Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XIV.

MILÁ:

Já prošla trní, prošla hloží
a klekla jsem tam v pokoře.
Byl zabit. Je to sluha boží.
Bůh vidí to tam nahoře! -

Však kde mám hledat jeho vraha?
Kdo proved čin ten zběsilý?

LOUPEŽNÍCI:

To řekneme ti krátce, drahá:
my všichni jsme ho zabili!

XV.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Nad lesem ještě mlha ranní
a rosa leží na květech.
Je chladný, svěží větru dech,
a je to chvíle k milování.

A je to jako jitro prvé
a je to jako dětský smích.
Les leží tady čist a tich,
jak nikde nebylo by krve.

A já jsem divným citem vzňata.
Chci vykoupat se v rose té.
Květ jaký pro mne vykvete?
Proč leží země nedojata?

Objímám stín, jenž se mi tratí.
Což nejsem dost už krásna dnes?
Kdo chladně polibek můj snes?
Proč země nechce milovati?

XVI.

LOUPEŽNÍK ZPÍVÁ:

Číhám a číhám. Listí se třese.
Stezka se nějak dnes nejistě bělá.
Jako by kraj se byl proměnil zcela.
Nějaké strašidlo skrylo se v lese.

Ne krve líto. Uvyk jsem všemu.
O hrdlo běží-li, každý se brání.
Dnes ty a zítra já s krvavou skrání -
Ale tak těžko je; táži se: k čemu?

Od dětství - od mládí - něco mne dusí.
Na pláči, úsměvech je to jak kletba.
Ctnost i hřích, ničení tak jako setba - -
Táži se, táži se: Což se vždy musí?

XVII.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

A nebuď dnes tak zamyšlený.
Mne dráždí myšlenky tvé dumné.
Ty u nich jsi a nejsi u mne.
Žárlím, jak byly by to ženy.

Mám žízeň, hořím, chce se píti.
Krev tvoji dnes bych vysát chtěla.
Je teplá, sladká, je tak vřelá.
Kdos mrtev je. Je sladko žíti.