Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

6.

Než Eckermann do temnot jeho hodí
dráždivý časem svit.
Jak trosečníku na tonoucí lodi
břeh z daleka se kmit.

Břeh rýsuje se v dálce v mlze ranní,
marný a lákavý!
To tonoucímu život nezachrání,
však skon to otráví.

7.

V salónech zatím lichotky zní časté,
v lahodném ševelu.
Chef-ďoeuvre, Madame, právě napsala jste -
Vy krásnou novelu -

Oh, kniha vaše před světem Čech pýcha.
Nechválím ze zvyku! -
Přesládlá slečna cituplně vzdychá:
"O, něžný lyriku!"

V tom jméno jeho padlo v řeči plané.
Puls prudčej nebije.
Což Folprecht? - Umlk. - Umřel? - Ne, můj pane
slepý je.

Přesládlá slečna vzdychá: - Je ho škoda.
Mám zájem o něho -
A s jemným taktem hostitelka podá
nekrolog živého:

- - Je škoda této rozčilené hlavy,
bouřící bez mezí.
Žel, jeho talent robustní a dravý
nedospěl k synthesi.

Štval neklid jakýs dál jej neustále
vírem všech pocitů.
Svou hřivnu rozdal světu v minci malé,
a díla není tu.

K ničemu nebyla ta vloha jeho velká,
již času strhl tok - - -
S úsměvem jemným končí hostitelka
živého nekrolog.

Poklony dál zní blahovolné, časté,
v lahodném ševelu.
- Světový román, vskutku, napsala jste -
- - Vy skvostnou novelu! -

- Jsou verše vaše v temnu pruhem světla.
- A plny tragiky -
- Já vaše drama, příteli, jsem četla:
ó, jak jste veliký!

8.

Den horký je, ni mráčku není v dáli,
jenž nes by naději.
Přítel se líně na fotelu válí
a plivá vztekleji.

Cos zoufalého - zdá se - vším tu vane,
po celé redakci.
Za týden číslo vyjít má, můj pane,
a není atrakcí -

Nic, pouhé nic. Den bezútěšně pustý,
den přímo zoufalý.
Übermensch přítel, morózní a tlustý,
se vztekle převalí.

Zlá přišla doba: neúrodno, sucho.
Kéž blíž jsme potopy.
- On marně lačně nastrkával ucho
k porodům Evropy.

- Pohroma vždycky naděje zas zhroutí.
Co, k čertu, počíti?
Což musil Folprecht zrovna oslepnou ti,
což nemoh umříti?!

Cos zoufalého horkým dnem tím vane,
a truchlo v redakci.
Nekrolog tučný býval by, můj pane.
Teď není atrakcí.

9.

Tři talenty, jež teprve se rodí,
- ustupte před zoří! -
tři talenty po hlavní třídě chodí
a vtipně hovoří.

V své hlavě nese lyrik visiony:
- funkce to odvěká -
"V mé nové knize budou nové tóny,
jež nikdo nečeká."

"Toť věru škoda," soused jeho jistí,
"svou zásadu že mám:
od let jsem odvyk vůbec něco čísti,
já stačím sobě sám."

"Ve strouze mělké těžko lovit kapry!
Ni kloudný nevím klep.
Langovi správa drama vrátila prý
a Folprecht prý je slep."

- - "Náš mikrokosmos nebyl dosud celý,
což chyba veliká.
Na čase bylo dávno, bychom měli
slepého básníka - -"

- - "Toť věru škoda," soused mírně jistí,
"že málo jeho znám.
Od let jsem odvyk vůbec něco čisti;
já stačím sobě sám - - "

- - "Pan Folprecht nebyl mojím ideálem,
ač mnoho hlupců plet.
Trik v slepotě té čenichal bych málem,
by kleslý zájem zved - -"

- - Do beletrie naší náhle vpadl,
prost nebyl zcela vloh - -
- - Motivy, želbůh, Rusům drze kradl
a Hamsunovi sloh - -

Tři talenty, jež teprve se rodí,
ustupte před zoří! -
tři talenty po hlavní třídě chodí
a vtipně hovoří.

10.

Krok ženy zní teď - Folprecht zná ho - síní.
Zjev její vytuší.
Krok ženy tolik nervózním ho činí
a rozruší -

Jaký má výraz asi na své tváři?
Kdybych moh viděti!
Je na ní nuda... či v ní úsměv září?
Krok zní tak trpce ti!

Tón hlasu, akcent, argumenty řeči,
ni výlev nadšený,
nic kromě očí jeho nepřesvědčí,
a ty jsou zastřeny.

Na tisíc zrad mu fantasie kreslí,
nejhorších tisíc zrad.
Ďáblové všichni nejhorší sem snesli,
by mohli se mu smát.

Svět jemu vzat; i ona jemu vzata
a víc než svět!
Ah, moci jednou - oh, ta noc kol klatá -
v oči se zahledět!

Tón hlasu, akcent, argumenty řeči
ni výlev nadšený,
nic kromě očí jeho nepřesvědčí,
a ty jsou zastřeny.

Ne, pro něho svou náruč nerozpíná,
za živa mrtvého.
- Jak ireelní jakás veličina
je žena pro něho.

Pěst zaťal. Hle, zde figurka ta planá,
jež plaší sny.
- Zas přichází v té póze Eckermanna
had úlisný.