Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1902
• resumé: kraťoučký text líčí osud malé Otilky, která je nešťastná, neboť v životě trpí - nechce se jí do školy, protože spolužáci jsou zlí a nedokážou se bavit ničím jiným než pácháním zla; jenže ani doma to nemá Otilka lehké - její rodiče prochází krizí, hádají se a na svou dceru nemají vůbec čas ani pomyšlení; Otilce tak zbývá jediná přítelkyně, panenka Edda, s níž dívka promlouvá, sedá s ní u okna a svěřuje jí svá tajemství; jednoho dne se mezi rodiči odehraje velká hádka a matka v zápalu boje začne vyhazovat z okna všechny věci, jež jí manžela připomínají; letí tedy i panenka, dárek od otce; když to Otilka vidí, rozeběhne se za svojí jedinou přítelkyní a skočí z okna...
• hlavní myšlenka: v povídce je kladen důraz na lidi, jejich hodnoty a morální povinnosti; matka Otilky se nezajímá o dětské potřeby ani pocity své dcery, nenaslouchá jí a svým egoismem ji dožene k tomu, aby se uzavřela do vlastního světa; Otilka neskočí z okna za hračkou, vyskočí z něj za jedinou bytostí, jež ji činila šťastnou; autor zde vystupňoval tragiku příběhu tím, že člověka a věc postavil na stejnou úroveň, čehož dosáhl nejen tématem, ale také kompozicí

Panenka byla velice krásná, útlá a bílá v růžových šatečkách. Jmenovala se Edda a uměla pohybovat hlavou i očima. Bylo ji v okně vidět z ulice a vzbuzovala často závist dětí: tak veliká a krásná byla. Právě proto sedala s ní Otilka u okna; těšilo ji, že přeci někdo může jí něco závidět.
Nebýt té panenky, bylo by Otilce často smutno. Pokoj byl šerý a zamračený; nelíbilo se jí zde. Slunce sem nesvítilo: naproti byl vysoký dům. A ulice byla rovná a nepřívětivá. Věru, zbývala jí pouze Edda.
Bylo ovšem nutno sejít dvakráte po ponurých schodech tam dolů a jít do školy. A to vždy Otilku mučilo. Bála se lidí a školy také. Nebylo tam nikoho, kdo by si s ní pohrál, kdo by ji pohladil; ty děti si sice hrály, ale to se jí nelíbilo. Byly to škaredé a hrubé hry, a pak ty děti byly tak škaredé a zlomyslné. Činilo jim potěšení, mohly-li jí učinit bolest; Otilka často plakala. To všechno bylo asi pro nepřízeň zlého čarodějníka, který ji zaklel mezi zlé lidi.
Ale také s matkou nic nebylo, poslední dobu zvlášť. Jindy si s ní občas hrála, říkala pohádky a chvílemi se smála; ale nyní jako by jí nezbylo pro Otilku ani času ani úsměvu. A přece byli tu jen tři.
Otec přicházel také málo domů. Mluvil málo a byl zamračený. Nebral si už Otilku na klín a nehoupal ji. Ovšem byla už veliká, bylo jí už sedm let. A přece bylo jí někdy až úzko, jak zamračeně se otec díval.
Někdy také se s matkou hádali, a to Otilku bolelo, ačkoliv tomu dobře nerozuměla. Běželo o nějakou ženu, kterou Otilka neznala a která byla asi velmi špatná, soudě podle matčiných řečí. Pro ni otec byl tak málo doma a tak zamračený a pro ni matka plakala a naříkala. Někdy se také rozzlobili oba a říkali si ošklivé věci, a Otilka se třásla strachem za svou záclonou; i panenka byla vyděšená. Nakonec otec bouchl dveřmi a odešel z domu; pak bylo ještě mnohem smutněji.
Skutečně tedy zbývala ze všeho jenom ta bílá a krásná panenka, které se říkalo Edda. S tou seděla Otilka u okna a tiše s ní hovořila; bála se už promluvit nahlas, tak bylo všechno zachmuřené.
Edda se nechala i líbat, třeba ne často; pohybovala hlavou i očima s dovedností, která uchvacovala. A Otilka slyšela ji i mluvit, ovšemže docela tiše; ptala se panenky, má-li ji ráda, a ona řekla velmi srozumitelně ano. Toto blahé ano bylo Otilčino tajemství, a bylo dobře, že aspoň někdo ji má rád.
Neboť matka i otec si jí už vůbec nevšímali. Otilka nevěděla proč, ale cítila to. Matka i otec asi měli na mysli něco zcela jiného. Otilka by se byla ráda toho dopátrala; ale výraz jejich tváře ji odstrašoval; nezbylo než sedět za záclonou, aby nikomu nebyla v cestě. Mimo to bývali rodiče často mimo dům; a byli-li doma, jako by doma nebyli; měli pro Otilku jen mrzutá a roztržitá slova.
Onoho dne, kdy umřela panenka, byl den, který nedal tušit tak smutnou věc. Byl to jeden z prvních jarních dnů; okna byla otevřena a jimi vnikal do pokoje vlažný a svěží vzduch. Dole se jen hemžilo lidmi; a všichni byli dnes jakoby mnohem čilejší a světlejší než jindy. Jediné, co Otilku rmoutilo, bylo, že si dnes nikdo nepovšiml její panenky; patrně lidi zaměstnávalo něco, čemu Otilka opět nerozuměla. Nerozuměla vlastně ničemu, kromě toho, že Edda ji má ráda. To bylo také dost.
Právě toho dne pohádali se zase matka s otcem, a mnohem více nežli jindy. Otilka se krčila zděšená za záclonou, polekána jejich vášnivým křikem a prudkostí jejich gest.
"Potkala jsem tě, když jsi šel s tou děvkou."
"Líbila se ti, doufám?"
"Ničemo!"
"Komediantko! Co vlastně chceš?! Brala sis muže mladšího o dvanáct let - - To jsi přece mohla vědět - -"
Pak se ozval ostrý, ošklivý smích; otec odešel, když se matce ještě posměšně poklonil.
Matka zuřila.
Běhala prudce po pokoji s tak zlostným výrazem v tváři, že ho Otilka nikdy neviděla; její pěsti byly křečovitě zaťaté, chvěla se jenom zlostí a vyrážela nesrozumitelná slova.
"Ať si jde... Ať jde všechno... Tak není možné... Ničema... Jde za běhnou. Všechno ať jde k čertu - -"
Otevřela skříň a vyňala z ní dopisy a šperk.
"Ať to letí... a ten prsten, ven s tím, je to od něho...! Ta panenka je taky od něho, viď? Dej ji sem -!"
Brutálně vytáhla panenku z náručí chvějící se Otilky a v záchvatu šíleného vzteku ji hodila na dlažbu. Pak klesla vysílena na pohovku.
Otilka s ustrnutím hleděla, jak Edda letí vzduchem... či se obrátila ještě za ní - ? - a padá roztříštěná na tvrdé a špinavé kameny dláždění. Ubožák, bylo skutečně po ní; veta po její skvělosti a nádheře; zhynula v blátě ulice, a naposled ještě upřela oči na Otilku, dvě ubohé oči hynoucí: "Mám tě přece ráda!"
Ten pohled Otilku neodolatelně pudil. Vystoupila z židle na otevřené okno, a po okamžiku zaváhání a úleku, šla pak za panenkou.
Lidé, kteří se namanuli k této tragédii jarního dne, tvrdili, že rozepjala ruce, jako by chtěla někoho obejmout...