Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XVIII.

LOUPEŽNÍK ZPÍVÁ:

Já žárlím, milá, na ten les,
když vábí k sobě tvoje oči,
na vlny žárlím, v které skočí
tvé mladé, bílé tělo dnes.

Zhyzděna jizvou moje líc,
však neztratila síly páž.
Všech sedm milovat nás máš.
Nikoho víc. Nikoho víc.

Podivný oheň zrak má tvůj,
podivný chlad s tvým žárem střídá,
podivně ret tvůj napovídá.
Nikoho více! Pamatuj!

XIX.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Když slunce svítilo, na cestu vyšel,
les šuměl nad hlavou, ptáky pět slyšel.
Ve větvích stromů se modralo nebe.
Poutníče mladý, líto mi tebe.
Potůček teče rudý.

Kam noha vstoupila, vyrostl květ,
a ptáci tichli, když počal pět.
Nikdy jsem písně té neslyšela.
Stesk, hoře zoufalé a touha vřelá.
Potůček teče rudý.

Chtěla jsem promluvit. Chtěla jsem říci:
Dál nechoď. Číhají loupežníci.
Chtěla jsem promluvit: Obrať, jdi domů.
Úklady číhají v stínu těch stromů.
Potůček teče rudý.

Ruku jsem dala mu, mluviti chtěla.
Objal mne lehce kolem těla.
Tolik let, děvče, hledal jsem tebe.
Les šuměl nad námi, modralo nebe.
Potůček teče rudý.

Chtěla jsem říci: Smrt čeká v mžiku.
Jsem milá sedmi loupežníků.
Smrt bloudí lesem, číhá tu v hvozdě.
- Mech byl tak měkký a pak bylo pozdě.
Potůček teče rudý.

Vypadli na něho, raněný kles.
Slunce se ztratilo, zesmutněl les.
Zrak hledí s výčitkou, mrazí jak v zimě.
- Tolik let, děvče, a zradila jsi mne.
Potůček teče rudý.

Peníze cinkají. Tich a něm
on odpočívá pod stromem.
Hluboká rána v prsou mu zeje.
Kde je tvá písnička, cizinče, kde je?
Potůček teče rudý - -

Sednu si u tebe. Dobře je tak.
Příliš se tesklivě díval tvůj zrak.
Peníze cinkají, kořist se dělí.
Tak jsme se, cizinče, setkati měli?
Potůček teče rudý.

XX.

LOUPEŽNÍK ZPÍVÁ:

Má zvláštní přízvuk slovo msta.
Kde jeden mrtvý tiše tlí,
ať zvolna cesta zarůstá.

Ty máš nás, milá, všecky ráda.
Proč jednoho jsi měla víc?
Já zabil svého kamaráda.

Teď poslouchám. Kdo co mi poví?
Tajený jak bych slyšel smích.
Ve větru šelestí to křoví?

A nesměj se, má milá, už.
Jen pro tebe se všechno stalo
a proto, že je ostrý nůž -

Tys měla, milá, všecky ráda,
jak padla kostka, jak byl čas.
Jednoho víc. To byla zrada.

Hrob přítelův ať zarůstá.
A nesměj se: Mám nůž ten v ruce.
Má zvláštní přízvuk slovo msta.

XXI.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Noc voní. Světlušky zříš plát.
Noc krásná je, jak v létě bývá.
U ohně sedím. Hlavo divá:
Chce se mi smát, chce se mi smát!

Nůž blýská v ohni. Bodni jen.
Tvé oči divě hledí na mne.
Proč váháš? Všechno bylo klamné.
Vše jako sen - a pouhý sen!

Co ráda mám, to těžko říc.
Nad hříšnou smiluj se, o bože.
Hru oblak, bouři, odlesk nože,
vzpomínku, sen svůj. A snad nic.

Já neměla tě nikdy ráda.
Noc voní. Slyšíš z dálky hlas?
Chci jíti - proč tak křičíš zas?
A proč jsi zabil kamaráda?

Vše jako sen. - Mně chce se zdát
sen o očích, jež jinde planou.
Co chceš s tím nožem, se svou hanou?
Chce se mi smát, chce se mi smát!

XXII.

LOUPEŽNÍK:

To houkání ne zbůhdarma.
To není sova, kamarádi.
Stín mezi stromy mih se kradí.
Ne, já jsem poznal žandarma.

Leč kdo as byl ten bídný zrádce,
jenž na čakan nás posílá?

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ:

To, milí, mohu říci krátce:
Já jsem vás všecky zradila!

XXIII.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Vždy časně ráno smutná vstanu
a jdu se modlit k Slitovníku.
- Spí v lese, visí na čakanu
Mých sedm smutných loupežníků.

Bůh nechce zřít však, co mne bolí,
vždy chlad a přísnost v jeho líci.
A chmurně hledí do údolí
mí nejsmutnější loupežníci.

Ty žárné oči dávno zchladly,
tak zchladly, jako všechno zchladá.
- Vy loupili jste, vy jste kradli,
a já vás za to měla ráda.

Vy líbali jste v ohně plání
v hlubokých lesích při měsíci.
Vy tančili jste do svítání.
- Proč věšeli vás, loupežníci?

Já polní kvítí pro vás nesu,
vy ale k němu nevoníte.
Mám kapradiny z vašich lesů,
vy ale už jich nevidíte.

Jak vítr vaším tělem klátí,
já stojím mdlá a bez naděje.
Když Kristus Pán moh z mrtvých vstáti,
proč vám též toho nedopřeje?!

A já vás všechny milovala
v hlubokých lesích při měsíci.
A já vás všechny zrazovala,
mí smutní, krásní loupežníci!