Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XXIII.

Na nebi plno hvězdiček
jak z jara sedmikrásky;
ba na tom božím světě zde
má vše svou mluvu lásky.

Fialka plna vůně jest,
kalíšek rosou máčí,
a slavík ten se nazpívá,
div hrdélko mu stačí.

Na nebi plno hvězdiček
v velebném světle kráčí,
a lidé tady na zemi
ti zpívají a pláčí.

XXIV.

Na nebi měsíc s hvězdami,
a v lese plno hlásků,
a na ten širošírý svět
jak Bůh by rozlil lásku.

Těch mladých lístků různý hlas
se v sladký hovor mění,
celý svět jak by rozkochán
rozplývá v políbení.

A přece vím, že v samotě
se mnohé srdce trápí,
a mnohá tvář že mladistvá
se v hořkých slzách stápí.

XXV.

Sluneční žár o poledni -
to žhoucí láska moje,
a noc - dne šerokrásný stín -
to tichá láska Tvoje.

Tys velký oheň znítila
jak země centrum žhavý,
leč oheň Tebou nekojen
teď sám se v sobě tráví.

Já s láskou Tvou chtěl hodovat,
však mně jen drobty padly,
a proto sám se nedivím,
že tváře moje vadly.

Leč srdce mnoho přetrpí,
je nemoc krotí mocí,
a já se věru neznám víc,
zda jsem víc dnem či nocí.

Tak psáno jest. A den a noc
se věčně, věčně minou,
jen jedno jim políbení -
když večer v jedno splynou.

XXVI.

Čím srdce, čím jsi zhřešilo,
můj Bože, tolik bolu,
že věčně jen se loučit má,
co věčně má být spolu?

Jak krásný by ten život byl
u věčném milování!
Však věčně musit prahnout jen
jaké v tom požehnání?

XXVII.

A kdyby vše potěšení
v tom světě bylo vzato,
a jenom láska zůstala -
ten život stál by za to.

A kdyby pravda bylo vše
a láska jenom snění -
já bych se k spánku položil
a nechtěl probuzení.

A jestliže jsem posud snil -
tož snil jsem sladce, mile,
a věčně nezapomenu,
kdo usnil mne v ty chvíle.

XXVIII.

Což platno, že ten slavíček
tak přelíbezně zpívá,
když odcizeno srdce mé
a u Tebe jen dlívá.

A kdyby ještě líbezněj
zpěv jeho vábil uši:
což platno, když Tě v srdci mám
a plnou Tebe duši!

A to tak krásně líbeznou,
že člověk sotva tuší,
že bych Ti s nebe hvězdy snes
a za Tebe dal duši.

XXIX.

Mně zdálo se, žes umřela;
slyšel jsem zvonit hrany,
a pláče bylo, kvílení
a nářku na vše strany.

Tak divně Ti tam ustlali!
Na hrob Ti kámen dali,
a abych na něj napsal verš
mne vlídně požádali.

O lidé, lidé z kamene,
zde srdce mé si mějte,
a co jsem ještě nezpíval,
to do kamene vrejte!

Mé lásce jste nevěřili
a zhrdli mými slovy,
když bude kámen mluvit k vám,
snad vám to lépe poví.

XXX.

Když Bůh byl nejvíc rozkochán,
tu lidské srdce stvořil
a pak na věčnou památku
v ně svoji lásku vložil.

A když pak na něm utkvělo
to oko jeho věstí,
radostí až se rozplakal,
když viděl vše to štěstí.

Leč při tom pláči - do srdce
se jedna slza vkradla,
jako ta rosa v kalíšek,
a na samé dno padla.

A proto láska velký bol,
leč bol tak sladký, milý,
že škoda srdcí nastokrát,
jež bol ten necítily.

A proto láska štěstí půl
a polovic je muka,
leč když se srdce rozvlní
tu leckdy srdce puká.