Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VI.

***

Stanula v okně a vzpomínala na něco.
To bylo už po třetí -
Ty pichlavé oči pronásledovaly ji až sem.
Ještě ani rukou nepohnul a už se na ni smál těma očima, - jakoby spolu byli bůh ví jak známi.
Vzpomněla si na ostrovačický bál.
Už tenkrát jí byl nápadný těmi pronikavými pohledy, pro jejichž výraz posud neznala jména, ale cítila, jak jsou jí nepohodlny.
Měla přece také oči i Gusta i Anna i Albina, Jenyš, Česánek, všichni měli oči a tatínek taky, ale žádný se tak nedíval jak on -
A jenom na ni.
Cosi hanlivého viděla v tom pohledu a nevěděla, co, co si o něm má myslit. A proč, proč se tak na ni dívá?
I umínila si, že už radši ani do kostela nepůjde nebo do Kynic chodit bude na mši, - jenom jemu ne na oči -
Ale přišla neděle a Helenka ani nešla do Kynic, ani nezůstala doma; týden je dlouhý, rozmyslila si to za ten čas. Chtěla vědět, přijde-li zase dnes.
Přišla domů a, pane, - ty oči už se jí nezdály tak jedovaté jako za poslední neděle.
Potkala jej zase a dobře si všimla, že ji dnes jaksi jinak pozdravil - - Byla tomu ráda, že se mýlila.
A vyjasnila se jí duše, tvář nabyla zas měkkých, hladkých linií, jakoby se nic nebylo stalo. - Ale plnými, krásně červenými jejími rty přece něco hrálo. Úsměv polo samolibý, polo vzdorovitý. Zase tak stála u okna jako za poslední neděle a neodstrojená neměla se k úklidu. Tělo její se pohnulo. Zašuměla pod ní sukně, jednou nožkou přiklekla na starou pletenou židli, přistavenou k oknu.
Na pole se snášelo posvátné ticho nedělního dopoledne. Nikde živé duše, po lidech ani zdání. Jen vlaštovky křižovaly nebem, chrousti lítali přes plot, vrážejíce do zdi, vítr přes nivy přinášel sezvánění zvonů z okolních vesnic. Svatý úklid snášel se na zelená lada a se zelení luk a dechem obilí očima do duše se vléval mír. Helenka úplně už klidna hleděla do osluněné té zeleně, teplý vzduch zavanul oknem, dýchl jí do tváře chladivou vůní a tak se jí zdálo, že se jí uvnitř, v prsou cosi hojí. Rozevřela rty a zdlouha si povzdechla. Naklonila ještě více hlavu a dala se umývat mazlivými vlnkami teplého jara. A jakoby neviditelná ruka po hlavě ji hladila a stranou rozčesávala její vlasy, jeden jejich proužek jako přadýnko žlutého hedvábí svezl se jí do hladkého čela, svým stínem přikrývaje průsvitný jeho běl.
Jak jí bylo blaze! Majíc duši nestřeženou, mysl rozpjatou, otvírala srdce dokořán. Nic ji nepopouzelo, nic nedráždilo, - čemu se ještě před týdnem bránila, stalo se dnes předmětem jejího rozjímání -
"Oči jako oči" - pravila pojednou potutelně s přídechem samorostlého vtipu.
A ještě něco jí napadlo, ale hned to bylo zase pryč. Jen čelo zakabonila a do tváří vehnal se jí živý nach -
A viděla ho před sebou. V ruce černou hůl a na těle světlé šaty...
Jen trochu bělejší by mohl být...
Sluší mu to, ale je zas až moc černý, - moc!
A vzpomněla si na tu chvíli, když se potkali dnes. Začervenal se, uctivým pozdravením ji přivítal a aniž se pokusil, s ní promluvit, šel svou cestou dále -
"Tak se mně to líbí a ne jako onehdy!"
A do smíchu jí bylo nyní, když si připomněla chvíli prvního setkání - - Hned k ní, rovnou cestou k ní. A juž!
Myslila si, že se proto zlobí...
Ale nezlobil - Ne nadarmo dnes za kovárnou zatočila lehce hlavou. A viděla, jak pod lipou stojí a dívá se za ní.
A když ji potkal a pozdravení dal, také už jinak, docela, docela jinak se tvářil než naposled - Zase tak jako tenkrát poprvé krásnou poklonu jí udělal až k zemi (ale skoro zas až moc jaksi k zemi, jak nikdo nesmeká) - ona naproti němu se poklonila a brkla o kámen - -
Zahořela studem při této vzpomínce, - taky ďas ten kámen do cesty složil -
Tak jí bylo hanba v tu chvíli, že ani chodit neumí. A Helenka ve tváři ucítila totéž horko při vzpomínce, jako když brkla skutečně.
Ale ve chvíli zapomněla na svůj stud a v duchu čítala, kolikrát se už spolu viděli.
Ne třikrát! Čtyřikrát! -
V kostele také.
A při této vzpomínce zastavila se nejdéle.
Právě kladla nožku na nejvyšší stupeň portálu, když v tom se strany kdosi smekal a čekal, až vejde do kostela. Neviděla na něj, ale dobře si všimla toho náhlého pohybu jeho ruky, když smekal klobouk. Vešla do kostela a sedla si jako obyčejně do první lavice na zamilované svoje místo pod sochou sv. Anny.
Ale byla co platna v kostele!
Slyšela varhany, jak na kůru oddychují měchy, okna drnčí v hlubokých tonech, ale po modlitbě ani stopy. Ve zmatku i pokřižovat se zapomněla, poznamenala se tedy rychle znamením kříže. Chtěla se modlit. Na kazatelnu vystoupil kněz a kázal. "Pochválen bud Pán Ježíš Kristus," pozdravil shromážděný lid. "Až na věky věkův amen" - odpověděl kostel. Vyslechla i epištolu sv. Jana, i několik vět z kázání skráplo jí do duše, ale pak už neslyšela než slova, slova a slova. Než se nadála, bylo po kázání a divila se, jak bylo dnes krátké. Lidé se pomodlili a bylo zas ticho. Kašel, vzdechy šířily se chrámovou prostorou. Zašuměly měchy, kostel zpíval. Helenka nezpívala, rozhlížela se po kostele. Byl to malý, tichounký, nesmírně milý, starý kostelíček. Tak čisto, světlo všude, jak pod širým nebem. Podlaha pokryta byla klečícím lidem, v prvních lavicích seděla honorace. Tak si všechno prohlížela po pořádku a i té bílé holubičky si všimla dnes nad hlavním oltářem, bílých andělů, kteří se klenby dotýkali křídly, sv. Petra po straně, jak žluté klíče tiskne k prsům, v očích zamihla se jí modrá stuha založená v missale, slyšela cvakání peněz o cínový tácek a složila i sama svůj obolus.
Ale pojednou předměty se jí před očima zmátly, za ní jakoby někdo stál a díval se na ni... Neměla pokoje, až si dodala odvahy a obrátila zraky za sebe; ale strhla rychle zase hlavu nad černé svoje modlitby, složené prsty přitiskla na rty a modlitbou tišila zmatek, který v ní povstal. Když se ohlížela, zavadila zrakem o kůr... Kostel se pozdvihl ze svých základů, svět se s ní zatočil a Helenka přistižena při svém pohledu s hůry zrakem jeho - jen jako mhou viděla, jak se před ní postavy sklánějí, zvonky zvoní a kadidlo se vznáší k vysokému stropu kostela. Slunce ve žhavém sloupu zasáhlo zlatý ornát kněze a v oblacích kadidla svátosť oltářní vysýlala chrámem záři svého zlata. Kaditelnice houpala se před ní zastírajíc dýmem celý oltář a jeho pěny vznášely se vzhůru k té holubičce bílé, rozpínající křídla v zlatých paprscích - A Helenka v cinkotu zvonků rychle třikrát za sebou se dotkla rukou svého srdce, čelo i ústa i zvlněná prsa pokryla křížem a s hlavou nachýlenou stranou hlasitě se modlila s lidem "chléb náš vezdejší dejž nám dnes" - Na věži bily hodiny, stěny se otřásaly v tichu prudkými nárazy hodinových kladiv. Lidé vstávali. I Helenka vstala a s Martou rychle odcházela z chrámu.
Na silnici potkaly Ríšu.
Jak jí bylo dobře, když se ocitly zase v zelených polích! Ohlédla se nazad a tu viděla, nač vzpomněla již před chvílí: Ríša stál na silnici a díval se za ní, až zmizí. - Cosi radostného pozvedlo se v ní, když se blížila myslivně, bohaté jakési nadšení cítila v prsou, radostí rozběhla se k brance, vyšla na dvůr a v chladivé síni teprve si poodechla jako pták, kterému se podařilo uprchnouti z rukou. Ale sotva se ocitla ve světnici, všecko se v ní zase změnilo. Pozvedla ruce, zakryla oči a s rozpáleným čelem ještě jednou si připamatovala ten prazvláštní, veselý výraz jeho očí. A už se jich nebála - líbezný pocit stáhl jí šíji a v těle cítila neznámé teplo, které ji zalilo jak oheň.
Slunce přešlo už za ovčín.
Ani nepozorovala, že na dvoře zavrzla branka a po kamenném dláždění ozvaly se cizí kroky. V síni o kámen zaduněl nezvyklý ruch lehkých, mužských kročejů. Helenka posud jako bez paměti stála u okna, ouška jí hřála, oči měla teplé a na rtech cítila chlad oknem se hrnoucího vzduchu.
A přece nemyslila na nic, - nevěděla o Ríšovi více, nežli že má kulatou hlavu, tmavou kravatu a knírky.
Zaklepal kdosi na dvéře.
"Bože!" vykřikla pro sebe Helenka a pomatena sundala nožku se židle, obrátila oči ku dveřím, rychle rukou nazad shrnula uvolněné přadénko vlasů. Přihladila si čelo a čekala.
Chtěla prchnout do svého pokoje a odtud pryč do zahrady k Obravě dolů, již překročila nastavenou stoličku, červená v líci celým tělem nahnula se ku předu...
Ale na dvéře zaklepal někdo po druhé.
"Dále," ozval se ze světnice nesmělý dětský hlas.
Dvéře se otevřely a do světnice prostrčil se napřed levý, potom pravý knír.
A před Helenkou stál Ríša.
Jakoby ze země vyrostl stál před ni mladý, pěkně ustrojený se skřipcem na nose, v ruce hůl.
Byl ve větších rozpacích než Helenka... Jen jako po paměti se před ní poklonil, zachytil skřipec, který mu letěl s nosu, a špičkou pravé nohy půvabně se dotýkaje podlahy, ještě jednou se jí poklonil.
Měkkým svým kloboučkem rozpačitě poklepávaje o levé stehno, ptal se Helenky, může-li mluvit s panem revírníkem.
Chtěl ještě něco říci, ale - -
Snědá jeho tvář, dříve zarudlá, byla nyní jasně sivá a rty na jednu stranu složené lehounce se chvěly.
Vlastní matka by v něm nepoznala bývalého Ríšu. Tak byl popleten. I nohy se mu třásly.
Náhle se vzpamatoval, černé jeho oči vystoupily za broušenými skly, rty se ještě jednou zachvěly a zavřely se nad bílými zuby.
"Není doma. Přál jste si něco?" přívětivě pravila Helenka. A sama byla jako šatka bílá. Rty se jí rozpukly a nožky bezúčelně sebou pohnuly na jednom místě.
Oba jako bez paměti stáli naproti sobě -
"To je škoda, že není doma," s líčenou mrzutostí pravil Ríša, pohladil si vousy a upřel pohled kamsi až do hluboka země.
Také Helenka se vzpamatovala. Pustila se rukou pelesti, které se v rozpacích byla zachytla, a čistě dětským způsobem přiložila ruku ke rtům.
"A přijde brzo pan revírník?" ptal se Ríša.
Helenka pokrčila ramenoma.
"To já nevím. Ale já se zeptám."
A po podlaze zaskřípěly Helenčiny střevíčky. Ríša uhnul s cesty, ve dveřích ještě jednou se před ním obrátily bílé její šaty a Helenka byla ta tam -
Vyběhla na půdu, kde Marta ukládala sváteční svoje šaty -
Za chvíli do světnice vešla stará Marta - sama, bez Helenky. A teprve přivítala hosta, jak se sluší a patří - Přistavila židli k němu, sama sedla na starosvětskou jakousi pohovku a spráskla nad ním ruce, jaký už je veliký...
Dobře se na něj pamatovala a ukázala rukou na loket od země, jaký to byl capart, když jej z Ostrovačic do Brna odvezli na studie.
"No, to jsem ráda, že vás zas jednou vidím," pravila Marta a ruce složené držíc na kolenou před sebou, s úsměvem hledala v něm podobu malého Ríšky.
Byl nadobro změněn. Po tom chmýří tady (přejela si rukou horní ret) - toť se ví, nebylo tenkrát ani památky - jenom ty oči mu zbyly z těch dob a kulatá brada. Vlasy mu zčernaly, tvář pohnědla - za živý svět by ho nebyla poznala, kdyby nevěděla, že to je on.
"A co dělají doma? Maminka je zdravá? Posud tak silná, švitořivá a tlustá? A tatínek v městě - co pak dělá? Je mu smutno, myslím, po flintě a holubech - není? To byl holubář a ptáčník. Kam pak se poděla ta trpělka, co tak pěkně zpívala? Ale osm kousků uměla, či kolik?"
"Osm, osm," dotvrdil Ríša a vypravoval, že se matka v městě dost naplakala, nijak nemohla zvyknout a ještě nyní často si vzpomíná na Ostrovačice a na všechno. Na venkově se narodila, na venkově si zvykla a najednou přišla do města. Ale zvykla si a teď by ani zpátky nechtěla.
"Ne?" divila se Marta, "a tolik se vždycky města bála."
Z Marty mimochodem vyšlo na jevo, že si ho už předešlou neděli všimla na silnici, když z kostela šla a Ríša je pozdravil. Ptala se Helenky, kdo je to - "a víte, co mně odpověděla?" zasmála se Marta každým rysem v tváři. "Co prý je mně do vás a co prý mně to napadlo, na stará léta ohlížet se ještě po mladých pánech. Inu, ono je to pravda, ale přece mně to vrtalo mozkem, kdo to může být. Ale cestou mně řekla přece, že jste to byl vy! Bože, kde jsou ty časy! Mnoho se změnilo od té doby," povzdechla si Marta melancholicky.
Ríša poslouchal, poslouchal, ale jedním okem neustále pokukoval po dveřích, kdy se přece otevrou a vejde Helenka.
"Kam pak se poděla slečna Helenka?" pravil konečně.
"Ó - ó - ó -, tu milý brachu, už neuhlídáte, to už je konec. Jak někdo cizí vejde do domu, sebere se a ta tam. Ve světnici už se neomží. Vadíme se s ní, domlouváme jí, nic platno. Jako v lese vyrostlá: je mladá ještě a trochu divoká. Proč, chtěl jste jí něco?"
"A nic! Ptal jsem se jí, kde je pan revírník. Řekla, že neví."
"I dobře ví - duše nedobrá - ale to jen se chtěla odtud vytočit ven. Přiběhla na půdu jako splašená: 'Marto, Marto, honem dolů jděte - někdo tam je, nějaký pán.' Jářku, co ale za pána, a zatím to jste, kakraholte, vy. A co jste chtěl našemu starému? V lese řezáme dříví, tak se šel podívat, není-li tam někdo na krádeži."
Ríša vypravoval, proč přišel. Jeho strýc, velebný pán, slaví sedmdesáté narozeniny. Ríša vyřizoval srdečný pozdrav od důstojného pána a ve jménu jeho zval pana fořta na ostrovačickou faru. Nebude-li doma, má tu od něho nechat lístek. Na stará kolena rád prý by se ještě jednou shledal s nejstaršími a nejlepšími svými přáteli.
"A kdy to má být?"
"Ve středu," pravil Ríša.
"I toto je zas novinka," pravila Marta, "i to on přijde. Tak staří karamádi, to by bylo, aby nepřišel."
"A slečnu Helenku má vzít s sebou," - vyhrklo Ríšovi z hrdla. "A vy, máte-li čas, taky máte přijít. Frajle Tóny vám to vzkazuje, jinak že se do smrti na vás bude mrzet."
"I kde pak já, - to byste tomu dali," - zasmála se Marta, - "co pak bych já tam dělala? I Bože chraň! To nemůže být. Někdo přece musí zůstat doma, všechno nemůže odejít. Fořt ať si jde, Helenka, bude-li chtít, taky, ale ode mne vyřiďte uctivé pozdravení, že se dávám důstojnému pánu a slečně Tóny pěkně poroučet, že děkuju za jejich úctu, ale až po druhé, řekněte, až jindy."
A Marta tak mile se při tom usmívala scvrklou svojí hubičkou, zdvihla modrou zástěru, kterou uvázanou měla kolem celého těla, a zcela bezúčelně vytřela si jí přimhouřená očka. Byla přece jenom dojata, - že si taky na ni vzpomněli a pozvali ji s sebou.
Ríša vstal a měl se k odchodu.
"Ani vás nevedu dál -" pravila Marta a pohybem těla uhnula stranou, jakoby jej zvala do ostatních pokojů -
"Neškodí -"
"Zdržela bych vás, ale nevím, kdy starý dnes přijde. Na oběd vás ani nezvu. To vy na faře máte něco lepšího než my tady. Špatně byste si vyměnil."
"Ani bych dnes nemohl," odpověděl Ríša v síni už, "ne proto," omlouval se s úsměvem, "ale čekají mě doma. Zatím se vám poroučím a slečně že vzkazuji svou poklonu" - ne bez ironie dodal Ríša. - A šouraje se nohama po dlážděné síni, vyhoupnul se z přítmí na světlo. Uhýbaje s cesty mladému psu, po dvoře se rozhlížel a v průvodu Marty ještě jednou v brance po zahrádce mžiknul očima, nezahlédne-li někde bílé šaty. Když nikde nikoho neviděl, vyseknul novou poklonu a alejí kaštanů kolem ovčína ubíral se domů.
Helenka zatím stála za myslivnou v zahradě a podle hlasů soudila, že návštěva už je u konce. Oddechla si, popotáhla na kolínku černou punčošku, která se jí svezla na levé noze, a veselá, čilá vrátila se do své světničky. Teprve nyní odstrojila se sebe sváteční šaty, v prostém, domácím obleku s bílým fěrtouškem, který si připínala ještě na prsa, vešla do kuchyně k Martě a pomáhala jí strojit k obědu.
"Ten Ríša," pravila Marta, namáčejíc do malého hrnku vařejku, "to je roztomilý hoch, ten se mně opravdu líbí."
Helenka se usmála a pouze neurčité "Hm" proklouzlo jejími rty.