ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dyk Viktor (*31.12.1877 - †14.05.1931)

­­­­

Tři (Buřiči) (3)

3.

Zlomený kříž. Kout zapadlý je.
Nad hlavou jedle, dole sráz.
To je ta scenérie.

Hlas jeho chraplavý nějak se třás.

- - Noc jako noc a den jak den.
Mrtvý vždy vystoupí z hrobu ven.
Vystoupí ven a okolo těká.
A dole hučí řeka.

Myslím si: Pohřbil jsi. Ze země čouhá.
Noc je tak dlouhá, tak dlouhá, tak dlouhá.
Nikomu na světě nic po tom není,
že jsme my souzeni, zatraceni.
Dříve či později - kdo se klame? -
v nějaké díře doděláme.
V létě je horko, v zimě zebe.
Bloudíme volně v prostoře.
Když se tak dívám v modré nebe,
nevím, zda někdo nahoře.
Může to býti. Málo víme.
My dole ho tu nevidíme.
Noc jako noc a den jako den.
Jsem tím vším trochu unaven.
Mrtvy se šklebí z dálky na mne.
"Bratříčku, hehe, bratříčku!"
- Myslíš, žes vyhrál? To je klamné.
Počkej jen ještě chviličku!
Chceš zase vyčítat? Není to novým.
- - Jste bídní jako já: všechno vám povím.

Byli jsme bratři: tak a tak.
On byl tak hodný a já darebák.
Nevím, jak přišlo to: nebylo nad něj.
Z očí mu zářila veškerá ctnost.
Na něho vřeleji a na mne chladněj
každý se zadíval. To budí zlost.
On doved mluviti něžně a sladce
k sousedům, tetičkám, k otci a matce,
o modrém nebíčku, o kráse květů,
o lásce veliké k celému světu,
o cestě ctnosti, jdoucí hložím,
o velkém smilování božím,
a totéž-li z nás každý řek,
on budil lásku a já posměšek.

Nevím, jak přišlo to. Celkem vzato
nemoh jsem za to.

Snad jeho oči získávaly,
řeč jeho jasná, veselá.
Já plachý byl už co hoch malý.
Tím stal jsem se jím docela.
Ať činím já však tak či tak,
dí každý: To je darebák.
Mračí se, nejde mezi lidi.
Po darebáctví patrně slídí.
Klukovská malá rozpustilost,
nad tou se oči zamhouří.
Zde však je tichá zarputilost,
ta nejvíc lidí pobouří.

Já kolem školy chodil, kostela.
A k čemu vlastně všechno dření?
Člověk to všelijak udělá.
Dobré to přeci nikdy není!
Na svoje lože večer klesnu,
oko se tiše zavírá.
Můj bratr se mi mění ve snu
v divného, zlého upíra.
Marný je odpor, marný hněv,
saje mi krev, saje mi krev,
saje mi krev - a druhý den
malátný vstávám, unaven.
Poznámka stále ruší klid:
Moh bys si Jana za vzor vzít.

Čert nikdy nespí.

Míjela tak doba.
My jedno děvče milovali oba.
Čert nikdy nespí, jak se říká.
Měla ho ráda Veronika.
Souzeno bylo, celou bídu
že musím plně trpěti.
Já za humna si kdysi vyjdu
a zahlédnu je v objetí.
Byl letní den... šly těžké mraky.
Vítr se zdvihal v prostoře.
Upřel jsem k nebi svoje zraky:
Nevím, zda někdo nahoře.
Moh ale v této chvíli číst
v mém srdci vztek a nenávist.
Mladosti moje zloba celá
do hlavy stoupla, žilami vřela:
mladosti otrávený čas,
u lidí, u boha chlad a mráz,
pohrdá, ranící časem klatě,
ruka, jež teple nestiskla tě,

- něco se lámalo. Co do těch krámů?


Až třetí den jsem se vrátil z flámu.
Matka se ptala jizlivě:
Synáčku, ještě na živě?
Je dobré pivo "U věnce"?
A líbil j si se panence?
Vedeš to pěkně! - Otec však
děl pouze: Byl vždy darebák.

To ráno dosud ještě v mysli mám.
- - Zmateným vírem prohýřených nocí
mne jeden obraz upoutal svou mocí,
do samoty mé provázel mne sám.
Uprostřed nějak mezi bděním, snem,
zjev Veroničin stále viděl jsem.
Když mdloba víčka zavírá,
šeptám si: Zabiji upíra.
Musí být moje: tak či tak.
Jak známo, byl jsem darebák.

Do Hůrky na pouť šli jsme v neděli.

Jan s Veronikou tančil veselý.
Všichni se dívali: pěkně se točí,
sukně se mihají, v ohni jsou oči,
oba jsou ztepilí, zámožní, mladí.
Není nic na světě, co Štěstí vadí.
Dá Pánbůh, brzoučko bude z nich pár -
Stále víc pálil mne krve žár.

To bylo žertů, šuškání a smíchu
(ó, někdy pálí lidský smích
tak jako peklo, a jak hřích!).
Já zamračený seděl v tichu.

Chvíli jen...
Pak jsem se do tance dal.
Nikdo mne tehdá nepoznal.
Já, zamračený, mrzout, dareba,
jsem smál se více, než je potřeba.
Já, jindy na svém čele pouhé stíny,
jsem dováděl víc než kdokoli jiný,
mně vycházelo každou chvíli se rtů
na kopy ostrých, nehledaných žertů.

Bylo už pozdě... a hluk stále vzrůstal.
Sousedův Józa řek mi: "Tys tu zůstal?"
Jan odešel už... právě před chvílí.
- - A křičel komus: "Já že opilý?"
Dí tanečnice s tváří roztomilou:
"Šel vyprovodit nejspíš svoji milou."

Já šel jsem rychle, rozčilen a bled.
Nikoho na cestě nevidět.
Stín nemihne se, noc je tmavá dnes.
Ti zašli jistě v nedaleký les.
Dovnitř jsem nešel už. Pomalu
vracím se domů na Skálu.

Od Hůrky cesta podél řeky úzká.
A blíže Skály hluboký je sráz.
Od dešťů půda něco málo kluzká.
Kdo spadne dolů, zlomí sobě vaz.

Myšlenky bloudí v jediném kole.
A řeka hučí dole.

Noc byla tmavá. U sta hromů!
tak asi špatně dojdou domů.
Noc tmavá... vyruší kdo stěží
na měkkém loži po lese.
A jestli s tebou milá leží,
tvrdší lože snese se.
Sedím tu tichý, sehnutý.
Má hlava horká, srdce buší,
a zdá se mi tak, na mou duši,
že nehýbou se minuty.
Broukám si..., aby tak ušel mi čas:
Kdo spadne dolů, zláme si vaz.

Noc je tak pro každého jiná.
Čert ví, kdo dělá rozdíly.
Než se mi stala tahle psina,
hvězdy se více jasnily.
Ty chvíle míjely však strašně,
jak mrazem já se prudce chvěl.
Mé všechny bouřily se vášně,
a já je ještě probouzel.

- - Leží tam v lese? Jsou už doma? -
(I bolest něco svůdného má!)
Tak jsem tam civěl. Pojednou
stín vynoří se přede mnou.
Opět to tělem zamrazí.
Jan přichází.
Hvízdá si, lehkým krokem kráčí,
jako by ještě k tanci šel,
jako by chvíle všeho sladší
vzpomínku ještě živou měl:
před chvílí - to mne umučí -
měl Veroniku v náručí.
Maně se pěst má zavírá:
Zabiji toho upíra.

Vstoupil jsem v cestu. Něco nutí
zastavit se tu bez pohnutí.
Tak Jan mne zahléd. Šťastný sen
na tváři dosud zobrazen.
Upírá s úsměvem na mne zraky.
Bratříčku, ty jsi tady taky?
Co stojíš?! Spát tu někde chceš?
Zmohlo tě pivo? Nemůžeš?

Já pil jsem málo, chvála bohu.
Pojď, povedu tě, ještě mohu! -

Za ruku chopil mne. V tom čase
nebyl jsem špatným člověkem,
však všecka vášeň vzbouřila se
tím jeho ruky dotekem,
zloba, již rozum neukrotí!

Jediný pohyb stačil jen.
Něco tam dole zarachotí,
nižádný další slyšet sten.
Mrtvého našli třetí den.

Cesta je úzká: v chvíli rozhárané
neštěstí lehko se stane.
Je valně třeba hledět sobě cesty,
zvlášť jdeš-li od nevěsty.
Mínění všech je: je ho škoda.
Neměla odnést ho tak voda.
Čert nikdy nespí, jak se říká.

Nejtíž to nesla Veronika.

Plakala ovšem mnohou chvíli,
až jejích očí líto je mně.
Umře-li dívce její milý,
může být z toho nepříjemně.
Je-li však hezká - nu, co z toho?
Deset jich najde za jednoho.
já jsem slzel častokrát.
Říkali lidé: Měl ho přeci rád.
Docela zkažen není přec.

Pochován dávno umrlec.

Všechno se v hlavě staré mísí,
co zašlo a co bylo kdysi.

Zlá historie, proklatá,
většinou ovšem bez data.
Uvadlo něco, co snad kvetlo,
zhaslo časem nějaké světlo,
něco být mohlo, něco není.
Jisto jen, že jsme zatracení,
že ztratila nás dávno ctnost,
že teď jsme bídní, plní zrady,
a jak jsme dnes se sešli tady
jsme vyvržených společnost.
Tehdá to nebylo docela tak.
S účastí měřil mne sousedů zrak,
respekt získal náhle povinný
z velkého statku synek jediný.
Nebylo neštěstí, nebylo vin,
jako by navždy můj odstoupl stín.
Sluníčko na nebi tepleji hřeje,
děvče jde okolo - na mne se směje -
pracuji na poli - "Sílu má pravou."
staříci zálibně kývají hlavou.
Kráčím tak po lesích, cesta se ztrácí,
vzduch voní, šumí strom, zpívají ptáci,
chvíle je plna lahody.

Užívám svojí svobody.
Upír je zabit, upíra není,
vesele světlo směje se denní,
nic nemučí, nic neděsí,
- jak smířen byl bych s nebesy!
Všechno to v hlavě mé se mísí,
zdá se jen, že to bylo kdysi,
směs bouřlivá a bezhlavá.
Jen bolest zůstává.

Určitý jediný mám sen:
Slunečný, jarní, čistý je den.
Ve vzduchu tančí zlatý prach.
Jdem s Veronikou po lukách.
Těším ji, těším, jak jen kdo by moh.
- - Škoda je Jana, byl to hodný hoch.
Škoda ho věru; umřel ještě mlád.
Srdce měl zlaté. Já je musil znát!
Žijem a hynem. Svět se s námi točí;
neplač: je škoda tvojích hezkých očí.
Necítíš ani, jak dnes všechno voní?
Nač na to myslit, co se stalo vloni?
Myslíš, že Jan sám moh by si to přát?
Řeknu ti něco, děvče: Mám tě rád.

My nemluvili o tom ani slovem.
Leč octli jsme se náhle před hřbitovem.
Hřbitov je pustý; neslyšet ani dech.
Bázlivě rostou květy na hrobech!
ten jarní den tu není člověka.
Na soudný den se mrtvý načeká!
Kvil větru dnes tu nad ním nezavzdychá
Stáli jsme zticha.

Nejzazší hřbitova kde kout,
souzeno Janu spočinout.
Rov ještě čerstvý... drn že sotva roste.
Nad mrtvým křížek práce prosté.
Já cítil celou mladosti své zlobu
u toho hrobu.
Něco mnou pojednou počalo chvět.
Zrak náš se střet.
Nešeptá nikdo? Otřás jsem se prudce.
Není hlas známý? Chyt jsem její ruce.

Za život, otráveny zlem,
chtěl pomstít jsem se nad hrobem.
Mrtvého bludnou duši
ať naše láska ruší.
Vášnivě objal jsem ji v pase,
lehounce nazad sklonila se.

Tichá byla.
Ani se nebránila.
Celou věc lze říci několika slovy:
nevěstu ved jsem domů po bratrovi.

Jsou věci, body, na něž líp se nevzpomíná.

Mně Veronika porodila syna.
Podivný pocit tehdy ve mně vznik,
jak slaboučký jsem zaslech jeho křik,
drobounké viděl, neforemné tělo:
jak neštěstí by v dům můj přicházelo.
čem neštěstí to, nemohl jsem říc.
Vše šlo přeci dobře, nestalo se nic.
Však pocit ten byl - zpola jen tak snem -
jak mrtvý v dům by navracel se sem.

Mně nepřipadal jako vlastní syn,
půl strašidlo, půl mrtvého to stín:
rys každý tváře nový
znak podoby měl po bratrovi.
Každičký týden, jak rostl hoch,
podobu větší jsem rozeznat moh.
Myšlenka ta mi otráví vzduch.
Přijdou sem známí. "Požehnej Bůh!"
Měří nás oba - snést to jen! -
"Je tuze... tobě podoben."
A zvukem malé jistoty:
"Má oči stejné jako... ty."
Přijde zas jiný, pohýčká robě.
"Ba, podoben je navlas... tobě."
Chytrácky oči přimhouří
a přízvuk má, jenž pobouří.

Zlá ta shoda
bodá a bodá!

Hoch jako květ, jenž na jaře pučí,
ale ta myšlenka mučí a mučí!
A zadívám-li ženě své se v zrak,
tuším, nač myslí: Podoben mu tak!

Tlumím ten pocit: pouhý klam,
mrtvý už tři roky v hřbitově tam,
výmysl pouhý, chorobné zdání!

Je mamo namáhání.
Bodá to: mrtvý mstí se za tvou pýchu,
pokuta je to spáchaného hříchu,
pokuta za onen den...
Jak těžký sen
čas onen: týden za týdnem
jde v chodu líném, nevlídném.
Myšlenka týrá duši mou:
Je mstitel vlastní pod střechou!

Každý se diví, vida můj chlad:
"Tak hezký hoch... a nemá ho rád!" -
A míjí léta. Běží čas.
Vždy odkryju znak nový zas.
Směje se docela jak on,
pohyby stejné, hlavy sklon,
stejné má čelo, stejný vlas,
stejné má oči, stejný hlas!
Jan zavražděný zírá z všeho.

Je krutá pomsta zabitého!

Čas míjel tak, hoch zvolna rošt.
Janova celá minulost
šla znovu mýma před očima:
hoch stejně cítí, stejně vnímá,
stejně si hraje... hrůzou štván
dívám se často: Celý Jan!
Umí též mluviti něžně a sladce
k sousedům, tetičkám, k otci a matce,
o modrém nebíčku, o kráse květů,
o lásce veliké k celému světu,
o cestě ctnosti, vedoucí hložím,
o velkém smilování božím...

Nemohu spáti: stále jen
zřím jednu noc... a jeden den!

Když zadívám se v oči svojí ženy,
hledí z nich někdo dávno zavražděný.
Každý její tah
prozradí neklid a strach.
Nějaká záhada před ní se děje,
rozumět nemůže - pouze se chvěje.
A oči hledí - snad je to klamné -
hledí kams... upřeny daleko za mne.

Život mne týrá, život se hnusí,
hoch mučí stále mne, stěny mne dusí.
Veliký, krásný statek ten
jak strašidly je obklopen,
strašidly z toho hřbitova.
- - Uprch jsem z domova.

Po světě bloudil jsem pro trochu klidu,
štval nepokoj svůj v prostoře.
Když uvážím svou celou bídu,
nevím, zda někdo nahoře.
Nikdy jsem neprosil, pot na své skráni,
nikdy jsem nežebral o smilování!
Nikdy jsem nehrál nevinu!
Nutno-li zahynout, zahynu!
Noc jako noc... a den jako den,
jsem vsím už unaven.
Nohy jsou umdleny, tělo už chátrá.
Nač nechat smáti se šťastného bratra? -
Zlomený kříž. Kout zapadlý je.
Nad hlavou jedle. Dole sráz.
To je ta scenérie.

Kdos mih se nad srázem.

Ticho je zas.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 13.01.2014

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Konec Hackenschmidův
-Krysař, Krysař (2), Krysař (3), Krysař (4), Krysař (5), Krysař (6), Krysař (7), Krysař (8), Krysař (9), Krysař (10), Krysař (11), Krysař (12), Krysař (13), Krysař (14), Krysař (15), Krysař (16), Krysař (17), Krysař (18), Krysař (19), Krysař (20), Krysař (21), Krysař (22), Krysař (23), Krysař (24), Krysař (25), Krysař (26), Krysař (27), Krysař (28), Krysař (29), Krysař (30), Krysař (31), Krysař (32), Krysař (33), Krysař (34)
-Krysař (analýza textu)
-Krysař (několika slovy)
-Krysař (rozbor), Krysař (rozbor) (2), Krysař (rozbor) (3), Krysař (rozbor) (4), Krysař (rozbor) (5)
-Milá sedmi loupežníků, Milá sedmi loupežníků (2)
-Můj přítel Čehona
-Pohádky z naší vesnice
-Prosinec
-Revoluční trilogie
-Zápas Jiřího Macků
-Zmoudření Dona Quijota, Zmoudření Dona Quijota (2), Zmoudření Dona Quijota (3), Zmoudření Dona Quijota (4), Zmoudření Dona Quijota (5)
Čítanka-A nezapírám (Okno)
-Babí léto (Okno)
-Bázlivá
-Bez názvu (Devátá vlna)
-Buřiči (celá kniha / e-book)
-Deštivý den
-Dluh chce se platit (Devátá vlna)
-Elegie (Devátá vlna)
-Epigram (Okno)
-Epigram (Satiry a sarkasmy)
-Kandidatura (Satiry a sarkasmy)
-Krkavec čeká v důvěře (Satiry a sarkasmy)
-Krysař, Krysař (2), Krysař (3), Krysař (4), Krysař (5), Krysař (6), Krysař (7), Krysař (8)
-Krysař (celá kniha / e-book)
-Ledová panna (Noci chiméry)
-Listopadovým krajem (Devátá vlna)
-Marnosti, Marnosti (2), Marnosti (3), Marnosti (4)
-Mezi četbou... (Okno)
-Milá sedmi loupežníků, Milá sedmi loupežníků (2), Milá sedmi loupežníků (3), Milá sedmi loupežníků (4), Milá sedmi loupežníků (5)
-Milá sedmi loupežníků (celá kniha / e-book)
-Mlha na horách (Okno)
-Na melodii neznámé písně (A porta inferi)
-Navarovská elegie (Buřiči)
-Neobratné ruce (Devátá vlna)
-Nervosní píseň roku 1913 (Anebo)
-Píseň (Lehké a těžké kroky)
-Píseň beze slov (Devátá vlna)
-Píseň červencového dne (Devátá vlna)
-Píseň matky (Lehké a těžké kroky)
-Pohádka z roku 1912 (Anebo)
-Pohádka z roku 1915 (Anebo)
-Pohádky z naší vesnice, Pohádky z naší vesnice (2)
-Potmě (Devátá vlna)
-Povzdech (Satiry a sarkasmy)
-Prolog (Devátá vlna)
-Ranní vítr (Okno)
-Rožďalovice (Devátá vlna)
-Rudý prapor (Satiry a sarkasmy)
-Sestřička starost (Devátá vlna)
-Slepý (Buřiči), Slepý (Buřiči) (2), Slepý (Buřiči) (3)
-Smrt panenky
-Smutná píseň vesnického šprýmaře (Pohádky z naší vesnice)
-Soumrak u moře (Devátá vlna)
-Svět příliš malý je (Devátá vlna)
-Ta vášeň dohřměla (A porta inferi)
-To není náhlá katastrofa (Devátá vlna)
-Tři (Buřiči), Tři (Buřiči) (2), Tři (Buřiči) (3)
-Zapomenutá stráž (A porta inferi)
-Země mluví (Okno)
-Zlá a dobrá paní (Okno)
­­­­

Diskuse k úryvku
Viktor Dyk - Tři (Buřiči) (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)