Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V.

U Dodony stál svatý dub
a mocná slova šeptal :
ba věřte, vědí lesy víc,
než se kdy který mudrc zeptal.

V jich šumosnivé samotě
zpěv dětská trávil léta,
v nich bohové se zrodili
a všecka náboženství světa.

A na jich větvích dosavad
je rozvěšeno písní,
že celý národ poetův
je sotva kdy u verše vysní.

A v jejich šeru dosavad
je tolik náboženství,
že celé lidstvo může vždy
v nich obnovit své člověčenství.

VI.

Nechť zmudřelí se hádají
o písmeny a o zákony;
mně polní kvítko bylo vždy
nad krále i nad Salomony.

Nechť změří úzkým ňadrem si
výš odměny i pekla hloubi :
mně ptáče vzdor jich výměru
vždy z plných prs zazpívá v loubí.

Nechť barvou, zlatem plýtvají,
by zhyzdili šat nebi jasný :
na hvězdy pohled jediný
mně nad všecka jich nebe krásný.

A nechť i plic namáhají,
by prázno opili slov kvasem:
mně dítka žvavá výmluvnost
všech hlasů přírody jest hlasem.

VII.

Zašum mi v ochlad jaré doubí,
a půdo měkni, mechem poseta,
co pták, to notuj z ňader hloubi -
kdo vchází k vám, jest každý poeta.

Myšlénky jako jiskry skáčí
a duše velikosti do kořán,
přede mnou krás, div srdce stačí
svět starý za mnou mládím obetkán.

A kvítek jako víla v snění,
tajemnou věštkou každá šedá snět,
a laňky vzdušné, bez prodlení -
jak velká píseň celý kolem svět.

A sestersky mne větev hledá,
má hlava jako věnci poseta,
mé oko září, prs se zvedá :
kdo vchází k vám - jest každý poeta.

VIII.

Já laňku vidím za šera
červánky pít z hor jezera,
pak stála s němým okem,
pak v lesy mihla skokem.

Co se to se mnou stalo jen,
že sem v tu laňku proměněn ?
Má noha do vod vrůstá,
v červánky ztápím ústa.

A piju lesk jak padlý sníh,
a nad ním hvězd večerní mih,
i zlatý blankyt výše - -
z té modré břehů číše.

A stojím němý, udiven;
ten krásný svět toť krásný sen,
teď k duši cestu pne si -
já za laňkou jdu v lesy.

IX.

Pojď, drahá - než se dohodnou,
čí zpěv víc dojmout umí,
my sobě zajdem v pásmo hor,
kdy sterým hvozdem šumí.

Zpod řeka švarně na pochod
zve pramének si tenký,
a nad ní ptáků kmitný roj
hrá sobě na myšlénky.

A strání zvukotkaný dech,
hněv slavný vodopádů,
a všecko to jak z jedněch prs,
jak z velké duše skladu -

A jak tu píseň skládají,
až vyslechnem je vřele :
pak poznalas mou knihu kněh,
i mého učitele.

X.

Dech jara sezval přátele,
a jakby neznal hrází,
i té mé duši pokynul,
že do všech růží vchází.

Že v modro letí s skřivánkem
a v jeho písni prýská,
že bydlí v hájích, ve stromech
a s ptáčaty si stýská.

Že rozkládá se na luhu
a s vánkem dýchá jemně,
že s jitrem jásá po horách -
a s písněmi dlí ve mně.