Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

11.

Ten neklid štve ho všemi jeho city.
Hladina vzbouřena.
Zní Šelest, šramot vedle neurčitý.
Co vše to znamená?

Krok ženy dneska síní ani nezní,
jen šelest vedle tam.
S ní trapno je, však trapněji mu bez ní.
Je opuštěn a sám.

Sám s přízraky je zlobnými; čas míjí.
A přeci nemá klid.
Nějaký ševel teskných preludií.
Prokletý cit!

Spiklenci jak by tam se umlouvali
o jeho zabití.
Ó, kdyby smrt už z milosti mu dali:
jak chtěl by umříti!

- "Kdož mohl tušit" - něžný hlas tu uváz.
"A žil jen pro lidi!" -
- "Oh, tolik krásy, milostivá, u vás.
A on ji nevidí!"

- - "Co může pro mne život ještě chovat?
Vše už je dožito.
Hle! Slepého zde věčně ošetřovat!" -
- "Což býti musí to?" -

- - "Myslíte? Sama časem jsem se ptala.
Leč schází odvaha!"
- "Kdybyste los svůj k jeho připoutala,
co mu to pomáhá?

K umění nes se život jeho celý
a touhy rozpjaté.
Kdybyste život svůj mu dala (lze-li),
oči mu nedáte!" -

Spiklenci jak by tam se umlouvali.
Oh, žádný den!
Pro odumření nejsa ještě zralý
je odsouzen!

Duch, který tvůrčí před sebou má roky,
nečinně civí zde.
Krev bouří se. Slyš zřetelné teď kroky.
Eckermann jde

o síle ducha mluvit obrovité,
o božském nadání.
- Jak Pythagoras, Mistře, verše díte,
bez psaní -

12.

Tak sedí tady, obklopený zradou,
dynasta svržený.
Kol něho léčky záhadné se kladou.
A oči zastřeny.

Krev do tváře mu tajná bázeň vhání
pro krutou pohanu.
Andělů sedm po straně ho chrání,
vsak tisíc satanů.

Léčky se kladou. Z které přijde strany
mu rána poslední?
A má se poddat tiše, bez obrany
svých smutných dní?

Msty truchlý květ mu v srdci zvolna vzrůstá,
podivný květ.
Na rty se dere blasfémie pustá.
- Ty, ó buď klet! -

Ó, je-li někdo, kdo je vyšší lidí,
on jemu vymkne se.
A je-li někdo, kdo náš osud řídí,
jho jeho setřese!

Do tváře vmetne výkřik nepokorný,
bez bázně před smrtí.
On, bídný buřič, sražený, však vzdorný,
naposled rozdrtí!

13.

Pochyby hořké, staré jeho známé
na něho útočí.
Což jeho žena?! Podvádí ho? Klame?
Hledět jí do očí!

Pochyby hořké stále nové rodí,
a sílu podvrátí.
Eckermann, ano, proč sem stále chodí
svou lekci říkati?

Ty pochyby ho mučí dál a dráždí,
a chimér zjev.
Ty pochyby ho vysilují, vraždí.
Sají mu krev!

Vztek cítí jen, vztek srdcem jeho zpívá.
- Jak ujít komice? -
Zabránit? Nelze. Co mu tedy zbývá?
- Pomstít se.

14.

V hasnoucím ohni ještě jiskry blýskly
v okamžik ten.
Dvě ruce hrdlo Eckermanna stiskly,
když přišel druhý den.

To hrdlo stiskly vášnivě a prudce,
než dozněl hlasu zvuk.
Dvě ubohé a zoufalé dvě ruce,
prošedší peklem muk.

Dvě ruce, které bídu celou mstily,
dvě ruce rebela,
dvě ruce hrdlo ono zaškrtily.
Duše se nechvěla.

Podlaha síně náhle zaduněla
mrtvoly nárazem.
Slepý stál vzpřímen, nepohnutý zcela,
s klidným svým výrazem!

15.

Efekty světla končí vždycky tmami.
A marno pouta roztlouci.
Jen svátý Duch se vznáší nad vodami,
kde zhynul tonoucí.

Den čtyřicátý holubice letí
s poselstvím z daleka.
Na arše nikdo z Noemových dětí
nečeká -