Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• napsali společně Vilém a Alois Mrštíkové

DRUHÉ JEDNÁNÍ

Výstup 5.

PŘEDEŠLÍ. MARYŠA. STROUHAL.

MARYŠA (nese v náruči dříví, přiklekne ke kamnům a opravuje oheň).
STROUHAL (vejde za Maryšou, v kožichu; ve dveřích kývne na Strouhalku prstem). Poď už dům! Co tady máš co plkat? Doma je jí potřeba a ona si tu sedí na besedě.
LÍZALKA (nalije mu vína). Napité se taky. Co pak tak spěcháte?
STROUHAL (béře sklenku). Ale - slívku pálím a aby člověk pořád u teho seděl. (Změkne.) Dé Pánbu zdraví a boží požehnání! (Vyklopí sklenici naráz.) Už běžím. (K ženě.) Přijď brzy! (Rychle odchází.) S Pánem Bohem!

Předešlí bez Strouhala.

STROUHALKA: Co pak ste měli dobrýho k obědu?
LÍZALKA: A nic ještě. Čekám, až přinde staré. (K Maryši, která dosud klečí u kamen a zamyšleně opírá čelo o ruce.) Co tu dřepíš? Di a oblíké se. Vávra tu bude co nevidět. Josef už spravuje vůz.
STROUHALKA: Už pojedó? (Významně se podívá na Maryšu.)
LÍZALKA: Na ňu čekat nebudem! Ohlášky už só, tak co. (K Maryši.) Neslyšelas?
MARYŠA (vzpřímí se u kamen - rozhodně). Já nikam nepojedu!
LÍZALKA (rozkřikne se). Mlčíš! Tak se ke mně mluví? Néni ti hanba před lidima? Už´s odhodila všechen stud a vážnost k rodičům? (S pláčem -) Co sem já se na ňu naspravovala, naprala a nadělala, co sem se jí nanosila, s ruky na ruku napřekládala, nocí pro ňu nespala, co nelepšího sem měla, od huby sem si utrhla a jí sem dala - a to mám včil za to? Na to sme tolik škrtili, aby se pachtila za lecjakém lajdákem, které nic nemá než těch pár shniléch došků na střeše? Na to sme ti vychovali, abys nám k starosti zármutek dělala?
MARYŠA (hrdě). Než pro Vávru, radši ste mně krkem měla zakrótiť - tak vám to řeknu!
LÍZALKA (podepře si ruce v bok a dívá se s úžasem hned na svou dceru, hned zas na Strouhalku). I ty - Kdepak ses naučila tak mluvit? A toto je zas něco novýho! To tě ten- - - tak mluvit naučil? (Hledí na ni.) Ešče hanbu nám budeš tropiť? Tak mluví ta nehorší a ani ta si to nedovolí. Nebojíš se Boha? Nebojíš se lidí, že budó prstem na tebe ukazovat? Neříkají ti už nějak?- - - Nač chodíš do kostela? Co tam děláš? - Přece su já tvoje matka! Víš to ešče? (Ke Strouhalce.) Pré sem jí měla krkem zakrótit. (K Maryši.) Víš ty, co mluvíš? Nebo seš už tak tupá, že ani nevíš, co povídáš- - -
MARYŠA (chytá se za hlavu). Ba už nevím - Celá už su jako vrtohlavá, celá zmámená -- (Dává se se do pláče.) Do hrobu dybyste mě položili, taky nebudu nic vědět -
STROUHALKA: (mrkne na Lízalku). No, já už teda pudu.
LÍZALKA (s okázalou přísností). Budeš poslóchat nebo ne?
MARYŠA: Ale, dyť na mě tak nekřičte! Pusťte mě z domu a budete mět po trápení.
LÍZALKA: A kam pudeš? Do Brna za vojákem? Hanbu nosiť po světě? A potom polezeš jak ta Vrbčena - Pěkná láska! Děcka chodí žebrat. Té hanby chceš abych se dočkala?
MARYŠA: A šak, co nadáváte žebráků? Vy ste taky nic neměli.
LÍZALKA: Neměli. Ale my sme poslóchali rodičů, a to nese požehnání. Ostatní Pánbu přidal. Jak říká pan farář: "Poslušném dětem požehnává, neposlušný trestá."
STROUHALKA: No, dítě, tvá matka mluví jako zkušená ženská - nemyslí to s tebó zle -
MARYŠA (současně při posledních slovech tetky s pohnutím se obrátí po Lízalce, sepne ruce). Maminko drahá, pro milosrdnýho Boha vás prosím - nenuťte mě. Já vám slibuju, že na Francka zapomenu, až z vojny přinde - vyhnu se mu, ve všem vás budu poslóchat, jenom do Vávry mě nenuťte. Dyť mně nelamte život!
LÍZALKA (vpadne). Eh, pořád mně tu skuhře. Tam! (Ukáže k druhé světnici.) Di se oblíkat!
MARYŠA (odchází).
STROUHALKA (urovnává vlňák přes ramena a s Lízalkou odchází).