Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Předmluva Bernarda Spery

Ze strany knížete Nikolajeviče Megalrogova, o němž se ještě dozvíte, že měl huňatá chřípí a obyčej sedati blízko u ohně, se proslýchá tolik podivuhodných příhod, že bych byl blázen, kdybych je nezaznamenal. Část věcí, o kterých chci vypravovat, jsem slyšel od svých přátel, část od řečeného knížete, a zbytek jsem viděl na vlastní oči. Za ty ručím.
Jsem stár a chud jako kostelní myš. Tyto paměti mě však mohou postavit na nohy. Chcete slyšet, co si od všech slibuji?
Sud burgundského, nenadálou čest a lásku, pozvání na svatby a vposled peníz, který obrátím buď na krejčího, buď na knihkupce.
A když už padla zmínka o výdělku, potřeboval bych velmi nutně částku, kterou bych přispěl své skotské přítelkyni. Byla propuštěna roku 1921 z domu pana Josefa Stoklasy pro nicotnou příhodu s koflíkem a od těch dob nenalezla místa. Ví bůh, že nádobka, kterou jsme rozbili, nestála za nic. Její cena nebyla větší, než je cena mého kalamáře z kočičího stříbra. Skotka upustila onu číšku zároveň s několika lahvemi o druhé hodině s půlnoci, v pokojíku, kde jsem spával. Byl jsem tehdy poněkud rozjařen a tropil jsem hluk. Sotva padlo pár písniček, začali se k nám sbíhat lidé a mezi nimi přišel i můj pán. Naznačoval jsem mu, že škoda, ani okolnosti, které ho pobuřují, nestojí za řeč, ale Stoklasa (který byl pouhý chrapoun) se přiklonil k mínění klíčnice a vykázal napřed Skotku jménem Ellen a potom i mě, který se jmenuji Spera.
Býval jsem knihovníkem na zámku Kratochvíli a v převratných dobách - kolem roku osmnáctého - zároveň s vévodským zbožím jsem přešel v držení řečeného Stoklasy.
Dobře počítáno, nebyl ani Josef Stoklasa lecjaký hejhola z veřejné čítárny. Proslul daleko široko jako republikán a ve válečných časech stůj co stůj špatně smýšlel o rakouském císaři. Jeho věhlas můžete změřiti uznáním, kterého se mu dostalo, a toto uznání opět cenou Kratochvíle.
Koupě řečeného majetku se táhla dvě léta. Obě sněmovny jí věnovaly svou pozornost a můj pán byl toho času vláčen po novinách. Zakusil lecjakých příkoří i urážek. Pamatuji se, jak ho sázeli za stůl a jaká mu dávali jména. Začínali vyšinulcem a končili zlodějem. Na štěstí můj pán přišel na myšlenku zříditi z členů své rodiny družstvo. Odtud se karta obrátila. Úřadům se dostalo, což jest jejich, a věci šly vesele vpřed. Nakonec byla Kratochvíle koupena a prodána za babku. Byl bych špatný sluha, kdybych o svém pánu smýšlel vlídně a bez zaujetí. Střežím se toho a chci se vyvarovati i ostatních chyb. Přečetl jsem pěknou řadu svazků a ledacos jsem pochytil od spisovatelů starých i novějších, ale psáti budu přece jen, jak mi narostl zobák. Nač mám předstírat nestrannost, k čemu mi mají sloužiti ctnosti, kterých si nikdo neváží a jež každý vyžaduje? Aby se dvě stránky této čmáranice dostaly do čítanek? Přisámbohu, to je znamenitý úděl, ale nám, kteří jsme zestárli a jako opičky s talířkem obcházíme Svatého Bartoloměje, neběží o podobné věci. Jděte mi k šípku! Venku je leden, metelice se střídá s bláznivým povětřím a můj kabát je samá díra. Myslíte, že nepohoda a bídné střevíce vnukají trpělivost čekat 10 let na pochvalu akademiků? Zříkám se jí! Chtěl bych daleko spíše si koupit k večeři kuře než platit za podobného dobráka.
Ostatně nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má býti tak vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev.
Měl jsem na svého pána Josefa Stoklasu spadeno hned od té chvíle, kdy se ujal držení našeho nádherného statku. Bylo to v zimě roku osmnáctého. Pamatuji se velmi dobře na první setkání. Tehdy jsem stál s lesníky, lokaji, kuchaři a služkami na vnějším nádvoří Kratochvíle. Malý Marcel (to je poslíček z důchodu) nám dal znamení, když Stoklasův vůz vjížděl východní brankou. Měli jsme tak tak čas vyrovnat řadu. Srazili jsme paty, zatáhli břicha, prsa ven a hlavy pěkně vzhůru. Po mém boku stála slečna Cornelie, klíčnice s hrotitými prsy. To mě připravilo o rozvahu. Corneliina ňadra pozorována zpříma rozjařují, ale neznám nic směšnějšího, díváte-li se na ně se strany. Věřte mi na slovo, nemohl jsem se udržet a otřásal jsem se smíchy jako býk, jemuž utahují podpěnku.
Za těchto nenáležitých úkazů vešel náš nový pán. Hodil po mně okem a bylo zle. Proč? Jen proto, že mi skákal ohryzek nahoru a dolů. Jen proto, že jsem byl červený jako šašek.
Nemohu schvalovati své tehdejší počínání, bylo snad chlapecké, ale co byste tomu řekli? Ten netykavka, ten chlapík s jménem jen tak halabala sehnaným za kus papíru se opravdu dopálil a začal trhat rameny! Chtěl bych se vsadit, že si myslil něco o posměváčcích a že mi zazlíval dobrý rozmar. Je to vztahovačný chlap.
Byl bych ze srdce rád oplatil panu Stoklasovi špatné přivítání, ale člověk, jako jsem já, nesmí popustit hněvu. Praštit za sebou dveřmi? Eh, rozmyslil jsem si to. Chtěl jsem se udržet a tak, neznaje jiné cesty (abych se regentovi zalíbil) než práci, podjal jsem se vyučování jeho dcer.
Slečny Stoklasovy se jmenovaly Kitty a Michaela. Prvé bylo 13 a druhé 20 let. Vypočetl jsem si na prstech, do jaké míry se asi vyznají v cizích jazycích, a nabídl jsem se za jejich učitele. Mluvím francouzsky, jako když bičem mrská, a čtu obstojně Keatse. "Nuže, dáme se s chutí do díla," povídám svému pánu. "Začneme Villonem, posvítíme si na Shakespeara a podíváme se na zuby české slovesnosti."
Stoklasa si dal říci a všechno šlo jako na drátku. Cítil jsem, že sedím opět pevně. Ale co čert nechtěl! Sotva jsem zavřel knihu po první lekci angličtiny, naznačila mi slečna Michaela, že jsem nedouk.
Táhl jsem do knihovny se starou mzdou (je to pár bídných korun).
Nechci tvrdit, že můj přízvuk zní pařížsky, a jakživ jsem nebyl v Dublině, ale že bych nevěděl, co je to gramatika? Fi, doposud se zardívám, vzpomenu-li si, jak Michaela opravovala mé tvary.
Pan Stoklasa je nevědomec a postrádá vlastního úsudku. Požádal mě, abych se věnoval raději literaturám a zasvětil Kitty do jejich škol. Pokud jde o francouzštinu, povolal k nám od břehů Sekvany slečnu Susanne. Vyučování jazyku anglickému svěřil pak skotské učitelce jménem Ellen.
Odtud bylo jasno, že mi nepokvete na Kratochvíli pšenice. Jal jsem se tedy ohlížet, kde bych získal nějaký peníz na cestu za novým živobytím.
Jak jsem již naznačil, nebyla věc s prodejem Kratochvíle tak hladce skoncována. Pan Stoklasa přišel do zámku jako regent. My jsme ovšem věděli, že je ruka v rukávě a že pan Stoklasa Kratochvíli dříve nebo později koupí, ale ve smyslu právním přece jen trvalo jakési mezivládí. Opakoval jsem si to častěji, než bylo třeba, a kladl jsem si otázky, komu náleží talířek, s něhož jídám, a kniha, kterou držím na svých kolenou.
To vše jsou zapletené věci, já však, aniž nadělám více hluku, než si žádá přirozená zdráhavost, která nás nutí, abychom mluvili o vlastních chybách šetrně, řeknu, že jsem se dopustil jakéhosi opominutí. Stejným právem mohl bych mluvit o krádeži.
Ve vévodské knihovně našeho zámku bylo několik svazků zvlášť znamenitých. Čert mi nedal spát. Dlouho jsem je překládal s místa na místo a z ruky do ruky. Bylo mi líto nádherných textů, krásných myšlenek a skvělých výrazů. Bylo mi ze srdce líto té krásné latiny, ale neměl jsem ani haléře a můj nový pán po mně ohrnoval nos. Cítil jsem, že mě jednoho dne vykáže, a tak nebylo vyhnutí, než rychle jednat. Rozhodl jsem se pro knihu DE CAPITIBUS SERVORUM. Je to slátanina plná nesmyslů, ale její spisovatel užívá nevyrovnatelného slovosledu a nadto! v prvé kapitole jsou slovní obraty, při nichž vás jímá závrať a při nichž zapomínáte prst mezi zuby jako snílek. Krátce, nemohl jsem se rozloučit ani s touto neřádnou knihou. Krev, kterou autor prolévá na svých stránkách, prolhanost, ba i hrubá a nevědomá mysl byla mi příliš drahá. Zdálo se, že zůstanu chud a bez hříchu.
Zatím nastával podzim a blížilo se období honů.
V ten čas za okolností, které vylíčím, přišel na náš statek kníže Alexandr Nikolajevič Megalrogov, plukovník cara Mikoláše II. Ten člověk obrátil Kratochvíli naruby. Pobláznil Susanne, malého Marcela, Kitty, Michaelu, ba i mého pána Josefa Stoklasu. Přičiněním tohoto divného člověka jsem přišel o přátelství Corneliino, a když jsem se potom chtěl přiblížiti k slečně Susanne, ukázala mi jen kvůli němu dveře. Myslím, že nám byl toho člověka čert dlužen. Trýznil lidi posměchem, vyvolal plno křiku, měl pletky milostné, pletky s pravdou a lží, pletky pro peníze a konečně pletky svého druhu, v nichž jsem rozeznával jakýsi básnivý přízvuk. Řečený plukovník byl u nás přezván BARON PRÁŠIL. Je to dobrodruh, snůška podvodů, krás a dobrých forem, které mě zhusta uchvacovaly a jimž kinu, nemaje co jíst a pít. Za pobytu tohoto BARONA jsem byl dohnán do úzkých a tak mi nic nezbývalo, než abych oživil svou starou myšlenku. Rozhodl jsem se, že se obohatím na účet knihovny, avšak prodávati básníka mi připadalo jako sprostá krádež.
Možná, že předbíháním kazím svůj příběh, ale nemohu připustit, abyste si utvořili nesprávný názor o mé poctivosti. Věc se přihodila asi takto: Jednoho dne jsem dostal dopis od své sestry Anděly, žádala, abych jí poslal 1000 korun. Tento nicotný peníz měl zachránit její dceru a mou neteř od zřejmé potupy. - Nuže, chcete říci, že jsem si počínal mrzce, chtěje sehnati potřebnou částku? Nikoli! Nemohl jsem oslyšet sestřinu vroucí prosbu a vrátil jsem se k záměru prodati jednu z knih. Hledal jsem tu nejhorší, ale (jak jsem již naznačil) v každém slově je krapet pánaboha. Třásly se mi ruce a nevěděl jsem si rady. Tu mě osvítila skvělá myšlenka: Strhl jsem vazbu s JIHOČESKÉ KRONIKY a dostal jsem za ni od jakéhosi Holanďana (který se tehdy potloukal kolem ZLATÉ KORUNY) právě tolik, kolik má sestra požadovala. Mohl jsem býti spokojen, ale má dobrota mi působila nové a nové nesnáze. Peníze, které jsem v duchu určil své nešťastné neteři, octly se v kapsáři jiné dívky. Chudinka! byla ještě uraženější než Eliška.
Šlo o dobrý skutek a neměl jsem tedy čeho želet, ale člověk není pánem svého nitra. Dolehly na mě výčitky. Chodil jsem jako stín, byl jsem shovívavý ke všem lidem a velmi jsem se měl k svému pánu. Cinkaje v kapse zbytkem drobných, oslovoval jsem jej, řka: "Milosti, jak jste spal?" A opět: "Milosti, jak se máte?" Činil jsem se, seč jsem byl, ale zvrácená Prozřetelnost mě hnala dál a dál trním špatného svědomí a houštinami nových příhod až k okamžiku, kdy jsem spatřil, že můj pán otáčí mezi prsty vazbou, za niž jsem právě stržil své mrzké zlaťáky. Bylo mi z toho na nic. "Vidím," řekl jsem, přemáhaje vnitřní pohnutí, "že se vám podařilo získat úhledný padělek. Jakým účinkům byla asi tato kůže vydána, aby za jediný měsíc zestárla o osm set let? Kolika rázů drobných kladívek bylo třeba, aby se sprostá vepřovice pokryla větévkami tamaryškovými?" Můj pán zůstavil poznámku bez odpovědi a požádal o zápalku. Měl ustálený zvyk kouřiti z krátké dýmky. Díval jsem se za ním, jak přechází od globů k soše Artemidině, a zatím co ke mně střídavě obracel svůj zášijek a chlupatou tvář, vyvstával před mým duševním zrakem starý vévoda.
Moje obraznost je dosti živá, neboť jsem rostl v sochařské dílně, kde se nicotná hlína a balvany seskupují v nádherná těla. Má matka sloužila sochaři, který byl knížetem mezi mistry svého umění. Má drahá matka a já jsme přicházeli každého jitra se škopkem a košťaty a vesele jsme poklízeli smetiště mezi kopyty světcova hřebce a prstíky světáckých VENUŠÍ. A kdykoliv bylo matce pokleknouti nad některou loužičkou, dotýkal jsem se úkradkem soch, jejich paží, beder a prsů, jež byly tak nádherné, že mi podnes zbyla smyslnost v konečcích palce a ukazováku. V této dílně jsem býval velmi často uchvácen a má mysl nabývala tvaru LVA, ODDANOSTI, VÍRY a především toho, po čem prahne naše srdéčko v období rané mladosti.
Duchu takto vytříbenému není zajisté nesnadno představiti si vévodu, jehož jsem ve svůj čas vídal až do omrzení často zívati a klíti. Přivřel jsem oči, abych dal poznovu vzniknouti vévodským střevícům, holeni, dříku a hlavě, která se věčně kývala sem a tam.
Vévoda průkazský byl špatně oblečený venkovan s nuzáckou tváří plnou vrásek. Nos měl tenký a zahnutý po způsobu turecké šavle, uši náramné, přiléhající a bez záhybů, oči jako hrot kordu, zuby vlčí, vlasy divouské, bradu jako pěst. Býval oholen, ale jeho strnisko připomínalo hračky kuchařek naplněné prstí, z nichž po celý rok vyráží pažitka. Jeho obličej byl zbrázděn vráskami odshora dolů a opět napříč. Zdálo se, že se tvůrci znelíbilo jeho vlastní dílo a že poznamenal vždy křížkem do očí bijící úchylky od pravidel krásy, jako se poznamenávají chyby v písemných pracích na latinských školách.
Můj drahý vévoda! Pocítil jsem zřetelné hnutí lásky, vida jej státi na starém místě, bok po boku s novým pánem našeho zámku, našich luk, doubrav a žitnišť. Stoklasa srovnán s vévodou byl v mnohém ve výhodě. Tučný, růjný, s knírkem, s břichem, s lalokem, se zášijkem - bůh ví, že převyšoval vévodu o dvě hlavy.
Není zajímavější hra než ta, kterou nám skýtá naše představivost. Jestliže jsem si vyvolal tak jasný obraz starého vévody, činil jsem to proto, abych - maje na očích oba své pány - srovnal jejich způsoby. Kdybych byl zcizil desky JIHOČESKÉ KRONIKY vévodovi, nevyvázl bych se zdravou kůží. Můj starý pán vyřizoval podobné věci zkrátka. Sotva pojal podezření, že někdo něco posmejčil, již ho držel za hlavu a již lítaly políčky. Domníval jsem se, že rázné jednání patří k věci, a čekal jsem něco podobného i od pana Stoklasy. Ale chyba lávky. Můj nový pán si hleděl dýmky a ani nehnul rukou. Když se konečně ozval, neřekl v podstatě nic, než že by si přál viděti zevrubný seznam svých kněh.
Mluvil s nedůvěrou a bez odvahy. Cítil jsem, že mě podezřívá a že se mu nedostává důkazu, který by mu skytl práva chytiti mě za křídlo.
Ano, ano! Ne, ne! Proboha, jednejme rozhodně a věcně! Řekl jsem, že můj jasný vévoda měl dobrý zvyk tlouci nás po hlavě. Nasbírali jsme jich nepočítaných, polovinu s té a polovinu s oné strany, nicméně vládla mezi námi shoda a důvěřivost. Ten starý mluvka nesmlčel ani slovíčko a ještě si něco přimyslil, aby mi mohl vyspílat oslů a oslích hlav.
Za těchto láskyplných vzpomínek nemohl jsem zcela zatajit pohrdu k věcem současným a k samozvancům, kteří zalidnili Kratochvíli.
Tehdy, snad aby se ukázalo, že lidská vůle proti úradku Prozřetelnosti pranic neznamená, začal jsem se sbližovati (proti vlastní vůli) se Skotkou Ellen. To byla má odplata. Kníže Alexandr, jehož mně osud stavěl stále do cesty, měl při událostech, které se u nás zběhly na sklonku jeho pobytu, přece jen jakýsi úspěch, ale já jsem šel od deseti k pěti. Cornelie byla ta tam, Susanne milovala jiného a mne se chytla ta, na niž jsem nikdy nepomyslil.
Teď, po letech, nacházím však v tomto svazku jakési perné štěstí, a kdyby měly skotské dívky jiný způsob odívání a méně ostrý jazyk, kdyby byly méně pepřené a kdyby jejich noha byla vyklenutá a nikoli ploská, kdyby jejich nos nepřesahoval míru a kdyby se naplnila aspoň polovina toho, po čem toužím, došel bych klidu. Žel, poznávám, že je mi souzen věčný vzruch.
A přece! Nebýt knížete, mohl jsem doposud sedět za kratochvílskou pecí!
Nevtírá se vám mínění, že to byl dareba? Pletichařil a potom slyšel růst trávu. Byl to falešný hráč, podvodník, dobrodruh a možná, že vyzvídal vojenské věci. Snad jen proto kolem sebe viděl plno úkladníků a špehů. Způsobil mi tím řadu nesnází.
Ke všem zlým zkouškám a strázním vzbudil plukovník Alexandr Nikolajevič velkou příchylnost v malém Marcelovi, v Susanne, v Kitty a snad i v Michaele. Bál jsem se, že jim zahraje nějaký čertovský kousek. Sám za mnoho nestojím, ale srovnán s PRÁŠILEM jsem pouhé neviňátko.
Susanne a řečená dvojice mladých lidí byli zapleteni do příhod knížete Alexeje a tak ho milovali a tak mu byli oddáni, že za ním šli jako slepí a hluší.
Možná, že si na něho ještě vzpomínají a že jim po tolika letech nedá ten skvělý podvodník spát. Nechť, dnes je Susanne velká dáma a Kitty odrostla už dětským střevícům. Nechť si dnes dělají, co se jim zlíbí. Já už necítím tu tíseň a nebezpečenství, tu záři jejich ruměnců a smutek jejich zklamání. Dej jim pánbůh zdraví, jim oběma a rovněž Marcelovi! Jsem jejich přítel. Já, starý chlípník, jsem jim držel palec a doposud jsem na jejich straně. Můj bože, kdož ví, kde teď jsou, kdož ví, nevězí-li v mé kůži.
Ale to sem nepatří! - Pokud vím, dopadlo všechno dobře. Kdyby tomu bylo jinak, snad bych se ani neodhodlal psáti tyto paměti. Ale Susanne a obě sestřičky překonaly všechno zlé, co se přiházívá dívkám v období panenství. Prošly bez úhony branou, o níž se říká, že je těsnější než brána nebeská. Věřím, že jsou z nich znamenité paní a že to Marcel daleko dotáhl. Zatím co plukovník tropil své kousky, učili se rozeznává ti pravdu od lži a poznávali skutečnost, jež bývá mnohdy tak smutná a vždy nejkrásnější.
Proč bych měl tedy otálet? Proč se mám zbavovat výdělku? Proč má zůstati Ellen v chudobě? Zvážil jsem všechny důvody proti vydávání pamětí a nalezl jsem je plané. Budu psát!
Možná, že v mé knize najdete lecjaký nesmysl, ale těmito nesmysly Marcel a Kitty právě zmoudřeli! Přeji si, abyste aspoň z tohoto důvodu nesoudili mé povídačky příkře.
Jářku, nic není důležitého po tomto vítězství mých přátel. Důchod? Vazba, kterou vzal čert? Jděte mi s takovými hloupostmi! To vše se stalo před 15 lety. Jestliže mi tehdy bylo 43, je mi dnes málem 60. Jestliže byly toho času mé střevíce pevné, padají mi teď s nohy. A co mám odpověděti Ellen? Nemá chuděra ani rukavičky.
Krátce, chci si něco vydělat, a protože nic jiného neumím, napíši paměti o úzkostech dětí a o dobrodružství BARONA PRÁŠILA.
Možná, že má kniha bude přece k něčemu dobrá. Budu sice psát, jak se říká, s pěnou u huby a dotknu se sem a tam Stoklasy či současných mravů, ale kdo má uši k slyšení, pozná, že je slečna Michaela krásná, že můj podvodný plukovník byl v jistém smyslu chlapík a že každému spratkovi uvázlo za nehty něco člověčiny.
Ellen ovšem nesdílí mého stanoviska. Domnívá se, že každý příběh má být v knize zušlechtěn. Ellen však má nestatečnou povahu. Pamatuji se, jak si slabošsky vedla po příhodě s rozbitým koflíkem. Když nás tehdy přistihli, plakala hlavně proto, že vyšlo najevo, odkud přináším láhve k našim družným schůzkám. "Já," pravila s veškerou hrdostí svého kmene, "jsem nikdy neokusila z jediné lahvice a vykládala jsem Bernardovi ve zlé, že to činí." To nebyla pravda. Přihýbali jsme si společně. Nicméně ani tato lež Ellen nezachránila. Táhli jsme oba a dveře do špižírny byly opatřeny petlicí s visacím zámkem.
Pravíte, že tento nicotný příklad nic neznamená? Souhlasím, ale chcete přisvědčit lhaní? Opakuji, že je snazší mluviti pravdu. Ostatně milovníci výmyslů a skreslenin přijdou na své, poslouchajíce PRÁŠILA. Poskytl jsem mu v tomto vypravování místa v naději, že s tímto mluvkou, který je tak dokonalý strůjce úspěchu, dojde uznání i tato kniha.