Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IX.

LOUPEŽNÍK ZPÍVÁ:

Noc je tichá. Velkost hor tě bolí.
Vycházím ven ze svých lesů. Smutno.
Širá pole. I tam žíti nutno.
Bílá mlha stoupá nad údolí -

Nevím, kdo tam dře se bez oddechu,
uštván vstává, uštván večer lehá.
Měsíční svit ostře nějak šlehá.
Zvučí krok - a já zvyk chodit v mechu.

Mlha umí lákat, čerti vědí -
mlha umí mluvit o návratu.
V chudém svitu louče někdo sedí,
hovorná zní píseň kolovratu.

Měkká slova někdo v stínu žvatlá.
Batolí se vstříc ti děcko z chaty.
Zrádná pole! Půjdu v lesy zpátky.
Bílá mlha byla by mne zmátla!

X.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Noc tajemství je pravá.
Kapradí, hle, dnes kvete.
Po práci, milí, jděte.
Znamení sova dává.

Noc svatojanská volá.
Jsou kouzla v její páře.
Kdo rozpálí mé tváře?
Metejte kostky, holá!

Noc přišla. Bují země.
Do jitra čas je dlouhý.
Kdo ukojí mé touhy?
A kdo je uspí ve mně?

XI.

LOUPEŽNÍK ZPÍVÁ:

Ví bůh, kde člověk kosti složí.
Proud bystřin nejlíp téci nechat.
Ustaňte! Nezdravo tak spěchat.
A máte zlato? Máte zboží?

Vy jdete těžit s hřivnou svojí.
Úrodné zlatem vaše vozy.
Kup, sedláče! A bohpomozi:
co stálo groš, pět grošů stojí.

Bůh odnímá a zase dává,
a chce-li, lidské činy zvrátí. -
Vy o groš zvykli jste si hráti.
Což menší sázkou naše hlava?

XII.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Dnes nevrací se. Marně zrak
v tmách hledá lidi. Tma je čirá.
Strašidlo bílé v okna zírá.
Hodiny. Stále tik a tak.

Dnes jako by byl spáchán hřích.
Přecházím marně síní svojí.
Pes skučí. Což i on se bojí?
Kdo vedle mne to náhle vzdych?

A srdce nosí těžké břímě.
Co přinese mi tato noc?
Volám tě, bože, na pomoc.
Jsem hříšnice. Než stůj dnes při mně!

XIII.

LOUPEŽNÍK MLUVÍ:

Zřídka se lov tak podaří.
Zdravím vás, pane faráři!

Nevím, co děsí vás, co vás tak mate.
Zbloudilé ovečky před sebou máte.
Napravit jejich blud potěší mnoho
dobrého pastýře. Važte si toho.

Příbytek náš, ten trochu chudý je,
a okny vítr fouká sem prudce.
Bůh šatí hůř nás než své lilie.
- Cože tak hledíte na naše ruce?

Pastýři dobrý, z dávných časů
ještě vás poznávám po sladkém hlasu.
Spása i prokletí řine se se rtů;
někdo do nebe, někdo jde k čertu.
Pamatujete na ten hlad
- boží či čertovo dílo? -
My šli jsme na dveře zaklepat,
otevřít nechtěl nikdo rád,
tož brali jsme, co bylo.
Sem tam se pálilo. Pitvorný
hon počal vysoké zvěře.
Na zámku jindy tak hovorný,
proč že tak hledíte na naše dveře?

Konec vzal špatný tento lov,
což bylo dobré dle vašich slov.
Nu, byl to tehdá hluk a křik,
a vy jste vzdával bohu dík.

Na stromech tehdy viseli
vyzáblí lidé, hubené hrušky. -
Na zámku tolik veselý,
proč že tak hledíte na naše pušky?

Kde lidé věší se, hlavy se věsí.
My se tu ukryli v hluboké lesy.
Pastýři dobrý, z vašeho stáda
oveček několik účet žádá.
Kázal jste ovšem, že je to hřích,
vrchnost i poddané stvořil jsi, bože.
Na zámku jindy samý smích,
cože tak hledíte na naše nože?
Toužíte k bohu, duše vy zbožná.
A chcem vám pomoci, jak vůbec možná.
Strom sobě vyberte, kde se to stane.
Oprátka hotová, k nebi se stoupá.
Jak je to, vzduchem když hruška se houpá,
velebný pane?