Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IX.

Mám Ti to sladké tajemství
jak slavík vyklokotal v doubí -
či mám to v slzách vyplakat,
co zmítá srdce mého hloubí?

Či kleče zbožnou modlitbou
mám z lásky vymodlit se Tobě -
či pěkným snem to pošeptat
Ti v tiché, vlídné noční době?

Či má ten ráj utajený
jen v srdci dřímat, jako v hrobě,
a beze slov a bez Tebe
mám věčně jen to šeptat sobě?

Ó anděle můj, vyznávám
se z lásky k lidstvu nehynoucí;
však Tobě - - ó nekárej mne
snad z mysli slabé, málo vroucí!

X.

Má milá, pojď a poklekni,
teď právě čas je k modlení -
měsíček vyšel nad lesy,
a čas můj minul k prodlení.

Však ruce, drahá, nespínej!
Já Tebe, mne obemkni Ty -
a místo rukou srdce dvě
k modlitbě budou sepnuty.

A ústa k ústům tiskni mým,
z úst jedněch nás modlit nech -
já v ústa vložím slova Ti,
a k nebi Tvůj je pošle dech.

A bude naše modlitba
tou nejčistčí, věř, obětí -
neb když se modlí andělé -
jen v tom se modlí objetí.

XI.

Jsem jako lípa košatá,
když oděje se k svátku:
ty krásná růže májová,
pojď sem do mého chládku.

Zde vůní dýchá každý list,
zde bzučí včelek roje,
večer sem letí ptáčkové -
to myšlenky jsou moje.

Ty odletují daleko,
jak od domova děti
však Ty-li ke mně zasedneš,
již více neodletí.

XII.

Tak často mně to připadá,
když přivinu Tě k sobě,
žes k vůli mně zde na světě
a já že k vůli Tobě.

Není to snadné světem jít
a nezabloudit v scestí;
však štěstí v světě největší,
být druhu svému k štěstí.

A má-li král svou korunu,
Bůh má-li svoje nebe
a má-li ptáček jarní háj:
mám já, panenko, Tebe.

XIII.

Tys jenom ještě poupátko,
jež sotva vzešlo do světa,
a přece na Tvé tváři už
překrásná růže vykvétá.

A růže ta tak spanilá
a tak milounké vůně,
že duše k ní zahořela
a srdce po ní stůně.

XIV.

Ten slavík ani neuleh'
a v zpěvu celý rozplývá;
tu dlouhou píseň o lásce -
můj Bože, kdy ji vyzpívá.

A z větvičky zas na větev
a odtamtud zas dolů -
a zdá se mi, že stejný stesk
nosíme v srdci spolu.

A kolkolem se ohlíží
a jasné oko zvedá -
a zdá se mi, že uhod' bych,
co tím svým okem hledá.

XV.

Ty, dívko zvláště líbezná,
jíž v světě rovné není,
mně v Tobě se zalíbilo
a Tys mé potěšení.

Tys čistá, jak ta rosička,
co ráno s nebe splývá,
a jemná, jak ta hrdlička,
když svoji píseň zpívá.

Tys pěkná jako lilium,
jež vůní odívá se,
a vznešenás jak dennice,
když vchází - rozdnívá se.

XVI.

Již stalo se. Má duše bez Tebe
se necítí již celou víc;
ba sebe myslit bez Tebe,
by bylo - nebýt živu víc.

S mou duší již jsi setkaná.
Tys chloubou její, radostí -
Tys chloubou mou, mou útěchou,
mou rozkoší - mou žalostí.

Z mých pustých snů mi nebe tkáš,
jak nevěsta svatební šat;
Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš,
co já, co Ty - již nelze rozeznat.

Co osud můj - mne lhostejno.
Vímť, čí jej ruka upřádá.
Z Tvé ruky - byť i zkázu vzít -
i v tom se nebe zakládá.

XVII.

Když tak se na Tě dívám -
Tys holubička krotká,
ta jemná, hravá, líbezná,
když s holoubkem se potká.

Mně nelze dost nahledět
na to Tvé krásné oko -
to modrojasné brány jsou
do ňader přehluboko.

Mně nelze dost se nahledět
na tu Tvou tvář tak jemnou -
z ní celá duše bez klamu
i srdce mluví se mnou.

A když se na Tě díváme,
ó sladká s nebe manno
zdaž to ta ústa nejsou též,
která mi řekla: Ano!

XVIII.

Tvé oko krásné jezero,
jež v šeru tam se houpá;
v něm nočních světel milá zář
s modrým se nebem koupá.

A čistá jako křišťál je,
v něm vidět je až na dno -
leč hlouběj kdo v ně nahlédne,
ten utone v něm snadno.