Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XIX.

"Jsi smutná, Agnes," pravila matka.
Agnes se neusmála po celý den; Agnes nepromluvila po celý den. To vyburcovalo i matčino unavené srdce.
"To nic není," konejšila ji Agnes. As pokusem být rozmarná a lehká, se zeptala:
"Víš, po čem se mi stýská? Chtěla bych slyšet pohádku."
Matka udiveně pohlédla na Agnes; nečekala tato dceřina slova.
"Říkalas mi kdysi pohádky... je tomu už dávno... Stýská se mi..."
"Kdo ví, jestli jsem je všechny nezapomněla," odvětila matka.
"Tolik pohádek... a jedna z nich byla o hoře Koppel. Tu jsi ještě určitě nezapomněla!"
"Ne...,"
"O hoře Koppel a o sedmihradské zemi. Vypravuj mi tu pohádku."
Pohádku o hoře Koppel a o sedmihradské zemi vypravovaly odedávna matky v Hammeln svým dětem; činila vrch tajemnější a lákavější. Pohádka vypravovala o sedmi hradech, které obklopují krásné údolí, jemuž se na světě nic nevyrovná. Sedm hradů brání údolí; v sedmi branách stojí sedm rytířů v plné zbroji, aby nedali do údolí proniknout hoři ani žalu. Lidé jsou tak dobří v této sedmihradské zemi! Neubližují si ani se neraní. Není tam hřích ani vina. Nebe je jasné, nebe je čisté. - Oh, jak je krásně v sedmihradské zemi! Chcete, děti města Hammeln, vejít do tohoto pozemského ráje? Není nic snadnějšího. Vystupte na Koppel; v propasti, která se tam otevírá, je brána do Sedmihrad. Je třeba však jít tmou a nocí, smutnými a vyčítavými hlasy. Když tím vším projdete, je vám tak rozkošně a blaze!
To vše znala Agnes a to vše slyšela. A na to vše dnes vzpomínala.
"Jak zní ta píseň o sedmihradské zemi? Pamatuješ ještě?"
Matka pokynula hlavou. A zpívala slabým, třesoucím se hlasem:

Sedmihradská země,
krásná jako sen -
Konejšivě, jemně
budí spáče den.
Sedmihradská země
smutek konejší.
Silnější v ní plémě,
lidé šťastnější.
Hoře, zradu, vinu
plaší stráže kol.
V sedmi hradů stínu
není žal ni bol.

Zpěv matku unavil. Agnes pokračovala sama v jí začaté písni.

Sedmihradská země,
krásná jako hřích.
Lesy hučí temně,
nepřehluší smích.
Je to země jasu,
je to jiný svět.
Zpívá moře klasů,
šeptá květu květ.
Umí srdce zhojit
čarokrásným snem.
Dej nám. Bože, dojít
v sedmihradskou zem!

Vroucně a touhyplně zněla v ústech Agnes závěrečná slova. Matka maně sepjala své vyhublé, suché ruce. Naklonila hlavu a přemýšlela.
Agnes k zamyšlené tiše přistoupila.
"Má, matko, pohádka pravdu? A kdyby ji neměla: co zbývá, než jí uvěřit? Sbohem, matko. Jdu se projít. Je krásně, je jasno."
"A přijde-li Kristián?"
"Může čekat."
"A krysař?"
"Může jít za mnou," a v zamyšlení dodala: "Jdu na horu Koppel...," Matka vstala zneklidněna. "Buď opatrná, Agnes. Slib mi, že budeš opatrná." "Budu, matko."
A Agnes šla. Ve dveřích se na matku ohlédla a kynula jí na pozdrav. Zpívala poslední verš písně:

Dej nám, Bože, dojít
v sedmihradskou zem!

XX.

Řeka je časem jako přítel, který uklidňuje a těší.
Její vlny plynou lehce; hladina je jemně zčeřena. U břehu v průhledné vodě rejdí rybky. Sáhněte a dosáhnete. Pak přestává být voda průhledná, nepřestává však být tichá.
Lehce plynou její vlny. Na člunu se kolébá rybář. Výletníci zpívají veselé písně; milenci jedou tiše a šťastně. A jste-li unaveni dnem, byl-li příliš krutý jeho žár, byla-li cesta plná prachu, hle, jak trpělivě čekají vody řeky!
Řeka dává vše: rybáři ryby, duši klid, tělu čistotu.
Řeka je však časem jako nepřítel a úkladný vrah.
Náhle vystoupí z břehů, zaplaví kraj a strhá střechy i domky. Rve půdu a rve život. Nenasytně sahá po všem, co se dá vzít. Odnese kmeny stromů, odnese kolébku. Někdy také odnese dítě. Daleko, daleko nese svou kořist: do jiných řek a do moře.
Ale opět se uklidní a opět lehce plynou její vlny.
Někdo k řece přichází znaveným a váhavým krokem. Jde smutný a tichý. Usedne na břehu a dlouho pozoruje vodu. A voda míjí a míjí a šeptá důvěrná konejšivá slova bolesti, která tam truchlí na břehu. A stín člověka, ne člověk sám, se náhle zdvihne v rozhodnutí. Tam, kde je řeka nejhlubší, vrhne se do konejšivých vln. Vrhne se donich, aby jejich ševelením umlčel hoře. A vlny ševelí a plynou; voda šplouchá a bije do břehu. Jinak je ticho.
Řeka je opět jako těšitel.

XXI.

Dlouhý Kristián si vesele mnul ruce a procházel jizbou sem a tam.
Z návštěvy u strýce Ondřeje se vrátil do domu pasíře Berndta, kde bydlel. Strýc byl vážně nemocen; tři dny jím zmítala horečka. Panna Gertrud poslala pro kněze. Sotva ho stýc poznal; duchovní útěcha mu klid nevrátila. Chvílemi blouznil, chvílemi chtěl vstát a jít k "Žíznivému člověku". Chvílemi mluvil o ženách a o růžích; chvílemi se zpovídal z hříchů a z jakých hříchů!
Dlouhý Kristián byl veselý; dědictví je už na dosah ruky!
Budoucnost se mu zdála být růžová a vábivá: dědic strýce Ondřeje nebude ledajaký. Hammeln uvidí, co
Kristián z jeho dědictví učiní! Agnes je jeho, budoucnost je jeho...
Dveře se prudce rozletěly a rušily drsně krásné sny. Do síně vstoupila matka Agnes. Byla jako mátoha a jako přízrak. Její tichá, plachá chůze jindy mlčky omlouvala její přítomnost. Ale žena, která přicházela dnes, především hledala. Celý život vyprchal z bledých tváří do očí. Oh, oči matky!
Jak dlouho toho dne hledala, jak marně hledala! Ptala se nejprve sousedů: Neviděli jste Agnes? Šla ulicemi Hammeln a zastavovala chodce. Nevrle ji odbyli a odpovídali vyhýbavě. Viděli ji, ale už si nepamatují, zda a jak je tomu dlouho. Šla tudy, nemohou však říci, zda včera nebo dnes. Občané Hammeln mají jiné starosti, než si všímat ledajaké dívčiny. Svěsila hlavu a šla, tázajíc se znovu: Neviděli jste Agnes, neviděli jste mé dítě?
Řekli jí pouze, že šla k řece. V ulici poblíž řeky bydlel Kristián. Věděl snad Kristián o ní?
Oh, oči, oh, neklidné a tázavé oči! Ulpěly na Kristiánovi jako odsouzenec na naději v milost! Její rty, třesoucí se nevyřčenými slovy, němě prosily. Kristián k ní přistoupil a chtěl ji konejšit. Ale také on cítil, že je nebezpečné konejšit neznámou bolest.
"Co se stalo?" ptal se zneklidněný.
A matka posléze vyslovila svá jediná slova, jedinou větu: Neviděl jste Agnes, moje dítě?
Kristián se vyděsil. Krysařův stín se zvedl a strašil ho. Vzpomněl si na neklid Agnes, její nevysvětlitelné smutky a vyhýbavé odpovědi. A přece - říkal si Kristián.
"Co je s Agnes?" ptal se udýchaně. "Nevím o ní nic. Řekněte mi přece, co se stalo!"
Odpovědi se však nedočkal. Když matka uslyšela slova, která jí brala naději, vypukla v šílený smích. -
Její bolest byla nad její síly. Kristiána tento smích zamrazil.
Napadlo ho, že by měl něco učinit, nechápal však co. Šílená se smála chvíli divoce a drásavě, pak zmizela ze dveří, aniž si Kristián uvědomil její odchod...
Šla domů a smála se; děti šly za ní. Smála se svým strašným smíchem. Chvílemi smích přerušila a rozezpívala se. Zpívala píseň o sedmihradské zemi.