Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Prolog

Neznám přesného už data,
ale kdysi se to stalo
za letního večera.
Bylo někdy po klekání,
sám jsem kráčel pustou strání,
dívaje se do dálek.
Krajina to byla známá,
pohorské to panoráma,
vrch a dol a vrch a dol.

Nevím přesného už data,
oživla však stará nota
za letního večera.
Vášnivá a teskná nota,
stará nota romantiků,
v letní noci houslí pláč.
Sedm vidím loupežníků.
Dosud visí na čakanu,
jak jsem zřel je před lety.

Sedm let už přešlo zatím,
k syžetu se přece vrátím.
Dávné bouře bol a síla
vzpomínkou se probudila.
Chladný vítr vanul z hor,
cítil soucit jsem a vzdor.
A já tiše citoval si
staré osudové drama:
Jsem ten, jehož lesy znáte,
jemuž vrazi řeknou brate,
loupežník jsem Jaromír.

Sedm vidím loupežníků,
jak jsem zřel je před lety.
Milá nosí pro ně kvítí,
musilo prý všechno býti;
sova ještě houká v lese,
rozvalen je starý mlýn.
A co cítím teď, to zve se
radost ze zla úhrnem.

Hra a vášeň, úsměv, kletba,
výkřik pomsty, její ticho,
"In tyrannos" Schillerovo.
Radost ze zla úhrnem.

Bolest tmy a truchlost stínů,
bolest pobloudilých s cesty.
Rachocení ranních bouří.
Radost ze zla úhrnem.

Féerie našich bludů,
plaché zmatky našich srdcí.
Posměvavý přízvuk ozvěn.
Radost ze zla úhrnem.

Tiše housle zaplakaly,
rytmus jakýs zvonil v nitru,
pateticky zněly verše
starosvětské balady.
A já sen svůj tiše choval
a já sobě opakoval,
říkal krajině té šeré,
kterou noc se tiše bere,
citát z schicksalsdramatu;
samolibým světcům říkal,
přežvykavcům na katedře,
světlům vlasti ubohé:
Jsem ten, jehož lesy znáte,
jemuž vrazi řeknou brate,
loupežník jsem Jaromír.

I.

LOUPEŽNÍK ZPÍVÁ:

Úžlabím vede cesta v tmách.
Sto rýnských. Celý kraj se děsí.
Nejistá pole. Zrádné lesy.
Z té hlavy mají všichni strach.

A tak se chodí nad propastmi.
Sklouzneš a konec. Mlčí hloub.
Krev teče z rány. Oči v sloup.
Vzpomínku věnuje snad vlast mi.

A cesta vede šerem skal.
Farář, ten káže oheň, síru.
To už je tak, kdo nemá víru.
Ovečky spí. Má pastýř žal.

Hartusí páni od práva.
Tak dlouho zbojník řádí v skrytu.
To podkopává autoritu.
Kdo žandarmy to uspává?

A cesta vede sídly sov
a časem slyšet píseň sejčka.
Smrt chodí lesem? Přivřem víčka.
To je ta cesta na hřbitov?

Nad propastmi jde naše stezka,
kam biřiců se noha bála.
Sto rýnských včera bratru stála -
co naše hlava stojí dneska?

II.

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Bludičky tančily, ohýnek plál.
Jdu cestou necestou. Dálka mne vábí.
Na zemi budu spát, na hedvábí?
Jdu stále dál, jdu stále dál.

Chci zahřát ruce. Je mi zima.
Chci zahřát nohy. Tisíc díků.
- Ty nebojíš se loupežníků? -
Očima hledí planoucíma.

Ne, nebojím se. Nůž váš rudý
mne zajímá. Chci ruce hřát. -
- Chceš jíti s námi? - Chci-li? Snad.
Ne, nebojím se. Pouze nudy.