Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

***

Na Vyšehradě bilo dvanáct hodin, Ríša se zastavil u první brány.
Byl uřícen, rozepjat, silný, zdravý jeho týl byl přeplněn krví. - Proti jeho obvyklému pohodlnému a vláčnému kroku, - jevil neobyčejnou ráznosť a prudkosť. Zdálo se, že je pevně na čemsi rozhodnut, zarputilá umíněnosť jevila se i v rozkývaných jeho rukou a mírně, ale vzdorovitě nachýlené šíji. -
Mladá paní sedíc po obědě u šicího stolku, slyšela, jak Ríša prudce vešel do svého pokoje. Minulo půl hodiny a Ríša posud byl doma. Ani do kavárny nešel. - Přikradla se do kuchyně a odhrnuvši zlehka bílou záclonku, skulinkou se dívala, co dělá.
A viděla: Ríša právě z kufru vytahoval jakési papíry. -
"Paní!" - zavolal Ríša.
Mladá paní vešla. -
"Co chcete?" -
Stál proti ní s jakousi obřadnou zdvořilostí a prosil ji, aby mu zatopila, že chce raději zůstat doma.
Mladá paní mžikla po papírech rozložených na stolech.
Ríša seděl u stolku zády obrácen k ní a pokuřuje z dlouhé své porculánky se zeleným střapcem. Vytrvale přemýšlel.
Když k večeru byl na procházce a mladá paní přišla mu odestlat, nahnula se k malému, bílými papíry pokrytému stolku a usmála se. "Římské právo" - četla na titulním listě jednoho balíčku, "Pandekty" četla na druhém, "Německé právo". - Všimla si i pohozeného papíru. - Byl celý pokryt nevysvětlitelnými číslicemi a jmény.
Za hodinu Ríša přišel domů; byl velice mrzut a ani pro pivo si neposlal, večeři slupl stoje a v přísvitu kamen proseděl asi dvě hodiny.
Teprv k deváté rozžal světlo. Teplem rozehřátých kamen a důvěrnou poesií zimního večera jakoby se mu nastěhovaly do duše jiné, daleko smírnější myšlénky.
"Tak se to patří!" - pravil. A ještě cosi k sobě zabručel. - Tak jakoby na někoho hřešil -
Vzal do ruky onen záhadnými číslicemi pokrytý papír, zkoumal ještě jednou podivný jeho obsah a obrátil pak na druhou stranu. - Cosi na něm načmáral. To přeškrtl a napsal zase něco jiného - Chtěl ještě něco napsat, ale pojednou jakoby si byl něco rozmyslil, schumlal papír a odhodil ho ke kamnům.
"Co to pořád děláte?" ptala se mladá paní, přihlížejíc k jeho konání - -
"Ah," chytil se za hlavu, "- nevím, kde mně hlava stojí - - Mám moc dluhů!" rozkřikl se zrovna a pobíhal po svém pokoji. - "Já musím začít jiný, docela jiný život! - Abych nezapomněl," zastavil se náhle. - "Přemýšlel jsem o tom celý den. - Prosím vás, nezlobte se, - ale ráno mně už kávu nenoste - - já - já -"
Paní upřela naň oči -
"Nechutná vám?"
"To ne," zatřepal Ríša hlavou, - "ale - já musím začít šetřit od chleba -"
"A to chcete na snídaní ušetřit?"
"Na snídaní a vůbec celý můj život musí vzít nějaký jiný obrat. - - - Tak to dál jít nemůže -"
Paní porozuměla a mlčky odešla do svého pokoje. -
Ríša dlouho ještě potom seděl a neustále cosi počítal a psal.
Druhého dne, když Ríša časně ráno vstal a odešel do přednášek (i v tom směru nastal obrat), stála mladá paní nad jeho lůžkem a četla jakýsi kus papíru. Byl zastrčen za obrázkem Panny Marie nad Ríšovým lůžkem a v čele papíru bylo silným písmem napsáno:
V Praze dne 8. prosince 187*.
"Nový program života." Ne tak, bylo přeškrtnuto a pak stálo: "Program nového života."
Četla:
V pondělí: k snídaní čaj (2? kr.), k obědu polévku zapraženou, maso žádné, příkrm: vajíčka míchaná, tři (15 kr.), k večeři zapraženou polévku se smaženou žemličkou (3 kr.).
V úterý: k snídaní čaj (k snídaní každý den čaj); oběd: polévka hovězí, maso hovězí s cibulovou omáčkou, příkrm žádný (18 kr.); večer: hovězí maso v polévce - zbytek od oběda (1 kr.).
Ve středu: čaj; oběd: česneková polévka, maso žádné, příkrm: knedlíky s klevelovou omáčkou (14 kr.); večer: knedlíky smažené (6 kr.).
Atd. Ve čtvrtek guláš; v pátek marjánková polévka, uzené maso; v sobotu smažené uzenky (po případě maštěné jen brambory); večer maso na paprice nebo na pivě (15 kr.); v neděli: čaj, hovězí polévka, hovězí maso s rajskou omáčkou a knedlíky (20 kr.); večer: beefsteak nebo telecí (po případě vepřovou) pečeni (32 kr).
Paní žasla...
Možné úspory: zbytky od oběda k večeři.
Mladá paní se zamyslila. Postála chvíli na jednom místě, peřinu ještě teplou držíc v rukou a hleděla na určitý bod nizounké pelesti, po které klouzalo zamhlené, sinavé světlo rána. Nesmála se. Jen lehoučký, zcela nepatrný stín úsměvu protáhl levou stranou heboučké její tváře a zemřel pojednou v záhadném jakémsi výrazu vzpomínání. - Pak se najednou vzpamatovala, - přisedla náhle na lůžko a hleděla upřeně oknem do zamženého nebe - - - "Divný člověk" - pravila nahlas a strhla oči s nebe. - Zarovnala zas Ríšův jídelní lístek za Pannu Marii a umínila si, až přijde Ríša domů, že se ho zeptá, co to má všechno znamenat. -
Mladá paní přesvědčila se o tom hned, když Ríša přišel z přednášek a pod paždím si přinesl cosi v papíru zabaleného a těžkého; když to na stůl postavil, zahrklo cosi v balíčku jako plech. -
"Co to nesete?" - ptala se mladá paní, pohlížejíc za ním otevřenými dveřmi z kuchyně.
"Kamínka."
"Jaká kamínka?"
"Petrolejová kamínka - s karamádem budeme si na nich vařit obědy a večeře."
"Vím už, - zapraženou polévku - míchaná vajíčka - klevelovou omáčku - -"
Ríša se ohlédnul po Panně Marii a usmál se.
Mladá paní hleděla přísně.
"- A vy myslíte, že vám to dovolím? - Teď si zas pěkně kamínka spakujte a odneste, kde jste je vzal. Tady mně smradit nebudete a jinde si dělejte co chcete. - Co vám to zas napadlo!? Máte rozum? - Kdo myslíte, že vám bude dělat ty marjánkové polévky, knedlíky a smažené žemličky? Vy?" - zasmála se hlasitě.
"- Já ne, ale karamád umí a žije tak už půldruhého roku -"
"- Jděte si tedy ke karamádovi a žijte si taky tak. - Ale mně tu s petrolejem čadit nebudete - Kde jste to vzal?" - ptala se už mírněji, ukazujíc prstem na rozvalená kamínka. -
"- Koupil jsem -"
"- Ríšo, vy jste trotl, odpusťte mně to, ale vy nezasloužíte, aby vás člověk dobře pojmenoval: zdali pak jste si rozvážil, co děláte? -"
Ríša neodpovídal.
"- Vy chcete opravdu podle toho žít?" ukázala na Pannu Marii.
"- Musím -"
"- Musím - - a vy si myslíte, že to vydržíte?"
"Vydržím."
Mladá paní chtěla odejít -
"Tož tedy vařit nesmíme?" - ptal se za ní Ríša.
"Tady ne," - pravila mladá paní, "když máte karamáda, zaneste si to ke karamádovi a přijďte mně povědít - jaké ty knedlíky byly - - -"
"No šak" - odpověděl i Ríša veseleji a aniž se urazil odmítnutím mladé paní, sebral zas kamínka a šel s nimi ke karamádovi. -
Mladá paní neznala dobře Ríšu. - Ríša žil skutečně tak, jak přislíbil. S umíněností tvrdých povah zanevřel na sebe a asketicky přidržoval se amortisačního svého systému. - Nepokojné stádo svých výpočtů byl by udržel v dobrém pořádku, kdyby nebylo nepředvídaných výdajů. - Ale i tu si vymyslil případnou lesť. Tam, kde žaludek zradil jeho, ošidil zas on jej a tak ve vzájemném taškářství i shodě žili oba spolu po celé dva měsíce.
Karamád vařil, Ríša jed' -
Vytrvale seděl doma.
Na jeho stolku hromadily se knihy, básně, romány, přednášky, poznámky -
Stopy těch studií pozorovala paní i na jeho stole.
Nebylo žádné pochybnosti o tom: Ríša opustil tuto zem a dával si dostaveníčko s Musou. -
Vyhledal nejlepší svou báseň z gymnasijních let, opravil ji, přepsal a čekal na odpověď v listárně redakce jednoho listu. "Vánoční růže" jmenovala se jeho báseň. Čekal týden, čekal čtrnáct dní a když uplynul měsíc, číslo týdenníku vypadlo mu pojednou z rukou. - Ještě téhož dne našla paní na jeho stolku celé číslo illustrovaného listu, rozevřeného právě na té straně, kde červenou tužkou zaškrtnuto bylo následující místo: "Vánoční růže" račte nás navštíviti v redakci.
Neřekl nikomu nic, ustrojil se i novou kravatu si vzal a s trémou šestnáctiletého dítěte zaklepal na dvéře sedmé velmoci. Představil se a do posledního okamžiku svého života se potom pamatoval, jak se pod ním třásly tenkrát nohy, v hrdle vyschla poslední vláha úst - - Když redaktor uslyšel, že je autorem "Vánoční růže", stiskl malou jeho ruku a posadil si jej naproti sobě. Pochválil jej - liboval si rozhodný jeho talent, i na rameno mu poklepal - - - - ale pak mu v básni napočítal tolik chyb a tolik zbytečných, "nedosti správně volených slov", že mu Ríša vyškubl "Vánoční růži" z rukou a praštiv svým talentem o zem, v sedmé velmoci se víckráte neukázal. Básnil sice později ještě, ale už jen sobě pro radosť a dost. Jediné místo, kde uveřejňoval své básně, byl mramorový stolek v kavárně: když odcházel, zbývalo tam vždycky po něm několik nakousnutých čtyřverší. -
Číslo illustrovaného týdenníku zmizelo se stolku a paní už se nikdy nedopátrala výsledku jeho návštěvy. Jen toho si všimla, že všechny básně, romány, přednášky ležely zas v koutě na zemi.
I reformování společnosti se chyt'. Dal se zapsat do Moravské Besedy a první jeho starostí bylo, shodit starostu i s výborem dolů.
Ani tu nebylo známo, jak pochodil. -
Zdálo se, že ku konci mu zbyla jedna jediná, opravdová snaha: zbaviti se dluhů. - Nikde se neukázal a když si jednou za čas poslal pro litr piva, po druhé sklenici cítil se bytí opilým.
A už ho nikdo ani doma nezastal.
Vysedal v Akademickém spolku nebo na nádražích v čekárnách se ohříval, aby nemusil topit. Domů chodil jen spat a časem nejedl vůbec. -
Na sklonku druhého měsíce objevil se Ríša v kavárně.
Známí jej obstoupili a zhrozili se ho.
Býval plný, červený, zdravý, nyní přikradl se ke stolu jako stín. Žlutý, oči žluté, čelo žluté, ruce žluté, vychrtlý jak pes, rty z vosku.
"Člověče, co děláš?" pravil k němu od kulečníku karamád jeho Vlček. - A přetíraje tago křídou, hleděl mu do smutných očí. -
Ríša přeložil zvadlé nohy a rozhlédl se po kavárně tonoucí jak v mlhách pod strašnými spoustami kouře. V dýmu se zvedala a zase padala dlouhá, lesklá tága.
Vlček doslechl o amortisačním jeho systému. Přisedl si k němu.
"Jsi čistý?" ptal se šeptem.
Ríša přikývl hlavou.
"Docela?" ptal se Vlček, přitisknuv k sobě tago.
"Docela."
Vlček stiskl Ríšovi ruku a přistoupiv ke kulečníku, měřil jedním okem posici rozestavených koulí. -
Na druhý den přišel Vlček k Ríšovi, ale nezastal ho doma.
Objevila se mladá paní.
"Kde je Ríša -"
"Není doma."
"Kde je?"
"Nevím."
"Ale včera mně povídal, že bude doma."
"Mně taky -"
A mladá paní vypravovala Vlčkovi, proč Ríša není doma.
"Včera přišel za ním sklepník z kavárny Union."
"Melichárek?"
"Tak nějak se jmenuje -"
"A co chtěl?"
"Peníze!"
"Ale Ríša povídal, že je čistý -"
"Čistý - ale na Melichárka zapomněl. - Objednal si jej na ráno - dnes si přivstal a utekl."
Vlček si hvízdl, mladá paní se zasmála. - - -
Ríša v hloubi duše zaplakal...
Na večer přišel domů, povzdechl si, z kapsy vytáhl medicínu a postavil ji před sebe -
"Ja, ja!" - a od srdce si zaklel. "Hlad trpět, nemoc na sebe uvalit a - - -"
Zavolal mladou paní a zase jako přede dvěma měsíci s obřadnou zdvořilostí ji požádal, aby mu ode dneška nosila zas ráno kávu a vůbec všechno aby zařídila tak, jak bývalo.
Když osamotněl, sáhnul za Pannu Marii, menu roztrhal a přednášky odkopl, až zaletěly hluboko do stínu lůžka. - Večer, když jej přišlo těšit svědomí, prudce vstal a ukázal mu dvéře.
A žil svůj starý život dál.
"Teď už je mně všecko jedno!" pravil s tupostí fatalisty, který čeká už jenom na zázraky, a nezaplatil ty dluhy, na které byl ušetřil. Všechno nechal při starém.
Dobrá jeho víla stála u dveří a hořce plakala.
Ríša jí neslyšel -
Zase po šest dní si hověl, sedmý den nepracoval - a každým okamžikem svého života dokazoval, že z něho,asi nebude nic - - - -
Je celá ještě řada otázek, které nutně žádají odpovědi.
Měl Ríša přítele? -
Měl jednoho, ale půjčil mu tři zlatky a bylo po přátelství. -
Miloval své rodiče?
Velice.
Ale nevím, jak by to dopadlo, kdyby mu byli jeden měsíc poslali místo 50 jen 40 zl. -
Jaké byly ostatní jeho názory, jaké náhledy o tomto i onom světě? - Za první, za druhé, za třetí? -
Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. - Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. - Nenávisť tu sdílel už od té doby, kdy otec jeho sídlil v Ostrovačicích a školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor "bělochů" a tábor "černochů", k "černochům" patřil on - "bělochů" přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu. -
Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: "odkud se pro Boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí? Jací byli jeho rodičové, jaká jeho bába, pradědek a babička pra-pra?"
Přiznáme se, že bychom ze svého reka rádi udělali podle všech pravidel poslední aesthetiky potomka degenerovaných rací, ale k největší své lítosti jeho předkům musíme dáti vysvědčení to nejlepší.
Jeho dědeček a babička, svým původem odkudsi z valašských hor, byli velice spořádaní a bohabojní lidé. Také jeho pradědečkovi a prabábě nedá se nic na jejich životě vytýkat, leda snad to, že chodili po světě s dřevěnkami a prodávali vařejčky. Také jeho rodičové byli velice slušní lidé. Právě po těch zdědil jmenovitě ty vlastnosti, které se na něm jaks taks ještě hájiti daly. Po otci to byl silný, zdravý týl a po matce dobré srdce a pěkné černé oči. - -
Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh'.
Ještě otázka.
Když tak - abychom užili nejslabšího výrazu - darebným způsobem odbýval záležitosti svého rozumu, v jakém stadiu byly záležitosti jeho srdce -?
Těžká řeč.
Jak sám jednou se vyjádřil, miloval sice, ale "nic nebylo po tom". - Na každé zástěrce uvíz' a za jedním děvčátkem běhal až dvě hodiny cesty.
Opravdově, hluboce, na celý život, nemiloval tedy ještě nikdy? -
Nikdy.
Ale žízeň po lásce měl a žízeň ta byla strašná.
Jediná živá jiskřička, která v něm doutnala, jediné světélko v hluboké tmě. - A kdykoliv o těchto věcech přemýšlel, do duše vkrádala se mu ona teskná nálada mladé opuštěnosti, kterou tak dobře zná útlý svět; dusil ji kouřem kavárny, topil pivem, utloukal kartami a tágem, přehlušoval smíchem bohopustých místností, - ale tím hůř. Sedl a plakal duší znovu. -
Na břehu velikého a záhadného moře zdálo se mu, že za ním leží, musí ležet ještě jiný, zcela jiný svět. Kdo mu jej odhalí? - Prázdnota zela z Neznáma. - A v tom vědomí měkla jeho duše, zprotivily se mu čpavé kavárny, hloupá se mu zazdála hra kulečníku, mysl jeho utíkala daleko, daleko do zapadlých let a srdce jeho se otvíralo tichým vzpomínkám na šťastnější, dětstvím vyzlacený věk. Sladké snění zapředlo jej ve zlatou svou niť. - Poesie rodného kraje sechvěla se k němu a slibovala mu krásné lesy, zelený ráj, květnaté stráně, bělounké cesty, svaté shromáždění dědiny. Ať nechá všeho mudrování, všeho žalování a zajde si tam na to místo, kde bývalo a bude zase jeho nebe. Uzdraví se a veselý vrátí se zpět. - A tak sladce zněla jemná ta řeč, že Ríša prudce vstal, podíval se na datum a škubl sebou odporem.
"Kde pak! - vždyť je zima!"
Na rtech ucítil polibek dobré víly.
"Mlč! Zima je venku také krásná. Vzpomínáš si? - Ráno jsi vstal, jiskřily ledové květy. A venku všechno kolem a kolem všude tak bílo.
Domky, škola, luhy, les, i věž, i kostel, celý kraj byl bílý. A ve sněhu trpělky hvízdaly, strnadi se honili po zasněžených větvích, sníh padal jako stříbro a v uších rolničky ti zvonily - svištěly saně. Nepamatuješ se?"
Ríša se pamatoval...
Spočítal peníze a skřípnuv svoje věci v ryšavý cestovní vak, prvním vlakem z rána vyjel si na venkov. -
Byl právě čas ostatků - v Ostrovačicích slavili ples.
Na plesu byl i Ríša a když se vrátil do Prahy - - -