Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III.

LOUPEŽNÍK ZPÍVÁ:

Je naše panství noc a stín.
Je naše panství les, jenž zpívá.
Hýříme. Časem smutno bývá.
Ožije časem starý mlýn.

Hledají. Loví. Léčky staví.
Kdy bude konec? Zítra, dnes?
Večer je teskný, šerý les.
Přátelé, omakejme hlavy.

Přátelé, vína připijme si.
Žena. My máme pouze ji.
Je naší láskou, nadějí.
Oprátka zítra. Mlčí lesy.

IV.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Jsem jako svěží polní květ
u cesty, kde jde lidí mnoho.
Jsem pro všecky a pro nikoho.
Je škoda mojich mladých let.

A z rána padá krůpěj rosy
a v poledne je slunce žár.
Svěžímu květu nese zmar,
kdo utrhne a s sebou nosí.

Když zří mne jezdec, s koně skočí.
Chce v dálku snad mne vzíti, bloud?
Ne, já se nedám utrhnout.
Chci ještě vábit jiné oči.

V.

LOUPEŽNÍK ZPÍVÁ:

V neděli počestně se brali
do kostelíka rodiče mí.
Žili tak klidně mezi všemi,
nehlučně, jako umírali.

Bez vášně žili, beze spěchu.
Hrob křesťanský a tichý měli.
Obraz zbyl po nich neumělý
a dobrá paměť v otce cechu. -

Jak zabloudil jsem v tmavé noci?
Kdo vnutil mi to v ruku nůž?
Rodiče dobří, sbohem už!
Nebylas, matko, věrná otci?

VI.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Noc měsíčná. A blízká děsu.
Noc, která vůní hříchu dýše.
Jste z výpravy. Jen jděte tiše.
Nerušte píseň černých lesů.

Vím, jistě kořist dobrá byla.
Mně říkala to záře hvězd.
Hle, zlato, šperky. Dobře jest.
Já za vás jsem se pomodlila.

Zarudlou skvrnu má váš šat.
Je oheň to, jenž zbarvil látku?
Je v předvečer dnes velkých svátků.
Sepněme ruce. Kdo to pad?

VII.

LOUPEŽNÍK ZPÍVÁ:

Neumím, milá, zprávy dát,
tvář mihla se, meč blýskl v pěsti.
A časně umřít také štěstí.
Byl mladý. Bil se. A pak pad.

Měl zlaté vlasy. Planuly
v zápase jeho oči mladé.
Pak závoj jak když na ně klade.
Byl mladý. Bil se. Zhasnuly.

Já závidět bych málem moh.
Na mechu leží. Les tak voní.
Srny se nad pasekou kloní.
Byl mladý. Bil se. Šťastný hoch!

VIII.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Nevím, co sen ukryl krátký.
Vždy jsem chtěla v širé světy,
dýchat vůni, hledat květy.
Nechci nikdy hledět zpátky.

Nevím, mohl-li kdo lkáti.
Vábila mne jiná touha.
Objetí chci dáti dlouhá.
Ale srdce nechci dáti.

Kdos prý plakal. Oblak plouti
zřím v tu stranu. Nevzkazuji.
Mráčku, sbohem. Nelituji.
Nechci nikdy vzpomenouti.