Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

2.

Zlomeny kříž, kout zapadlý je.

Nad hlavou jedle, dole sráz.
To je ta scenérie.

Z té řeči druhého čišel mráz.

- - Z vyšších sfér přicházím, ač se to nezdá.
den mého zrození svítila hvězda.
Nepřišli tři však králové.
světě to bývá už takové!
Péče žen život mi upředla jemně,
génia maminka viděla ve mně,
myslila plaše
na Mesiáše.
Jsemť narozen
na Štědrý den.

Mesiáš nebyl jsem, což dlužno říc,
myslím, že v světě jsem nespasil nic,
vlastnosti poznala ve mně však skvělé
má teta, eine schöne Seele.
Tak k roli jsem přišel prokleté zázračného dítěte.
S talenty k všemu a k ničemu vlastně,
skládal jsem, maloval, zpíval, psal básně,
pln různotvarných vloh
už jako hoch.

Vždy předmět obdivu, nerad jsem čekal,
od věci k věci jsem ležérně těkal,
rozmaru soustavnost málokdy hoví.
Tož talent raděj vždy odkryl jsem nový.
Život můj výsledkem sklonu byl toho.
Práce tu nebylo, nápadů mnoho,
mne jednotlivé jaly tóny,
nedbal jsem dále o zákony,
duch, který nad ně povzletí,
Kraftgenie zašlých století.

Odpusťte řeči mé ve vyšším slohu,
mluvím však pouze tak, jak vůbec mohu!
Výraz můj, přiznávám, často vás mate,
co je to génij, možná se ptáte?
Co je to génij? Význam slova
leckterý půvab v sobě chová.
Génij vše může činiti,
génij se musí vyžiti,
génij jde svými cestami,
závazek každý mu neznámý.
Génij jde bez ohledu vpřed
a pro génia je tu svět.
Génij je maják, který bdí,
a vidí to, co jiní nevidí!

Morálky nezná: zná jen fakt.
Akt jako akt!

Pro blaho světa
talenty vzbouzela matka i teta;
největší talent, jenž laur získal mé skráni,
byl talent milování,
jejž kdysi u chlapce služka čilá
v seně probudila.
Tož záhy byl jsem okouzlen
krásou žen.
Šílen, zpit
od ženy k ženě dál jsem lít,
nějaká touha dál vždy štvala,
nějaká touha vytrvalá.
Hojený a přec nevyhojen, ukájen a přec neukojen,
nové jsem hledal vždycky,
hotový génij erotický.

Génij ten zabral však, u sta ďasů,
přemnoho peněz, přemnoho času.
Studia nechal jsem: nebavilo,
banální bylo.
Je trapné ale skorem,
je-li génij expeditorem.
Úřádek malý, hubený,
lásky a krve plameny,
matka, jež lomí rukama,
hle, pěkná skica pro drama.

Rodinné jmění matčino
na lásky padlo, na víno.
Génij vše může činiti,
génij se musí vyžiti.
Kult zla mne upoutal, kult silných duchů,
nemoh jsem dýchati v měšťáckém vzduchu,
touhou jsem práh
zlo chutnat v různých podobách;
opilý byl jsem černou vědou,
hříchu abecedou,
pyšný, král,
nade vše květy zla jsem miloval.

S životem tím však byla to svízel,
mé dluhy rostly, můj úvěr zmizel
pomalu, lehounce.
Dne kteréhosi byl jsem u konce.
Měšťáků kapsy upjaté,
krčení ramen proklaté,
protekční gesto troupa,
toť situace hloupá.

Dotěrní věřitelé
mne štvali zatvrzele.
Proudu, jenž strhoval, jsem se svěřil.
Několik tisíc jsem zpronevěřil.
Týden byl krásný... nad propastí
hřešiti a ani se nezatřásti,
a v proudu orgie
mysliti: teď se vše odkryje...
požitky tím jsou zbarveny,
stupňovány a zvýšeny.

Týden byl krásný: o to není.
Nakonec přišlo probuzení.

Zatčení, plačtivé scény,
pláč matky zatracený,
jež docela
banálně z toho umřela.
Vkus estetický v tom mi přísně brání
líčiti postup vyšetřování
a vaudeville přelíčení.
To vše je každodenní.
Ni žalářová nepobaví fádesa,
když člověk konec konců věří v nebesa,
květ barvy bílé,
- z dlouhé chvíle.

Skončil se dlouhý tento čas,
volným jsem byl zas.
Po čertech volným! V plném žáru,
bez sousta, kapky, bez krejcaru,
bez ženy
život je bezcenný.
Ve vězení mém vyrostla
touha zla;
když cela tělo poutala,
má fantasie těkala
do dalekých, záhadných sfér,
v jeden směr.

Místečko jakési, placené skromně,
příbuzný jakýsi získal pro mě.
Venkovské hnízdo, vzdálené města,
kam ani nevede ze světa cesta,
sídlem mým novým bylo.
Mně se to protivilo:
šum ulic, kočáry, toalet lesk,
dav, ženy, v očích jichž koketní blesk,
to byla atmosféra má.
Zde finesa hříchů neznámá,
všechno je venkovské, hrubé, sprosté,
bez kultury to všechno roste.
Dlouho jsem nesnesl těchto pout.
Čas přišel kdys je odvrhnout.
Na úřední jsem zase sáhl jmění
a zmizel bez prodlení,
rozvířiv hladinu místní.

V náladě šel jsem moralistní.
Zrak těkal mrzutě po šedém prachu.
Tož tedy dožil jsem všude se krachu.
Podniky mé měly slaboučké nohy,
k ničemu nebyly všechny mé vlohy,
vlohy mé četné a vlohy mé skvělé,
jež kdysi nadchly tak mou schöne Seele.
Můj génij, záři vší nad nadání,
můj génij milování,
mou situaci zhoršil kritickou.
Nákazu chyt jsem syfilitickou.
Fiasko života, veliký krach.
Žena mi byla jak veliký vrah,
úlisný, sladký,
od mojí matky.

Silnicí beru se bez cíle.
Děvčátko uzřím tu spanilé.
Zpívalo cestou písničku svou,
jaro jí zářilo z očí dvou,
jaro, jež v čistých očích leží,
pohyby byly pružné a svěží.
Žár jakýs nervy prochvěl temně,
stará má vášeň se vzbouřila ve mně,
s ní mstivý, dráždivý pocit
nad nevinným vším procit.
Daleko krajina byla pustá.
Děvče jsem povalil, zacpal mu ústa.
Nikdy jsem rozkoš necítil tak,
jak když hleděl jsem v zděšený zrak,
v ty oči horečné.
Jsou vůně hříchu skutečné.
Jinýma hleděl jsem očima:
Milého děvče snad v dáli má.
V etapách všech se rozvíjela
přede mnou tragédie celá.

Ta hrůza činu - jak bych řek? -
kořenila požitek.

Rád znovu prožívám den toho děje,
rozkoší nerv každý ještě se chvěje,
rozvíjím možnosti, kombinuji,
zlem spáchaným se opojuji.
Ó, zlo je rozkoší, nad kterou není,
krev naši pobouří, krev naši vzpění,
opustit jenom nesmí city
půdu morality.

Zlo bez té příchuti není zlo moje,
zlo žádá, abys znal, že čin tvůj zlo je.
Nechci já morálnost ničiti:
morálky proplétat, morálky šálit,
morálce blížit se, morálce vzdálit,
toť krásný program pro žití.
Ze všech mých umění zbylo mi toto.
Hra jde teď ku konci... nedbám já o to.

Génij se musil vyžiti -