Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XII.

Stáli proti sobě.
Příchozí zamračeně pohlédl na krysaře. Jeho podezíravé oči hledaly, čeho by se zachytily, ale krysař těmto skoro mramorovým očím klidně unikal. Kristiánova pěst se bezděčně sevřela; výraz krysaře se však neměnil. Čekal. Kristián hledal slova a jeho pobouření rostlo tím, že je nenalézal.
Tu zalétl Kristiánův pohled od krysaře k blízkým dveřím a jeho nevraživé oko jako by odměřovalo vzdálenost. Tato nepatrná vzdálenost ho nechala promluvit:
"Znám vás. Jste krysař."
Krysař pokynul hlavou a mlčel. Kristiánův tón byl jízlivý... ale jeho jízlivost vyzněla naplano. Ani rys se nepohnul v krysařově tváři. Naopak se jeho oči rozjasnily a svýma očima držel Kristiána jako žalářník vězně.
Ale Kristián se se svým vězením nechtěl ještě smířit a opět promluvil:
"Co zde činíte, krysaři? Co chcete vůbec v Hammeln?"
Krysař se naklonil k růžovému keři a utrhl jeho nejkrásnější květ.
"Co činím - vidíte. Voním k růži."
Kristiánovy pichlavé oči vzplanuly zlým ohněm.
"Krysaři nepřísluší vonět k růžím. A jste přece krysař."
"Krysař, ano. Jsem k vašim službám. Topím krysy, chcete-li a chci-li já. Utopil jsem mnoho krys v Hammeln, ale dnes se mi nechce je topit."
"Jste v cizí zahradě, krysaři."
"Jsem namístě, kde cítím krysy. Páni konšelé a vy se domníváte, že v Hammeln už krysy nejsou. Klamete se, jako se klamou oni. Jsou zde a tuším, že nedaleko. Mám proto jasný smysl: řemeslo! A nemyslete si, že jsem byl »U Žíznivého člověka« jen proto, že vidím krysy... mnoho krys... »Žíznivý člověk« se mi nelíbí; krčmář Roger je příliš roztomilý a má příliš trpké víno. Jsem střízlivý. Ale krysy jsou zde. Pouze se staly ostýchavější. Dříve byly dotěrné, vyskakovaly až na stůl. Ale kdo vám ručí za to, že se nestanou znovu dotěrnými?"
"Je to naše starost, krysaři: dovedeme je zkrotit!"
"S pomocí mé píšťaly. Ale radím vám, příteli, mějte se na pozoru před mou píšťalou. Krysy hynou, slyší-li její zvuk; a vy si nepřejte ji kdy slyšet."
A krysař pohledem přeměřil zahradu v květu, domek v květu i dlouhého Kristiána, odcházel pomalými a vážnými kroky.
Kristián za ním nechápavě hleděl. Byl by teď chtěl říci ještě mnoho; slova se tlačila na jeho rty. Ale krysař byl již vzdálený. Dlouhý Kristián zavrtěl hlavou a kráčel ke dveřím.
Agnes ještě spala.
Kristián hleděl na spící a hlavou mu hučela krysařova slova. Spící byla stále zřetelnější a krysař mizel v mlze.
Agnes ještě spala se svým dětským, nevinným výrazem.

XIII.

Krysař jde. Jeho srdce je lehké. Ranní setkání bylo jen mrak, který pluje po nebi, aby se pak rozptýlil. Nyní je zcela jasné nebe. Nikdy takové nebe nebylo.
Všechny krysařovy schopnosti jako by se stupňovaly a násobily. Vidí až daleko do hor, slyší nejvzdálenější a nejtišší zvuky. Kráčí a jako by měl sedmimílové střevíce, rychle mu ubíhá jeho cesta. Krysař jde; ale spíše se zdá, jako by okolo něho přecházela krajina. Zdi Hammeln jsou těsné; ulice příliš úzké. Krysař opouští Hammeln. Opouští je, aby se vrátil? Neví to sám. Jde branou. U brány sedí žebrák. Je slepý a starý; je skloněn chorobou i věkem. Sedí a prosí.
Krysař mu hodil peníz. Žebrák jej ohmatává a jeho rty monotónně opakují: "Mnoho štěstí, poutníku."
Pak přijdou pole. V ranním jitru se na nich pracuje; hlasy mužů a žen zní z jejich lánů, pronikají svěžím a čistým vzduchem, který dýchá krysař. Zní bujně a vesele a krysař se domnívá, že rozumí řeči těchto lidí.
Opodál jsou pastviny. Pasou se na nich krávy. Jak je krysař míjí, pozvednou své hlavy a klidně a nasyceně zabučí. A krysař se domnívá, že rozumí řeči zvířat.
A pak vstupuje do lesa. Je to hájemství Panny Marie. Ctihodný a starý les! Zná všechny lásky synků a dcerek města Hammeln; zná všechny jejich rozkoše a boly. Zná štěstí a zradu lásky; zná vzplanutí a ochabnutí. Má pro to vše tajemné skrýše a útulky.
Na hoře Koppel je také les. Ale jak zasmušilý je sosnový les, srovnáte-li jej s dubovým! A s dubovým lesem v jarním ránu, svěžím, živým, uklidňujícím! Ve větvích starých dubů i v dubovém mlází jako by vítali nové jitro. A krysař se domníval, že rozumí řeči ptáků...
Bylo však místo, kde bylo ticho. Bylo to u obrazu Panny Marie. Na místě, kde byl obraz, se již dávno stal zločin. Zabili bohatého kupce vracejícího se z trhu. Vrazi nebyli nikdy vypátráni, ale vdova nechala postavit obraz Panny Marie na místě zlého činu. Jak podivné! Bylo tu němě a smutně. Vedl-li jsi tudy psa, skučel a kňučel; ptáci přelétali plaše, aniž by zde zahnízdili. Tak alespoň mluvili občané z Hammeln. Jisté je, že nebylo klidnějšího a tiššího místa v tomto lese.
Jak chvílemi vanul vítr, chvělo se listí.
A krysař se domníval, že rozumí šelestu listí.
Zeleň se otevřela a blýskla jí hladina řeky. Ještě svěžejší vzduch ovanul krysařovu hlavu.
Zde byl daleko, daleko od města. Nebylo ani stopy po chrámu svaté Trojice. Ani vrch Koppel nebylo vidět. Vlny, které míjely, netušily nic o Gottliebu Froschovi a Bonifáci Strummovi, přestože byli slavní široko daleko.
Tiše plynuly tyto vody a krysaři se zdálo, že rozumí tichému míjení vod.
Slavné bylo krysařovo zamyšlení; jako by v něm hovořily časy a prostory.
-- Jsem minulost, pravil hlas.
-- Jsem budoucnost, odpovídal jiný.
-- Jsem krásná, mluvila minulost.
-- Budu krásnější, slibovala budoucnost.
-- Měla jsem vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, děla minulost.
-- Budu mít vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, řekla budoucnost.
Mezi hovorem minulosti a budoucnosti - jaká to přítomnost!
Na vrcholu, na němž krysař stál, mohl přehlédnout celý kraj: opuštěný a zemi zaslíbenou. A z vrcholu, na němž stál, krysař cítil, jak krásné je žít.
Krysař se zahleděl na hladinu řeky.
Plula po ní loď; zpočátku se krysaři zdálo, že je loď prázdná, ale brzy bylo zřejmé, že se na jejím dnu choulí spáč. Vlny unášely loď; loď plula po proudu, který ji zanášel ke krysařovu břehu - Okamžik a loďka narazí.
"Hohoho!" volal krysař.
Spící se neprobudil.
"Hoho!" volal krysař znovu. Současně loď narazila o větev stromu, vyčnívající nad řeku. Prudký otřes spícího probudil. Zvedl se a hleděl na krysaře rozespalýma očima.
Krysař poznal Jorgena. - Nedovedl říci, proč ho rozlaďuje právě nebohý a bezvýznamný rybář, který mu nikdy nedokázal ublížit: "Usnul jsi," pravil.
"Usnul jsem," pravil Jorgen smutně a měkce. "Domníval jsem se, že opět přijdou ony. Ale usnul jsem a nepřišly. Nebo bych to byl zaspal?"
Jorgenův výraz byl zoufale směšný, ale krysař se nesmál.
"Budu se muset vrátit," mínil rybář. "Je to daleko a proti proudu. Bude to těžká cesta. A mé sítě jsou prázdné; bude to hladový den."
Jorgenův výraz se stal ještě žalostnější. Ale i nyní krysař odolal smíchu - vzpomněl si na slova pronesená nedávné noci: "Mějte ženy, ale nedopouštějte, aby ženy měly vás."

XIV.

Krysař se vracel do Hammeln. Neklid ho vypudil ze zdí města, ale mnohem dotěrněji ho tam vracel.
Krysař šel po kraji řeky. Tvořila záhyby, vinula se klikatě lesem, loukami i vrbovím.
V lese si hrály děti. Byla to děvčátka. Měla své panenky, hrubé a neumělé panenky. Laskala je a tiskla na prsa s něžným promlouváním: "Mé dítě..."
Krysař se zadíval na řeku, po níž plula Jorgenova loď.
Na louce sekali sekáči trávu, která mámivě voněla.
"Jak se daří tvé ženě?" ptal se druh druha ve chvíli odpočinku.
"Chválabohu, je zdráva. Chodí už; vše je v pořádku." "A dítě?"
"Zdrávo." A veselým a hrdým tázaný řekl: "Je to hezký hoch."
Krysař se zadíval na řeku. Jorgenova loď se zpožďovala. Proud se stával silnější.
Ve vrboví se na vykotlaných vrbách vyhřívali dva starci na slunci.
"Bylo to mé poslední dítě a také je mrtvé," řekl první smutným a unaveným hlasem.
"Všechny mé děti žijí, ale jako by zemřely," vzdychl soused na protějším pahýlu.
Poposedl ze stínu a zimomřivě hledal slunce, které uskočilo.
Krysař se zadíval nařeknu. Jorgenovu lodici nebylo vidět, přestože se zmírnil proud. Byl Jorgen unaven? Vzdal se zápasu?
Krysař šel. Jak dlouho už jde, nevěděl, ale podle slunce dovedl poznat, že je pozdě a schyluje se k večeru. Jak dlouho ještě půjde? Také to nevěděl; jen to, že je nutné jít, aby došel včas, než zavřou brány města.
"Mnoho štěstí, poutníku," řekl někdo. Krysař se ohlédl. Není to žebrák z brány? Ale kde by se zde vzal nebožák, který se od domu k domu sotva dovleče?
"Mnoho štěstí, poutníku," znělo to posměšně a vyzývavě, ale nyní to nebyl starý žebrák, nýbrž dlouhý Kristián, který volal.
Usmál se. Dlouhý Kristián je v krámě svého strýce: neopováží se bez důvodu opustit Hammeln. V Hammeln se den lehkovážně neztrácí. Ale kdo to mluví za něj?
Ráno, na cestě sem, krysař všemu rozuměl: lidem, zvířatům, ptákům, listí a vodě. A nyní že by neslyšel nic, než posměšný a vyzývavý hlas?
A co činí nepokojným jeho hrdé nitro? Krysař jde, kam chce, zastaví se, kde chce, a odejde, kdy chce. Byl by opravdu zajat?
Hrdě sáhl po své píšťale. Zajisté, je zde. Nevzal mu ji nikdo a sám sebou je bezpečný, dokud jí vládne. Neztratil nic ze své moci. Pouze...
Pouze klid krysař nemá. Blíží se večer. Vrátí se včas? Neuzavřou mu brány města?
Co by to pro krysaře znamenalo? Musí pak přespat v Hammeln? Ve městě, které mu ještě před krátkým časem bylo tak cizí? Krysař prošel mnoho zemí a mnoho měst a k žádnému, které jednou opustil, nebyl puzen tak neodolatelnou mocí. Krysař se chce vzbouřit a opravdu se vzbouří. Usmyslí si přespat venku. Opravdu se položí do měkké trávy. Noc je vlahá a krásná. Chce vidět hvězdy, chce být daleko od lidí!
Leží v trávě, ale země ho začíná pálit a neklid se stupňuje. Krysař je poražen a vstává.
Jeho porážka na sebe bere masku vítězství. Snad by se nebál vrátit do Hammeln! Kdo mu může zapovědět návrat? Má ještě s některým k vyřízení své účty. Jsou tu, dejme tomu, Frosch a Strumm. Jsou tu všichni konšelé. A je tu dlouhý Kristián...
Proč vzpomíná na dlouhého Kristiána? Co s ním má co do činění? Je mu lhostejný jako kámen u cesty, který jste minuli. Nezná ho a nechce ho znát. Proč se mu stále vrací na mysl?
A proč se jeho myšlenky vracejí k domu, který ráno opustil? Neměl ho opouštět nebo se neměl vracet. To je jasné. Přese všechno dovede krysař jasně myslet.
Rychleji, rychleji jde krysař. Ale jeho krok už není tak lehký, jako byl ráno. Sedmimílové střevíce zmizely, nebo ztratily svou moc. Jak se zdá, jde krysař tak, jako všichni ostatní lidé. Jde jako konšelé z Hammeln. Jde jako Kristián. Jenže teď trochu zrychlil krok, a to není hodno konšelů. Kristián si to smí spíše dovolit, čeká-li bohatý zákazník.
Ale ten na krysaře nečeká. Nečeká ho snad vůbec nikdo.
A přece se krysař vrací do brány města Hammeln.
Ještě je otevřeno, bohudík. Krysař se rozhlédl: žebrák tu není. Odplazil se domů?
"Mnoho štěstí, poutníku." Jak ho pronásledovala tato bezvýznamná slova! Jakým posměchem ho šlehala. Proč posměch?
Není radno se krysaři smát. Občané v Hammeln nyní většinou spí, ale mohli by být probuzeni kvůli něčemu málo příjemnému.
Tak uvažuje krysař; a zatímco tak rozumuje, zavírá se s rachotem za jeho zády brána města.
Krysař se ohlédne - a brána je zavřena. Jako by se za ním zavírala nastražená past!

XV.

Od poslední krysařovy návštěvy "U Žíznivého člověka" již uplynula řada dní.
Jeho nepřiměřená, při odchodu vyřčená slova, v krčmě vzbudila rozruch. Nikdo si předtím - a mnoho bylo v Rogerově krčmě - nedovolil žádný opovážlivý výrok proti městským konšelům. To mohl učinit pouze někdo přespolní, někdo, o jehož minulosti a původu se nic nevědělo, ale myslet se mohlo vše.
Příští den se všeobecně hovořilo o krysařových hrozbách.
Třetí den se stala jakási významná událost: Stázi Dorricková, choť purkmistra v Hammeln, porodila dvojčata a zemřela tentýž den. Vážná, ba smutná událost byla přetřásána s účastí; sice si ten či onen během večera vzpomněl na krysaře, ale jeho hrozby jim už nepřipadaly tak nebezpečné.
Když uplynul ještě jeden den a nic se nepřihodilo, zmizel neklid, který nebylo možno dříve popřít. Rozhodně bylo pouhým tlachem, co se ještě včera zdálo nebezpečnou hrozbou. Z krysaře mluvilo víno přechovávané ve sklepě dobrého Rogera; krysař pil jeho dobrý ročník.
A pak se vůbec zapomínalo. Ve městě Hammeln se zapomínalo rychle. Včera milovali a dnes o tom nic nevěděli. Včera nenáviděli a dnes to byla pohádka pro děti. Včera se báli a dnes chodili Bonifác Strumm a Gottlieb Frosch klidně pod podloubím náměstí.
Krysař nevěděl, co ho táhne k "Žíznivému člověku", kam už nikdy nehodlal vstoupit. Šel bezděčně, skoro v zamyšlení. Procházel klikatými uličkami, neslyšel vábivé hlasy ani milostný šepot. Šel, až se ocitl na náměstí před chrámem svaté Trojice.
Na chrámu, vysoko mezi chrliči, byl ďábel s posměšnou a cynickou grimasou; ďábel, který si je jist svou věcí.
Jeho kozlí obličej se skláněl nad Hammeln; a jeho tvůrce dovedl skutečně cosi démonického vložit do jeho rysů.
Častokrát se krysař při svém procházení zadíval na Pokušitele; také dnes přivábil jeho zrak.
Kozlí obličej hleděl do jasné měsíční noci; krysařovi se zdálo, že slyší syčet zlomyslný smích. Ohlédl se, ale nebyl tu nikdo.
Smál se to snad ďábel tam nahoře?
Krysař nebyl pověrčivý ani zbabělec; zahleděl se nahoru a svůj zrak nesklonil. Co chce ten kozlí obličej tam nahoře? A co mu chce jeho zlomyslný smích? Krysař hleděl a nerozuměl tomuto smíchu; tolik však chápal, že je to nepřátelský smích. Nuže, dovede-li se smát tam nahoře, proč nesestoupí k němu? Uvidí, bojí-li se ho krysař!
Ďábel se ještě smál; nyní se však krysaři zdálo, že rozumí jeho slovu. "Jdi," šeptal ďábel.
Krysař rozuměl: ano, chce, aby šel k "Žíznivému člověku". Byla to moc, která ho pudila. Co ho tam čeká? Jaká osidla nastrojil ten nahoře! Buď jak buď, krysař půjde.
Ďábel se ještě smál; krysař to věděl, byť ho neviděl. Kráčel temnou uličkou k "Žíznivému člověku". Na ulicích se zvedl vítr. Když krysař míjel zahradu Uršuly, vdovy po pláteníku Lampovi, zdálo se mu, že se všechny květy v zahradě chvějí zimou.
I když vítr, který se zvedl, fičel dotěrně a nepřívětivě, krysař se nezachvěl.