Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Tatranské hory jako věštky sedí,
tajemný půlkruh, vážný, bez hnutí;
jich srdce vtělené jest mladnutí,
jich ústa soujem velkých průpovědí.
Jich čela chladně pokryta jsou ledem
a šije šedivým mlh závojem,
však u jich paty lesy úkojem
a trávy zeleň květným dýchá medem.
Co kněžky drží skal kamené desky,
v něž zapisují řeč svých pověstí:
když zapisují, les div šelestí,
když vypravují, Sinajské to blesky.
Jsou ženy též: na lesk i šat svých strání
v jezer a bystřin hledí zrcadla,
co kněžky pak je v role usvadlá
rozešlou řekami co požehnání.
Co požehnání - ale jenom časem;
neb zhusta tok jich v proud se rozvalí,
jenž urve strom a balvan kutálí
a hrá si s člověkem jak vítr s klasem.

A jak ty hory, jest i s hor těch lidem.
Duch, mysl, spůsob tobě zakynou,
jak bys překrásnou chodil krajinou:
v nich vábí vše a všecko dýchá klidem.
A hned tu propast v duše tajných řasách,
že oko s žasem u ní postojí;
a hned tu bouře z nich se vyrojí,
že hrozna jest v svých nevídaných krasách.

II.

Prostřed těch hor, na stráni, nejníž dole,
kde, jako z nití provaz utkají,
u řeku bystřiny se stékají,
stál dvorec; za ním luh a něco pole.
Co obydlím, to uhodnete sami:
tam celičké je břečťan zakrývá,
že když se někdo z okna podívá,
víc ukryt jest, než ptáček za mřížkami.
Jen Katuška když přistoupila k němu,
ta měkkou rukou listy rozvedla
a celičkou vždy hlavou vyhledla,
a byla jako měsíc z lesních lemů.

I vyhlédala z okna za večera,
jak řeka bystrý kolem valí tok,
jak luny lesk se třepí v jisker skok,
jak v závod s leskem vlna skáče sterá.
Pak utkvěla tam na protějším břehu,
jak jasmínem byl hustě lemován,
a bílý dvůr v něm byl jak uschován -
a vše se v luně bělalo jak v sněhu.
Pak níže viděla, jak v loďce malé
kdos silným veslem spěje přes řeku,
pak loďku váže k vrbě v záseku,
pak zmizí, v jasmínův se stíny hale.

III.

Však za dne málo tak ji stihnout okem;
víc na stráni, kde chodě zvonil skot,
tam, sama zvonek, pěla o překot,
tu sedíc, tu jak kamzík mihnouc skokem.
Neb tkvěla v horách těch jak v půdě kořen,
tu s radostmi jak ptáče těkala,
tu mladý žal v ně měkce vetkala,
a svět ten hor byl pro tu duši stvořen.

Jen někdy, stojíc na temeni vrchu,
zatoužila znát svět ten daleký,
že chtěla plouti s ptáky, s oblaky -
však zas to střásla jako růže prchu.

Vděk její nebyl posud nikde vážen;
bylať jak pramen v stínech vinutý,
jenž poutníku zůstává zamknutý:
kdo však jej najde, usedne si blažen.