Menu
Hálek Vítězslav (*05.04.1835 - †08.10.1874)
Děvče z Tater (4)
XVIII.
"Jen ona dospěla k onomu břehu?"
jak v kletbu Tomeš k nebi zaupěl;
snad že v něm každý cit již otupěl,
snad že byl cit mu v nejmocnějším sběhu.
"Můj život! Mistrné to losu tkání!
Stůj, věčnosti, a slyš! Vše probudit,
co člověk z prsou nemůž' vypudit,
co s ním se rodí, jak ruch krve maní,
jak duše teplo, jako srdce hnutí,
co v něm i s ním jest tukem života
jak míza, která v stromě kolotá -
a když to vše se chystá k propuknutí - -
Stůj, osude, a slyš: mně vyssát kořen,
oklestit větve, listí oškubat,
mráz pustit v poupata, když chtí se hřát,
nalomit srdce, až i duch s ním zmořen -
tak v jeseň vystavit mě v době jara:
kmen otrhaný v celé nahotě,
oloupit mě v snů rájských plnotě,
sžít v popel, lidského co ve mně hárá -
tos na mně spáchal bez milosrdenství
a žitím zvals, bys moh' se pobavit!
A nyní na prahu mne zastavit,
kdy házím zpět to lidské pokrevenství?
Nuž odmítám té pídě délku zradnou,
tu shasínám ten zbytek vědomí,
zpět vracím pahejl s jeho úlomy -
já nechci s životem mít přízeň žádnou!"
Již loďky okraj trhal silnou rukou,
by od skály ji vrhnul v jícny vln:
v tom zrak Katuščin prohléd' něhy pln
a prsa zvedla jí se divnou mukou.
I vztáhla ruku nad hedbáví hladší,
v očích jí zlesk' se nevídaný vzlet,
líbezný úsměv ovládnul jí ret,
co promluvila, bylo nad vše sladší.
"Cos, Tomši, pravil, já sic neslyšela,
však zdá se mi, řeč byla strašlivá;
slov těžká hrůza posud doznívá,
až duše má se cítí ohlušelá.
Můj milý, není čas již k naříkání.
O, kéž jej mohu láskou vyplnit,
kéž mohu všecku v jeden doušek slít,
bych teď ti podala jej v zulíbání!
Kéž všechen život, ten, jenž být měl příští,
lze vtěsnat v zbývající času mžik!
Však čas jest závistivý ukrutník:
co nelze prožít s ním, to krutě tříští.
A přec! O, kéž má duše ze vší hloubi,
kéž všecky skvosty může vyvážit,
bych mohla jimi tebe oblažit,
než noc je vrhne v neproniklé zhouby!
O, cítím to, jak poklady to drahé,
an právě s nimi mám se rozloučit;
můj život do šedin měl vystačit,
by tkal tvé žití v jedno pásmo blahé.
Mé celé příští mělo být jak svátek,
jejž kropí světlem teplý slunce hled,
tys v svátku tom byl modlitby mé střed -
já měla duši z paprskových látek.
Ba bylo žití mé jak z kvítí tkané,
jež bytost tvá u vínek splétala,
já v rozkoš jako ptáče vzlétala,
když vidí luhy jarem obestlané.
Ba mělo být mé žití nad vše dlouhé,
by ruka duši, srdci stačila:
mne přetíž touhy k tobě tlačila,
jak lašťovku, když hledá jaro pouhé.
Ach, konec nenadálý vše to loupí!
Však tolik nemá moci nad námi,
by zprovodil nás v svět ten neznámý,
a život náš být musil v konci skoupý.
O milý, milý! Taká jest má síla,
že s tebou zmírajíc jsem blažená,
má duše ve tvé jest obsažená,
a plesá, vždyť jest dílem tvého díla!"
XIX.
Tak mluvíc, k srdci mu se přivíjela
a ústa k ústům jeho přitiskla,
jak by v ně celou duši vystýskla
a jeho duši zadržeti chtěla.
A Tomeš vyděšen, pln udivení,
jakoby všemu s těží rozuměl:
však slov líbeznou stopu v sluchu měl,
že bylo mu, jak v květů jarním dštění.
I přestal škubat loďku ode skály,
jíž dosud držela se jemu v žas,
však z prsou dutý ozval se mu hlas -
nebť duše základy v něm k slovu vstaly:
"Ty za sebe jen hledíš mylným okem,
chtíc květem zastřít žití mrtvolu;
co mohlo nám vykvésti pospolu,
nech spát a nebuď slov lahodným tokem.
Tu před se hleď. Tu pravda již jen baví.
Za chvilku, za mžik není pochyby:
zamknou se ústa s všemi zásliby,
oněmne jazyk, srdce dorozpráví,
zrak zasklí otupen se světla kynu,
a naše těla s silou vydychlou
jak tráva budou s vůní vyčichlou -
na pospas - nic - stín sotva našich stínů.
To pravda jen, vše ostatní jest klamem.
Hleď ve tvář jí, a dost-li máš sil těch,
zpečetit klamem poslední svůj dech -
nuž zpovídej se - jsi na prahu samém!"
On jakby náhle silou rost' všech oudů,
byl hlasem svým i zjevem velikán:
svět neznámý stál před ním zodmykán,
hlas jeho zněl jak k poslednímu soudu.
"A co jest pravda?" ona na to klidně,
a z rukou vypustila jeho skráň.
"Co pravda jest? O, svědkem nebes báň,
k níž vzdechy mé se potácely bídně!
Kdo podvrátil života mého stavbu,
kdo vydal na plen mého srdce mír?
Kdo strhnul loď mou v zhoubyplný vír,
když ved' sem ji na nejkrásnější plavbu?
Kdo zpustošil mou duši v puku máje,
kdo promrhal mou víru v člověka?
Kdo v posměch vydal práva odvěká,
jež táhnou člověka ku branám ráje?
Kdo v myšlenek mých krb nasadil hada,
že z dnů mých vyplet snění sladký květ?
Kdo den můj zaved' k věčné noci zpět?
Nuž zpovídej se, na tobě jest řada!"
Katuška v dlouhém naň hleděla zření,
půl jata v úsměch, polo ku slzám:
"To pravda, Tomši, není, to jest klam,"
a hlavou zavrtěla jako v snění.
Pak odmlčela se, pak hlavou klesla,
pak na pláč usedavý zaštkala,
pak utichla, pak v tvář cos utkala,
že na ní zář co lesklou mluvu nesla.
Tomeš se zachvěl, jako bleskem tknutý.
"To vše jest, co si chtěla povědít?"
V tom byl, jak když se má v něm rozednít,
a takto zas jak skála nepohnutý.
"Teď nech mne umřít," ona na to s prosbou,
a pevně rameno mu objala,
jakby je k zvedu loďky vyzvala,
již obcházely vlny s novou hrozbou.
"Teď umřít? Umřít? - Ano, umřít, věru!
Však dříve slyš též o mé zpovědi,
než slova naše dozní v posledi.
Já tebe miloval nad lidskou měru,
však já tě nenávidím ještě víc.
Tys měla srdce mé vznést nejvýše,
však tys je ponížila v přepyše -
a proto smrt ustlána na tvé líce.
O, výborně tys splatila mou lásku!
Znáš lidi ty, kdož pýchy odkazem
nám tyranů se stali obrazem,
až člověk nic jim leda v nízkém svazku,
až tyjí z jeho slzí, běd a tuku,
až muž jim upoutaná svalem kost,
až leda pamlskou jim ženy ctnost?
A ty - o, ty si podala jim ruku!
Já více nežiju po onom šeru,
kdes pochovala moji naději;
dnes já tě pochovávám snadněji,
ač zbytky srdce ještě žalem deru.
Já umřel již a já umíral dlouze.
A já jsem ten, jenž na smrt tebe zval,
já v jícnech smrti veslo udolal,
jak bylo vypočteno již v mé touze.
Já strůjcem všeho. Že pak dosud žijem,
jest nezdařená hříčka náhody;
smrť čítá nás již do své úrody
a jenom z nerozumu váhá kyjem."
"A proč ty váháš, když to vůle tvoje?"
Katuška řekla, však to byl víc zpěv;
bylť již jak sladkým dechem její zjev,
jenž v umírání našel struny svoje.
A byla jako z tepla její slova,
jak by je srdce zvláště vynašlo:
vše chtění nadobro v ní vyhaslo,
jí byla chtěním vůle milencova.
Pak řekla: "Když sme sedávali spolu
pod keři šípků, v loubí sebraných,
a ty si ze slov v písně utkaných
chtěl luštit pohádku života bolů:
o, tenkrát zraku mému bylo skryto,
že sám podvrátíš v sobě poklady,
jež byly bytosti mé základy;
ne života, však klamu jest mi líto.
Pohádka ta se nezdařila tobě."
XX.
Věc divná, jež se s Tomšem udála.
Jak by pojednou kůra roztála,
jež smysly jeho jala v kruté mdlobě:
nastal mu v duši zápas přebolestný;
nesmírná tíže vnitřní únavy
jak příval, který všecko zaplaví,
jak právě ten, jenž jal je v jícen lestný:
žal, lítost, smutek v hrůzodivé směsi
s vším bolem vrhly mu se do duše,
tam hlasy zvedaly až k ohluše,
jak když se v Tatrách v bouři zvednou lesy.
Prsa mu stoupala jak vlnobití,
hlas v nich byl jako v slzy porozlit,
a jediné, co mohl promluvit:
"O, nelze, nelze mi víc odpustiti!"
O, teď to cítil, jak i duchem krásná,
tak krásná, jak nesmírný jeho bol!
Zvuk, oko, dech, jejž cítě viděl spol -
jaký to soulad, jaká duše jasná!
I těla kyprá něžnost, v úběl tkána,
jež cudna v šatu zbyt se halila,
duch, srdce, tvář - tak ve všem spanila
a lesknouc se jak jarní haluz z rána:
to vše jej jalo prudce tak a z náhla,
že byl jak ze sna leskem oslněn,
před ním stál v plné záři mladý den,
a duše jeho žízní po něm prahla.
XXI.
O, ano! Žít chtěl, žít za každou cenu,
teď, kde již zel naň jím schystaný hrob;
kdy zmařil vše až na poslední drob,
teď za něj vše zas chtěl mít u výměnu!
Takť člověk jest!
A jako pramen vody
jen s tísní prolomí se ze skály,
tak v něm i těsné boly uzrály,
až rozlily se v slz přetěžké brody.
I volal hlasem stíženým a v pláči:
"O drahá, kdož to zvážit může v mžik!
Já všecko zavinil, já nešťastník!
O nebe! Bídní jsme my rozdávači!
Já sem ti vracel žití svého jmění!
Žít, žíti chci! Jen rok, jen roku půl!
Ba méně! Příliš já své přání pnul!
Jen z části nahradit své provinění!
O nebe! Životů máš na rozdání
a blaha celých světů zásobu.
Jen krůpěj mně, jen píď, jen na dobu
tak krátkou, co jmem na noc od svítání,
a já jí krásy snesu, co jí v světě,
a blaha, co se vejde v člověka!
O drahá! Duše má se obléká
jen v slzy již a těžká na odletě!
O, kéž ti mohu já, co vzal sem, vrátit!
Žít, žíti chci a život tobě dát,
a já ti nahradím jej tisíckrát!
Já kletý, že o den sem jej chtěl zkrátit!"
XXII.
Tvor nebohý! Nebť voda ve vln pýše,
teď náhle syta lichých rozmarů,
již také rostla zas jak ve varu,
a loďku zvedala, však rvala spíše.
Což jí byl život! Co života touhy!
Vše strhla, co jí chtělo v cestě stát -
co živel cítila svůj majestát,
a on ji vyzval: nářek - zvuk to pouhý!
Co člověk jí, co jeho srdce tepy,
zdaž sem či jinam vykáže jim směr!
Však druhdy život z ní vychází ster,
dnes heslem smrt, a smrti krok je slepý.
Dnes ona valí veleproud svůj šumem,
jenž jako páru zhltí srdce zvuk,
v triumfu nedbá malicherných muk -
a co jest člověk s srdcem vším i umem!
A loďka zhoupla v zvlnění se stalém,
jak by se již již měla zmrštit v před,
a nový náraz ještě výš ji zved',
a nové vlny k ní se shlukly valem.
Tu Tomeš se zbytkem zmořené síly,
jak zoufalý loď k skále přivíral,
vln nátlaku se zády opíral
a prsem dívku chránil s celou pílí.
A voda rostla dál a on chtěl žíti!
A z břehů života nic nekmitá!
Však tonoucí se stébla zachytá -
on chytal mžik: víc nelze zachytiti.
"Jsme ztraceni," on náhle jako z hrobu,
nebť bránu světla zřel již zamčenou;
jen dodal jako na rozloučenou:
"O, my se našli na kratičkou dobu!"
Tím jakby vše již řek', co chtěl tu říci;
pak již jen zíral dívce do oka,
jež lesklo se až z duše hluboka,
nebť psáno mělo na své zřítelnici:
"A my se našli přec!"
***
Mocnosti boží,
jaká mu nemoc smysly vysmahla,
že v přelud jej tak mocný potáhla:
on život zahléd' v smrti děsném loži!
O, je-li klam to, klam to nad vše krutý.
Nad sebou vidí láno jako v kmit,
jak hada, jako blesk se klikatit,
u břehu pevný z lidí uzel skutý,
na skále výše Katuščina hosta,
a vše to volá těla pohybem,
by neváhal ni dlením, pochybem
a zachytil, co kyne mu tak z prosta.
O, klam-li to, klam nad vše pomyšlení!
Však zachyt' jej a nechť je přeludem:
v mžik obtočil jím dívku v mocný jem,
obtočil sebe - a jsou zachráněni.
Tak píseň. Dodat-li co zapotřebí:
nuž nová zář jim v svět se rozstřela,
a nových světů tvar rozevřela -
po bouři s duhou svět se rovná nebi.
A radost duha jest, když zleští líce;
ta nad jasmín a břečťan napnutá
až k loubí šípků byla sklenutá -
tam svět měl o dva šťastné lidi více.
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Vítězslav Hálek - Děvče z Tater (4)
Aktuální pořadí soutěže
- Jana Lotus (1,5)
- Grully (1,5)
Štítky
prdelka hospoda na mýtince U lavice dítě stálo Lyžař Saint odysseovA CESTA Hailey Zazděná okna Jedlička ple hospodářská krize biblické Umělá inteligence O Svatoplukovi finn moje oblíbené tradice a zvyky želary Rougon-Macquart cyril Bohumil diana osudná vejce Diamantové očko blanka učitel a žák Opuštěný ostrov dinosaurus ulice města Francois Mauriac
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 707 968 794
Odezva: 0.15 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí