Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IX.

Krysař neklidně přecházel síní.
Agnes na něho hleděla s rozšířenými zornicemi. Její oči se nedokázaly odloučit od jeho kroků. Byl ve svém hněvu krásný. Jeho oči planuly znepokojujícím ohněm a všechny jeho pohyby zkrásněly. Agnes se zdálo, jako by vyrůstal; bezděky se ještě více schoulila ve svém koutku u okna. Kupodivu však v této bázni nebylo nic děsivého: spíše ji opojovala. Vyrůstej, krysaři, krásná Agnes čeká.
Krysař neklidně přecházel po síni.
Nízká klenba nestačila jeho napětí, celý svět by mu nestačil. Nereptal, nehrozil, ale jeho mlčení bylo hrozivější. Bonifác Strumm a Gottlieb Frosch, třebaže to byli vážení konšelé města, by tomuto mlčícímu muži své nabídky neopakovali. Krysař negestikuloval, jeho kroky nebyly hlučné a důrazné; odkud tedy pocházel ten znepokojující dojem němého přecházení?
Agnes se choulila dlouho, neodvažovala se slov ani pohybu. Bála se neznámé krysařovy moci, kterou příliš nechápala, ale které chvílemi podléhala. Bála se a milovala svou bázeň. Milovala také krysaře.
Milovala také dlouhého Kristiána? Možná ho milovala včera. Snad ho bude milovat zítra. Ale nyní v této síni nebyl. Nebyl ani v jejím srdci.
Nikdo nedovedl milovat tak, jak Agnes, a nikdo nedovedl tak zapomínat. Po noci lásky se ráno probouzela s dětskýma nevinnýma očima. Kdyby sejí někdo ptal, řekla by mu přesvědčivě a prostě, aniž by sklopila své jasné a průhledné oči: "Nestalo se nic."
Této chvíle se však Agnes bála. Přesto tyto chvíle milovala. Její bázeň byla její rozkoší.
Náhle s bezděčným pohybem, pohybem, v němž bylo konejšení matky a lichocení milenky, objala Agnes krysařovo hrdlo. Krysař se zachvěl při doteku těchto nahých rukou.
A toto zachvění váhající posílilo.
"Krysaři," zašeptala Agnes chlácholivě a prosebně. Ticho bylo porušeno, kouzlo zmizelo. Krysař se vracel ze svého smělého letu na krotkou půdu města Hammeln.
Ve svém návratu se usmíval. Vše, čím se před okamžikem zabýval, vše, co trápilo jeho mysl, mu připadalo malicherné a prázdné. Sevřel Agnes železnýma rukama. A mluvil s pohledem do jejích slibujících očí, roztouženě a překotně:
"Mohl bych zahubit Hammeln. Mohl bych zničit Frosche a Strumma. Mohl bych učinit to, že by nezůstala jediná živá bytost v opuštěných městských zdech. To vše bych mohl učinit. Nechce se mi...
Bůh žádal deset spravedlivých, aby ušetřil Sodomu a Gomoru. Chci být skromnější, než byl Bůh.
Stačí mi jediná žena.
Ušetřím Hammeln pro tebe, Agnes."
Jeho tvář se dotýkala její tváře, jeho tělo jejího těla. Agnes pocítila opojivou radost. Krysař je její. Chápala, jak moc je její. Oči jí zazářily touto jistotou, která se přelévala do srdce, jako vůně májového večera se přelévá do oken.
Srdce Agnes, které ještě před chvílí prudce bušilo, se náhle uklidnilo. Nebyla v něm již bázeň.
Před okamžikem Agnes připadalo, jako by krysař chmurně a znepokojivě vyrůstal. Nyní však vyrůstala ona.

X.

Ta noc v Hammeln byla prapodivná.
Podivné sny přepadaly Gottlieba Frosche.
Zdálo se mu, že pracuje ve své dílně, vyhlášené široko daleko. Tisíc postelí z dobrého dřeva, přímo královská objednávka. Jak bylo veselo a rušno! Gottlieb Frosch pracoval a dohlížel na práci; dnes bylo třeba dílo dokončit, a to bude hotovo buď jak buď. Vteřiny nelze propásnout! Tovaryši obdrží zvláštní mzdu, bude-li dílo hotovo včas!
Hohoho, dílo bude včas hotovo! Gottlieb Frosch zná své lidi.
A dílo bylo hotovo... Hrdým zrakem se konšel rozhlížel po své dílně. Počítal a dopočítal se. Pak se usmál sebevědomým úsměvem.
Náhle však cítil, že zde není sám, který se směje.
Proti němu stál krysař. Frosch pocítil cosi nepříjemného, ale snažil se tento pocit přemoci.
"Zvláštní mzda," pravil Wolfgangovi, přednímu z tovaryšů. "Zasloužili jste si ji."
A mistr tovaryšovi poklepal na rameno.
Ale krysař nechtěl uhnout. Krysař se usmíval. Tak, připadalo Froschovi, se usmívá ďábel.
Ďábel byl slabou stránkou Gottlieba Frosche. Nemluvil o ďáblu rád snad proto, že na něho myslel příliš často. Snažil se však svoji slabost přemoci. Pohlédl krysaři hrdě do tváře.
Nepovedlo se právě potvrdit dobrou pověst slavného Froschova závodu?
Podařilo se mu ve dvou slovech zformulovat všechnu pýchu této chvíle.
"Tisíc postelí," řekl.
Krysař z něho nespouštěl oči. Krysař se stále usmíval. Froschova pýcha tála pod úsměvem, který pálil. Ale Frosch nebyl zvyklý tak snadno couvnout.
"Tisíc postelí," opakoval. "Královská objednávka. Pouze Frosch sejí mohl ujmout."
"Tisíc rakví," zasyčel krysař.
Frosche zamrazilo a smrtelný pot vyvstával na jeho čele. Pak se rozhlédl.
Stálo zde opravdu tisíc rakví.
Frosch procitl. Tuto podivnou noc už neusnul.
Také Bonifác Strumm už v této podivné noci nespal.
Zdálo se mu, že pracuje ve svém závodě proslaveném po celé říši. Tisíc krásných, nádherných šatů, tisíc šatů, za které by se nemuseli stydět ani vévodové. Jak rušno bylo ve Strummově závodě! Do půlnoci bylo nutné dokončit dílo. A dílo hotovo bude; Strummův závod se ještě nikdy neopozdil. Raději dělníkům zaplatí zvláštní mzdu, aby povzbudil jejich čilost.
Hohoho, poznáte dochvilnost Bonifáce Strumma. Udá-li lhůtu, dodrží ji.
A skutečně, sotva odbila půlnoc, konšel se vítězně rozhlédl po své dílně.
Sčítal a dopočítal se. Vypukl ve veselý, se sebou spokojený smích.
Ale ani Bonifác Strumm se nesmál sám; a nesmáli se to jeho tovaryši, kteří zde dleli tak unavení a bledí úmornou prací.
Bonifác Strumm stál tváří v tvář krysařovi. Pocítil něco podobného úzkosti, ale bylo by směšné, aby se konšel města Hammeln bál potulného krysaře.
"Slíbil jsem zvláštní mzdu a dám zvláštní mzdu," rozpovídal se Strumm téměř násilím. "Kdo může říci, že bych byl nedostál svému slovu?"
Ale krysař se usmíval. Tak, připadalo Strummovi, se usmívá Satan.
Bonifác Strumm příliš v Boha nevěřil; neviděl ho v sobě ani v jiných. V Satana věřil spíše; připadal mu pravděpodobnější.
Přesto sebral všechnu svou sílu a pozvedl ke krysaři zrak.
Podařilo se mu ve dvou slovech říci všechnu svou hrdost. "Tisíc oděvů," pravil.
Krysař na něho ale zíral posměšně a němě. Krysařův úsměv lámal veškerou Strummovu pýchu. Naposledy se konšel pokusil o odpor:
"Tisíc oděvů," opakoval. "Vše dodáno včas." Krysař vypukl v strašný, drtivý smích. "Tisíc rubášů," zasyčelo z jeho úst. Bezděčně se Strumm ohlédl. Šílená úzkost pak zúžila jeho hrdlo.
Tisíc oděvů se proměnilo v tisíc rubášů. Uprostřed toho viděl svou vlastní bledou tvář, tvář Bonifáce Strumma; a tento druhý Strumm pravil jeho hlasem slavnostní formuli města Hammeln: "K tomu mi dopomáhej Bůh."
Také Bonifác Strumm neusnul tuto noc.

XI.

Ale také krysař probděl noc.
Agnes usnula mezi láskou. Nevysvětlitelný neklid krysaři nedal spát. Myslel si snad, že by ho někdo okradl, kdyby usnul. Ale kdo může okrást krysaře?
Krysař přesto naslouchal, jako by slyšel něčí kroky. Neuslyšel nic než rytmický dech spící.
Jen pomalu řídla tma; přicházel první úsvit, tak brzký v měsíci květnu.
Krysař tento úsvit pozdravil; vracel mu Agnes.
Podepřel se o pelest lože a díval se na ni.
Spala klidně, jak spí spravedliví; spala klidná a nevinná. Její útlé, křehké a čisté tělo tu leželo v jímavé bezmocnosti.
Krysař se zahleděl do jejího obličeje, který mu odhalovalo svítání. Byl to skoro dětský obličej. Jakmile se její oči zavřely, bylo v něm něco plachého a něžného.
Jakým tajemstvím se dovedla tato žena proměňovat v pannu? Krysař při spatření této spící, zapomínal na vše, co bylo. Byl by přísahal, že se jí nikdy nedotkl.
Nezvyklá něha, kterou nikdy předtím nepocítil, zalila jeho tvrdé srdce. Krysař zatajil dech a seděl bez hnutí v obavě, že Agnes probudí a oloupí ji o toto ranní kouzlo.
Snila. O čem asi snila? O panence, o dětských hrách, o motýlech, kteří ulétají?
A krysaře ranila úzkost.
Nikdy se mu Agnes nezdála tak krásnou; nikdy necítil, jak snadno porušitelná a mizivá je krása ženy. O něco více, o něco méně a najednou je veta po kouzlu a po půvabu. Krysař může mnoho. Může vyvést krysy a může vylidnit města. Nemůže však zadržet čas.
Agnes spala; krysař na okamžik zatoužil ji probudit polibky, aby se zbavil svého neklidu. Ale zalekl se vlastní myšlenky, vždyť by spící o něco olupoval.
Tato noc byla podivná, podivné bylo i ráno.
Krysař se nakláněl nad křehkým tělem té, které se v ranním svítání neodvážil dotknout. Neklid v jeho tuláckém srdci rostl. Kdo přijde, aby ho oloupil? Kdy a kudy přijde?
Krysař prošel mnoha městy a mnoha zeměmi. Prošel jimi, aby poutal, ale aby sám nebyl spoutaný.
Teprve dnešní noc pocítil něco, jako pouta. Opustil města a opustil země, a touha ho nikdy neroztesknila; nehleděl nikdy zpět, ale kupředu. Bylo mu náhle jasné, že takto město Hammeln neopustí.
Myšlenka, že by se mohl nechat připoutat, se mu zdála směšná a absurdní. Ale tato směšná a absurdní myšlenka se vracela. Nakonec se nezdála ani směšná, ani absurdní.
Krysaři bylo divně.
Jeho srdce ztěžklo, jako by nosilo hoře tisíců. A stalo se lehké, jako by nosilo jejich radost. Doširoka otevřel oči.
Toto ráno přerodilo svět. Včerejšky měly svou radost a svou bolest. Ale včerejší radost byla stínem dnešní radosti a včerejší stín byl stínem dnešního bolu. Kdysi, když stál hoch-krysař na břehu moře, v dálce plula loď a její plachty se dmuly. Hocha na pobřeží přepadla touha pozdravit cestu, ať je jakákoli. Zdráva buď, lodi! Zdrávi, kteří na ní plujete! Šťastní, kteří ztroskotáte!
Hoch volal tato slova, vyzývající osudy. Muži se nyní vracela. Jak mohutnější však byla tato pozdní ozvěna!
Krysařův neklid se stával nesnesitelný. Krev prudce kolotala v jeho žilách. Tělo žádalo pohyb, ruch a činy. Lehce se svezl z lože, ale jeho pohyb přece jen spící probudil. Napůl procitla, pootevřela oči, dotkla se rukou krysařova čela a řekla: "Zůstaň."
Ale to bylo to, co krysař nemohl. Posečkal několik vteřin. Agnes znovu usnula; přivřela oči a její ruce bezvládně klesly.
Krysař odcházel tiše, zcela tiše.
Krysař vyšel do zahrady. Jaká to však byla zahrada! Keře i záhony byly nové; stromy sypaly tolik květů na cestu!
Krysař se zahleděl na nebe. Bylo čisté, jasné a větší než včera. Byl to den, ale v prvních počátcích svého zrození. Slunce, ale ještě jako červánek.
Krysař se zahleděl na zemi. Byla čistá a svěží ranní rosou. A také vlastní srdce bylo čisté a jasné.
Spoután? Proč ne? Jaký let v těchto poutech! Jak vysoko je možné se vznést!
Věž chrámu svaté Trojice je vysoko. Ale jak je nízká při jeho letu!
Spoután? Ano. Ale při mnohém poutu se poutá i svět. Ranní větřík osvěžuje horké skráně; jak lichotivý je to dotek!
A květy voní. Množství květů všech barev a všech vůní. Kterýkoli z nich lze utrhnout. Všechny tu čekají na krysaře.
Lehkým a vítězným pohybem ruky sáhl krysař po jednom z nejkrásnějších květů. Vnitřní neklid zastavil jeho ruku.
Rozhlédl se...
Jak byl svět krásný!
Hle, za městem Hammeln se rýsuje hora Koppel. Hora Koppel je vysoko, mnohem vyšší než chrám svaté Trojice. Ale jeho letu také nestačí.
A jsou vyšší a vyšší hory. Mnohé viděl a mnohé ještě uvidí.
Jeho letu nedostačí!
Krásný svět a jak je krásné ho mít! Jak krásné je mít kouzelný nástroj, který může vše. Papež má moc; co je však moc papežova proti moci krysařovy píšťaly? Císař má moc, ale co svede proti zvukům, které umí vyloudit krysař?
Tak chtěl krysař obelstít neklid své duše. Nebylo však možné obelstít sám sebe.
Krysařův do daleka rozlétlý zrak se setkal s jakýmsi temným bodem mezi tolika jasnými a čarovnými předměty. Temný bod byl nepatrný; blížil se však a rostl.
Nebylo to nic podivného; byl to pouze muž, který se blížil.
V chůzi přicházejícího nebylo nic mimořádného. Nebyla ani příliš kvapná, ani příliš pomalá. Občané města nemilují kvap; jsou však zvyklí přicházet včas.
Rozhodně to byl občan z Hammeln.
Tohoto muže krysař neviděl a neznal; tohoto muže si ani nepřál vidět a poznat. Nejméně si ho přál vidět a poznat právě v tomto zvláštním ránu.
Ale muž se blížil určitým krokem člověka, který má cíl.
Srdce krysaře bylo ještě tak těžké, jako by neslo hoře tisíců, ale lehkost, která nosí radosti tisíců, se už vytratila.
Každé dítě v Hammeln mohlo krysaři tohoto muže, který se zastavil u plotu, jmenovat. Každé dítě znalo dlouhého Kristiána.