Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Městečko Kostohryzy
Významem bohaté, třebaže stručné slovo: starajíce se, staří páni z Kostohryz, praotci Srpnovců, osobně dohlíželi na hospodářské práce v celém panství, určovali, v jakém pořadí se budou osívat pole, nakupovali dobytek, šlechtili stromy, pěstovali zeleninu, dozírali, aby čeleď nezahálela, aby žila mravně a aby řádně docházela do kostela svatého Šimona a Judy, který stál na vršku dvacet kroků od dvorce, a především sledovali, správně-li smraďoši - tak říkali nevolníkům - odvádějí obilí, med, vosk a vejce do panských skladišť a sýpek. Sami pak sjednávali odbyt svých přebytků, vozíce je na trh do Benešova, města svých strýců, nebo do Prahy.
Dělali to z hlavy, bez písemných záznamů, vědouce navlas všechno, co bylo třeba vědět o každé z dvou set rodin, usedlých v šestnácti vesnicích panství, nepravidelně roztroušených v prostoře sedmi tisíc jiter lesů, luk, rybníků a polí. Kostohryzské paní, podle nejnápadnější součásti svého oděvu zvané "koženými zástěrami", plně sdílely hospodářské znalosti svých manželů, dopodrobna držíce v paměti, kolik se toho roku platí džbánů medu za prasnici a jaká je naopak hodnota džbánu medu ve vejcích, v jakém poměru vyměnit lůj za plátno husté nebo za plátno řídké, a že v Benešově je lépe kupovat koně než v Praze, ale v Praze že je výhodnější kupovat železo a dobytek než v Benešově.
Když byla válka, kožená zástěra musila nahradit svého manžela a nadto nezanedbat své povinnosti z časů míru, kdy vstávajíc za úsvitu budila děvečky a řemeslníky, přidělovala suroviny na vaření mýdly a medoviny, na tkaní plátna, na šití kožišin a bot, dohlížela na kováře, hrnčíře, kolomazníky, vydávala mouku do pekárny, měla v přesné patrnosti, kolik se v kuchyni, v níž se vařilo nejméně pro padesát lidí, spotřebovalo hrachu a cibule, oleje a soli, vajec a másla.