Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství Alois Mrštík

POPIS OSOB

LÍZAL - sedlák asi 60letý, menší postavy, tváře oholené a vlasů prošedivělých. Má bolavou nohu, v chůzi belhá a podpírá se o hůlku, oděn je po selsku krojem z východního okolí Brna. Tmavé ošoupané kalhoty ve vysokých necíděných botách. Na sobě má starý, záplatovaný, dlouhý a žlutý kožich rozhalený. Prsa mu kryje dlouhá vesta s řadou necíděných kovových knoflíků. Knoflíkovou dírkou u vesty má protáhnutý cíp červeného, velkého kapesního šátku na uzel zavázaný. Ostatek šátku je s polovice zastrčen za vestu. Na hlavě má starou beranici. Řeč jeho je rychlá, trhaná, pohyby rozčilené. V rozčilení trhá oběma lokty najednou nazad, zvláště, chce-li některým slovům důrazu dodati. Celkově činí dojem zchytralého a lakomého sedláka.

VÁVRA - mlynář, statný čtyřicátník. Kalhoty ve vysokých leštěných botách, krátký, rozepjatý kabát, u vesty má těžký stříbrný řetěz od hodinek, tvář oholenou, na hlavě čepici se stínítkem. Opásán je širokým, lesklým řemenem. V chování jeví sebevědomí.

MARYŠA - (později Vávrova žena), Lízalova dcera, mladice prostřední postavy, jemnějšího druhu venkovanka. Má na sobě krátkou, jednoduchou sukni z látky květovaného tureckého šátku a vyšívanou kordulku. Na hlavě vlasy spletené v cop, otočené věncem. Okolo krku ležatý krejzl a šňůrku červených korálek. Nohy má upjaté ve vysoké šněrovací botky a obuté v červené punčochy.

FRANCEK - štíhlý, statný rekrut. Oblečen je v III. a IV. jed. v úzké kalhoty ve vysokých leštěných shrnovačkách, nezapjatou kazajku, pod níž vyhledá tmavá vesta s řadou pletených černých knoflíků a šňůrek. V I. jednání v kroji: rukávce a malebnou vyšívanou kordulu, "huškami" obtočený kulatý klobouk s vysokou kyticí z umělých květin, zrcátek, tretek. Pentle různé barvy proudem splývají až do čela. - I po prsou tekou bohatě stuhy. Ráz kroje z okolí Klobouk u Brna. V chování je prudký, smělý a hrdý. Opásán je širokým, vyšívaným pasem.

HORAČKA - Franckova matka, as 60letá stařena, oděná vlňákem. Podpírá se o hůlku. Bázlivá, ale rozumná žena.

LÍZALKA - Maryšina matka, po domácku oděná selka. V chování umíněná, tvrdá. Chodí rozklácenou, udřenou chůzí.

HRDLIČKA - obecní sluha, čtyřicátník s vojenskou starou čepicí na hlavě. Kalhoty ve vysokých umazaných holínkách.

REKRUTI - (dvanáct až dvacet): první, druhý, třetí, s vojenskými modrými a červenými čepicemi na hlavě. Ostatní, asi dvanáct, se slováckými kloboučky a kosárky z kraje Klobouk.

MUZIKANTI - oděni podobně jako chasa. Někteří mají na hlavách oficírky, jiní měkké kloboučky.

SELKA - svátečně oděná.

LID - muži a ženy svátečně oděni Děvčata v I. jedn. v počtu 15-20 v pyšném svátečním šustivém kroji z okolí Klobouk u Brna. Vesměs bílé, krátké zvoncovité sukně, různobarevné fěrtochy, kolem pasu vzadu splývající pentle, vysoké, šněrovací botky, Červené punčochy, různobarevné kordule, rukávce, široké špaň. krejzle, "na růžek" upravený šátek, každá s černým kancionálem v záloktí - do kancionálů zastrčeno po kytičce.

DĚTI - v miniaturní podobě starších děvčat a chlapců. Mezi nimi bosé jedno děvče s děckem na zádech.

PRVNÍ JEDNÁNÍ

Návsí moravské dědiny, táhnoucí se vlevo nazad. Prostředkem návsí teče potok, překlenutý na jednom místě nahrbeným můstkem. V popředí po stranách jeviště naproti sobě dva selské statky. Jeden z nich, proti statku Lízalovu, vyzdvižen je na kopečku tak, aby pod ním byl Lízalův sklep, vedoucí do země. Před statky malé zahrádky, t. zv. "před našima". Tam, kde zahrádky u Lízalova statku až po dveře sahají, stojí u zápraží lavička. V zahrádce dva stromky.

Po vyhrnutí opony na jevišti sváteční klid. Jen ojediněle dvěma, třemi skvrnami přejdou jevištěm dvě - tři svátečně ustrojená děvčata s kancionály, sedláci v kožiších, děti i obstárlé ženy a zajdou, aby za chvíli objevil se zas někdo z nich. Tak ve vhodných chvílích i průběhem jednání. - Jedno z děvčat průběhem jednání vejde i do statku naproti Lízalovům. Po chvíli vyběhnou odtud dvě, rovněž svátečně oblečené děvčice. - Dvě děvčata hned po vyzdvižení opony malebně lokty opírají se o zábradlí můstku uprostřed a baví se a smějí se šuhajem stojícím před nimi. - Před blížícími se a zpívajícími rekruty obě splašeně prchnou a šuhaj připojí se k rekrutům. Zpívá s nimi.

Výstup 1.

Ještě při spuštěné oponě daleko za jevištěm plným akordem venkovské hudby hrají "Loučení, loučení", provázené mužským zpěvem. Současně z opačné strany jeviště, rovněž daleko za scénou, od hospody je slyšet výskot a blížící se zpěv chasy. To 3-4 rekruti, mezi nimi Francek, za jevištěm zpívají sborem: "Ach, co jest mně přesmutnému". Když přezpívají stále ještě daleko za jevištěm první sloku - vyhrne se opona, brzo nato utichne i, píseň "Loučení" i s hudbou a 3-4 šuhaji už blíže za jevištěm postupují s druhou slokou písně: "Vy rodiče roztomilí..." Teprv s třetí slokou písně: "Sám Pán Bůh se o vás starej" - vyjdou rekruti na jeviště lehce nejistým krokem a blíží se k můstku. Děvčata prchnou, šuhaj přidá se k nim. Se čtvrtou slokou: "Muzika hrá na vše strany" zacházejí za jeviště. - Ponenáhlu za jevištěm tichne zpěv i vzdálené výskání a

LÍZAL a VÁVRA

Vylezou z podzemního sklepa proti Lízalovu statku a hovoří ještě na rozchodnou. Lízal zavírá sklep na klíč a vinnou násosku odkládá na lavičku před statkem. Na ruce má zavěšený "sotůrek" a po chvíli i ten přistaví k lavičce.

LÍZAL (po čas vzdalujícího se zpěvu mlčí, ohlíží se po vsi a mračí se. Teprv když hluk zalehne, obrátí se k Vávrovi). Tak ternu hříběti jen dobře nohu zavaž a hodně často boláčku vlažnó vodo vyplachuj. Do tédňa bude zas skákat jako jelen. Má vranka taky to měla - šak na zadní noze a včil - viděl's ju! Do Austrálie s ňó možu jet. A pacholkovi vyhubuj; šak aji dívce. Proč nedá na dobytek pozor! Jak nemá dobytek opatrnost co chvíla se něco stane.
VÁVRA (drží v ruce proutek a pošvihuje jím holínky. Tvář má čistě oholenou, tvrdou, ale zdvořile vlídnou). Eh, málo platný je to hubování. Hubuju, peskuju, křičím, hromy svolávám, prosím celé deň a nic naplat. Už sem dvě děvečky vyhnal, onehda pacholkovi sem aji nabil a čerta je to platný. Koně v maštali můžó se zabít - ani se teho nevšimne. (Švihne proutkem.) Děle co dělé, všecko jde na ruby. Děcka roztrhaný, špína z nich jen kape, dobytek zdechá a kde kdo ruce má, krade jako straka. (S důrazem a povzdechem.) Statku moc a dohledu nikde. Myslím, že to dám do pachtu-nebo to prodám.
LÍZAL: To só mně řeči! Dobrý prodáš a špatný kópíš. A co s pachtem? Mlén ti rozlámó, pole nezmrví, nezvorají, vycucají až do posledního a abys čekal zas pět nebo šest let, než to přivedeš do pořádku (odmlčí se). Co je pravda - to je pravda, statku máš dost a krásnýho statku. Rolí dost, čisté dobytek, krávy jako ze dvora - ale jak sem už povídal - žena ti umřít neměla. Tak zůstat nemůžeš. - Domluv se a je.
VÁVRA: To je těžká řeč.
LÍZAL (odloží "sotůrék" a vytáhne z levé kapsy? u vesty zbytek viržinka, z pravé sirku, škrtne o stehno a zapaluje si).
VÁVRA: S takovó, jako vy vedete, se nedomluvíme.
LÍZAL: Budeš-li pořád tak mluvit, jak's mluvil - ba ne. Štyry tisíce só štyry tisíce a co já dávám, je, myslím dost. Víc ti nikdo nedá.
VÁVRA (pokrčí rameny). To se neví.
LÍZAL: Nesmíš zapomínat, že seš vdovec a že máš tři děti. A dyž já ti dávám pětatřicet set, mohl bys mět na tem dost. Přece nedám dceři všecko a sám abych šel po žebrotě.
VÁVRA: Šak byste nešel.
LÍZAL (s úsměvem a měkce). Filipe, já mám zkušenost. Josefovi sem dal taky, co chtěl - a jak se mně vodslóžil? A to byl můj syn!
VÁVRA: No, no, šak ternu ste mohl dát půllán a mně chcete dát jen pětatřicet set.
LÍZAL: Copak seš ty můj syn?
VÁVRA: Nésu. Šak mně je nedáváte. Dáváte je dceři. Jak ta přinde k tému, že jí dáváte míň?
LÍZAL: Jak kterau přinde! Tenkrát jsem bel tak trošku jako tady (sáhá prstem na Mo) a dneska su chytřéší. Josef je lunt -půllán dostal a taťka už nezná. A že dcera bude lepší, kdo mně za to stojí?
VÁVRA: To je k smíchu!; Čto pak je každé Josef? Naposled (usmívá se a kope do země) - kdo ví, jak to bylo. Josef aspoň- - -
LÍZAL (vpadne). Josef je lunt! co dostal - to má. - Dál ať mýmu prahu dá pokoj a nešpiní svó rodinu. Lunt! Přinde si jen a "taťku peníze" (hodí rukou). Dostal jich - nečítanéch. - Včil mluví.
VÁVRA: Nó-o -, nechrne řečí. Víte, co chcu - a dál nemusíme mluvit. Co vy dáváte, je málo. - Do mléna je to -málo...
LÍZAL (podrážděně). No (chce něco říci, ale odmlčí se - pak s úsměškem). Néni nač dělat pána. Chceš-li mně šlapat na krk, šlápnu já taky. (Obrátí se přímo na Vávru.) To přece ví každý dítě, že tobě všecko nepatří. Co je po ženě, to patří dětem a co je tvýho, (náhle) to - to ví nejlepší záložna. V záložně seš dlužen, v Brně seš dlužen, dáňky ti stojí a jen to, že nepiješ, nekarbaníš, nevyhazuješ tak zbůhdarma jako ten můj kluk - proto bych ti dal svó dceru. - - -
VÁVRA (krotce). Každé má na sobě pírko. Vy ste z dluhů začal- - -
LÍZAL: A tys do nich přišel. Do ví, kdo je lepší hospodář- - -
VÁVRA: Až vám žena bude ležet a půldruhýho roku budete volat doktora, taky pustíte chlup.
LÍZAL: Všecko na ňu sveď. A" ji to, že m sto třech dětí máš včil štyry.
VÁVRA (popojde ke šprlení zahrádky a jako by neslyšel, uštipuje ze zamyšlení třísky ze dřeva. Titíž rekruti, kteií před chvílí zašli za jeviště, vracejí se s Franckem zas tak, jak prve, z opačné strany přejdou pozadím jeviště přes můstek a cestou za jeviště i dál zpívají: "Můj starý tatíčku". Teprv když zajdou, Vávra pokračuje). Víte co? - Nebudem se dlóho čistit a necháme si každý svý. Nač ty kalný řeči. Déte štyry tisíce a budeme srovnáni.
LÍZAL (jedovatě). No - a šest nechceš? (Dá se do smíchu.) Maryšu a štyry tisíce. (Směje se.) Ty neseš hlópé!... (Zvážní.) Kdyby to bela ženská, že by se musela zlatem pozlatit, aby ju někdo kópil!... Ale Maryša? Cakryš! Esli pak sťs ju jak se patří prohlíd', že tak o ňu handluješ jak na trhu žid? Rovná jako svíčka, v rukách jí všecko enem hrá- - - To ju myslím neznáš, že tak mluvíš a smlóváš - (Sáhne do kapsy u vesty pro novou sirku.)

Vzdálená píseň a hudba hrající pochod.

VÁVRA: Co bych neznal? Mně se Maryša líbí; proto ju taky chcu.
LÍZAL (po druhé zapaluje. Bafne několikrát.) Onehda: - strojila se do kostela; tak sem se ti na ňu ohlídnul, ale člověče! (Zavrtí hlavou.) Srdce v těle poskočí nad takovým děckem. -

Z návsí se blíží ruch a hudba.

VÁVRA (který při posledních slovech Lízalových jeví nápadný nepokoj - věnuje nyní všecku pozornost vzmáhajícímu se ruchu; k Lízalovi). Rekruti se dó k vám lóčit se stárkou. Francek je beztak s nima.
LÍZAL: S kém?
VÁVRA: Se stárkama.
LÍZAL: Co pak je Francek stárkem?
VÁVRA: Néni - ale lóči se každé, bude se lóčit a ji on.
LÍZAL: Až já budu chcet. Stárek se stárko ať se rozlóčí, to už je tak zvyk. Proti ternu já nic nemluvím, ale pro něho svó dceru nemám -
VÁVRA: Nu, pane radní, žádný křiky. Dyž přinde - přinde - nechte je rozlóčit. Odejde na vojnu a budete mět pokoj. Než se vrátí, můžete mět Maryšu z domu.
LÍZAL (nakvašeně). No ba! Pět neděl ju zavírám a potem kocóra pustím rovno do dveří -

(Hudba s výskotem se blíží a přehlušuje hovor Lízalův.)
Hudba hraje vesnický marš.