do prázdna.
"Chceš-li, Jörgene, řeknu ti celé tajemství; pro dva lidi je jen určitá míra lásky, ohraničená a nezměnitelná. Nemiluj přespříliš, chceš-li být milován; sám vyčerpáš všechnu lásku, určenou pro dva. Přemíra lásky, kterou dáváš, ničí možnost lásky, kterou bys měl brát; to ti radí krysař, který mnoho viděl. Buď, jaký chceš; pouze nedopusť, aby tě měla žena, místo toho, co bys měl mít ženu ty. Buď, jaký chceš; nemusíš být ani zlý. Je to zbytečně hrubé, rybáři. Ale jsi-li dobrý, snaž se skrýt. Vstaň, Jörgene!"
Ale rybář se nepohnul.
Na věži chrámu svaté Trojice odbíjely hodiny.
Krysař mávl rukou. Litoval, ale zhroucené masce u nedoslýchavých vrat domu řezbáře Wolframa nedokázal pomoci.
"Sbohem, Jörgene. Není ti pomoci," řekl posléze. "Nebudeš šťastný; ostatně, co je na tom? Štěstí není vrchol. Možná jsi zrozen pro něco lepšího, pokud ne pro štěstí."
A krysař odcházel.
Nezdálo se, že by si rybář všiml jeho odchodu. Všechno chápal příliš pozdě. Mumlal cosi jednotvárného a smutného do nočního ticha. Žvatlal slova lásky a nenávisti, žvatlal sliby i hrozby. Ale to vše znělo do noci marně.
Krysař zatím zamířil do tiché uličky, k domku, v němž bydlela Agnes, a zaklepal najejí okno. Okno se otevřelo a také dveře.

VIII.

V neděli po slavné mši bylo v hospodě "U Žíznivého člověka" živo a rušno.
Hospoda "U Žíznivého člověka" byla nejslavnější a nejoblíbenější z těch, co mělo hanzovní město Hameln. Široko daleko jste nepopili lepší víno a kuchařka z krčmy, Černá Líza, se mohla měřit s jakoukoli. Ani hlavy obce nepohrdaly vstupem do klenuté hostinské síně; měly svůj stůl před vetřelci pečlivě chráněný. Vznešení občané okoušeli první nově došlé sudy, oni pronášeli závazné a rozhodné slovo ve věcech kuchyně i veřejného mínění.
V hostinci "U Žíznivého člověka" se uzavíraly obchody, protože opatrní a rozšafní občané Hameln se rozehřívali teprve zde; uzavíraly se zde sňatky, protože se opatrní a rozšafní občané měst Hameln teprve zde začali zamýšlet nad něčím, co by se podobalo lásce asi tak, jako se vrabec podobá orlu. Jestliže občana města Hameln stihl smutek, šel popít ke Konrádu Rogerovi (tak se jmenoval zavalitý krčmář, dobrý človíček, který nepohrdal poklady vlastního sklepa). Přihodilo-li se však něco radostného, byla to také příležitost popít u Konráda Rogera. Nikdo nedovedl tak bujaře sdílet radost; oslavovaly se zde křtiny a zdálo se, že křest se koná v Rogerově domě; oslavovaly se jmeniny a vypadalo to, že Roger oslavuje sám.
Bylo-li třeba popíjet tiše, nedovedl to nikdo tak, jako Roger. Bylo-li třeba vypravovat příhody, znal hostinský ty nejrozmarnější a nejdovádivější. Krčmář je cosi jako zpovědník. Roger měl v úctě zpovědní tajemství. Ale před ním nebylo roušky ani záhad. Pohlížel na své spoluobčany veselýma a soucitnýma očima.
Byl to skromný muž, který, kdyby chtěl, by mohl mnoho učinit. Ale Konrád Roger nechtěl nic než blaho krčmy "U Žíznivého člověka". Mluvilo se také o pletkách s Černou Lízou, ale kdy by měl krčmář čas hřešit? Svůj den a svou noc, svůj úsměv i slzy daroval hostům své krčmy.
Jsou hostince, kde dochází k hádkám i ke rvačkám. Rogerovi hosté se málokdy pohádali, ale neporvali se nikdy. Síň krčmy v sobě měla cosi konejšivého a uklidňujícího; lidé sem přicházeli rozohněni svými spory. Za chvíli jako by je tato síň proměnila; po sporu nebylo ani potuchy. Ne snad kvůli tomu, že by se dohodli, ne proto, že by se usmířili. Zítra a snad už dnes, až vyjdou na svěží vzduch, poznají, že nejsou ani o krok blíže; ale zatím, zatím jako by tu všechno nabylo růžových barev.
V Hameln byli lidé, kteří s ostychem či bez ostychu přiznávali, že nikdy nevystoupili na horu Koppel. Ale nebylo člověka, který by nepobyl "U Žíznivého člověka".
V Hameln žili lidé, kteří s ostychem či bez ostychu přiznávali, že neznají konšela a dokonce hlavu obce, purkmistra Dorricka. Ale Konráda Rogera znal každý. Oné neděle seděli u konšelského stolu dva ctihodní a rozšafní sousedé.
První, Gottlieb Frosch, byl truhlář znamenité pověsti, který byl schopen vyhovět komukoli ve městě a nejen v Hameln. Šest dělníků pracovalo v jeho dílně a také Gottlieb Frosch, třeba konšel, dovedl přiložit ruku k dílu, bylo-li toho třeba. A Froschova práce už něco znamenala! Byl to mohutný muž, skoro obr, o jehož síle se ledacos vypravovalo.
Froschův soused byl Bonifác Strumm. Byl menší a útlejší a byl to krejčí. Také Strumma znali široko daleko. Říkalo se, že sem jezdí bohatí měšťané až z Hannoveru, aby se svěřili zkušenému oku a Strummově zkušené ruce. Vypravovalo se, že ve Strummově dílně pracují tovaryši, kteří přepluli moře a viděli Rýn i Dunaj. Taková byla přitažlivost krejčího Strumma, jehož umění dostihnout bylo nesplněným snem sta a sta roztoužených bloudů.
Bylo tudíž pochopitelné, že tak ctihodným osobám věnoval Roger všestrannou pozornost. Z jejich očí se snažil vyčíst sebeskrytější přání; úzkostlivě dbal, aby se mráček počínající nespokojenosti, který by zatemňoval obzor krčmy "U Žíznivého člověka", co nejrychleji rozplynul. Roger se zmnohonásoboval a přece, pokud bylo třeba, dovedl včas zmizet. Kousek od konšelského stolu seděl krysař.
Seděl sám.
Občané města Hameln si nebyli jisti, jak se k němu mají chovat. Bylo jisté, že pro město vykonal platné služby, věděli, že jeho píšťala měla podivuhodnou moc. Přesto zůstávalo něco neobjasněného, co vyvolávalo jejich podezření. Například nevěděli, kdo krysař je, jestli je ctihodné jeho přátelství a správný směr jeho cesty. Nevěděli, jaký je pramen jeho moci nad něčím tak drzým a šeredným, jako jsou krysa. Bylo nejasné, zda kněz krysařově píšťale požehnal a i kdyby tak učinil, jaký to byl kněz.
Zde bylo příliš mnoho nejasností a občané v Hameln milovali jasné věci. Proto seděl krysař sám u svého stolu.
Krysař to mohl všechno pozorovat; zdálo se však, že si svého okolí nevšímá.
Tiše popíjel, a přece sem nepřišel bez důvodu.
Důvod byl prostý:
Na začátku svého pobytu ve městě Hameln navštívil krysař radnici. Ukázal svou píšťalu a nabídl se, že vyvede všechny krysy z města. Ty byly tehdy natolik nestydaté, že neušetřily ani radnici; dokonce krysa, která se svou ošklivostí podobala kryse na svatbě počestné panny Kateřiny, kdysi porušila důstojnost slavné a velmi důležité schůze konšelů města Hameln. Byl to čin, který volal o pomstu; a obec, která si snad trochu bez rozmyšlení nezajistila podrobnosti, domluvila s krysařem odměnu, která se nyní, když krysy zmizely, zdála poněkud přemrštěnou. Bylo to sto rýnských, citelná a nepoměrná suma pro obec s ohledem na malou krysařovu námahu. Onoho dne si krysař umínil, že konšelům připomene jejich slovo. Protože se "U Žíznivého člověka" běžně jednalo o obchodních věcech, nebyl to snad příliš nepřiměřený úmysl. Je nutné však vzít v úvahu, že zde šlo také o obecní věci hodné mimořádného zřetele. A pokud lze upomenout Petra či Pavla, nelze tak snadno upomínat konšela.
Ale krysař, snad že byl rozohněn vínem, o věci příliš neuvažoval. Povstal a zamířil ke konšelskému stolu. "Jsem krysař," pravil a uklonil se před Froschem a Strummem.
Oba dva poněkud užasli nad opovážlivostí krysaře, ale pro hlavy obce není důstojné, aby svůj úžas dávaly najevo. Atak se spokojili něčím, co mohlo být kývnutí, ale zcela zřejmé kývnutí to nebylo, přestože občané v Hameln milovali jasné věci.
"Jsem krysař," pokračoval odvážlivec, "a vykonal jsem smluvené dílo. Krysy dávno odpluly k moři, ale své rýnské jsem dosud nedostal."
V krčmě "U Žíznivého člověka" nastalo napjaté ticho. Případ byl tak pozoruhodný; tak se dosud nikdo neodvážil promluvit s Froschem ani se Strummem. Každý zatajil dech a nemohl se dočkat příští chvíle. Ale Frosch a Strumm nebyli z těch, kteří by se tak snadno nechali zmást. V tak veřejné síni dokonce byli ochotni přehlédnout nepřiměřenost takových připomínek; Frosch pokrčil rameny a hbitý Strumm krysaři vážně a důstojně vysvětlil důvody, které den předtím přednesl v radě města Hameln učený a moudrý muž, který byl znalý zvyklostí i práv.
"Především smlouva, o níž mluvíte, není hotová a platná, i když tak byla jednou ze smlouvajících stran - totiž městem Hameln právoplatně označena. Naproti tomu strana, které by se mělo plnit..." zde se krejčí Strumm poněkud zarazil v nejistotě, ale po loku vína pokračoval: "...není přesně a právoplatně uvedena, dokonce ve městě Hameln a okolí je plně neznámá. Protože tedy není jasně prokázáno, jste-li osobou, které by se mělo plnit, nezbývá, než odložit plnění do chvíle, kdy bude vaše totožnost s mužem, s nímž byla učiněna smlouva, jasně a právoplatně prokázána. Ale i kdyby se prokázala, nelze smlouvu dle místních zvyklostí a obyčejů považovat za uzavřenou, protože se při ní neproneslo rčení k tomuto úkonu nutné - 'K tomu mi dopomáhej Bůh'. Že je toto rčení obvyklé a nutné, může městu potvrdit mnoho svědků."
Krejčí Strumm se znovu napil a zhluboka si oddechl. Příliš jistě se na této půdě nepohyboval. Gottlieb Frosch uznal tuto chvíli za vhodnou ke zprostředkování.
"Přesto," pravil rozvážně, "i kdybyste svou totožnost prokázal, jsem toho názoru, že by vám mzda příslušela. Jsem ochoten, kdybyste nějak rozumně snížil své požadavky, vaše spravedlivé nároky v radě podporovat. Jistě uvážíte, že není tak složité krysy vyhánět. Nesmí seto přeceňovat. Zapískáte a jdou. Kdežto než já vyrobím lože, na kterém můžete spát, je to velká námaha a práce. A přece je moje dílna celý můj život: dělám lože, kolébku i rakev. Je to celý svět, krysaři."
Bonifác Strumm však Froschovi nechtěl úplně přenechat slovo.
"Šaty dělají člověka," rozhodl. "Bez nich je podoben pouhému zvířeti a tropí zvířecí věci. Kdyby nebylo šatů, jak by se rozeznal kněz a jak konšel? Kdyby neměla šaty, jak by se rozeznala počestná dívka od nepočestné? Oblékne-li se někdo, teprve pak se stane člověkem; obléknou-li se šaty vyrobené Bonifácem Strummem, stane se téměř občanem ctihodného hanzovního města Hameln. A je snad něco nad tím, krysaři?"
Hosté "U Žíznivého člověka" byli udiveni trpělivostí konšelů, kteří tak mírnými a rozvážnými slovy odbyli nevhodný krysařův projev. Ale krysař byl vzdálen uznání této umírněnosti. Jeho tváře zrudly, vstal a prudce mával pravicí:
"Jsem krysař," rozkřikl se prudce, až se přítomným zdálo, že se venku zachvěla okna. "Jsem krysař a vy poznáte, že jím jsem. Není takového krysaře a nevím, bude-li ho kdy. Vykonal jsem svůj závazek; vy však ne. Mějte se na pozoru!"
Hosté se znovu podivovali nad rozvážností konšelů; ani tento projev je nevyvedl z míry. Gottlieb Frosch pak řekl tak tichým a konejšivým hlasem, že hosté smysl jeho slov nechápali:
"Nepochybuji o tom, že se vám věc podaří dokázat. Nabídl jsem vám svou pomoc. Kdybyste však svou mzdu přijal ve výrobcích mé dílny - najdete tam vše, co je zapotřebí k životu i smrti - dalo by se o věci mluvit."
"Tak jest," mínil Bonifác Strumm, "bylo by možné uvažovat o vašich požadavcích, kdybyste přijal polovinu mzdy ve výrobcích mé dílny. - V celém Německu znají Bonifáce Strumma. - Záleží jen na vás, abyste si pomohl k právu."
Ale po těchto příliš tiše mluvených slovech, které mohli posluchači sotva chápat, krysař vybuchl ještě prudčeji. Nedbal povinné vážnosti ke konšelům a udeřil pěstí o stůl, až sletěla sklenka a zbylé víno se rozlilo.
"Říkáte, že chyběla slova 'k tomu mi dopomáhej Bůh'. Nebylo třeba pomoci boží; pomohu si sám."
A s těmito rouhavými slovy krysař odešel.