Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství Alois Mrštík

DRUHÉ JEDNÁNÍ

Obyčejná selská světnice. V koutě stůl, okolo něho lavice, podle zdi dva lenůšky. Vlevo mezi okny malovaná truhla, napravo proti ní vysoko nastlaná postel. Lištny plné malovaných talířů a džbánků, v rohu třírohá almárka "svatý kout". V levém zadním koutě kachlová kamna, okolo nich lavice, na vrchu visí bidla. V pravém zadním koutě na lenůšku koš s usušeným prádlem.

MARYŠA stojíc u koše překládá na stole prádlo. Oblečena jako v 1. jednání. Na malé stoličce u kamen sedí stařenka a loupá zrna z kukuřicových klasů. Stařenka sedí v popředí jeviště nedaleko dveří do druhé světnice. U kamen na lavici sedí tetka STROUHALKA majíc vlňák přehozený přes rameno. V ruce drží klíč. Vedle sebe koš, z něhož průběhem hovoru vezme jablko, okrajuje a po kousku jí.

Výstup 1.

MARYŠA, STROUHALKA, STAŘENKA.

Když se opona vyhrne, je tetka v nejživější rozprávce. Maryša poslouchá, neodpovídá a dělá své, zády obrácena k tetce. Po chvilce vejde LÍZALKA a naslouchá.

STROUHALKA (s povzdechem a líčenou nedbalostí): Ba! (Zívne si nucené.)
MARYŠA (bije rozčileně prádlem do koše).
STROUHALKA: Je to pravda! Nemůže bét nic horšího, než takový manželství. Člověk, pořádně usnót nemůže a ráno, když vstává, jako by na vodě vstával: všecko pod nohama uhébá, všecko z ruko padá a co člověka těší, těší enem na pul a srdce pořád jako led. (Zívne zas.)
MARYŠA: Vidíte a mě do toho ženete.
STROUHALKA (odmítavě vrtí hlavou): Ale to je jenom na čas, než si člověk zvykne. Taky sem na svým kdejaké roh viděla a dnes? su ráda, že Tomáška mám. Až přindeš do let, taky tak budeš mluvit. (Zívne zas.) Ba, milá děvčíco, vdé se, dokud seš mladá - shrbacenó si tě žádné nevezme. Jako ta přezrálá hruška je pak člověk - nikdo o ňu nezavadí, každé do ní kopne.

Mlčení.

MARYŠA (s úsměvem): No, na takový štěstí mám dycky času dost.
STROUHALKA: Nemysli si to. Čas uběhne jako pěna - a voda po ní zůstane. (S povzdechem.) Já dybych byla svobodna, hned bych si Vávru vzala.
MARYŠA: A šla byste, kam šla první jeho žena. Tu bil a - druhó bude hladit, že?
STROUHALKA: Hladit nemusí a bít taky nemusí. Každá si udělá z muža, co sama chce. Je-li nedobré, sama je tím vinna.
MARYŠA (chladně): Taky dycky ne. (Živě.) Nebožka jeho žena - jaká to byla hodná osoba a jaké měla život? Dodnes by tu byla, dyby nebylo Vávry.
STROUHALKA (podrážděně): A jdi mně ke všem kozlům s takovýma řečima. Řeč se mluví a voda teče a všecko omyje. Nebožka umřela na sucho nemoc. Byla odjakživa taková suchóčká jako komár a chorobná až do smrti. Vávra s ňó žádný radosti neměl. On byl v neštěstí a ne ona.
MARYŠA (jako by Strouhalku ani neposlouchala s povzdechem a trpkým úsměvem kývne hlavou): Moje kamarádka, Stázka, ta ví, co je pravda. Složila tam u nich a utýct před ním musela. Takový to bylo. To byla ta suchá nemoc. A Stázka je přece věrná a spravedlivá děvčicá.
STROUHALKA (uštěpačně): Je, ale pro keho. Jak ze mléna pro mámu živobytí vodnášela, to ti neřekla? A že ju Vávra jedno dopadnul a vyhnal - to ti taky nepovídala? Co ti nalže, to věříš - a co je pravda, pro to seš hluchá.
MARYŠA (už to nemůže poslouchat; sepne ruce): Pro Boha vás, tetičko, prosím, aspoň vy se ustrňte. Copak už nikdo nemá svědomí? Kdekdo přijde, každé o něm mluví, každé je chválí a o ničem jiným žádné vědět nechce než o něm. Copak myslíte, že su už tak hlópá!? Aji ta dívka už začala, a já vím, že só všickni navedeni a vy i s něma. Ale mluvte si co chcete pěknýho o něm, malujte si ho terna népěkňéšima barvama - já ho přece vidět nemožu. - Celá se dycky třesu, jak si na něho jen vzpomenu. A vy dyž to vidíte, jako rozumná žena s dětima - měla byste sama našim domluvit a ne mě ještě do teho hnát zároveň s ostatnímaj
STROUHALKA: Ale, Bože, děvčico, dyť já ho do tepe necpu. Copak su dohazovačka nějaká? Dyť si dělé co chceš. Ale seš mladá a nemáš tcli rozumu a zkušenosti, co já stará. Jako tvá tetka možu ti přeci poradit? Sama si dělé co chceš! Já jen povídám, co si o tom já myslím a ty si zas potem rozvaž, co sama chceš. Copak je mně dvakrát po tem? Já s tebó nebudu.
MARYŠA: A když se mnó nebudete, proč teda na mě dorážíte, proč chcete mýmu neštěstí? Proč?
STROUHALKA (podrážděně): A protože máš hlavu jako z kameňa. Roba seš a mluvíš jako děcko.
MARYŠA: Tak už mně to připadá (se slzami v očích), jako by mě z domu vyháněli. Pláču, prosím, naříkám a jako do dubů dybych mluvila. Dybych snáď krvjó zaplakala, taky by mně to nebylo nic plátno. Dnes mám jet na katechismus a ani se mě neptajó, chcu-li nebo ne. Ohlášky sem měla a taky jako by mě ani nebylo. Nikdo už na mě pěkně nepromluví, každé se jen utrhne - a bude-li to tak trvat dál, snáď, Bože- - - (sklesne na mysli).
LÍZALKA (v pootevřených dveřích naslouchá a při posledních slovech celá se vychýlí ze dveří a mrkne na Strouhalku).
MARYŠA (pokračuje), snáď budu museť aji povolit -
STROUHALKA: A dobře uděláš; jinýho než očistec beztak ti doma nečeká.
MARYŠA (vášnivě) A co když mu potem uteču!?
STROUHALKA (úplně klidně): Neutečeš. To každá tak říká před svatbo - a potem je ráda - že sedí.
MARYŠA: Každá ne -
STROUHALKA: Ba, skoro každá.
MARYŠA: Podívejte se na čermačku z Borkovan! Taky ju nutili a už je od muža pryč. Néni ternu ani půl leta, co je vdaná.
STROUHALKA (už se zlobí): To je zas řeč! Čermák je opilec a škaredé chlap - a Vávra je statné muž a mlynář -
MARYŠA (chladně): Kemu se líbí. (Dopálena už skoro se vztekem se rozkřikne.) A dyby byl ze zlata - já ho nechcu!
STROUHALKA (dá se do smíchu): No, nechce si, copak mně je do teho, že na mě křičíš? Pro mě vem si třeba Francka.

Výstup 2.

PŘEDEŠLI, LÍZALKA (vkročí do světnice).

LÍZALKA: Maryšo, di a přines sklínky s polic.
MARYŠA (odejde).

Předešlí bez Maryše.

LÍZALKA (zatím co Maryša odchází, k tetce nahlas): Všecko máme roztahaný, nic nemůžu najít. Takové nepořádek už nepamatuju - - - (Přeruší řeč a nahne se k tetce, když Maryša odešla.) O Franckovi mlč, teho jí nepřipomíné. Hned je horší.
STROUHALKA (třepe rukou a kroutí se): Enem nech, jen nech - šak já vím, co dělám.

Výstup 3.

PŘEDEŠLÉ. Vejde MARYŠA se sklenkami; později bez LÍZALKY.

LÍZALKA (béře sklenky od Maryše): Musím je umyt. Na prst prachu je na nich. (Odejde).
MARYŠA (ohlíží se po ní, až zajde; posud rozčilena): Dobře ste mně připomněla. Když už pro nic jinýho - k vůli němu to neudělám.
STROUHALKA: K vůli kemu? K vůli Franckovi?
MARYŠA (rozčileně přechází po světnici a uklízí poodložené věci): Mě v psaní prosí a naříká, abych na něho pamatovala, abych mu nekazila život - (zarazí se).
STROUHALKA (se směje).
MARYŠA: Co se smějete, tetičko?
STROUHALKA: Ah - tak! Dyť je to k smíchu! (Vážně pokyvuje hlavou.) Papír snese aji centy slz a nic néni pravda. Jdi mně s tó neplecho! - Kdopak na mužský co dá? Rozumná nic. - - - Banda jedna jako druhá - všeci só sténí. (Tónem, jakým se vypravují pohádky.) Měla jsem já, milá brachu, taky svýho Františka! A taky mně vždycky říkával: Když mě nedostane, že si něco udělá - a že to nevydrží a že do vody skočí - a potem zas že do světa uteče a nikdá víc, nikdá že se nenavrátí, na dosmrti bude zkažené, na celé život pryč. A když sem si musela vzít Tomáša - co udělal? - Nic. Nějaké čas rámusil - potem si namluvil jinó a je mu taky dobře. A ostatní só všeci takoví - z jedné loky kvítí. (Ke stařence.) No, je ternu tak, bábo, nebo ne?
STAŘENA (od kamen - stále drhne kukuřici - po dlouhé chvíli): Eh, já vás neposlóchám.
MARYŠA: A taky to všecko nemusí být pravda. Dostál - už je to stařeček - bílý vlasy má, jedno noho stojí v hrobě - taky nedostal tu svó a dosavád, dyž si vzpomene na svó Filomenku - svěsí hlavu a říká, že zapomenót nemože a nemože.
STROUHALKA (zívne): Dostál je Dostál, ten dyž má v hlavě, dycky brečí, ani si nemusí na Filomenku vzpomenót. (Vyndá z koše jablko, olupuje kudličkou a pokusuje.)

Mlčení.

STROUHALKA: A Francek? Šak to je taky čisté pták. Před tebó měl Sefku Vomastovu, po ní Terezu Fraňkovu a po tobě bůhví co jich bude ještě mět. Je na vojně a tam jé nikdo nehlídá. Buď ráda, že je tam. Kdo ví, jak by to ještě dopadlo. Šelma je a s ohněm néni co hrát. Hned chalupa hoří.
MARYŠA (mlčí).
STROUHALKA (po přestávce): Esli se na sebe nevohlížíš, na ně se nevohlížé. - Setřepe to se sebe jako hóser dýšč. Budeš vědět - z těch slz, co pro něho leješ, kapka na něm nezvostane. Šak (ledabyle) náš Josef psal, že se tam nemodlí jenom za tebe.
MARYŠA (urputně): To néni pravda!...
STROUHALKA: Tak je to lež. Já jen povídám, co Josef píše. Ostatně, co se budem přít! Na všechno ti, má milá, tvůj rozum nestačí. Musíš si myslet, že' seš enem hlópý děvčisko.
MARYŠA: Třebas hlópá, třebas nemám toli rozumu jako vy, zato ale srdce mám... Ale vy ho nemáte! Ste na mě jako ti sršni, kteří se na člověka sesypó a tak dlóho bžodajó a štípajó, až uštípajó. (Polo s pláčem.) Každé jako ten ščór na člověka přileze, (popadne koš s prádlem) ani člověk neví a répne, až krev v žilách se zastaví.

Výstup 4.

PŘEDEŠLÍ. - LÍZALKA.

STROUHALKA (rozhodí rukama a vstává): No, jak teda rozumíš.
LÍZALKA (předstoupí, sklenky drží v ruce a chvilku poslouchá; vzpurně): Ale že se s ňó dáváš do řeči, osobo stará. Bůh ví, co si to myslí o sobě: esli ju budeme poslóchat my anebo ona nás. (K Maryši.) Jdi mně s očí a kamna sprav! (Dívá se ke kamnům.) - Dříví tu taky néni. (K Strouhalce.) Jako slepá chodí.

Předešlí bez Maryše.

STROUHALKA: Milá brachu - nepude to. Hlava jako z kameňa - nic do ní nevpravíš. Jen pořád jako by koso o ňu zvonil, zub na zub - a práca marná.
LÍZALKA (klidně postaví sklenky na stůl a nahne se na okno pro láhev vína. Nalévá do skleničky): Copak její řeči. My už ju ani neposlócháme. - Na, napi se - je dobrý. (Podává tetce sklenku.)
STROUHALKA: Tak dé Pánbu zdraví. (Pije.)
LÍZALKA: Na mó dušu, věř mně nebo ne, ale tak si oddechnu, až ju budu mět s krku. To je čert děvčisko! Dyť se už začala aji se mnó rvát! Utýct nám chtěla - všecko už měla schystaný, uzlíček svázané a pryč. Mocó jsme ju museli přihnat zpátky. To, jak mám ruce poškrábaný. Strkala se mnó jako chlap. Vidíš ju. (Ukáže hlavou na vstupující Maryšu.)