Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství Alois Mrštík

PRVNÍ JEDNÁNÍ

Výstup 2.

PŘEDEŠLÍ.
REKRUTI, HUDEBNÍCI, LID, DĚTI.

REKRUTI se vedou kolem krků a pasů jednou širokou řadou. Před rekruty MUZIKANTI. Muzikanti postaví se naproti statku Lí žalovu a v půlkruhu pokračují v marši. Ještě hrají a chasa už vybuchne v burácivý zpěv. Rekruti zpívají několik písní najednou, jeden překřikuje druhého - každý zpívá svou. Rozestoupí se na dva větší kruhy. První kruh stojí vpředu, drží se kolem krku a zpívá: "Ještě je, ještě je ta kloboucká míra." Druhý kruh dál v pozadí jeviště drží se kolem krku a zpívá: "Vždycky jsem si myslel -." Při slovech "kamarádi doma jsou -" celé kolo současně v rytmu písně skáká do výše. - Mimo tyto dva kruhy utvoří se ještě dvě skupinky (2-3-4) rekrutů. - Jedna z nich teprv přichází a zpívá zase svou: "Diváčtí rekruti, co jste udělali." Druhá skupina 2-3 odlučuje se ode všech a odchází s jeviště se zpěvem "Vy kloboučtí páni." - Všechny čtyry písně bouří jevištěm současně. Scéna je jeden chaos pohybu, zpěvu, volání, smíchu atd. - Zcela v popředí jeviště celý obraz kryje půlvěncem rozestavená skupina 12-15 děvčat vesměs v kroji (bílých sukních, turec. šátcích atd.). Teprv za jejich věncem obraz šuhajů. Zvedají láhve a potácejí se, ale víc z bujnosti než z opilosti. Okolo rekrutů a muzikantů KLUCI. Se všech stran se scházejí LIDÉ. Děti, sedláci, stařeny a selky tlačí se kolem rekrutů. REKRUTI se na potkání s nimi loučí. DVA z rekrutů se dají do tichého rozhovoru s Vávrou a připíjejí mu. Někteří rekruti pozdravují Lízala, dávají mu zavdat a pak jdou do jeho statku. Muzikanti hrají - málokdo zpívá. STAŘÍ si utírají oči. Scéna je živá a hlučná.

1. REKRUT (zavýskne za hudby a zpěvu a pozdvihne láhev s vínem do výšky, až víno vychrstne)
2. REKRUT (výskne za prvním do hudby, prázdnou láhev vyzdvihne nad hlavu a-): A co s tém budem dělat, dyž je prázdná! (Třískne láhví o zem a sám se tomu dá do smíchu.)
KLUCI (se rozběhnou, sbírají střepy a lízají po straně se střepů víno.)
3. REKRUT (vyjde ze statku Lízalova. K jednomu ze sousedů): No tak si zavdéte ode mně naposled! (Podává mu láhev.)

Ostatní rekruti zatím dále zpívají, výskají a loučí se.

SOUSED: Tak na tvý zdraví, aby ses tam dobře měl. (Napije se.)
3. REKRUT: Pán Bůh dej! (Zavzdychne si.)

Vše stále ještě za zpěvu a lomozu. Slovům rekrutů netřeba právě rozumět.

Výstup 3.

PŘEDEŠLÍ. Vystoupí FRANCEK. Za ním přibelhá se HORAČKA.

FRANCEK (podává si s jedním sousedem ruce a loučí se)

Lomoz už se mírní, ale nepřestává zcela.

HORAČKA (přibelhá se k Franckovi): I kde pak seš, chlapče? Pomalu bych tě ani nenašla.
FRANCEK: Co pak chcete, maminko? (Přistoupí k ní do popředí leva.)
LÍZAL - VÁVRA (v popředí napravo nenápadně se ohlížejí po Franckovi)
HORAČKA (strká Franckovi uzílek, zdvihá zástěru a utírá oči)
FRANCEK (vezme uzlík a dá ho blízkému klukovi): Na, dé mně to na vůz. (K Horačce s úsměvem). Copak pláčete? Nebojte se - - - šak vás Maryša nevopustí. Tři léta néni tak dlóho.
HORAČKA (v tichém pláči vztáhne po něm ruce a dělá Franckovi na čelo, ústa a prsa křížky): Pán Bůh ti opatruj a dé ti, chlapče, štěstí - - - A dé pozor, ať uzílek neztratíš. Máš tam dvě košile, ručníky a dva šátky; a kus buchty. No (ohání se hůlčičkou) s Pánbíčkem. (Líbají se.) A modli se, aby ses mně na vojně nezkazil! Já už ti nějaké ten krécar pošlu. (Pro pláč nemůže dál.)
FRANCEK (položí svou ruku na její rameno): No mějte se tady dobře - a neplačte. - Dělat tam nebo tady - je to jedno. (Ustoupí do pozadí a vrátí se však hned mezi rekruty. Lomoz tichne.)
1. SELKA: Aha, Francek de rovno k Lízalům.
FRANCEK (odtrhne se od rekrutů a směle jde k Lízálovým dveřím; v síni rekruti se loučí s Maryšou)
LÍZAL (přeruší hovor se sousedy, postoupí kupředu a nastaví Franckovi do cesty hůl): Hola! Kam?

Jeviště rázem zcela utichne.

FRANCEK (zaražen neodpovídá. Vzpamatuje se - vlídně): K vám, pane radní, rozlóčit se s Maryšo...
LÍZAL (hůlkou jej vrací): Nikam, nikam! Obrať se a di po svéch.
FRANCEK: No, snad promluvit s ňó možu?
LÍZAL: Promluv si se sobě rovném. Maryša pro tebe néni.

Na prahu Lízalka strká Maryšu do síně a zavírá dveře.

FRANCEK: Ať je nebo néni. - Nikdo vám o ňu neříká -
LÍZAL (hůlkou jej strká zpět): Povídám, jdi po svéch! Tam nemáš co dělat -
FRANCEK: A co pořád s tó hůlčičko. (Vyrve ji a smýkne jí ke dveřím.)
LÍZAL: To - - - to - (rozčilením nemůže mluvit) ta - - - táhni.

V davu smích - pak hluk.

HORAČKA (přibelhá se k Franckovi a rukou mu hmatá po prsou. V hluku jeviště): Františku, Františku - pěkně ti prosím - - -
FRANCEK (jemně ji odstrčí za sebe): Já vim, co ti dva tady buntujó. (Ukazuje na Vávru a na Lízala.) Ale - - - no! - Nechať je, stréčku, po vašem; já vám v cestě stát nebudu. Dyž mě vzali na vojnu, vzali, ať su tam. Ale za tři léta mě pustijó a potem (hrozí prstem) běda vám - kocóři oba dva - bude-li po vašem...
HORAČKA (pověsí se zpředu na synka): Františku, Františku!
FRANCEK (vytrhne se jí z rukou): Jak je Bůh nade mnó! (Zavrzá zuby.) Vy se budete met popěti! -
LÍZAL: Ty mně vyhrožovat?!
HORAČKA: Františku! - - -
1. REKRUT: Eh, Francku, nech jé a poď!
FRANCEK (k Lízalovi): No - šak - (Mísí se mezi rekruty.)

Smích - hluk - zpěv.

REKRUTI postavení do řady drží se kolem krku a s písni odcházejí. MUZIKANTI před nimi vpadnou teprv do prostřed sloky tentýž marš, s kterým přišli na jeviště. Hudba dlouho se vzdaluje, až zalehne. Jeviště se prázdní. Děvče s děckem na zádech běží a předhání ostatní. Poslední odchází HORAČKA a vytírá si cestou oči.

Výstup 4.

LÍZAL (hledí zamračeně za mizejícím hlukem. Odplivne si.): Žebroto žebrácká! - - -
VÁVRA: No, nechte teho už. Povídal sem vám. Měl ste je nechat se rozlóčit a byl byste neměl výtržnosť. Co z teho máte? Jenom volej do ohňa lijete. Radši si popilte, abyste ju dostal z domu. Dohodnime se. Dáte vosumatřicet set?
LÍZAL (mrzutě): Nedám. (Náhle se obrátí rozhodně.) Sedumatřicet - (Napřáhne ruku.)
VÁVRA a LÍZAL (pohlédnou si vzájemně do očí)
LÍZAL: No, bude to nebo nebude?
VÁVRA (plácne rukou na ruku)
LÍZAL: Ostatní už se domluvíme -
VÁVRA: A nebude-li Maryša chcet - - -
LÍZAL (uraženě - už k odchodu obrácen vzpřímí se a obrátí se po Vávrovi celým tělem): Co nebude chcet?! -
VÁVRA (krotce): No, Bůh dej! (Odchází.) S Bohem! (Odejde rovně a pevně jako mladík.)
LÍZAL (za ním): A na to hříbě nezapomeň! Nohu zavaž.

Výstup 5.

LÍZAL (sám)
LÍZAL: Ah! (Odlehčí si a sklesne unaveně na lavičku, smekne beranici a přetírá si rukou čelo.)

Z dálky z dědiny ozývá se ruch a píseň: "Jenom ty mě, můj koníčku", atd.

LÍZAL (zamyšleně při konci sloky dá se do chraptivého škodolibého smíchu; zhluboka): Jen si zpívé! Šak oni ti setnó hřebínek! Sloto žebrácká! Nic to nemá, enem tu chajdu nad hlavo a tu košulu, co na sobě nosí, a do mýho domu mně tu bude dolízat? - - - A - a - a - (Posedá. Vtom se vzpamatuje, že je sám.) No, co se budu dozírat!? De na vojnu a tam ať si haleká, jak chce. (Náhle.) A Maryša z domu - a hněď! Čím spíš - tím líp. Děvčica jako vítr - ešče hanbu mně udělá. (Pausa. Z dálky posud výskot a zpěv. - Najednou se dá Lízal do hlasitého smíchu a ukazuje prstem do prázdna.) A ten?! Ten? (Nový smích.) E - no ba! - A - a - a - hněď ti jich dám! Enem si říct a já - já i budu platit tvý dluhy -- já - a už! Sedumatřicet set -vyhodím na ulicu, ani se na ně nepodívám. - Chytré je, to je pravda! Enem že je tu ešče chytré nad chytrýho - a to su já Chcešli Maryšu, máš ju mět - ale s penězama si poradím já, hospodář, které s nima umí zacházet. Taky sem nic neměl a jaké su včil sedlák. Cakryš - - - Dobytek mám, polnosti mám, všecko mám. Já - peníze só peníze, milé Vávro, a kdo si jich vážit umí, váží si peníze zas jeho. Já pán - ty pán - ale kdo má peníze, je ešče větší pán - A tak je to dobře. Nemáš-li, seš věčné žebrák - Sedumatřicet set je sedumatřicet set, ty se tak honem nenahrabó. Budeš je mět, já ti jich neberu, ale hněď ne; až budu vědět, néseš-li taky takové kocór jako ten Josef. - Zatím zeťů sem, zeťů tam - můžeme bét dobří kamarádi, ale (zadrbe se za uchem), Lízale, pozor! (Chce vstát - než sáhne bolestně na nohu.) Cakryš, ta mne dnes bolí! (Ohlíží se po hůlce.) Kdepak mám čagan? (Zahlédne hůl pohozenou Franckem a zamračí se. Pracně nahne se ke dveřím, sedne zas a volá do síně.) Maryšo! Maryšo! (Zamyslí se. Hudba z dálky.) Tak je to dobře! (Pohrozí k zemi.) Já ti dám Maryšu! (Volá.) Maryšo! (Hvízdne bolestí a sahá po noze.) Hm! ta bude kókat, až jí řeknu, jakýho má ženicha. - No, ráda nebude, ale - no - nechť - - - šak ona je hodná dcera.