Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Přilítlo jaro z daleka,
a všude plno touhy,
vše tlačilo se k slunci ven,
že snilo sen tak dlouhý.

Vylítly z hnízda pěnkavy
a drobné děti z chýše,
a pestré kvítí na lukách
přesladkou vůni dýše.

Z větví se lístek tlačí ven
a ptáčkům z hrdla hlásky,
a v ňadrech v srdci mlaďounkém -
tam klíčí poupě lásky.

II.

Já jsem ten rytíř z pohádky,
jenž hrdě vyjel do světa,
abych tu pannu uviděl,
jež jako růže vykvétá.

O ní šla věsť: kdo spatří ji -
ten s kletbou prý to odnese,
budže se v kámen promění,
budže mu srdce vyrve se.

I myslil jsem si u sebe:
Snad přec je někdo vyjmutý!
A vyjel jsem, a za ten hřích
teď - v zpěváka jsem zakletý!

III.

Umlklo stromů šumění,
a lístek sotva dýše,
a ptáček dřímá krásný sen
tak tichounce, tak tiše.

Na nebi vzešlo mnoho hvězd,
a kolem je tak volno,
jenom v těch ňadrech teskno tak
a u srdce tak bolno.

Ve kvítku pěkný kalíšek
se bílá rosa skládá -
můj Bože, a ta rosa též
se v moje oči vkrádá.

IV.

Vše na světě teď usnulo,
až na to srdce v těle.
Bůh sám ví, že to srdce jen
si nikdy neustele.

V tom božím světě zmlklo vše,
až na zvuk srdce hravý.
Bůh sám ví, že to srdce jen
se nikdy neunaví.

Myšlenku spánek přemáhá,
noc se dnem se v bdění střídá -
jen srdce v prsou stále bdí
a tam si lásku hlídá.

V.

Na nebi na sta hvězdiček,
měsíc se s nimi bratří,
a s nebe Pánbůh s anděly
sem na svět dolů patří.

A s nebe anděl sstupuje,
na tváři ani vráska,
a krásný jako jarní dech -
ten anděl, to je láska.

Ten kamkoliv se přiblíží,
vše trne sladkou mukou,
a slavíci a hrdličky -
ty pěkné písně tlukou.

A koho křídlem dotkne se,
ten celičký se změní
a v srdci něco pocítí,
co není k vyslovení.

VI.

Divoucí div to - Bože můj,
co v lásce k nám se skloní!
Celý svět v ní by roztál se
a vše jen žije pro ni.

Obláček tam se po nebi
co lásky posel honí,
a pták, co dřímá na větvi -
ten sní a jen sní o ní.

A člověk tady na zemi,
než smrt mu hlavu skloní,
on pláče, plesá, touží, lká,
on žije a umírá pro ni.

Ba andělé tam na nebi,
když zpěv jim z harf se roní -
o čem by mohli zpívat jen,
nesmíce zpívat o ní!

VII.

Bůh povolal mne do ráje,
bych tam učil zpěvu.
"Ne dobře být mi samotnu!"
A Bůh mi stvořil Evu.

Ne žebro vyňal z ňader mi,
leč srdce mého půli,
a proto se tak rádo teď,
to srdce k Tvému tulí.

A proto tak se divná teď
mi touha v srdci hostí,
a jest mi, jak by srdce nám
zas měla v jedno srosti.

A proto, když jsem daleko,
zpět noha marně kráčí
a u srdce mi bolno tak,
že jest mi - ba až k pláči.

VIII.

Kdyby ten slavíček
s svou družkou přebýval,
on by tak žalostně
o lásce nezpíval.

Kdyby to srdéčko
s Tebou noc probdělo
však by tak bolestně
v těch ňadrech neznělo.