Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XVI.

"U Žíznivého člověka" bylo pusto.
Stalo se tak proto, že přišel cizinec v černém plášti magistra s řetězem na hrdle; cizinec, jehož jméno nikdo z domácích neznal. Hned po cizincově příchodu začalo být některým podivně: cítili neklid a tvrdili, že cizinec páchne sírou. Hosté se pomalu vytráceli a na stůl, kde seděl cizinec sám, vrhali své nespokojené pohledy. Poslední host odešel krátce před krysařovým vstupem.
Byla to ne příliš příjemná příhoda pro krčmáře, ale ten neměl odvahu zakročit včas. Nyní bylo pozdě, už se nic nedalo zachránit, zkazit však mnoho. Tato úvaha činila Rogera opatrným.
Nedovedl však zatajit svou mrzutost. Přecházel zamračeně a skoro nevrle síní - pouze když se přiblížil ke stolu, u něhož dlel cizinec, vnutil své tváři strnulý a namáhavý úsměv. Pouze Černá Líza byla veselá; její rozpustilost rostla vyprazdňováním se krčmy. Měla naději, že bude moci dříve ke svému milému.
Když krysař vstupoval, zastavil se na okamžik na prahu a rozhlížel se kolem sebe.
Aniž si uvědomil zvláštnost svého chování, prošel skoro celou síň a usedl u stolu osamělého hosta.
Změřili se pohledem.
Muž v černém hávu magistra měl bledé, vyhublé tváře a dlouhý, černý vous. Jeho pohled byl zpytavý a neklidný. Chvílemi se chtěl mnoho ptát a chvílemi mnoho zamlčoval. Vypadalo to, jako by se chtěl náhle rozplynout a uniknout. Komu? Čemu?
Černá Líza napjala sluch. Hostinský Roger napnul sluch. Snad se nyní něco doví o záhadném a málo vítaném cizinci.
Cizinec na krysaře hleděl pohledem člověka, který se setkává s dávným známým a navíc se s ním nesetkává jen nahodile.
"Jste krysař," pravil.
"Ano," řekl oslovený. A zdálo se mu, že chápe: je to vyslanec toho nahoře. "Čekám zde na vás." "Kdo vám řekl, že přijdu?"
Krysař se tázal, ale byl si vědom toho, jaká přijde odpověď.
"On," odvětil muž v hávu magistra a poněkud ztišil svůj hlas, aby Černá Líza a Roger neslyšeli. Pak vypukl v tichý, tlumený smích. Z jeho očí vyšlehl oheň.
Teprve nyní se krysaři zdálo, že se tyto dosud přimhouřené oči docela rozevřely.
"On," opakoval krysař po cizinci. "A co chce?"
"On toho mnoho ví," zašeptal cizinec. "On toho mnoho dovede!"
"Kdo jste, cizinče, a co mi chcete?" tázal se krysař zamyšleně.
Muž v černém hávu se opět usmál.
"Jsem magister Faustus z Wittenberka. Muž, kterému On slouží."
"A co mi chcete, magistře?"
"Jsme bratři, krysaři. Přišel jsem vám podat ruce."
"Krysař nemá bratry; krysař je sám. Nepotřebuji nikoho."
"Pravíte tak a klamete jiné i sebe. Potřebujete ho. Dovede velmi mnoho; více, než si dovedete představit. Chcete, abych vám to ukázal?"
A magister pokynul krčmáři, aby přinesl nové láhve. Když se tak stalo, nalil svou sklenici až po okraj a vyprázdnil ji jedním douškem. Jeho bledé tváře se zarděly vínem i rozčilením.
"Před hodinou jsem byl ve Wittenberku; věříte tomu?"
"Snad."
"Nejsou pro mne hranice. Není pro mne nemožností!"
"S jeho pomocí?"
"Ano."
"A zač vám slouží?"
"Vidím, že se dorozumíme, krysaři. Povím vám vše, co chcete. Hledáte pravdu, příteli? Chcete poznání?"
"Topím krysy, magistře. To je můj úkol."
"Jste stvořen k něčemu většímu, než abyste topil pouze krysy. To není vše, krysaři; chcete ještě více... "
"Miluji Agnes..."
"Milovat ženu není lepší než topit krysy... Chcete více... A řeknu vám, co je třeba. Po Wittenberku říkají, že jsem prodal duši ďáblu. Nevěřte tomu. Především duše není, to pravím já, magister Faustus z Wittenberka. Ale srdce je a já prodal své srdce."
Nový dušený smích zjitřil neklidné krysařovo nitro.
"Nechci prodávat ani kupovat," vybuchl. "Nepotřebuji nic. Jsem silný."
"Klamete se, krysaři - jistě nyní poznáte, že jste se klamal. Uvažoval jsem také tak. Kolikrát jsem se mýlil! Co jsem ztratil času a sil! I síly se mohou vrátit, čas se ale nikdy nevrátí. A nyní - nyní je vše lehké a snadné. A nestálo to mnoho. Pouze srdce; srdce je drobná a zcela zbytečná věc. Lidé však umírají na zbytečné věci. Máte píšťalu, krysaři. Co byste mohl učinit ze své píšťaly! Mohl byste těšit i ubíjet. Nevěříte? Mám vám ukázat, co může? Mám vám ukázat, co mohu?"
A magister ukázal na líného a vypaseného kocoura, který předl u krbu.
"Vidíte toho kocoura? Chcete, abych z něho učinil tygra?"
"Učiňte," děl s úsměvem krysař.
Magister zamumlal nesrozumitelná slova a učinil podivný pohyb, znamení kříže, které končilo posměšným a rouhavým gestem. Poté s výrazem sebevědomí zkřížil ruce na prsou.
"Nuže, pohleďte!"
Krysař upřel pohled na kocoura. Ani se nepohnul, klidně u kamen předl jako dříve. Poté se krysař zahleděl na magistra. Jeho oči byly plné hrůzy a pýchy. Bezpochyby byl pro něho kocour tygrem, který je připraven ke skoku a zkrocen pouze jeho mocným pohledem. Magister uchopil krysařovu ruku a konejšivě mu šeptal:
"Je hrozný. Ale nebojte se: vám neublíží."
Váhal dvě, tři vteřiny, chtěl se nasytit svým děsem. Pak opět promluvil jakási nesrozumitelná slova a učinil svůj zaklínací pohyb. Poté se na krysaře tázavě obrátil:
"Nyní věříte?"
Krysař zavrtěl hlavou.
"Nestačí vám to? Učiním více. Chcete vidět palác kalifů? Chcete vidět Alhambru?"
A znovu magister šeptal a gestikuloval a znovu naplnil jeho oči úžas ze spatřených věcí. Ale krysař neviděl Alhambru, magistrovi tak zřetelnou, viděl jen okrouhlé dubové stoly v Rogerově krčmě.
Pohled plný očekávání, který magister upjal na krysaře, přešel v pohled plný zklamání, který nechápe nechápajícího.
"Ještě ne? Ještě to nestačí?"
Magister se zamyslel.
"Učiním tedy více," pravil posléze a hleděl na Černou Lízu, která stála ve dveřích a pochechtávala se pohybům neznámého hosta.
"Vizte tuto ženu. Je hrubá, sprostá, ubohá! Chcete, abych z ní učinil Helenu, pro niž se vraždili Trojští a Achajci? Chcete, abych z ní smyl kal orgií a hnus hříchu? Mohu to a učiním tak!"
Krysař mlčel.
A magister opakoval svůj pokus. Opět zamumlal svou formulku a hleděl na Černou Lízu, která se svíjela bujným smíchem. Ale její smích magistra nezmátl. Opět zvedl ruku, jako by žehnal a nedožehnal.
"Vizte, toť ona!"
Když krysař uslyšel magistrova jásavá slova, pohlédl nejprve na něho. Magister nepochybně viděl něco vzácného a krásného. Byl všecek opojen a zmámen. Jeho oči se nedokázaly odloučit od jednoho bodu a jeho ramena se rozepjala, jako by chtěla toto prázdno obejmout. Nebylo pochyb: pro něho to byla pohádka, kouzlo, zázrak - neuvěřitelný a velký zázrak.
A krysař se skoro s jakousi bázní zadíval nyní na to, co mělo být Helenou. Ve dveřích ještě stála Černá Líza, příliš skutečná, jak ji znalo celé město Hammeln, jak ji znali všichni její milenci. A smála se hrubým a hlučným smíchem. Magistrovy pohyby a výraz jeho exaltovaných očí ji patrně bavily.
"To je ona..." šeptal magister vopojení. "To je Helena... Je krásná... Oh, jak je krásná...!"
A jeho rozepjatá ramena chtěla sevřít neuvěřitelný zázrak, ale setkala se v prázdnu. To však magistrovu touhu nezklamalo. Magistrova ramena prudce a horoucně svírala neviděné.
Krysař, přítel jasných a určitých věcí, pocítil úzkost, jako by se zastavil na vratké a sypké půdě, která se mu propadá pod nohama, vždy zrádněji a rychleji. Jeho ruce se dotkly stolu: byl pevný. Jeho ruce se dotkly sklenice: byla pevná. Povstal: také chladný kámen pod jeho nohama byl pevný.
Magister chvíli setrval ve svém opojení, ale pak se od něj téměř násilím odtrhl. Odříkal formulku a učinil svůj pohyb. Jeho oči ztratily svůj lesk. Bylo to spíše vysílení nežli klid.
Teprve nový doušek vína magistra, který vítězně pohlédl na svého spolustolovníka, vzpružil.
Ale v krysařových očí neviděl opojení ani víru.
Zklamaně a cize zíral magister na krysaře.
"Nevěříte ještě?"
"Ne."
"Neviděl jste?"
"Ne."
Magister se zasmušil.
"Vadí vám vaše srdce, příteli. Muž, který hloubá, by nikdy neměl mít srdce. Uvidíte, že na ně zhynete. Bude vás škoda; bude škoda vaší píšťaly, stvořené k lepším věcem. Jste můj bratr, jste více než můj rodný bratr... Lituji vás."
"Také já vás lituji," odvětil krysař mírně a beze stopy posměšku. Ale sotva to dořekl, magister Faustus z Wittenberku zmizel. Krysař seděl u okrouhlého stolu sám - Nebyl v síni nikdo kromě rozespalého Rogera a rozesmáté Lízy.
Roger se opíral o sloup, vyděšen a znepokojen tím, co se událo; také Černá Líza, zmatena náhlým cizincovým zmizením, se už nesmála.
"Viděl jste?" ptal se Roger.
Krysař mlčky pokynul hlavou.
"Zmizel. Nic jiného už nescházelo. Poslední dobou město Hammeln navštěvují podivní lidé... "
Krysař mohl vycítit urážku z krčmářových slov, ale neodpovídal. Příliš se zabýval magistrovým zmizením. Krysařovo mlčení nemohlo vrátit krčmáři klid; zmizení ho znepokojovalo z jiných, vážnějších důvodů.
"Rád bych věděl, zaplatil-li alespoň svou útratu. Na mou duši, tento magister nebyl z nejméně žíznivých. A nezaplatil-li..."
Ale obavy krčmáře rychle spěchajícího ke stolu, u něhož nyní krysař seděl sám, byly zbytečné.
Na místě, kde ještě před chvílí seděl cizinec v černém plášti, magister Faustus z Wittenberku, ležel zlatý peníz. Roger, který ještě nebyl zcela klidný, vzal peníz do ruky a zkoumal jeho pravost.
Jeho zkoumání dopadlo nepochybně příznivě, protože uklidněn a znovu téměř usměvavý, pravil:
"Tento peníz pravděpodobně pochází z ďáblovy dílny. Ale za ďáblův zlaťák lze nakoupit více nežli za groš anděla."
Krysař vstal, zaplatil a pomalu odcházel.
Ostrý vítr fičel ulicemi a šlehal do krysařových tváří.
Když se ocitl před chrámem svaté Trojice, zahleděl se do výše, tam, kde slyšel ďáblův smích...
Ještě se nakláněl nad Hammeln. Bylo možné říci, že se ještě směje... A bylo možné slyšet jeho slova, posměšná a jízlivá slova - "Jdi, jdi ještě, krysaři!"

XVII.

Stála ve dveřích jako tenkrát, když krysař s lehkou myslí a lehkým srdcem vstupoval do města Hammeln. Ale nesmála se. Její oči hleděly do nočního temna upjatě a horečně. Zdálo se, že stojí v očekávání svého osudu a nikoliv štěstí. Stála přibita na dveře jako na svůj kříž.
Tiché krysařovy kroky se ozvaly a blížily. Horečka roztoužení však mladým tělem Agnes nezachvěla jako tolikrát; jen se o něco více a bezvládněji podávala neznámé touze. Její oči neplály očekáváním: dál zíraly sklesle, bez naděje a víry, že by kdy mohla ustoupit noc.
Ale to všechno krysař neviděl. Zahlédl jen bílý stín u dveří a zrychlil krok. Celá jeho touha se rozletěla k Agnes. Na všechno ve své touze pozapomněl: na zradu konšelů v Hammeln a jejich nesplněné sliby; na bledého kouzelníka, který sám od sebe kouzlit nedovede, na toho, který se smál ve výšinách chrámu svaté Trojice. Daleko odtud je doktor Faustus. I ďábel je daleko od té chvíle. Co by mohl hledat v tichém a zapadlém domě, který skrýval krysařovu lásku? Krysař šel. Šel se zavřenýma očima. Mohl tak klidně kráčet; příliš dobře znal cestu. V pravý okamžik rozevřel náruč, aby do svých pevných ramenou pojal její rozkvetlé a teplé tělo. Ještě včera, předevčírem ho zlíbaly na přivřená víčka žhavé rty a nahá ramena stiskla jeho hrdlo.
V pravý okamžik rozevřel náruč, ale stalo se něco podivného. Tělo, jehož se dotkl, nekladlo odpor, ale nebyl v něm ani život. Nebo alespoň jakýsi chladný, znepokojivě mizející život. Nepocítil horké polibky, nezaslechl šepot rozkoše a lásky.
"Agnes!" vydralo se z krysařových úst. Ale jeho slovo nedovedlo zapudit strašidla.
"Krysaři...," zašeptala ta, kterou měl v náručí. Ale její hlas zněl z tak nepřístupné dálky, že ho krysař sotva zaslechl. Bylo to slovo, ne však odpověď.
Bylo na čase, aby krysař rozevřel oči, jako rozevřel náruč. Nebylo pochybností; v měsíčním svitu se zde u dveří choulila žena, kterou miloval. Ale její tvář byla bledá, skoro zsinalá. Krysař by byl rád věřil, že je tím vinen pouze odlesk měsíce. Ale náhle se mu zdálo, že slyší smích.
Ďábel, který pokoušel krysaře, sestoupil pomalu z věže svaté Trojice. Lstivými kroky se přiblížil za krysařovými kroky do tohoto zapadlého kouta. Ze zahrady, za rozkvetlým bezem zněl jeho tlumený chechtot. Jinak bylo ticho. Ale krysař rozuměl smíchu a rozuměl tichu. Věděl, že je nutno se ptát; věděl také, že dostane krutou odpověď.
Krysař však nebyl zbabělec; přece se odhodlal k nebezpečné otázce. "Co je ti, Agnes?"
Krysařův hlas zněl tiše a konejšivě, jak jen mohl krysařův hlas znít. Jeho ruce se měkce dotkly bezvládného a smutného milenčina těla. Oči Agnes se široce rozevřely a bylo v nich něco neskonale plochého a bezradného. Neunikala, protože nebylo možné uniknout. Nebránila se, protože nebylo možné se bránit. Krysaře ranily tyto beznadějné oči ustupující osudu. Sevřel Agnes ještě prudčeji... tak prudce jako při prvním setkání.
Ale cosi bylo jiné než tenkrát: bolest ještě byla, ale rozkoš vyprchala.
"Mluv přece, Agnes," naléhal krysař. "Pověz, co tě bolí. Tvé mlčení je krutější všeho, co bys mohla říci!"
Ale krysař se při svých posledních slovech zarazil. Jeho srdce to sevřelo mučivou otázkou: Bylo tomu opravdu tak?
Agnes učinila těžký a slabý pohyb někoho, kdo procitá z mdloby.
"Pojď!" zašeptala tiše a sklíčeně. Bylo vidět, že složila ruce a dala se vést fatalismem slabé ženy, prudkým, násilnickým proudem. Ale kam ji zanese?
Šli. Také tuto cestu mohl krysař znát, byť kráčel temnotou. A přece klopýtnul; při klopýtnutí si náhle vzpomněl na dlouhého Kristiána. Kupodivu! Dlouhého Kristiána jako by jindy nebylo. Krysař nikdy nepocítil žárlivost; Kristián mu připadal jako něco neškodného a marného, čím je zbytečné se zabývat. Ale v tu chvíli ho ta myšlenka ranila. Jeho hrdost utrpěla krutou ránu. Nachýlil se k Agnes kráčející před ním ve tmě, takže cítila jeho horký dech, a prudce se otázal:
"Je to Kristián?"
Neodpověděla. Oba němě tápali tmou; a třeba ji znali z minulých nocí, náhle pro ně byla cizí.
Hodiny na věži odbíjely. Tento jednotvárný zvuk rozesnil krysaře na tři čtyři vteřiny. Ale pak ho probudil zoufalý a bezútěšný výkřik Agnes, která se kdysi usmívala do jarní noci: "Můj Bože!"

XVIII.

Po výkřiku nastalo mrazivé ticho.
Krysař donesl Agnes na blízké lože. Nebyla by došla; její síly byly vyčerpány. Krysař se sklonil nad jejím bílým tělem a marně čekal na slovo, vysvětlení, zpověď.
Nic nepřicházelo. Vteřiny byly krutě dlouhé. Agnes se ze své mdloby neprobouzela. Dýchala slabounce a sotva slyšitelně. Krysař v nočním tichu cítil neklidný tep vlastního tuláckého srdce.
Čekal.
Přes Hammeln šla noc. Všichni odpočívali mezi dvojí malostí, mezi dvojím hříchem a dvojí bídou; všechny ukolébávalo domácké a drobné štěstí, které štěstím nikdy nebylo. Všichni odpočívali, kromě krysaře; nezapomeňme však na Seppa Jörgena, zatoulaného v bezmocné touze. Také Sepp Jörgen byl tak zhroucený a ubohý jako Agnes. A přece se dnes jeho bída zdála mizivou a nepatrnou.
Přes Hammeln šla noc. Všelijaké noci šly přes Hammeln. Krysař se pamatoval na jakousi z nich; byla to noc, kterou tak neklidně prožívali Strumm a Frosch..., noc, kterou krysař probděl. A opět a opět se na mysl vtíraly vzpomínky.
Posléze Agnes procitla; kolik bylo hodin? Krysař nevěděl. Vše byla věčnost, zoufalá a krutá věčnost.
Její ruka hledala jeho ruku. Krysař se nad Agnes sklonil. - V měsíčním svitu byla její bledost ještě bledší a krysaře děsila. Oči obou se setkaly. Hleděl vážně a pátravě, ale v jejích očích nenašel bázeň, pouze smutek. Z jejího hrdla, v němž slova tak dlouho umírala, řinula se náhle slova tím bolestnější, že nevyčítala.
"Stalo se... Nemohu zato. Nemám ho ráda; cítím, že ho nemám ráda. A přece se to stalo."
A slabá Agnes náhle nabyla sil k prudkému a vášnivému výkřiku:
"Zab mne, zab mne! Nechci jeho dítě! Nechci je, nechci je!"
Napůl se vztyčila na loži a svírala krysařovu ruku, jako ji svírá tonoucí. Krysař sebou ani nepohnul při krutých slovech Agnes. Stál jako socha, jako přízrak. Ale jeho srdce sežehl mráz jediné vteřiny. Nezbylo v něm nic než krutá bolest.
"Zab mne," opakovala Agnes.
Pak opět klesla na lože. Ležela na něm bezvládná s uštvanýma očima toho, kdo dlouho marně hledal cestu a nemá již sil ji dále hledat.
A krysař se skláněl nad Agnes bez hnutí a zachmuřen. Chtěl promluvit, ale nemohl; chtěl odejít a nedovedl. Chtěl odvrátit zrak a nebyl schopen ho odloučit od propasti tohoto zoufalství.
Podivný okamžik! Měl představu letu, úžasného letu... ale zcela jiného než onoho jitra.
Celý život kolem něho hřměl někam mimo. Volaly ho vzdálené hlasy, zvonily číše, zněl smích a jásot. Zvony hlaholily jako v slavné dny. A pak to ticho, pak to strašné ticho.
Krajiny se míhaly před krysařovýma očima; překonávaly se krásou. Měly smavý půvab jihu a přísnou krásu severu. Plynuly řeky, tyčily se hory, hlučela města, bouřila moře. A pak bylo prázdno, strašné prázdno.
Tváře žen se mihly v dáli; žen bílé i tmavé pleti, žen různých plemen a zemí. Šly, šeptaly něhu a lásku. - Šly, kynuly na pozdrav. - A potom přišla noc.
Úžasný a překotný let!
Vše zmizelo a krysař necítil; všechny odešly a krysař nelitoval. Daleko, daleko, až k novým obzorům letělo jeho pyšné a prudké srdce. Nezakotvit! Nezastavit se!
Agnes! Agnes! Čím upoutala Agnes krysaře? Byly krásnější ženy, byly opojivější ženy.
Spojuje hoře více nežli rozkoš?
Oči Agnes hleděly rezignovaně a sklesle. Neopakovala už své "Zab!" Ale v jejím pohledu nebyla radost a naděje. Pouze bol.
Ale ten bol byl tichý. A tělo Agnes bylo chladné a nehybné jako tělo ženy, kterou ubili.
Krysař stál nad touto Agnes. Hory se valily na jeho srdce. Vzpomínky byly tak těžké! Vteřiny byly dlouhé, ale přece míjely. Začínalo se šeřit. A krysař ještě vzpomínal na svůj odchod a na setkání s dlouhým Kristiánem u vrátek zahrady za časného jitra.
Odešel, aby mu učinil místo, není-li pravda?
Krysař se snažil urovnat své myšlenky, násilím přemoci odboj svého srdce.
Zajisté je nutno opustit Hammeln. Za hradbami města se jeho srdce osvobodí. Ptáci zpívají tak vesele na cestu těm, kteří jdou ve stínu starých dubů a v úpalu polních cest. Mnoho krásných a podivuhodných věcí čeká a uvítá. Krysař viděl mnoho, neviděl však vše. Nač vzpomínat na hoře, které je za námi, nač myslet na dveře, které se za námi zavřely?
Opustit Hammeln!
Ale v jeho vzpomínce ožil nedávný den, kdy také opouštěl Hammeln... to bylo příliš vhod dlouhému Kristiánovi. Domníval se, že odešel svobodný a vracel se spoutaný zpočátku nejasnou touhou, vždy však mocnější a krutější, která ho hnala zpět, zpět k protivným hradbám hnusného města, města malých životů a malých srdcí, kam zabloudila krysařova láska. Jistě, také dnes je možné opustit brány Hammeln. Ale kam krysař dojde? Na jak dlouho dovede utéci před svými vzpomínkami?
Zůstat. Jak je jen možné zůstat?
Nesnese pohled na Agnes. Nesnese pohled na onoho muže. Nemůže žít v Hammeln vedle dlouhého Kristiána. A krysař - co chce ještě krysař ve městě, jehož krysy neopatrně a příliš brzy vyhubil? Jaký je to krysař, nesvobodný a přikovaný nepochopitelnými pouty?
Ale co mu zbývalo, nebylo-li možné odejít z Hammeln ani zůstat?
Agnes na krysaře hleděla svýma rezignujícíma očima. Četla v jeho myšlenkách a v jeho srdci.
Nečekala nic; chtěla se jen ještě na okamžik zahledět na tuto drahou a zachmuřenou tvář. Četla v jeho myšlenkách a jeho srdci. "Jdi," pravila smutně a tiše.
Krysař odmítl posuňkem. Ale Agnes tvrdošíjně stála na svém. Prosila o jeho odchod jako o milost.
"Jdi, krysaři. Jdi kamkoli. Zapomeň...," a zde její hlas zněl zcela tiše a měkce, jako doznívající hudba, "já, krysaři, nemohu!"
"Neodejdu," zahučel krysař. "Je zbytečné odcházet, chceme-li se vrátit."
"Nevrátíš se, krysaři."
Pokusila se o úsměv, který krysaře rozesmutnil. Nebylo co říci, čím potěšit. Nesla těžké břímě, ale jak ulevit přetížené?
"Jdi, krysaři," naléhala Agnes opět. "Jsem unavena, jsem k smrti unavena."
Na krysaře padala nízká klenba síně. Chtěl by něco zlomit prudkým a energickým pohybem, vykřiknout, bít. Nebylo koho. A Agnes naléhala.
"Odcházím tedy," řekl krysař. "Ale přijdu zase."
"Přijdeš tedy ještě," odpověděla Agnes tiše. "Na shledanou, krysaři!"
Němě stiskla jeho ruku.
Odcházel.
Agnes za ním hleděla ještě tehdy, kdy tu již dávno nebyl.
Snad by nebyl krysař odešel, kdyby neviděl výraz jejích očí.