Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"NEEXISTUJE TAKOVÁ NENÁVIST JAKO TA, KTERÁ SE NARODÍ ZE ZRAZENÉ LÁSKY."
Je zvykem znázorňovat naději žlutou barvou, žlutou jako slunce, které jsme vídali tak zřídka. A když začínám opisovat ze starých deníků, které jsem si tak dlouho schovávala, objevil se titul, který tomu odpovídá. Otevřít okno a stanout ve slunečním svitu. Přece však váhám nazvat tak náš příběh. Protože na nás myslím spíš jako na květiny z půdy. Papírové květiny. Zrozeny v tak jasných barvách, vyblednou za všechny ty dlouhé, pochmurné, děsivé dny, podobné zlému snu, kdy jsme byli drženi ve vězení naděje jako zajatci hrabivosti. Ale nikdy jsme ani jeden z našich papírových květů nepomalovali žlutě.
Charles Dickens často začínal své romány narozením protagonisty a protože je to můj i Chrisův oblíbený autor, chtěla bych jeho styl okopírovat – kdybych to uměla. Jenže on byl génius, zrozen k tomu, aby psal bez potíží, zatímco pro mě je každé slovo, které napíšu, obtíženo slzami, krví hněvu, kyselou žlučí, to vše promícháno a přibarveno studem a pocitem viny. Myslela jsem, že nikdy nebudu cítit stud ani provinilost, že je na jiných, aby nesli toto břímě. Minula léta a jsem teď starší a moudřejší, a také přístupnější. Bouře hněvu, která mnou kdysi lomcovala, se uklidnila, takže mohu psát, jak doufám, po pravdě a bez nenávisti a předsudků, které jsem v sobě chovala před několika lety.
Jako Charles Dickens tedy v této práci "fantazie" i já se skryji pod falešným jménem, budu žít na vymyšlených místech a budu se modlit k Bohu, aby to, co napíšu, ublížilo těm, kdo si to zaslouží, až to budou číst. Bůh ve své nekonečné milosti určitě dohlédne, aby nějaký chápavý vydavatel stvořil z mých slov knihu a pomohl tak zabodnout nůž, který nabrousím.

***

Hladové dny míjeli v nekonečné mizérii.
Sýr a crackery došly až moc brzo, i když jsme ujídali co nejšetrněji. A tehdy jsme doopravdy začali trpět. Chris a já jsme pili jen vodu a šetřili zbytek mléka pro dvojčata.
Chris ke mně přišel s nůžkami v ruce a zdráhavě, se slzami v očích mi ostříhal vlasy ve předu na temeni až ke kůži. Nedívala jsem se do zrcadla, když to dělal. Zbytek dlouhých vlasů, které zůstaly na hlavě, jsem si ovinula kolem hlavy a přes ně jsem si udělala turban ze šály.
Pak přišla ta ironie, ta trpká ironie, že babička nepřišla na kontrolu!
Nepřinesla nám jídlo, mléko, čisté povlečení ani ručníky, dokonce ani mýdlo a zubní pastu, které nám došly. Ani toaletní papír. Teď jsem litovala, že jsem vyházela všechen hedvábný papír, do kterého bylo zabaleno naše drahé oblečení. Nedalo se dělat nic, než trhat stánky z nejstarších knih na půdě a používat je.
Pak se zacpala a přetekla záchodová mísa a Cory začal vřískat, když špína přetekla a vylila se do koupelny. Neměli jsme instalatérské péro. Horečně jsme s Chrisem uvažovali, co dělat. On se rozběhl pro ramínko na šaty, které bylo z drátu, aby je natáhl a postrčil dál to, co ucpalo odpad, a já letěla na půdu pro staré hadry, abych vytřela přetékající neřád.
Chrisovi se nějak podařilo ramínko použít a klozet fungoval zase normálně. Potom beze slova padl vedle mě na kolena a oba jsme vytírali podlahu starým šatstvem z truhel na půdě.
Teď jsme mohli truhlu zaplnit špinavými, smrdutými hadry a připojit tak k tajemstvím půdy jedno další.
Unikali jsme plné hrůze své situace tím, že jsme o tom moc nemluvili. Prostě jsme ráno vstali, ošplíchli si obličeje vodou, vyčistili zuby čistou vodou, vypili trochu vody, chvíli přecházeli, pak si lehli a dívali se na televizi nebo četli, a čert jí vem, jestli přijde a nachytá nás, jak muchláme povlečení. Co nám na tom teď záleží?
Ještě dnes mě bolí jizvy na duši, které budu mít po celý zbytek života od toho, jak dvojčata plakala hlady. A nenáviděla jsem - ach, jak jsem nenáviděla tu starou ženskou a mamku - že nám tohle udělala!
A když přešel čas jídel bez potravy, usínali jsme. Spali jsme nekonečné hodiny. Ve spánku člověk necítí bolest hladu, samotu ani trpkost. Ve spánku může propadnout falešné euforii, a po probuzení mu prostě na ničem nezáleží.
Jednoho zamženého, neskutečného dne jsme všichni čtyři leželi bez pohybu, jediný život probíhal uzavřeně v té malé bedničce v koutě. Omámeně a unaveně jsem nazdařbůh otočila hlavu, abych se podívala na Chrise a Coryho, a ležela jsem dál, aniž bych cokoliv pociťovala při pohledu na Chrise, jak bere svůj kapesní nůž a řeže se do zápěstí. Přiložil svou krvácející paži ke Coryho ústům a přinutil ho pít svou krev, i když Cory protestoval. Pak byla řada na Carrii. Ti dva, kteří nejedli nic žmolkovatého, cuckovatého, mastného, tuhého nebo prostě "divného", pili krev svého staršího bratra a vzhlíželi k němu otupělýma, dokořán otevřenýma, oddanýma očima.
Odvrátila jsem hlavu, bylo mi nanic z toho, co dělá a současně jsem ho obdivovala, že to dokáže. Vždycky dokázal vyřešit každý obtížný problém.
Chris přistoupil k posteli z mé strany a sedl si na okraj. Dlouze se na mě zadíval, pak sklopil oči k řezu na svém zápěstí, který už tolik nekrvácel. Zvedl kapesní nůž a připravoval se říznout podruhé, abych se také mohla nasytit jeho krví. Zarazila jsem ho, popadla nůž a zahodila ho. Rychle pro něj běžel a znovu ho očistil alkoholem, i když jsem se zapřísahala, že nikdy neochutnám jeho krev, abych ho připravovala o další síly.
"Co budeme dělat, Chrisi, jestli se už nevrátí?" zeptala jsem se mdle. "Nechá nás umřít hlady." Myslela jsem babičku, samozřejmě, kterou už jsme neviděli dva týdny. A Chris přeháněl, když tvrdil, že máme schovanou celou libru čedaru. Dávali jsme sýr do pasti na myši a museli jsme vybírat zpátky kousky sýra z pastiček, abychom je mohli sami sníst, když bylo všechno ostatní pryč. Teď už jsme celé tři dny neměli v žaludku ani kousek jídla a čtyři dny předtím jsme měli jen trochu sýra a crackerů. A mléko, které jsme šetřili pro dvojčata - to už taky došlo před deseti dny.
"Nenechá nás umřít hlady," řekl Chris, lehl si vedle mě a zesláble mě objal. "Byli bychom bezpáteřní idioti, kdybychom jí to dovolili. Zítra, jestli se tu neukáže s jídlem a jestli nepřijde maminka, slezeme po prostěradlech dolů na zem."

Čtenářský deník	-	Kapky deště
	-	Květy z půdy, Květy z půdy (2)
	-	Lístky ve větru
	-	Na konci duhy
	-	Nedokončená symfonie
	-	Nemilovaná
	-	Noční hudba
	-	Pavučina snů
	-	Příslib naděje
	-	Půlnoční let, Půlnoční let (2)
	-	Temný stín
	-	Tklivá melodie
	-	Tlumené tóny
	-	Úder hromu
	-	Vykoupení ohněm
	-	Zásah blesku
	-	Zklamaná srdce
	-	Zlomená křídla

Čítanka	-	Květy z půdy
	-	Rubínová záře (Landry)