Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I

Hodiny šly a trvala dál pitka.
Veselé úsměvy rty vynutí.
Přenášel všechny přes zívnutí řídká
klep nevinný jak hadí uštknutí.

Bez srdce láska, beze srdce záští,
cupaly krůčkem drobné intriky.
A pohrdlivě každý čelo vraští
nad snem, jenž včera tvořil básníky.

Parfum se mísil s dýmem cigarety,
vzduch těžký byl a sotva průhledný.
S cigaret dýmem ironické věty
se rozplývaly v prostor bezedný.

Na stole růže v těžkém vzduchu vadly.
Koberce nesly stopu po víně.
Hádanku sfingy nikde neuhádli. -
Tu svěží vítr zavál do síně.

II

Odkud to věješ, ranní větře,
a čím to svěží je tvůj dech?
A čím to, že tvůj vánek setře
s víček i srdcí mdlobu všech?

Kde asi této noci spal jsi,
že silný jsi a kořenný?
Přes kolik doubrav přelétal jsi,
přes které luční prameny?

Odkud to věješ, větře ranní,
přes jaké jitro jsi to spěl?
Kolik jsi ovál bledých skrání?
A kdo ti okno otevřel?

III

Tichounce odejděme
ze síně, nyní němé,

dívat se do červánků,
koupat se v ranním vánku.

Tichounce, vyzvídavě
se pobrouzdáme v trávě.

Znavené oči prosí
o kapku ranní rosy.

Oči, jež dlouho bděly
a čekat zapomněly,

oči, jež zřely choře
na bídu, smích a hoře.

Den snímá nocí roušku.
Poprosme mateřídoušku.

Zvlhčeme rosou brvy.
Červánky tonou v krvi.

Krev tuto zrak nech vpíti.
V krvi se rodí žití,

co srdce zprahlé prosí
o kapku svěží rosy.