Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (prolog knihy)
• díl v sérii: 1 (následuje: Perla v mlze)
• podtitul: Rodinný příběh o bolesti, vášni a usmíření
• přeložila Petra Klůfová (MOBA, 2015)
• v jiném překladu (Petra Štechová) vyšlo i pod názvem Rubínová zář (Ikar, 1996)
• jedná se o první část románové pentalogie, ve které komplikované rodinné vztahy přinášejí nečekané i tragické zvraty událostí

Prolog

Během prvních patnácti let života pro mě představovalo moje narození a okolnosti, které je doprovázely, neproniknutelnou záhadu. Stejnou záhadu jako počet hvězd zářících na noční obloze nad zátokou, nebo jako místa, kde se schovávali stříbřití sumci, a tak dědeček nedokázal ulovit ani jednoho, aby si tak vydělal na základní živobytí. Svou maminku jsem znala jen z vyprávění babičky Catherine a dědečka Jacka a z hrstky vybledlých fotografií v cínových rámečcích. Kam až mi paměť sahá, odjakživa jsem se trápila výčitkami svědomí. A nejvíc tehdy, když jsem se na chvíli zastavila u jejího hrobu a zadívala se na prostý náhrobek, na němž stálo:

Gabrielle Landryová
Narozená 1. května 1927
Zemřela 27. října 1947

Datum mého narození a datum její smrti byly totiž totožné. Každý den a každou noc jsem v hloubi duše skrývala bolest z pocitu viny, zvlášť když se přiblížily moje narozeniny. Nic na tom nemohlo změnit ani obrovské úsilí mé babičky, která se mi ten den snažila udělat co nejveselejší. Přitom jsem věděla, že radostný výraz je pro ni stejně těžký jako pro mě. Nad smutnou, přesmutnou smrtí mé maminky, jež souvisela s mým narozením, visely temné otazníky, na které jsem se nikdy nedokázala zeptat, protože jsem měla strach, že tvář mé babičky, obvykle tak láskyplná, by opět dostala ten uzavřený a odmítavý výraz, kterého jsem se děsila. Někdy mlčky sedávala v houpacím křesle a zírala na mě snad celé hodiny. Ať už byly odpovědi na mé nevyslovené otázky jakékoliv, pravda mé prarodiče bolestně rozdírala. Mého dědečka Jacka dokonce vyštvala do močálů, kde žil osaměle v chatrči. A babička Catherine na něho už od té doby nedokázala pomyslet bez hněvu, který jí sršel z očí, a bez žalu, jenž jí stravoval srdce.
Nad naším domem v zátoce se vznášelo neznámo. Viselo na pavučinách, které za měsíčných nocí měnily močály na svět plný drahokamů. Ovíjelo se kolem cypřišů jako lišejníky, které povlávaly z jejich větví. Slýchala jsem je v šepotu teplých letních vánků a ve vodě, smějící se při laskání hlíny. Dokonce jsem je vycítila i v pronikavém pohledu močálového jestřába, který žlutými koly očí sledoval každičký můj pohyb.
Skrývala jsem se před těmi odpověďmi stejně usilovně, jako jsem toužila je znát. Slova, jež měla dostatek vláhy a síly rozdělit lidi, kteří by se měli milovat a navzájem hýčkat, ve mně vyvolávala pouze strach.
Za vlahých jarních nocí jsem sedávala u okna, civěla do tmy močálu a nechávala větřík, který sem přivanul až od Mexického zálivu, aby mi ochladil tvář. A poslouchala jsem houkání sovy. Ale místo jejího přízračného nářku "Kdo, kdo, kdo" jako bych slyšela volání "Proč, proč, proč", a pak jsem ještě pevněji objala sama sebe kolem ramen, jen aby se mi chvění celého těla nepřeneslo až do srdce.