Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Školní panoptikum
(...)
Navštěvoval jsem podivuhodnou školu. Byl to takzvaný Vzorný učitelský ústav, určený především výchově učitelů. Za katedrou seděli profesoři, nikoli obyčejní učitelé obecné školy. Profesoři nám pinďatům šesti sedmiletým vykali.
Ostatně i žactvo bylo podle měřítek tehdejší doby vybrané. Za mnou seděl mladý Petchek, do třídy chodil Gellert, chlapec z poboční větve Petschků, také synek uhlobarona Weinmanna. Bohaté židovské rodiny dávaly své děti do české obecné školy, aby ovládly jazyk domácího prostředí, a později do německého gymnázia. Když mívali v obecné škole náboženství, zůstali jsme s panem katechetou tři čtyři římští katolíci.
Teď když si na tu školu vzpomínám, uvědomuju si, že otec nebyl jediný, kdo pohlížel s nelibostí na moje chování. Také učitelé sdíleli jeho pocity.
Ve škole se kladl velký důraz na znalosti Prahy. Nosili nám do třídy velké nástěnné tabule s plánem nejbližšího okolí: začínali jsme Panskou ulicí, kde stála naše škola, potom jsem probírali Příkopy, pěkně po pořádku, dům za domem. Překonali jsme Nekázanku, pověděli si o České národní bance, a tu na mne učitel opřel oko. A já nic.
"No, tohle jsem od vás nečekal, Neffe." zvolal učitel, rozhořčen na nejvyšší míru. "Taková indolence, taková netečnost! Minulý rok, když na vašem místě seděl mladý Řivnáč a probírali jsme ulici Na příkopě, hned letěla ruka vzhůru a chlapec hlásil: Prosím, my tam máme knihkupectví. A teď čekám, že mladý Neff se přihlásí, prosím, my tam máme obchod kuchyňským zbožím, a vy tu sedíte jak bluma!"
"Prosím, proč bych to hlásil," řekl jsem, zmatený a zoufalý, "vždyť to přece ví každém, že tam máme železářství!"
Něco podobného se mi stalo, když jsem šel s rodiči na procházku po Václavském náměstí a otec nás zavedl do průchodu kina Pasáž. Významně po sobě s matkou pomrkávali, a když jsme vyšli na Příkopy, chvilku čekali a pak otec spustil:
"To je ale kus knedlíka, ten náš kluk! Tupče, to tě nepřekvapuje, že vejdeš do budovy na Václavském náměstí a vyjdeš na Příkopech?"
Pomyslel jsme si, proč by mě to mělo udivovat, když je to logické a přirozené, že průchodem se člověk dostane z jedné ulice do druhé, ale neodvážil jsme se šeptnout.