Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

***

Kapelník se zdvih'.
Hrozné tušení zmocnilo se Helenky. Údy jí projel chlad a v tomtéž okamžiku cítila se jako v ohni.
Hudba už hrála, sál se vyprázdnil a k ní - rovnou cestou k ní šel Ríša.
Poklonil se před ní a oči celého věnce dam a roztroušených pánů upřely se na ně.
"Slečno," pravil Ríša s úsměvem levé strany knírků, - "všichni, jak tu jsou, vás prosí, abyste si aspoň jednou zatančila do kola."
Helenka se třásla jako osyka.
"I pro Boha všemohoucího!"... dralo se jí z prsou ven, ale nebyla s to promluviti jediného slova. Zmateně rozestřela ruce před sebe, pohlédla napravo, nalevo a všimla si prázdné plochy sálu.
"Ne - ne - nenene n-ne!" vyhrnulo se jí z hrdla, "prosím vás, pane Ríšo, nezlobte se, ale nechte mne být - až potom, jenom teď ne, až potom."
Ríša v rozpacích nevěda co činit, přisednul k ní na stranu a těšil ji.
Ale neposlouchala. Shrnulo se k ní celé hejno dam, stará paní, kamarádky její, Cilka, Zdeňka, Ludmila a všechny jí domlouvaly, všechny ji nutily. Helenka jen se jim v rukou kroutila, stírajíc jejich prsty s rukávů jako prach. A bylo jí, jakoby ji chtěly na popravu vést... bránila se, jak mohla, vymlouvala se, prosila, na konec svolila, ale - - "až budou tančit ti ostatní -"
Ríša seděl mlčky vedle ní, bavě se pohledem na polekané její oči a ta prosebná, zvuky přeplněná, ke každé zvlášť a ku všem najednou se nesoucí ústa.
Jakmile Helenka prohlásila, že tančit bude, jen až tančit budou ostatní, dámy rozprchly se na všechny strany a třebas nebyla volenka, kde kdo se namanul, toho vzaly k tanci. Všechny jakoby posedlé byly jednou myšlénkou: Helenku vidět tančit, zavířily do kola. Ríša neustále jí cosi povídal, o hudbě, o Zdeňce, která také dnes poprvé je na plese, ale mlčela tvrdošíjně a neposlouchala jej. - Nechal tedy všech domluv a číhal na příhodný okamžik, aby Helenku vzal do kola.
Zvolna se v ní tišila krev. Příjemné mrazení prochvívalo jejími zády. Bála se posud, ale nedovedla se ubránit vniternému jakémusi pokušení, které ji svádělo k tanci. Nejraději by byla hlavu položila do dlaní a stiskla ji - stiskla v radosti a bázni zároveň. V sále nastala chumelenice mušlínu a mužských zad. Tančil kde kdo i stará paní byla v kole a přes rameno svého kavalíra usmívala se na Helenku, pomžikujíc při tom na Ríšu. Ríša nahnul se k Helence a poprosil ji ještě jednou. Bránila se.
"Ještě chvilku, jenom chvilinku malinkou," žebronila očima i slovem, ohlížejíc se starostiplně po tančících párech, ale když ji Ríša upozornil, že už i stará paní tančí a nikdo si jich nevšímá, dodala si odvahy a odložila šátek.
"Tak já teda půjdu!" pravila bojácně, sklouznuvši na samý krajíček sedadla, "ale vy nevíte," dodala třesoucím se hlasem, "jak se bojím."
"Nic se nebojte," odpověděl Ríša pevně a vstal současně s ní. Uklonila se mu, jak ji tomu doma naučila Marta, - on "prosím" po té odpověděl, vzal ji za ruku, kolo se před nimi prohnulo, několik párů ustoupilo stranou a Helenka už nevěděla, co se s ní děje... Před sebou viděla jen bílá prsa svého rytíře, jak se kladou na prsa její, a když poprvé s ní kruhem zatočil jako s děťátkem, div z rukou se mu nevyškubla, hoříc studem jako pivoňka. Ale Ríša pevně ji držel pod rukou a kdyby se byla odvážila v tu chvíli pohlédnout mu do tváře, byla by viděla, jak blaženě se nad ní usmívá, s jakou pýchou, jakou radostí sám před sebou se nosí s miloučkým tím děckem srdcejemných vnad. "Bože!" bylo do slova psáno v nadšené, slávou a obdivem zjasněné jeho tváři - "jaká je to pleť, jaká vůně, jaký květ! A ty ruce, jaké to jsou ruce!" - sotva je cítil mezi prsty svými, jak byly tenké. Tílko jako vrbový proutek se mu prohýbalo pod rukou a Ríša nevěděl pomalu, má-li tančit nebo se dívat jen na ni; ale tu hudba zahrála tu svou zamilovanou, dojemně snivou, lkavou píseň svého kraje, při které se i hlava točí a tělo tančí samo. Všechno před nimi ustupovalo, páry stavěly se ku stěnám a kdyby Helence v tu chvíli nebylo všechno jak mžitky plavalo v očích, byla by viděla, jak řidnou páry, jak se množí a u vchodu neustále roste ta černá hradba shromážděných pánů, kolem do kola jak po lavicích posedala všechna honorace plesu. Jen něco málo děvčat zůstalo v kole. Ba i ty ustaly a postupovaly krokem před svými pány, aby přece viděly, jak to Helence sluší.
A bylo opravdu rozkošné na ni podívání, jak modrá se vznáší pod žlutým světlem, jak blýská vždy zlatá její hlava a nožky se jí matou; po chvíli vždy obě poskočily za sebou, jedna doháněla druhou, překážely si navzájem, hned pravá, hned zase levá zůstávala vzadu a tu zas obě najednou přenesly se sálem v náhlém obratu těla, kterým Ríša v rukou jen jen hrál. Poznal hned, že Helenka nejistě tančí, a tím pevněji ji sevřel v náručí - - - Vznášela se jako pták -
"To je krásné děvče!" pravila stará, vousatá jedna židovka s troškou pepře závisti, a vedle ní sedící "stará paní" zakývala jen hlavou a hlasem unylým pravila: "je, přece jsem už stará osoba, ale tak krásného děvčete jsem posud neviděla, co jsem na světě."
V tom Helenka zpozorovala, že tančí skoro samotna.
Škubla sebou v náručí Ríšově a hodivši hlavou, rozhlédla se zděšeně za sebe.
Byla v tu chvíli opravdu podobna rusalce, která v lese provádí svůj rej a pojednou shlédne, že se na ni dívá někdo z tohoto světa. Křikla, prohnula se mu jako rákos pod rukou a oběma rukama opřena o něho, jakoby ji násilím bral a unášel, zbledla na smrť. A už nevěděla o ničem, - nožky se jí zapletly, hlava jí sklesla na stranu a zdálo se, že padá.
Stud ji dorazil.
"Co je vám?" zašeptal jí Ríša do ucha, cítě, že klesá.
"Nic, pusťte mě" - pravila a zapotácela se mu v rukou.
Skoro bez ducha zachytil ji ještě v čas a židovka, stará paní, Cilka, Zdeňka, Ludmila, všechny se sběhly kolem ní, co se to s ní děje.
Ale Helenka se už vzpamatovala. Sotva přišla ze světla, závrať ji pominula a Helenka, přestoupivši nejistě s nožky na nožku, sáhla si na vlasy; krůpěje únavy perlily se jí na čele.
"Nic mně není," odpovídala na otázky - "jen hlava se mi trochu zatočila" - pravila a vznesla ruku na čelo.
"Vy jste s ní moc točil!" sváděly teď všechno na Ríšu.
"Já - já!? -" vytřeštil Ríša oči - "slečno, řekněte sama - byl jsem tím já vinen?"
Helenka sedíc už zase na svém místě, - usmála se na něho překrásným úsměvem bledých děvčat.
"O ne - vy ne - já sama. Lekla jsem se, že tančíme sami." -
Všechno se to sborem dalo do smíchu. A Helenka sama se nyní rozesmála, přivírajíc při tom víčka jako ospalá. Vesele hleděla hned na toho, hned na onoho, pojednou však zvážněla, ustrašeně pohlédla na všechny a vztahujíc nejistě ruku před sebe, pravila:
"Ale tatínkovi nic o tom neříkejte, doma by se mně potom smál."
"Jestli mu to už někdo nevyzvonil," pravila stará paní, vstávajíc a šla hned do vedlejšího pokoje, neví-li starý o ničem.
Nevěděl.
Povídalo se sice cosi kolem něho, ale staroch, přihluchlý, neslyšel.
Před Helenkou se zas uvolnilo. Dámy starší posedaly na svoje místa, dcerky šly tančit, jen stará paní zůstala u ní.
Ríša procházel se sálem, pletl se mezi tančícími páry, ale už netančil. Sedl si stranou a stále ji cítil ještě v loktech, lehoučkou a teplou, plnou vůně panenství; pohnul ramenem a posud jakoby cítil to křečovité sevření její ruky, když bezvládně mu sklesla na prsa. Jakoby ji podlomil, šlápla nakřivo, vykřikla a už ji odnášel. Lekl se; nyní byl té nehodě rád. Tak se mu zdálo, že jediným tím okamžikem byl jí nekonečně blíž. Číhal na příhodný okamžik, až bude zase sama - pak že se k ní přiblíží a promluví k ní.
Byla volenka, židovky se řehtaly za rozloženými vějíři a domlouvaly se, pro koho která půjde. Cilka jako bacchantka hýřila v kole; brala pána za pánem a sotva s jedním dotančila, už si zase kohosi vedla z prostředka. Nutili také Helenku, aby si někoho vyhlédla, ale Helenka už se tančit bála. "Nechte mne," pravila k Cilce a Zdeňce, "já se budu dívat." A dívala se, usmívala a tak jí to přicházelo divné, že si dámy samy chodí pro pány, prodírají se vchodem a vracejí se s uschovanými až kdesi na konci vedlejších místností. I staří, plesniví tančili. Cilka přivedla si svého tatínka a také musil tančit. Uhladil si šedé svoje kníry, celý se jaksi shrbatil, jakoby na koně sedal, a Cilka smýkala jím doprostřed sálu jako s chlapečkem. "Eh, - ta mě prohnala," - oddychoval, když měl po tanci a šátkem utíraje vzadu týl, všechen červený strkal se ze dveří ven. Ale už tu byla zase Zdeňka, zaťukala mu na rameno, "pojďte sem, neutíkejte," zavolala na něho a ani se ho neptala, vzala jej za ruku a vedla do sálu. - Ríša byl jaksi velice vzácný. - Sotva si oddechl po divokém tanci s Cilkou, už tu za ním stála zase ta mladší židovka a také "prosila" za kousek s ní - - -
S tou Ríša (Helenka sama si toho všimla) tančil nejkrásněji. Černý na bílých jejích šatech vyjímal se jako obrázek. - Tančil zvolna, ruku její ovinul si kolem boků, hlavu mírně sklonil k černým jejím kudrnám a zdálo se, že zrovna voněl k bílé té růži, kterou měla ve vlasech. Tančili a hovořili spolu - židovka jako straka neustále cosi žvatlala, neustále se smála a pořád se měla na co ptát, nač jí Ríša skoro ani neodpovídal. Už to ani hezké nebylo, jak se k němu důvěřila a v rukou se mu kroutila jako had... A dlouho spolu tančili, - ostatní se už několikrát vystřídali, některé dámy už ani netančily, u okna limonadou splachujíce v hrdle prach, a Saba s Ríšou posud byli v kole.
"Bůh ví, co si mají neustále co povídat" - napadlo Helence, ale jenom tak maní, beze všeho úmyslu, jen tak...
Židovka jednu chvíli musila se ho ptát něco velice důvěrného, protože jí neodpovídal a s jakousi úmyslností hleděl si jen tance. Židovka prohnuta v kříži proti němu odpáčila svoji hlavu na zad a těma očima div jej neshltla, jak se mu drze dívala do tváře, čekajíc na jeho odpověď. Helence bylo až horko, cosi jako stud za osobu cizí sžíralo jí hruď. V několika vlnách přichvěli se až skoro k ní.
Zastavili se a postupovali "procházkou".
Helenka zaslechla i několik slov z jejich hovoru:
"No, řekněte, že to není pravda -"
Ríša pokrčil ramenoma, splynul v takt a už byl zase na protějším konci sálu.
Když bylo po tanci, židovka se zavěsila do Ríšova ramene a oba se procházeli sálem. -
Šli okolo Helenky.
"Nate, fókéte na mě, - mně se nechce" - pravila Saba a podala Ríšovi bílý svůj vějíř, aby ovíval červený její obličej.
Helenka byla zvědava, co tomu řekne Ríša. Ale ten klidně vzal vějíř, rozvinul ho na celý půlkruh a přikryl jím nahá prsa židovky. Helenka byla by ráda slyšela ještě něco z jejich hovoru, ale zdálo se, že Ríša cele je zaujat v tu chvíli otíráním svého čela a mechanickým ochlazováním rozpálené židovky. Proto bez bázně zahleděla se na vzrostlou jeho postavu. Než v tom se Ríša otočil, pohledy jejich se potkaly. Usmál se na ni. Tak v ní hrklo, jakoby ji přistihnul při zlém nějakém skutku. Rychle sklopila oči a rukou stáhla sukni před sebou, ze strachu, nesáhá-li jí výše než nad špičku střevíčku.

***

Bylo asi k půlnoci, když Helenka prudce se přihnala do zadního pokoje a rovnou cestou ke karetnímu stolku.
"Tati," prohlásila rozhodně hned na prahu a div se nedala do pláče. "Já tady nebudu, pojeďme pryč."
"Co, co tak najednou?" - vyrazil ze sebe starý a v rukou se mu třásly karty. Tak náhle promluvil mu do hry hlas jeho dcery.
"Budete dlouho ještě hrát? Nechte toho už, mně se chce spát."
Stařec jako slepý hmatal po kartách a nevěděl, má-li odpovídat dceři nebo počítat "oka".
"Hned pojedeme, hned, jen co dohrajem, 'žida'".
"A kdy to bude? Mně už je tu k zalknutí -"
"Máš hlad, viď a nic nepiješ."
Třesoucí se rukou podával jí víno na usmířenou.
"Já nechci -" odmítla Helenka podávané víno -
"Aspoň tedy něco sněz" - stařeček vstal, poručil večeři a sháněl podomka, aby zapřáhal. A chtěl dále hrát.
Ale Helenka jako zlý duch stála mu za zády a domlouvala mu:
"Nech toho už. Já jsem ti povídala: nech mne doma a jeď si sám. Co já tu? Ani tančit neumím, bavit se nemám s kým a dívat se, je ještě horší -"
Kostelník, obstarávající úlohu sklepníka, přinesl jí večeři, snesl víno, sodovku, zavařené švestky. Ale Helenka se všeho toho ledva dotekla a nechala večeři stát. Jenom sedět zůstala a čekala, až tatínek dohraje "žida".
Do sálu se vrátit nechtěla.
Bála se skoro.
Bylo jí tu volněji hned, sotva překročila práh.
Ani dívat se tam nechtěla.
Zvuky pikoly a houslí razily si cestu k ní -
Tak u zdi stála malá pohovka; skulila se do ní a zůstala v koutku skrčena jako Cherubín. Hudba už jako z dálky doléhala k ní -
Víčka nepozorovaně padala jí přes modré oči, byla unavena a zdálo se, že i zima ji prochvívá. Skrčila se ještě více, nožky přitisknuvši pod sebe, zimomřivě schoulila ramínka a se zavřenýma očima poslouchala hudbu.
"Jak ta krásně hraje!" pravila sama k sobě v duchu a zdálo se jí, že je opravdu líp poslouchat ji z dálky jako za horou a dát se tak kolíbat sladce jemnými jejími nářky.

***

"Hu! to jsou škaredé oči!" - přišlo jí na mysl pojednou. V odporu vzepřela se o pružnou pohovku a hledala místečko, kde by jí bylo tepleji. Zdálo se, že je našla. Už sebou ani nehnula a tiše se poddávala dojmu vzpomínek. Jen ty oči, ty oči ji trápily - ne ty jeho tak jako oči židovky. Jak se na ni dívala! Jakoby ona za to mohla, že Ríša pojednou svinul vějíř, položil jí ho do ruky a s lehoučkou poklonou uvedl ji k prázdnému sedadlu. Vrtěla sebou chvíli, vrtěla, nevěděla voškeruša, jak si má sednout, konečně si sedla na samý krajíček židle, rozhrnula vějíř jako páv a s nohama nataženýma až kamsi doprostřed sálu, dívala se na ni - královsky, zpříma pozdviženým čelem... "K čemu je mně to, aby se na mne tak někdo díval," - pravila k sobě Helenka, než sotva to řekla, už zase před sebou viděla ty oči, pálící ji jako řeřavé uhlí, až ji vypíchaly ven.
A Ríša už se jí také nelíbil. Nevěděla proč, ale zdálo se jí, jakoby se byl před ní něčím zahodil. - "Eh," pomyslila si pojednou Helenka a schoulena v koutě jako koťátko odháněla od sebe všechny ty vzpomínky, nutíc se do představ jiných... - Jak bude ráda, až dojedou domů. Barry, myslím, vyběhne na ně z boudy, a co to, kdo to k nim jede, bude štěkat, bude výt, vzbouří celý dům a zatím: "Barry, co pak na mne štěkáš, trombeláčku staré, dyť su to já - já tvá malá a ty seš můj - pacinku - tak! - a ten, ten bude štěkat, ten bude dělat. A nebude vědět, koho uvítat dřív.
"I to je radosti, to je lásky!"... Pohrozila mu prstem a odklidila jej do boudy; a tu naproti vyběhla jim na dvůr... Marta se svícnem v ruce ze dveří... Rozlítly se jedny dvéře, druhé dvéře, světlo, ticho, milý, známý vzduch domácího příbytku ovanul ji se všech stran. A než by napočítal do sta, Helenka odstrojená, zakuklená až po hlavu hověla si v lůžku; a už o sobě nevěděla, světu se poroučela, jen jako ze sna si na všechno vzpomněla a spala. Co takto snila, zase ta krásná, mírná hudba doléhala k ní. A zdálo se jí, jakoby ani tu nebyla, ale jinde se cítila, za horou, za lesy, v šedé jakési dědině, kam s otcem chodívala přes lesy.
Bylo jednou v neděli, když s otcem přišla do Žebětína a tam byla muzika. Také tak seděla stranou a poslouchala křídlovku, jak tak krásně hraje. Šířila se ta její píseň, jako žaloba, nesla se návsím a tak divně se ty zvuky rozléhaly v její duši, - až do pláče jí tenkrát bylo. Jakoby to ani tanec nebyl, ale někdo o samotě hrál a pro bolesť si vybíral ty nejsnivější zvuky. Dědina plna byla její hudby, děti křičely, děvčata zpívala i babky se sbíhaly se všech stran a děcka v náručích za ručičky držely je vzhůru a točily se s nimi. Skřivánek se vznášel nad dědinou a vysoko, vysoko zpíval, do výskání chasy házeje drobounké své výkřiky. "Jaj!" - zavýskli vždy chlapci v přestávkách a zpívali o bledé holce. A bylo jí tenkrát, jakoby zpívali z ní, z jejích prsou, - měkké jejich nápěvy jakoby se lily z vlastní její duše. Jaká to byla pro ni chvíle, když pak do světnice vešla a "na kruchtě" zahráli jednu z těch staromodních, která se nejkrásněji tančí, když po sousedsku ruce trčí vzhůru, kroky se dělají hodně zvolna, těla se jen lehce kolísají a kolo se vlní, rukávy svítí, ponoří se, vynoří a zas do sebe stékají kolem černého sloupu uprostřed šenkovny. Celý ten obraz vinul se nyní před Helenkou polo jako vzpomínka, pólo jako sen; a bylo to tenkrát poprvé, co se v ní pohnulo něco posud jí neznámého, nového, co rázem změnilo kus jejího života.
Šli pozdě večer domů...
Ani se jí domů nechtělo. Byla by tak do rána stála a do rána se dívala na divokou vřavu chasy, jak před ní chodí veselí i smutní, vysocí chlapci a nádherné ty sbory vesměs do bíla přestrojených děvčat. Nikdo si ji neprohlížel, žádný se o ni nestaral a všechno i ta radosť zdála se jí jaksi upřímnější, čistší. A ještě si vzpomněla na cestu zpátky.
Jeden hoch odváděl si právě po dědině svoji milou rozechvěnou ještě tancem, ozářenou tichým úsměvem. A ještě něco zářilo jim v očích, proč neměla tenkrát ještě jména a neměla doposud, ale cítila s nimi, proč si tak do očí hledí, proč za ruce se vedou sami dva, po návsi vzhůru, oba proti měsíci. - Ve světle šli pod koruny vrb a hustých akátů, tenkrát odkvétajících. A tam bylo tak ticho, nikdo tam nepřišel, všechno už kolem spalo a jenom ta muzika z dálky za nimi se toulala májovou nocí. Přišli na horní konec dědiny a tam před chaloupkou pod hruškou na lavičce položené do tmy seděl jiný hoch a také se svou milou... Stařeček s Helenkou rychle spěchal okolo, ale Helenka se pamatovala, jak jí bylo tenkrát: stud a zvědavosť vedly v duši její boj. Hlava se odvracela stranou, aby neviděly oči a viděly přec. Hoch posadil děvče k sobě, hlavu jí položil do náručí a jakoby nikdo kolem nešel, líbal ji. Přivinul ji k sobě tak, že světlo s nebe lilo se jim do tváří a bylo jako ve dne. Tak se na ni díval bledou v měsíčním světle; chtěla se mu vyrvat z rukou, když viděla, že jde někdo kolem nich, ale hoch nedal, hoch nedbal a tiskl jí na rty rty - - -
Muzika už jen jako ozvěna doléhala z dálky tichá, mírná jako vzpomínání - - -
Bože! jaké to bylo světlo, co jí stříklo do očí... Probrala se z příjemných těch mrákot a viděla nad sebou stojící dámy i svého tatínka s běloučkou bradou; jemně se dotýkal jejího ramene a budil ji ze sna. Rychle se vzpřímila v pasu a sklouzla nožkou s divanu. Zastřela si rukama tváře a vstala ještě slabá skličující ji dřímotou.
"Helenko, oblíkej se, pojedem."
Protřela si oči a teprve nyní si vzpomněla, kde vlastně je. Poznávala tváře, postavy, Cilka klečela u ní a šťastně líčeným úsměvem děcka pravila:
"Helenko, ty jsi spala?"
Helenka přikývla nevinně hlavou a protírajíc ještě rukou levé svoje oko, usmívala se sama nad sebou.
"Už pojedeme?" ptala se.
A už kdosi kladl na ni kožíšek, čísi ruka ovinula jí kolem krku šál a jen růžovou její tvář nechala prostou. Dala sebou vládnout jako stroj.
Jaké to bylo divné osvětlení kolem ní, jaký divný ráz, - - cosi jako přísvit rána chvělo se všem ve tvářích, po rukou. Starý revírník v kožichu podával všem ruku a také jakoby to nebyl on, jak jej viděla před chvílí, tentýž přísvit podivného svítání obestíral každý jeho pohyb, celou postavu. Ani nevěděla komu, podávala ruku všem a tak se s nimi všichni loučili, jakoby šli do cizího světa. Už měli jet, vozka ve dveřích s čapkou v ruce oznamoval, že koně sebou trhají, a starý pořád ještě nebyl hotov s loučením, ještě starou paní líbal do tváří, sklínku s vínem nosil po světnici a připíjel si s kýmsi "na zdraví".
Okamžiku toho využitkoval Ríša a přiblížil se k Helence.
Ptal se jí, kdy se zas uvidí.
Helenka nevěděla, co mu na to odpovědít.
"Nevím," odpověděla a aniž přemýšlela o tom, co povídá, dodala: "Snad už nikdy!"
"Někdy snad přece," pravil Ríša na to silnějším hlasem, přehlušuje v sále vřískající mazurku. Hudba už hrála jaksi ospale a dutě, jako z prázdné místnosti. "Až přijdu do Prahy," dodal, "často si na vás vzpomenu" - a zase se jí tak pěkně podíval do očí, jako když poprvé k ní promluvil. "Přijedu na svátky a zůstanu zde asi měsíc."
"Kde to?" pravila, ale ne ze zvědavosti, jen aby se vůbec něco ptala.
"Na faře. Pater Augustin je můj strýc. Do jara zůstanu v Praze a pak bych se rád podíval sem. Nevím už pomalu ani, jak vypadá jaro."
"Ó, zde je na jaře krásně," - pravila Helenka a slova ta promluvila s nadšením.
Otec její byl už u dveří.
"Abychom se tedy brzy zase shledali," pravil Ríša a podával jí ruku.
Položila mu do dlaně všech svých pět prstů, Ríša je stisknul a usmál se na ni naposled.
Helenka se mu mlčky poklonila, otevřel dvéře a shltla ji tma.
Z venku nahrnul se do světnice pronikavý chlad zimy.
Ríša, drže v rukou dvéře, zdvořile se klonil revírníkovi do cesty.
"Zavřete - zavřete," pravil k němu revírník, - "jde sem zima, my už trefíme."
Několik hostí vyhrnulo se za nimi na návsí, mezi nimi Ríša.
Viděl ještě, jak Helenku ukládají do saní, házejí na ni kožešiny, houně, vlňáky, deky, až z ní nezbylo nic než dětský, zvonivý hlásek, který volal: "Už dost, už dost - něco taky tatínkovi."

***

Byla krásná, hvězdnatá noc. Země a střechy pokryty sněhem modře svítily tmou. Koně trhali saněmi, řehtavé rolničky zvonily jim na prsou. Naposled vystoupil pacholek na kozlík a shrnuje pod sebou halenu, trhnul opratí... A koně jako vítr odnesli Helenku, - v oka mihnutí zmizela před ním jako zjevení, které tu bylo a není. Všichni se už vrátili zpět, jen Ríša ještě stál před domem a s obnaženou hlavou pohlížel po dědině dolů k lípě, kde přes můstek zařehtali koně naposled.
V divné náladě vrátil se dovnitř. Když vešel do sálu, ani tak jasno se mu tu nezdálo, jako před tím. Uklidil se do zadního pokoje a sedl si právě na to místo, kde před malou ještě chvíli zdřímla Helenka. Zvážněl velice a přemýšlel o něčem. A teprve nyní litoval, že tančila tak málo a nebavila se, jak se bavily ostatní. Ani jí neužil, dokud byla tu. A Ríša rychle vstal, nevěda proč, vešel do sálu, chvilku pobyl tam, chvilku zase jinde a na konec se vrátil opět na to místo, kde seděla ona. A ještě naposled přivolal ji k sobě, tu krásnou, bílou její tvář, ponořenou do zlatých vlasů, to mladé její tělo v šatech blankytné barvy, s modrou, volně splývající šerpou po straně, a vzpomněl si na hovor s ní. Vzpomínal na ni, kdy ještě byla malým děvčátkem s krátkými sukýnkami, zlatými vlásky a nepohlednou, tenkráte ještě slabě pihovitou tváří. Oči měla už tenkrát tak pěkné jako dnes, jenom ne tak tmavé a plaché.
A Ríša mimoděk vykouzlil si v duchu, jak asi vypadá ten pravý její ráj... Stěny kolem něho mizely, neviděl lidí, neviděl sebe a hudba pohvizdující sálem dráždila jeho obraznosť. Viděl před sebou tu starodávnou myslivnu se šindelovou střechou, bílý sloupek komínu kouřil modravými kroužky do jasného obzoru, slyšel vodu žblunkat v nádvorní studánce, do které lesní pramen stékal dřevěným korýtkem. Z daleka, z daleka doléhal k němu nehezký, ale ve vzpomínkách nyní nevýslovně milý skřek modrolesklého páva.
Hejna perliček, stáda slípek, mračna holubů, zelené stromy, zahrada, aleje třešní, lesů stinné samoty, pasoucí se stáda bravu pod lesem, dole mlýn a k mlýnu potok stříbrný, modré nebe nad hlavou - uprostřed květů, obilí a luk, takový byl její život, takový byl její ráj. "Ó, u nás je krásně na jaře!" - vzpomněl si na její vlastní slova a na její nadšení v očích, s jakým z prsou vydechla tu jednoduchou větu. A jak krásna musí být teprv zima kolem nich! Všechno pod sněhem i stromy i lesy a jenom ta šindelová střecha jako budka leží na polích a ten komín bílý kouří do modrého nebe. I na tu světničku se pamatoval, ve které asi tráví nyní dívčí svoje sny. Jako hoch se Stašou nejednou vešel i tam a dobře se pamatoval na světlé, čisté její ovzduší. Bývala plna dětských hraček, starodávných obrazů a jakási tajeplná něha milovaného útulku tkvěla tam i ve vzduchu. Bůh ví, je-li tam posud tak, jsou-li tam posud ty stolečky malé prostřené červenými, na pokrajích pestře květovanými šátky, - visí-li tam posud ta černá, věky sešlá, starodávná Panna Maria, a ta lůžka jsou-li tak posud čistě doběla prostřená jako tenkrát za dětských jeho let... Tenkrát tam bývaly její sestry, všechny krasavice štíhlé a jemné, jen Gusta byla veselá a ostrá... A ta stará Marta s brejlemi na nose, s usmívavou šťupkou na scvrklých rtech, které vždycky do prstů brala a tolik se usmívala, ta je posud živa? Jak jej vždycky vítala, jako svého do klína jej brala a v kuchyni nejčastěji máslem a medem jej častila. Stanislav v síni připravoval šavle, flintu, prach, hladil psa, rovnal na sobě řemen, na kterém už zavěšený měl starý, rezavý, myslivecký nůž. - Ozbrojil i Ríšu a tak šli, vyběhli do lesa a hnali útokem cestou vzhůru; přepadali křoviska divokého bezu a na kusy je rozsekali rezavými šavlemi, až se zbraní tekla zelená jejich krev. To byl jejich nepřítel. Sotva s jednou armádou byli hotovi, útokem hnali zas na druhou, třetí, čtvrtou, keř za křem přepadali nemilosrdnými svými kynžály, zašli až do lesa, bloudili celé půldne a večerem teprv vraceli se nazpět. Poděšeni tmavými, černavými tvary příšerně jak drápy rozpjatých stromů, přestrašeni báchorkami, které doma slýchali i mimo dům o lesních mužích, divých ženách, trpaslicích, skřítcích, hastrmanech a nejvíc o hrozné té klekánici, která s hady po skráních místo vlasů přepadá lidi ještě za dne, bez dechu vyběhli vždy z lesa ven a tam si teprv oddechli, tam teprv na sebe se usmáli, kde bylo už světleji. Jednou se tolik opozdili, že i přenocovat musil "pod Komorou", přišli jej hledat z domu s lucernou a našli jej na postýlce vedle Stanislava v zadním pokoji. Drželi se okolo krku a snili svůj bohatýrský sen... A na to všechno se nepamatovala, to všechno zapřela - - To je divné, usmál se Ríša - -
Byl by si tak vzpomínkami ještě dlouho hrál, kdyby v tom nebyl někdo přisedl.
Byla to stará paní z pošty. Potutelně se usmívala a zase tak jako před půlnocí pohrozila mu prstem.
"Vy - mně se zdá -" pravila tonem dámy, která si zachovala posud ve všem, v řeči i způsobech památku z barokních dob. -
"Co se vám zdá?" - ptal se Ríša.
"Nezamiloval jste se?"
Ríša se dal do hlasitého smíchu.
"A do koho, prosím vás?" - vzchopil se na pohovce, na krku si upravuje límeček.
"Do mne ne," odpověděla stará paní a smála se s ním. "Už jste ji vyprovodil?" dodala se zvláštním důrazem na posledním slově.
"Koho?" - nutil se Ríša do přetvářky.
"Eh, jděte, - s vámi už není žádná řeč, - už jste oněměl, oslepl, ohluchl, - proč pak netančíte? My jí to neřekneme."
"Ale, co pořád máte? Vždyť je to ještě dítě."
"Právě proto hrozím," s dojemnou přísností pohrozila mu ještě jednou stará paní svým dlouhým, suchým prstem. "Ríšo, pozor!" - stará paní vstávala. "Pozor!" - Ríša se smál.
A odešla, táhnouc za sebou vlečku staromodních černých šatů. "Jen se smějte," obrátila se k němu ještě přes rameno.
"Čemu se smějete?" přistoupila k Ríšovi Cilka a snesla se vedle něho - "nespal jste taky?"
"Milostpaní povídá, že jsem se zamiloval."
"Ó, Bože, a jak!" - řekla Cilka a odešla za starou paní.
Za chvíli byl už toho plný sál, že se Ríša zamiloval do Helenky a k vůli ní už nechce tančit.
"Aj aj!" volaly na něj židovky a s hlubokou poklonou vítaly jej k sobě, když po chvíli za ostatními vešel do sálu. - "Chcete," pravila Saba, "já vám něco dám. Helenka ztratila růžu - a my jsme ju našli. - Chcete?" - a ukázala na dlani krásnou, ulomenou růži, ale bílou. -
"I," - žertem obrátil se po ní Ríša, "to je růže vaše - Helenka měla růžovou -"
Židovka vyplázla špičku jazyka a prudce se obrátila k němu zády; ale ihned se zatočila zase zpět a přes rameno pravila: "A, jak on to všecko dobře ví! Vy, povězte nám, ale upřímně, - kolikátá už to bude, ale - pravdu!"
"I dejte mně svatý pokoj, já o ničem nevím."
K židovkám připojila se ještě Zdeňka, Cilka, paní nadučitelová a ještě kterási dáma z okolí; všechny jako vosy sesypaly se na něho, až jim utekl, hodil na sebe zimník a směje se, odešel domů.