Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XII.

Jsmeť lidé my jen jak ten strom,
kdy v zem zapustil kořen:
oklesťte jej, přesaďte jej,
a život jeho zmořen.

A mysl naše v místě tkví,
kde nám kolébku stlali,
kde přítelky a přátelé
nás v dětskou souhru zvali.

A mysl naše v době tkví,
kdy srdce v sladké leči
si našlo družku a tu řeč,
již lásky zveme řečí.

A vazbu milých obvyků,
i sny, v nichž ráj nám stvořen -
oklesťte jej, přesaďte jej,
a život náš je zbořen.

XIII.

Žitné pole, žitné pole,
jak to hraje vesele!
Každý klásek muzikantem,
klasů jak když nastele.

Hedbávným to šatem šustí,
větřík v skočnou zadupe,
slunce objímá a líbá,
jen to v stéblu zalupe.

Za motýlkem včelka šeptem,
zda kdo v chrpě nevězí,
a ten cvrček posměváček
s křepeličkou pod mezí.

Žitné pole, žitné pole,
jak to hraje vesele!
A má mysl jako v tanci,
jak když písní nastele.

XIV.

Potůček s snivou olšinou,
to jak ten klouček s dívčinou:
on sladce šeptne sladký děj,
a ona kývne líbezněj.

A on co najde po cestě,
co své to prostře nevěstě,
ji v květ a perle usadí
a v snubnou zeleň kapradí.

A ona s myslí dětinnou
za jeho stře se hladinou,
a všecky sny a myšlénky
s ním tká na písně praménky.

Však není láska štěstí jen,
jeť někdy jak přetěžký sen,
jak vrby svislé zvětvení,
jež v zlé tam stojí znamení.

A jak se lásky mladý děj
pod olší tká nejlíbezněj:
tak bol mi, dívko, nad tebou,
jež úkoj hledáš pod vrbou.

XV.

Matička příroda mi spala,
já u ní bděl a moc se trudil;
"Matičko, vstávej, už je jaro,
pojď mezi nás" - a já ji zbudil.

Matička promnula si oči,
a s ní prohlédli v mladém háji,
pak vstala, rozhlédla se v úsměv,
a na zemi hned jako v ráji.

A vše se hnulo, pospíchalo,
tu bylo řeči, doptávání,
vše bylo čisté tak a hladké,
jak na slavnost a k uvítání.

Matička chodí, opravuje,
tu chce mít květ, tu stráň si zdobí,
tu volá ptáky v list a křoví,
tu do potůčku písně drobí.

Pak seje modro hor i nebes,
pak šumnou zeleň do všech dolů,
pak béře ruku mou a praví:
"Pojď, hochu, užijme to spolu."