Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IV.

A našel ji syn protějšího dvora;
sic nenašel, znal ji co robátko,
jak rostla, jak dospěla za krátko,
až zpěvem jejím živila se hora.
Když pak si kdys kolem jejich domu zašel,
a ona břečťan rukou shrnula:
tu celá bytost jeho strnula,
a bylo mu, přec jakoby ji našel.

Od času toho v duši měl jen jedno,
však byla duše tím přeplněná:
v snu jeho zavládla oslněná,
dnem táhla jej, jak voda kámen ve dno.
Hned z rána vyhledával její stopu,
vymýšlel radost jí a potěchu,
dar snášel, kvítky sbíral po mechu
a byl by hvězdy smetal s jejich stropu.
A nikdy syt, vždy lačněji toužil znova;
co cítil, v hled a slovo upřádal,
jí v ústa nové písně ukládal,
a byla písní všecka jeho slova.

O, což tu předmětův, jež uměl vznésti
na písně souměr v srdci prohřátý!
Lesk oka, z modrojasna upjatý,
tvář bílá, jakby chtěla v žilkách kvésti,
vlas měkký jako na hedvábí příze,
rtů lahoda, úst krásné říznutí,
prst růžový a rámě labutí,
a ona celá ve své prosté říze!
A hlas a slovo, citem zduševnělé:
až k nebi vše to vzletem povznášel,
pak nebe zpět zas k zemi přinášel -
nebť vše to může srdce láskou vřelé.

V.

A Katuška?
S radostí poslouchala,
co Tomeš ze srdce jí předkládal,
nebť bylo krásné tak a nenadál,
že pojednou jak v zemském ráji stála.
Na každé jeho těšila se příští
a slova jeho ssála dychtivá;
neb co tak mile srdce dobývá,
to bývá vítězem i na bojišti.
Pak těšila se, jaká slova dále
a jaké dary znova vymyslí;
on život činil na ní závislý,
a to ji blažilo tak neskonale.
Pak ničím nebyla již překvapena:
nechť v oslavu jí ráje vyhlídal,
vše věřila, tak jak to povídal,
vždyť zbožňoval ji muž, a byla žena.

VI.

Též zvláštní místo pro sebe si našli:
milounké hnízdečko to v lůně hor.
Dvě skály proti sobě stály v spor,
a ty, jak dívčí vlas se zdobí mašlí,
svůj mech si bílým vyleštily pásem,
jenž po nich zurčil tenkým pramenem.
A dole, mezi skal těch kamenem,
se leskly trávy sametovým klasem.
Ty byly jako schválně tu, dle plánu,
jak koberec k sedátku prostřený;
sedátkem kámen byl tu omšený,
kobercem to, kam noha šlápla v stranu.
To dole. Nahoře však, prostřed doubí,
vstříc rostly sobě šípky vysoké,
ty spletly tak se v tísni divoké,
že tvořily jak jednoslité loubí,
jímž s těží dral se den i krůpěj deště.
Bylať to klenba divě líbezná,
jak velká živá brána vítězná,
kde vše se šatí v přirozeném leště.
To byl jak koutek schválně uschovaný.
Však znali jej též ptáci peřestí,
jej laňky znaly v ranním úcestí,
a Katušce byl nad vše milovaný.

Sem přicházeli v nejkrásnější zdobě,
by cítili se novým domovem,
tu zakládali víru obnovem,
již novou srdce vždy vynajde sobě,
a jež jest věčná jak základy země.
Tu byli sobě kněžmi pospolu
a žáky v nejvděčnějším úkolu,
tu shodli se i bez slova a němě.

Jen jedno nesrovnala dobře v mysli:
když mluvil o pánech a o hradech,
tu jakás nenávist jej jala v spěch,
že bledna chvěl se jak list dubu svislý.
A tu se zdálo jí, že Tomeš roste,
že ani nemluví, jak byl by z hor:
řád, světy, člověka uváděl v spor,
tu jiným byl a ne jak mysli prosté.
Tu zběžně jen a v urvaném vždy slovu
protrhnul předků svých jakýsi děj:
tam, v zemi dál, bezcitný dobrodziej
je pošlapal a spoutal do okovů,
až jenom útěk do těch hor je spasil.
Tu ujali se; leč i nenávist,
již nezmírnil ni čas, ni změna míst,
jež rostla v dětech, jak ji otec zasil.

To lehký jen byl uzel mladých táček;
nebť láska, jež plá v plném zápalu,
jak slunce ozáří vše v návalu
a leskem vroubí i na nebi mráček.

VII.

Tu na trh jeli kdys blízkého města,
a Tomeš koňmo je tam provodil;
však bůh ví, ký se zmatek přihodil -
Katušce v tísni ztratila se cesta.
A bloudíc v tkanivu neznámých tváří,
jak muška v pavučině zmatená,
nadarmo v lidech volá na jmena,
jež blízka jí dle rodu i dle stáří.
I rodičův i Tomše ptaní všade
ve směsi hlasů mizí zhlcená:
vše marno; stopa byla zvrácená,
an lidu proud již přes ni vlny klade.

V tom zmatku, než by noc své strhla hráze,
radš sama jme se spěchat k domovu;
snad cestou že se najdou poznovu,
snad jinak nesnázím se vymkne snáze.
Tak spěchajíc, zas byla dobré mysli.
Časem se nazpět k městu ohledla,
časem si v odpočinku usedla,
a pak zas jako ptáček neodvislý.

Pak uslyšela zahrčeti kola -
nebyl to její vůz; však postála.
S vozu se mladá hlava usmála
a přikývla a pozdravila zpola.
Katuška v mladé důvěrnosti zdobě
se ptala: "K nám-li do hor jedete?"
"K vám do hor; libo-li vám, sedněte."
A mladík zastavil a zved' ji k sobě.

VIII.

A jeli. Ona vylíčila krátce
svou velkou v matné tísni nehodu,
a mladík žehnal jí co původu,
že může navrátit ji rodné chatce.
A byl to mladík zaosmahlé pleti,
jak bříza rostlý, něžný v hlednutí,
svěží jak kytka, bystrý ve hnutí,
že bylo radost, naň se zahleděti.
I dvorný byl, i srdcem doved' hnouti,
ve slovech hlazenost a teplý cit,
hlas jeho zvonil, řeč jak vábný třpyt,
že byla radost, jeho poslechnouti.
Vyprávěl, odkud, kam a za čím jede:
z velkého města dal se na pouti,
by mohl kraje, lidi shlédnouti,
a nyní do Tater ho touha vede.
A tu, co dosud viděl, tak ho jímá -
ten skvoucí kraj i lid drahocenný:
že jest si jako znovu zrozený,
jak zřel by kolébku, v níž lidstvo dřímá.
To Katuškou tak hnulo vůčihledě,
že tvář i oko jí se zalesklo,
že srdce vejsklo si i zastesklo,
jak slavík, lká-li na větvici sedě.
Vždyť to ten kraj, jenž od dětství jí drahý,
a ten i jeho nad vše zanítil!
Až slzy třpyt jí na tvář zasvítil.
A jako mistr několika tahy
dovršit umí obraz ve výrazu,
tak dokreslila jeho nástiny
a vylíčila stráně, pastviny,
lid, život, vrchy - vše ve vlastním rázu.
Tak byla schvácená svých citů vzrostem,
že ruku jeho ve své držela
a řekla: "Jsmeť jen prosti docela,
však buďte v našem domě milým hostem."
Tak byla obrazů těch jata sledem,
že konský dusot minul doslechu,
když u ní Tomeš stál jak bez dechu
a přelít' vůz, jako blesk mraky, hledem.

IX.

A však ten blesk as také v Tomši šlehnul:
stát zůstal jako v pasti zachycen,
a mžikem života byl nasycen -
kůň zařehtal a jezdec hlavu sehnul.
Jak socha stál a vzdech se jemu loudil
tak táhlý, jak by celou duši bral,
a Tomeš ve vzdechu tom zavzdychal:
"Já hledal ztracenou a sám sem bloudil!"

Svislý jak uzda, již popustil s koněm,
ponechal koni cesty chvat i směr;
kůň vlek' se za dne, bloudil přes večer,
pak Tomeš slez' a dál to dělal po něm.
A bloudil dlouho.

Sestár' den a klesl
a jako stařec barvy potratil,
měsíc vrcholky spánkem ošatil
a Tomeš jako duch se lesem nesl.
Mech voněl, řeka šplounala a stromem
cos šumělo jak uspomínek dech,
a když se Tomeš uspomenul v spěch,
stál u břečťanu před Katušky domem -
tož u okna, kde poprvé ji našel.
Skrz okno prolila se lampy zář,
a v záři viděl svítit její tvář,
a cizinec jí lesk i barvu snášel.

Jej slyšel líčit kraj i země cizí,
mrav lidí dalekých, jich štěstí, trud,
měst nádheru a společnosti lud,
v níž člověk jako v moři kapka mizí.
A divadla a paláce a chrámy,
že Katuška jak v chrámě slouchala
a jedva v řeč si šeptnout troufala:
"Ach, kéž to mohu všecko vidět s vámi!"

Dál Tomeš neslyšel; leč ve své hlavě
sám předivné si věci předl dál,
až upřed' nit, které se nenadál,
a na zeď kles' a zalkal usedavě.
A bylo pojednou tak pusto kolem,
že z místa cestu dále nevěděl,
byl jako slepý: v prázdno zahleděl
a chápal vše, a nic zas neznal bolem.
Jak stál tu sám, tak stálo náhle všecko;
vše krásné ze světa se tratilo,
nebe se zralé v peklo zvrátilo -
padali andělé jak přes práh děcko.
Ty světa formy nádherné - jak feny
posuňkem sprostým naň se šklebily,
květ, mladost, víra vůně pozbyly -
nezbylo v duši, co by mělo ceny.
A nevěrnost zřel jen v podobě její:
nevěrna bohu, sobě, přírodě,
nevěrna horám, jemu, v neshodě
se vším, co svaté v citů pestrém reji,
nevěrna srdce zásadám a rodu,
lhostejná láme nejútlejší květ,
jej na smích vrhá v panských hejsků svět - -
co sbásníš, hlavo ubohá, v svou škodu!

Dál Tomeš neviděl; leč ve své duši
zotvíral přízraků všech směsici,
a když již zhasli svíci v světnici,
on viděl víc, než viděti kdy tuší:
viděl je šeptat, domluvit co nelze;
viděl, v čem den jim bránil, na rtu ret;
viděl je z očí srdce napájet
a srdce v ústech cvičiti se ve lze.
Viděl je vedlé, pod tou samou střechou,
jíž žehnal z celé duše tolikrát:
ó, když tu může city v slova brát,
kdy nedomyslit, jedinou jest těchou!
Viděl je sycením roznícet žízeň
a v prosbě domlčet a selhat hlas,
viděl je anděly a ďábly zas - -
co sbásníš, duše ubohá, v svou trýzeň!

Když probral se, noc spěla do únavu,
kukačka tloukla siroby své žal,
měl srdce pusté, když naň zabuchal,
měl prázdnou duši, opilou měl hlavu.