Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XXXI.

Tak mnoho věcí na světě,
k nimž člověk klíče nemá,
a všechněm jeho otázkám
vždy odpověď jen němá.

To lidské srdce - strastí v něm
jak hejno vlků vyje,
a přec to srdce, Bože můj,
jen samé lásce žije.

A schopno lásky takové,
že až by člověk šílel,
a zklamán, jak ten holoubek
na věky věkův kvílel.

XXXII.

Když jsem se díval do nebe
skrz ty hvězdičky zlaty,
mně zdálo se, žes světice
a já že anděl svatý.

Tu vzal jsem harfu do ruky
a písně jsem Ti zpíval,
že písně svatých umlkly
a každý k nám se díval.

Ba sám Bůh Otec na chvíli
v svých tvůrčích plánech stanul,
a zdá se mi, že po tváři
mu slzný démant kanul.

XXXIII.

Noc byla krásná, průhledná -
až v nebe vidět bylo;
ten zpěv, ta vůně a ten šum
až srdce okouzlilo.

Ó žel, že nejsi přítomná,
bys uslyšela se mnou,
jak všechno, všechno kolkolem
řeč rozpráví tak jemnou.

Jak celý vesmír jeden zpěv,
jenž z všehoňader řine,
jak slabounký to ohlas jen,
co z lidských srdcí plyne.

XXXIV.

Ty hvězdičky, tak drobounké
a nebi ku ozdobě,
tak sladce dolů shlížejí,
jakby mne zvaly k sobě.

Ach ne, vy drobné hvězdičky,
vám sluší v nebes kole;
mně milo tady na zemi,
já zůstanu radš dole.

Nevíte, milé hvězdičky,
ba netušíte ani,
jak krásné nebe na zemi
u sladkém objímání.

XXXV.

Již nevím, zda to sen či ne,
leč v paměti to posud -
já v soudy boží nahlížel
a národů čet' osud.

Myšlenky vážné, jak Bůh sám,
ty hlavou jeho táhly,
a krásné, jako jarní noc,
po milém těle prahly.

Mnohá myšlénka - celý svět,
mnohá jak píseň jemná,
mnohá - budoucí lidstva děj,
lidskému oku temná.

Tam též jsem našel lásku svou
i Tvoje srdce krásné:
ta naše láska byla tam
jak obláčky dva jasné.

A na tu naši lásku Bůh
s zalíbením se díval,
a zástup mladých andělů
mu o ní písně zpíval.