Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XXII.

Tak ji našel krysař, který také Agnes marně hledal. Místo matky našel zříceninu něčeho, co bylo. Seděla v koutku a hrála si s pestrým vyšíváním, které Agnes opustila. Když k ní krysař vstoupil, chlubivě a dětinsky mu ukázala vyšívání Agnes. Poté se znovu začala smát.
Krysař ji vzal za ruku. Snášela to trpělivě, ale lhostejně. Jinak byla veselá; její šílenství bylo milosrdné.
Krysař čekal trpělivě. Snad, tak si říkal, přijde přece jasný okamžik. Co se stalo s Agnes? Bál se všeho, nevěděl nic. Šílená to jistě věděla...
Věděla o odchodu Agnes? Věděla všechno?
Šílená se smála a hrála si. Chvílemi žvatlala něžná a pošetilá slova, slova lásky, která se skrývala dlouhá léta za mlčením a lhostejnými slovy. Mluvila s tou, která zde nebyla. Hladila vyšívání, jako by to bylo její hrdlo. A krysař čekal a čekal...
Vzal ji za ruku a snažil se ji přimět, aby mu pohlédla do očí. Vzpírala se; pak však povolila. Její oči se na něho zahleděly jako na někoho, s kým se nám podařilo provést pěkný žertík. A znovu vypukla v smích.
Ale krysař se nedal zmást.
Pevně hleděl do jejích uhýbajících očí. "Kde je Agnes?" ptal se tiše a velitelsky.
Znovu se zasmála.
Stiskl ještě více matčiny ruce a jeho pohled spoutával její roztěkané myšlenky, které se začaly poslušně vracet.
"Agnes odešla," smála se krutě stařena. "Agnes odešla do sedmihradské země."
"Kde je sedmihradská země?"
"Jděte na horu Koppel," chichotala se šílená. "Jděte na horu Koppel, snad tam čeká?"
A vypukla v nevázaný smích, který krysaře mrazil. Vzpomínal na pohádku o sedmihradské zemi. Vzpomínal na večer, když ji Agnes vypravovala, Agnes s úsměvem děcka a s ospalýma očima. Rázem pochopil, že je konec. Nechal si Agnes vzít a Kristián ji vzal; nechal Agnes odejít a Agnes odešla. Bylo to vždy totéž.
Bezradný smutek sevřel jeho sotva bijící srdce. Dusil se pod svou bolestí. Tu jeho ruka bezděčně nahmatala nějaký předmět. Dotkl se svojí píšťaly.
Jak mohl zapomenout na píšťalu? V ní je všechna jeho moc a kouzlo. Nechtěla snad kdysi Agnes během prvního večera, aby vší silou zapískal na píšťalu?
Tehdy se bál, dnes se už nebojí.
Není nic jiného, co by mohlo ulevit jeho bolesti. Není nic jiného, co by mohlo přehlušit hrozný smích této šílené ženy. Není nic jiného, co by ho mohlo pomstít za Hammeln. Ať si konšelé mluví o stu rýnských. Nejen proto zazní krysařova píšťala.

XXIII.

A krysař zapískal na svou píšťalu.
Nebyl to však tenký, tlumený tón, kterým vábil myši. Zvuk zněl plně a mocně; srdce při něm prudce zabušilo, krok se bezděčně zrychlil a probouzelo se - tiše, oh, tiše! - vše, co dřímalo v hlubokém nitru. Ale jak rychle šla tato píseň ze sna do života a z života do smrti! Jak tragické a velké vypětí! Jak jímavý a nezapomenutelný
hlas!
Krysař pískal.
Šílená slyšela zvuk píšťaly. Její smích zchladl na rtech a mizel; a náhle - poslední ozvěna jejího smíchu se ještě vracela - vypukla v pláč. Slzy jí kanuly z očí. Bylo jí, jako by Agnes brala za ruku a říkala: "Pojď!"
Šla za krysařem.
Krysař vyšel na ulici. Mocně a silně zněla jeho píšťala. Kdo ji slyšel, propadl krysařově svodu. Ustal od své práce a šel. Nedořekl slova a šel.
Pradleny praly na dvoře Erhardtova domu. Byly mladé a svěží a hovořily o svých milencích. Ale krysař hvízdal. Zapomněly na bělostné prádlo i na chtivé milence a šly za krysařem.
Ve Froschově dílně pracovali truhláři. Dělali lože a chválili krásu svých milých. Ale krysařova píšťala jim nedovolila jejich práci i hovor dokončit. Šli za krysařem.
Květinářka a dohazovačka Elsbeth právě přemlouvala počestnou Susu Tolschovou, sirotka, sloužícího u radního Lamberta. Cinkala zlatými dukáty, opíjejícími sluch i oči. Ale když právě Susa podléhala svodům staré kuplířky, která jí líčila dobré bydlo a blahý osud, zazněla krysařova píseň. A Elsbeth i Susa šly za krysařem.
Dělníci ve Strummově dílně stříhali vzácná sukna. Slyšeli však zvuk krysařovy píšťaly, nechali vzácné látky i hovor o dálných mořích a velkých přístavech a šli tam, kde zněla píseň krysaře, vábivá i teskná zároveň.
Míjeli krčmu "U Žíznivého člověka". Krčmář Roger stál ve dveřích ve své nízké čepici, vždy připraven se sklonit a usmát. Černá Líza stála za jeho zády, ukazovala se i skrývala, vždy připravena se usmívat a milovat.
Krysařova píšťala odvedla Rogera i Černou Lízu, jako bere dravá voda břeh.
Krysařova píšťala probouzela staré sny a staré hoře.
Zhýřilec naklonil svou hlavu; za zvuku píšťaly viděl dávno mrtvou matku, hladící čílko kučeravého hocha, který už dávno není. Za zvuku píšťaly viděl svoji budoucnost: prázdné, bědné, hanebné stáří!
Nejnestoudnější frejířka ve městě - Dora, si vzpomněla na hocha s modrýma očima, kterého kdysi dobře milovala. Vzpomněla si na smrt zrazeného. A vzpomněla si i na všechny ty, kteří přišli potom. Vzpomněla si na opovržlivé pohledy těch, kteří plaše odcházejí před svítáním. Vzpomněla si na vrásky, které ráno viděla v zrcadle.
Krysařova píšťala rozněcovala jiskry, dávno uhaslé popely; vracela dávno zašlé a zapomenuté.
Stále rostl počet těch, kteří šli za krysařem. Radnice se vyprázdnila; div divů, ctihodní konšelé šli za ním. Chrám svaté Trojice se vyprázdnil; šli za ním kněz, kostelník, ministranti, šli za ním kajícníci i svatebčané, truchlící a doufající.
Krysařova píšťala je pudila dál a zástup šel mlčky za ní. A ve všech těch zašlých srdcích, zubožených duších zaprášených cestou, zkažených hříchy, ve všech těch srdcích se probouzela jakási čistá touha.
A krysařova píšťala, když promluvila o bílých šatečkách družičky, úsměvu, dítěti, čistotě prvního snu, když promluvila o tolikerém hříchu a mnohé zradě, o tolikeré neřesti a kalu, o bídě i únavě, se opět rozjásala. A mezi pestrým zástupem lidí z Hammeln, sledujícím krysaře, to nějak radostně zašumělo. Nebylo nikoho, kdo by neporozuměl. Ano, jde se do země sedmihradské. Ano, sedmihradská země čeká. Ano, je možné žít jinak.
A všichni - muži, ženy i děti opouštěli blátivý život v Hammeln v touze, kterou napovídala krysařova píšťala. Matky tiskly nemluvňata ještě prudčeji na svá prsa: bude to jiný život, krásnější život! A starci, stojící téměř nad hrobem, zrychlili krok: je ještě nutné urvat několik dní, několik hodin, několik vteřin krásnějšího života!

XXIV.

Pouze Sepp Jorgen stál a nechápal. Viděl dav jdoucí za krysařem. Slyšel slibující a toužící zvuky. Ale necítil s davem a píšťala k němu nemluvila. Nechal všechny z Hammeln přejít, oddán svému osudu. Jeho hladové oči hledaly Kátchen a Lori. Marně.
Sepp Jorgen, jehož osud byl chápat příliš pozdě, osaměl také tentokrát. Zástup ho minul, jako ho dosud všechno minulo; zástup šel za písní krysařovy píšťaly. Oh, jak je krásná sedmihradská země, dovede-li touha po ní probudit tolik spáčů!
Krysařova píšťala hřměla a šeptala, plakala a jásala. Slibovala nepoznané rozkoše a nezkalenou radost. A všichni, kteří slyšeli, uvěřili. Uvěřil i lichvář Mosse, který nevěřil ničemu, než jisté záruce.
Krysařův průvod prošel všemi ulicemi města. Chvílemi zněla píšťala tak, jako by krysař přece ještě někoho volal. Někdo v zástupu chyběl a nebyl to Sepp Jorgen. Píšťala úpěnlivě a něžně zasténala. - Ten, kdo chyběl, se však nedostavil.
Na okamžik píšťala zaváhala; jako by ji zatopily slzy. Ale jen na okamžik: vzápětí zněla jasně a vítězně. Zázrak sedmihradské země.
Posléze průvod opustil Hammeln. Začal stoupat po svazích hory Koppel. Les zašuměl nad hlavou tisíců, kteří slyšeli.
Neúnavně zněla krysařova píšťala. Zpočátku z ní časem zněl výsměch všemu a všem, výsměch podobný smíchu ďábla na chrámu svaté Trojice. Zpočátku z ní časem zněly hluboké steny, jako by se čísi neohrabaná ruka dotkla bolavého srdce. Píšťala tichla, ale neutichla. Vlny vzrušení a víry odplavily vše kalné a zmatené; a cesta byla jasná a vše bylo jasné.
Krysař šel a rostl svou písní. Byl vysoký; nyní však jako by o hlavu převyšoval celý zástup.
Oh, moci krysařovy píšťaly! Přerodila Hammeln. Vzkřísila dávno odumřelé světy, rozpálila dávno zchladlá srdce. Lidé z dobrého hansovního města Hammeln už nemysleli na prodej a koupi, na zisk a ztrátu. Roztoužili se jindy neznámými touhami, rozesnili se dříve nesněnými sny. Oh, moci krysařovy píšťaly!
A nepřerodila samého krysaře jeho píšťala? Nemyslel už na malichernou mstu, na malou zlobu, na Frosche i Strumma; nemyslel dokonce ani na Kristiána. Cítil bolest, ale více touhu.
Píseň píšťaly očistila krysařovu bolest; očistila myšlenku na Agnes. Oh, sedmihradská země!
Jeho srdce o ní jistě někdy snilo; ale teprve píšťala ji učinila skutečnou. A jak mocně ajasně zněla píšťala, opakoval si krysař: "Ani vina, ani hřích!"
Cesta je jasná a jasný je i cíl. Není nutné se vrhnout do propasti, abychom dosáhli ráje? Agnes touto cestou šla; dostihne, ano, dostihne Agnes.
Lid z Hammeln šel za svým chmurným a zamyšleným vůdcem, za velitelskou a mocnou písní jeho píšťaly. Strhovala svým zvukem a vábila dál. Dál, až k bráně...
Klopýtali cestou necestou, padali, aby vstali a šli dále. Slyšeli jen krysaře a viděli jen krysaře. A jak kráčeli, náhle se před nimi otevřela propast.
Krysař stál nad propastí, chmurnější, velebnější. Mocně a slavně zněla píšťala.
Nikdo z Hammeln se před branou nezastavil. Nikdo, kromě Seppa Jorgena, zamyšleného nad hladinou řeky. Všichni prošli za zvuků píšťaly s důvěrným úsměvem a rozepjatou náručí: Oh, sedmihradská země! Všichni prošli a mizeli bez hlesu. A chmurný a němý vůdce pískal a pískal. Dav řídl za zvuků krysařovy písně; posléze krysař nad propastí osaměl -
Vzpomněl na "ano" řečené jarního večera. Vzpomněl si na Agnes, která ho předešla, ale kterou bylo možno dohonit. Naklonil se nad propastí.
Bylo ticho, zvláštní ticho. Píšťala vypadla z krysařových rukou. Jeho píšťala znamenala život.
Její zvuky jako by ještě doznívaly v pádu: její zvuky vedly krysaře, jako vedly dav -
"Ano," odpovídal krysař němé propasti. A také on hledal bránu.
Tak odešel krysař a ostatní z Hammeln; není však jisté, došli-li do země sedmihradské.