Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvky (2005, Odeon)
• z anglického originálu Between the Acts přeložila Hana Skoumalová
• vynikající novela uzavírá dílo Virginie Woolfové a poeticky líčí průběh jednoho odpoledne, ve kterém na anglickém venkovském sídle probíhá ochotnické představení
• v tomto jednom jediném odpoledni se při tradičním divadelním představení prolínají jednotlivé výjevy hry s obrazy vnitřního života herců i diváků s jejich osudem, myšlenkami a úvahami
• novela, jež byla vydána až po spisovatelčině smrti, je dílkem mistrovsky jednoduchým, ironickým a sebeironickým, naplněným nepatetickými úvahami nad údělem umělce, jeho tápáním a nejistotou

***

Paní Oliverová si hřebenem pročísla hustou spleť vlasů; po zralé úvaze si je nikdy nedala přistřihnout, ani nakrátko ostříhat; potom zdvihla stříbrem bohatě zdobený kartáč, svatební dar, dělala s ním náležitý dojem na pokojské v hotelech. Zdvihla ho a postavila se před trojdílné zrcadlo, takže viděla svůj obtloustlý, ale hezký obličej v trojí podobě; a vedle zrcadla ještě proužek terasy, trávník a vrcholky stromů. Zrcadlem odraženo viděla v očích, co včera večer pocítila k popleněnému, mlčenlivému romantickému statkáři. "Zamilovaná," stálo v očích. Ale kolem dokola, na umyvadle, na toaletním stolku, mezi stříbrnými pouzdry a kartáčky na zuby byla ta druhá láska; láska k manželu makléři - "Otci mých dětí," uchýlila se k románové frázi. Vnitřní láska byla v očích; vnější na toaletním stolku. Ale jaký cit se to v ní ozval, když uviděla nad zrcadlem, jak venku přijíždí po trávníku kočárek; a za ním se loudá malý George?
Zaťukala ozdobným kartáčem na okno. Byli ještě daleko, neslyšeli ji. V uších jim šuměly stromy a cvrlikali ptáci; cele je zaujímalo jiné dění v zahradním životě, které ona doma v ložnici neviděla a neslyšela. Sám a sám na zeleném ostrově, vroubený sněženkami, vystlaný pokrývkou z nabíraného hedvábí, plul pod jejím oknem ten ostrůvek nevinnosti. Jen George se za ním loudal.
Vrátila se k svým očím v zrcadle. "Zamilovaná," to je jisté; už pouhá jeho přítomnost v pokoji na ni zapůsobila; jeho slova, když jí podával šálek čaje a pak tenisovou raketu, se v ní nějak pevně uchytila a táhnou se mezi nimi jako drát, znějí, tetelí se, chvějí - v hloubi zrcadla tápala po slovu vhodném pro nekonečně rychlé chvění letadlové vrtule, jak to jednou za svítání viděla v Croydonu. Stále rychleji, rychleji, rychleji hvízdala, frčela, bzučela, až se všechny lopatky nakonec proměnily v je­dinou a letadlo se vznášelo dál a dál...
"Kam půjdem po smrti, to nevíme, nevíme ani nedbáme," broukala si. "Vůkolním se, letně zmlklým, rozžhaveným vzduchem..."
Rým zněl "řítí". Položila kartáč. Zvedla telefon.
"Tři čtyři osm, Pyecombe," řekla.
"Tady je paní Oliverová... Jaké dnes máte ryby? Treska? Plotice? Platýs?"
"Toho, co nás tady víže, tam se zbýti," šeptala si. "Plotice. Vykostěné. Aby tu byly včas k obědu, prosím," řekla nahlas. "S malým pírkem, modrým pírkem... letět vzhůru do oblak... toho, co nás tady víže, tam se zbýti..." Nestojí za to zapsat si to do sešitu, vázaného jako domácí účty, kdyby snad Giles pojal podezření. "Nepodárek", to slovo se na ni hodilo. Nikdy například nešla z krámu s oblečením, které jí padlo do oka; se svou postavou, jak ji viděla na tmavé roli kalhotové látky ve výkladní skříni, také nebyla spokojena. Byla tlustá v pase a měla velké ruce a no­hy; až na vlasy, podle módy přiléhavé, nevypadala ani trochu jako Sapfó nebo jako nějaký švihák ze žurnálu. Vypadala, jak vypadat měla: dcera sira Richarda a neteř dvou stařenek z Wimbledonu, pyšných na to, že jsou O'Neilovy a pocházejí od irských králů.

***

Giles přijel. U vchodu uviděl velký postříbřený vůz s monogramem R. M. umně propleteným, takže zdálky vypadal jako hraběcí korunka. Hosté, domyslil si, když za ním zabrzdil; a odešel se do pokoje převléct. Na povrch vyskočila konvenčnost, jako z dojetí vyskočí ruměnec nebo slza, tak zapůsobil vůz na jeho dobré chování. Musí se převléct. A do jídelny vstoupil jako kriketový hráč, ve flanelových kalhotách a mod­rém kabátku s mosaznými knoflíky; přestože zuřil. Copak nečetl v novi­nách, že šestnáct jich zastřelili a mnoho jiných uvěznili naproti za zálivem, na mělčině dělící je od pevniny? A přece se převlékl. To kvůli tetě Lucy, kynoucí mu rukou, když vstoupil. Pudově na ni věšel své trampoty, jako se věší kabát na ramínko. Teta Lucy, pošetilá, přímá; co odešel z koleje a našel si místo v City, pořád se divila a posmívala lidem, kteří celý život kupují a prodávají - pluhy? Či skleněné korálky? Nebo akcie a cenné papíry? - divochům, kteří se kupodivu - v nahotě jsou přece tak krásní - chtějí oblékat a žít jako Angličani. Takhle povrchně a po­ťouchle ona formuluje problém, kterým se už deset let souží, když přece nemá nadání ani jmění a je šíleně zamilován - kývla mu přes stůl - do své ženy. Mít na vybranou, byl by si vybral sedlačení. Jenže on na vybranou nemá. Jde to jedno za druhým; je tím vším nadobro zavalen a zmořen; trčí v tom jako ryba ve vodě. A tak se vrací na neděli a pře­vlíká.
"Dobrý den," řekl všem vespolek; neznámému hostu pokynul; hned se mu znelíbil; a pustil se do plotice.
Byl přesně typ, jaký paní Manresová zbožňovala. Vlasy měl kudrnaté, bradu pevnou, ne nějakou ustupující, jak bývají, nos sice krátký, ale rovný; oči k těm vlasům ovšem modré; a konečně, na dovršení typu, měl ve výraze něco divokého, nezkrotného, co ji ještě v pětačtyřiceti vzrušovalo tak, že vyleštila celý svůj letitý arzenál.
"Je to můj manžel," řekla si Isabella, když se pozdravili přes kytici pestrých květin. "Otec mých dětí." Stará fráze zaúčinkovala; zmocnila se jí pýcha; a láska; a také pýcha nad sebou, že si ji vyvolil. Po tom ranním pohledu v zrcadle a včerejším šípu lásky, kterým ji proklál statkář, když teď vstoupil její manžel, žádný velkoměstský švihák, ale hráč kriketu, s hrůzou si uvědomila, jak ho miluje; a nenávidí.
Prvně se spatřili ve Skotsku, na rybách - ona na jednom kameni, on na druhém. Zadrhla se jí udice; nechala toho a dívala se na něj, jak rozkročen v potoce, nohy omývané vodou, znovu a znovu vrhá udici - až vytáhl lososa jako přehnutý prut stříbra, a od té chvíle ho měla ráda.
Také Bartholomew ho měl rád; všiml si, že se zlobí - proč? Tu si vzpomněl na hosta. Před cizími rodina není rodinou. Půjde mu to těžko, ale musí jim povědět historii těch obrazů, které si cizí host zrovna prohlížel, když vstoupil Giles.
"Tohle," ukázal na muže s koněm, "je můj předek. Měl psa. Ten pes se proslavil. Má místo v dějinách. Můj předek zanechal písemné přání, aby psa pochovali s ním."
Pohlédli na obraz.
"Mívám pocit," přerušila Lucy ticho, "že říká: 'Namalujte mi psa.'"
"A co kůň?" řekla paní Manresová.
"Kůň," řekl Bartholomew a nasadil si brýle. Zadíval se na koně. Zadek má chatrný.
Ale William Dodge se díval na dámu.
"Inu," řekl Bartholomew - koupil ten obraz, protože se mu líbil - "vy jste umělec."
Dodge to popřel, jak si Isa všimla, podruhé za půl hodiny.
Proč si taková správná ženská, jako je Manresová, vodí takové parchanty, řekl si v duchu Giles. A svým mlčením vpadl do hovoru - zatímco Dodge vrtěl hlavou. "Mně se ten obraz líbí." Víc ze sebe nevypravil.
"A máte pravdu," řekl Bartholomew. "Jeden člověk - už nevím, jak se jmenoval - byl z nějakého ústavu, a zadarmo radí potomkům jako my, degenerovaným potomkům, a ten řekl... řekl..." Umlkl. Všichni hleděli na dámu. Ale ona jim hleděla přes hlavu, do prázdna. Zelenými mýtinami je zvábila do srdce ticha.
"Řekl, že je od sira Joshuy?" rázně přerušila ticho paní Manresová.
"To ne, to ne," vyhrkl šeptem William Dodge.
"Proč se bojí?" řekla si Isabella. Je to ubožák; bojí se hájit své přesvědčení - jako se ona bojí manžela. Vždyť píše básně do sešitu vázaného jako domácí účty, aby Giles nic nezvětřil. Pohlédla na Gilese.
Rybu už snědl; jedl rychle, aby na něj nemuseli čekat. Na stůl přišel třešňový koláč. Paní Manresová počítala pecky.
"Klempíř, krejčíř, sklenář, sedlář, apatykář, oráč... To jsem já!" vykřikla radostně, vždyť i třešňové pecky jí potvrdily, že je divoženka.
"Vy na to taky věříte?" škádlil ji galantně starý pán.
"To se ví, že věřím," volala. Už byla zase ve svém živlu. Už z ní byla zase správná ženská. Také ostatní se zaradovali; zas mohou plout za ní a opustit stříbřité a šeré stíny, vedoucí k srdci ticha.
"Měl jsem otce," řekl Dodge potichu své sousedce Ise, "ten měl rád obrazy."
"Já taky," zvolala Isa. Vzrušeně, nesouvisle se rozpovídala. Když byla malá a měla černý kašel, bydlela u strýce; byl duchovní a nosil čepičku; vůbec nic nedělal; ani nekázal; chodil po zahradě, skládal básně a na­hlas si je přeříkával.
"Říkali o něm, že je blázen," dodala. "Já ne..."
Zmlkla.
"Klempíř, krejčíř, sklenář, sedlář, apatykář, oráč... Já jsem zřejmě zloděj," řekl starý Bartholomew a položil lžičku. "Vypijeme si kávu na zahradě?" Zvedl se.
Isa táhla lehátko po štěrku a potichu si odříkávala: "Do jakých šerých slují nehostinné země, do jakých hvozdů rozvichřených půjdeme? Od hvězdy k hvězdě budeme se míhat, v měsíčním bludném světle vířit?"
Vzala lehátko za špatný konec, rám se zářezy byl obráceně.
"Písně mého strýčka?" řekl Dodge, když ji slyšel šeptat. Rozložil židli a nasadil příčku do správného zářezu.
Zarděla se, jako by mluvila nahlas v prázdném pokoji a někdo vystoupil za záclonou.
"Vy si neříkáte hlouposti, když děláte něco rukama?" zakoktala. Ale co on vůbec dělá těma bílýma, jemnýma, krásnýma rukama?

***

Pěšina byla úzká. Isa šla napřed. Byla statná, docela pěšinu zaplnila, trochu se kolíbala a chvílemi utrhla lístek z živého plotu. "Jdi, pospěš," šeptala si, "k stádům kropenatým, tam v cypřišovém háji si kolouch s laní, laň se srnečkem hrají a bujně dovádějí. Neztrácej ani chvíle, běž, já budu dál kvílet. Zde je můj kout, ta zborcená zeď krchova, já natrhám si hořké, sladké, hořké zeměžluči a její dlouhý stonek v prstech budu mnout..."
Zahodila snítku barvínku, kterou si po cestě utrhla, a kopla do dveří skleníku. Dodge se loudal za ní. Počkala na něho. Sebrala z prkýnka nůž. Viděl ji stát s nožem v ruce proti zelenému sklu, fíkovníku a modré hortenzii.
"Tak děla...," šeptala Isa. "Z úbělové sluje ňader nůž lesklý vytasila. Zaryj, dí jemu. Bodla. A tys mě, noži, zradil. Zlomen, řekla. Jako mé srdce."
Ironicky se usmála, když k ní došel.
"Už aby mi ta hra přestala znít v hlavě," řekla. Usedla na prkno pod révou. Usedl vedle ní. Drobné hrozny nad nimi byla pouhá zelená poupátka; lístky tenké a žluté jako blanky mezi ptačími drápky.
"Pořád ta hra?" zeptal se. "To byl váš syn tam ve stodole?" zeptal se.
A má ještě dceru, řekla mu, v kolíbce.
"A co vy - jste ženatý?" zeptala se. Z jejího tónu poznal, že to tuší, ženy vytuší všechno. Hned poznají, že se nemají čeho bát, nač se těšit. Napřed litují - že jsou jen jako sochy ve skleníku. Potom se jim to zalíbí. Mohou říkat - jako říkala ona - co je napadne.
A podat mu, jako ona mu podala, květinu.
"Tady máte něco do knoflíkové dírky, pane...," řekla a podala mu snítku vonného muškátu.
"Já jsem William," řekl a v prstech pomnul chlupatý list.
"Já jsem Isa," odpověděla. Rozpovídali se, jako by se znali odjakživa; je to divné, řekla, jak to říkají všecky, vždyť ho zná sotva hodinu. Jsou přece spiklenci, hledači skrytých tváří. Po tomto přiznání se odmlčela a přemítala jako přemítají všecky, čím to, že spolu mohou mluvit tak upřímně. A dodala: "Snad proto, že jsme se nikdy neviděli a nikdy se už neuvidíme."
"Hrozba náhlé smrti se nad námi vznáší," řekl. "Cesta zpátky i vpřed," vzpomněl si na starou dámu, jak mu ukazovala dům, "je uzavřena pro nás i pro ně."
Budoucnost jim zastřela přítomnost jako slunce prorážející žilkovaný průsvitný list révy: změť času bez určitého vzoru.
Dveře skleníku nechali otevřené, najednou k nim dolehla hudba. AHC, AHC, AHC - někdo cvičil stupnice. HAD, HAD, HAD... jednotlivá písmena tvořila slovo "had". Po něm následovala jiná slova. Prostá melodie, jako dětská říkanka -

Král se v kanceláři
chystá k výplatě,
královna jí chleba s medem
ve své komnatě.

Poslouchala. Jiný hlas, třetí hlas říkal něco prostého. Seděli dál ve skleníku na prkně, nad sebou révu, a poslouchali, jak slečna La Trobová či kdo cvičí stupnice.

***

Slečna La Trobová se konečně mohla narovnat. Zůstávala sehnutá, aby ji nikdo nezpozoroval. Přestalo vyzvánění; diváci odešli; herci také. Může si narovnat záda. Rozevřít náruč. Povědět světu: Přijali jste můj dar! Je posedlá slávou - na chvilku. Ale co jim vlastně dala? Oblak, který na obzoru splyne s jinými oblaky. Vítězosláva tkví jen v dávání. A po­tom vybledne. Její dar nic neznamená. Kdyby pochopili, oč jí jde; kdyby uměli úlohy; kdyby byly ty perly pravé a prostředky neomezené - byl by dar lepší. Takhle je to dar jako každý jiný.
"Zkrachovala jsem," zabědovala a shýbla se pro desky.
A vtom napadli špačci strom, za kterým se skrývala. V hejnu do něho bušili jako okřídlené kamínky. Celý strom drnčel, jako by kdejaký pták škubal za drát. Drnkot a bzukot se rozléhal ze stromu, který drnčel a bzučel a celý se černal ptáky. Strom se změnil v rapsodii, třaslavou kakofonii, hvízdot a drnčivou extázi, větve, listy, ptáci slabikovali dishar­monicky život, život, život, a bez rytmu, bez pauzy požírali strom. Vznesli se! A byli ti tam!
Co je vyrušilo? To se stará paní Chalmersová kradla po trávě s kyt­kou v ruce - nejspíš karafiátů - do vázy na mužův hrob.
V zimě tam dávala cesmínu nebo břečťan. V létě květiny. To ona vyplašila špačky. Už přešla.
Slečna La Trobová zaklapla zámek a těžké pouzdro s deskami si přehodila přes rameno. Přešla terasu a zastavila se u stromu, kam se předtím slítli špačci. Tady zakoušela vítězství, ponížení, vytržení, zoufalství - pro nic za nic. Podpatky vyryla díru do trávy.
Stmívalo se. Oblohu nezastíraly mraky, modř byla tedy modřejší a zeleň zelenější. Nebylo už vidět krajinu - ani Folly, ani věž Bolney Minsteru. Prostě kraj jako každý jiný. Sundala si pouzdro a zahleděla se do kraje. A tu se jí něco vybavilo.
"Tady je snad rozestavím," šeptala si, "tady." Bude půlnoc; stanou tu dvě postavy, zpola zakryté skálou. Opona se zvedne. Co promluví? Slova ji ne a ne napadnout.
Znovu si přehodila těžký kufřík přes rameno. Rázně vykročila po trávníku. Dům usínal; proti stromům houstl pramínek kouře. Divná věc, že se všemi těmi zářivými květinami - lekníny a růžemi, chomáči bílých květů a palčivě zelenými keři - je země pořád ještě pevná. Od země jako by přes ni stoupaly zelené vody. Odlepila se od břehu, natáhla ruku a nahmatala petlici u železných vrat.
Kufřík hodí domů kuchyňským oknem a zajde si do hospody. Od roztržky s herečkou, která se s ní podílela o lože i peněženku, cítila nutkání pít. A hrůzu a strach ze samoty. Co nejdřív asi poruší nějaký vesnický předpis o střízlivosti? O čistotě? Nebo něco sebere, co jí nepatří?
Na rohu narazila na paní Chalmersovou, jak se vracela ze hřbitova. Stařena klopila oči na zvadlé květiny, které nesla v ruce, a dělala, že ji nevidí. Tak to dělají všechny ženské z chalup s červenými muškáty. Je psanec. Jako by byla od přírody vyřazena z ženského pokolení. A přece si na okraj scénáře načmárala: "Jsem otrok svého obecenstva."
Okénkem kuchyňky hodila kufřík dovnitř a kráčela dál, až na rohu v okně výčepu zahlédla červenou záclonu. Tam najde útočiště; hlasy; zapomnění. Stiskla kliku u hospodských dveří. Přivítal ji nakyslý pach zvětralého piva; a hovor zmlkl. Zřejmě mluvili o šéfce, jak jí říkali - co na tom? Posadila se a přes kouř hleděla na neumělou malbu na skle, krávu v chlívě; a na kohouta a slepici. Zvedla sklenici ke rtům. A pila. A poslouchala. Do bahna padala sprostá slova. Podřimovala. Klimbala. Bahno zúrodnělo. Zpod nesnesitelně naložených tupých volů, plahočících se bahnem, pak stoupala slova. Slova beze smyslu - nádherná slova.
Laciné hodiny tikají; kouř zastírá obrázky. Kouř jí na patře ztrpkne. Kouř zastírá zemitě zbarvené kazajky. Už je nevidí, ale má v nich oporu, jak tam sedí, ruce v bok, sklenici před sebou. Tamhle násep, je půlnoc; tamhle skála; a dvě matné postavy. Najednou se jako krupobití snesou na strom špačci. Postavila sklenici. Zaslechla první slova.

***