Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

LX.

Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak Bůh miloval,
že poslal vám ho s nebe!

Hrozné, když Bůh neúrodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.

Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozena
a ve smrť život vlívá.

LXIV.

V nebi bledá luna stála,
mně se jedna píseň zdála.

Přišli ptáčky, povídali,
že sme tak se milovali,

že to jarní polní kvítí
svatebním chce rouchem býti,

že ten břečťan Tobě v slávu
věnec podá na Tvou hlavu,

že zdobena sterem vděkův
budeš mou na věky věkův.

LXVI.

Měsíc se plaví na nebi,
tak tiše a tak volně,
slavík si v křoví naříká
tak milo a tak bolně.

Tvůj obraz stojí přede mnou
tak tiše a tak volně,
v srdci se touha ozývá
tak milo a tak bolně.

Mne zástup písní obléhá
tak tiše a tak volně,
v mé oko vkrádá slza se
tak milo a tak bolně.

Sen zaklepal mi na dvéře
tak tiše a tak volně -
a já si na Tě vzpomínám
tak milo a tak bolně.

LXVII.

Má milá, hleď, ty mráčky tam,
co nad tou horou stály -
měsíc jim svítí na cestu
a svorně plovou v dáli.

Panenských hvězd ten tichý sbor
jim pozdravení mihá,
a tichých větrů volný dech
je libovůní stíhá.

Hle, slavík z křoví vyletěl,
snad jim chce něco sdělit -
slyš, jak za nimi klokotá,
jak v zpěv by chtěl se vtělit!

Má milá, pohleď z okna ven,
jak to těm mráčkům sluší -
já jsem Ti vzkázal "dobrou noc"
a pěkný sen tvé duši.