Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Když tedy mnich takto přemýšlel, uzrával v něm poznenáhlu záměr, že se nazítří vydá na cestu a že se poohlédne, je-li hnízdečko plné či vybrané. Měl přitom strachu dost a dost, neboť choditi na stará božiště a hrabati se pod oltáři (kde je dozajista plno nečistých duchů) se snáze řekne, než vykoná. Aby si tedy dodal posily, obrátil se mnich na bývalého zbrojence, neboť otrok se mu zdál příliš prohnaný, a řekl: "Jsi kost a kůže, sotva dýcháš, nemáš už ani čepici, tvůj kabátec je samá díra a všemi těmi děrami se z tebe kouří hlad. Co bys tedy udělal, kdybych ti řekl, že nějaký dobrý hlas mi našeptává jméno místa, kde leží zlato ve velikých balvanech a kde je plno drahého kamení?"
"Ho!" odpověděl zbrojenec, "běžel bych tam jako divý a tímhle pahýlem bych je vydobyl, i kdyby leželo devět sáhů pod povrchem zemským."
"To se mi líbí," děl mnich, "ale což kdyby to zlato leželo na hřbitově?"
"S tím nechci pranic mít!" odtušil zbrojenec a úsměv, který se mu předtím rozlil po tváři, zmizel beze zbytku.
"Zkoušel jsem tě," řekl opět mnich, "a vidím, že nejsi člověk svatokrádežný, ale že dobře posloucháš kněze. Ti otcové však dále praví, že božiště pohanských čubek a psů mají býti rušena a vyhrabována. Zaručují každému, kdo se toho odváží, že se mu nic nestane, a mají pravdu. - Já pak dodávám, a můžeš mi věřit, že Bůh a svatí naši přímluvcové udělí ti k tomu odpuštění poloviny hříchů, neboť kdo kazí oltář pohanský, slouží tím pravému Bohu."
"Bez dlouhých řečí," pravil zbrojenec, "mám za jisté, že nevíš nic určitého, ale protože svátá církev nic podobného nezakázala, je to snad dovoleno a já jsem hotov jíti."
"Pojďme tedy," řekl opět mnich. A tak se chystali na cestu.
Rozloučili se, nařídili otroku a druhému zbrojenci, aby je očekávali třetího dne před kolegiátním kostelem svatého Petra a Pavla na Vyšehradě, a vyrazili. Brali se krásným údolím proti proudu řeky. Šli po rovince, překročili Mži, vnikli v úžlabinu skal a zvesela se nesli až k sázavskému ústí. Tam nebylo již nesnadné doptati se na horu, kterou hledali. Jakýsi pasák (víc nahý než oděný) ukázal jim loktem nad Ostrov, který oblévá zpola vyschlá ramena řeky.
"Dík, vřelý dík!" řekl mu v odpověď malý mnich. "A najdeme-li tam nějakého ďábla, chceme se s tebou rozdělit napolovic."
"No," odpověděl pasák, "má tam krásný pelíšek z rozžhavených kamenů. Myslím, že před vámi neuteče, a dále myslím, že ho poznáte podle zubů a podle drápů a podle ran, které vám uštědří."
Řka to, poškrábal se v týle a odstoupiv na tři kroky, udělal za poutníky kříž.
"Ho, ho," pravil mnich, "se mi zdá, že jsem mu nahnal strach."
V tom dobrém mínění došli ke břehu. Potom se jali hledati brod a překročili řeku v místě, které sluje Sekanka. Pravý břeh spadal tam příkře do proudu, a kdyby voda nestála onoho léta nízko, byl by se mnich i starý zbrojenec dost a dost nalezli po skalách. V té věci bylo jim vedro výhodou. Tak (trochu sice zmláceni) přece jen se dostali pod vrch a vzájemně se povzbuzujíce vylezli na jeho temeno. Tam rostl háj. Tam stály modříny a řada lip a dále břízy a hojně jalovčího mlází. Vůkol bylo ticho. Ostroh, kde za časů nejdávnějších stávalo hradiště, byl dávno opuštěn. Nezaslechli volání člověka, ani táhlý hlas stáda, neboť země na těch místech je chudá a sotva přikrývá skálu a kamení.
"Eh," řekl mnich, "tady to smrdí ďáblem!" Zbrojenec ho napomenul, aby se neoháněl zlolajnými jmény a raději se pomodlil. I učinili to a odříkali všechny modlitby, které jim uvízly v paměti. Potom s myslí vzrušenou a s odhodlaností, nikoli však bez bázně, dali se do díla. Prosmejčili každý kout, prolezli každou skupinku stromů a nenalezli nic, než na jakémsi podivném místě hromadu kamene. Tři balvany byly zapuštěny do země, ostatní tvořily kupu a na té spočívala kamenná deska.
"Myslím a mám za to," řekl mnich, "že chrám, který nemá oken ani dveří, nemá ani oltáře a že tohle kamení jest na jeho místě."
"A co dále?" otázal se zbrojnoš.
"Nic méně a nic více, než že ti přikazuji, abys svalil kameny dolů do řeky a kopal a hrabal a hloubil pod nimi!"
I dali se po delším zdráhání oba do práce a setrvali v nezměrné dílně až do večera. Když nastal soumrak, svezli se po zadcích co nejrychleji dolů, neboť je popoháněl strach.
Ale nazítří (již za svítání) byli na svém místě a tak pracovali po tři dny. Chuďas zbrojenec s opuštěným otrokem čekali u chrámu svatého Petra a Pavla nadarmo. Jejich přátelé se neobjevovali.
Konečně, když uplynul den sedmý a devátý, sešli se všichni na židově poli. Hledači pokladů byli zmoženi. Zpod otřískaných nehtů vytékala jim krev a nikomu z nich nebylo do řeči. Na štěstí zvedl se tehdy lehký vánek a vzcházela naděje, že se trochu ochladí. To je občerstvovalo, ale nemohlo je to nasytiti. Když se snesl déšť a když jim zchladil rány i čelo rozpálené vztekem, ozval se mnich a řekl druhému zbrojenci: "Příteli, buď rád, že jsi člověk krátkého dechu, buď rád, žes zůstal sedět před kostelem! Zbrousili jsme božiště křížem krážem, kopali jsme jako zbavení rozumu a nenalezli jsme nic, leč jakousi hroznou a příšernou sochu. Mám strach pohlédnout do její dřevěné tváře a vím jenom, že drží v ruce zaklesnutý šíp a že je plná červotočiny a že asi pochází rovnou z pekel."
"Oh," vykřikl chorý stařec, "vrhněte ji do řeky! Povídám, pryč s tím ďábelským znamením!"
"Hlupáku," odpověděl mnich, "Kosmas, který sbírá stará písma a který za ně platí po penízku, může, dopustí-li to ovšem Bůh, být tak pošetilý, že nám dá něco i za sochu."
V té víře a v té naději odebral se nazítří uprchlý otrok k příbytku Kosmovu. Měl pod paží uzlík zrobaný z děravého pláště a v něm hlavu a trup té podivné postavy, která připomínala muže i ženu.
"Otče," řekl předstoupiv před kanovníka, "nechceme nic, než způsobiti ti potěšení, a tak nedbajíce na nepohodu a na nesmírný žár, který uhodil, šli jsme hledat stará písma a dále to, co se vypravuje. Na té cestě jsme se doslechli, že jest jakási socha, která mluví a která lidem spravedlivým a těm, kdož se líbí Bohu, odpovídá na otázky. I hledali jsme ji, nešetříce pražádné námahy. Hrabali jsme v hlíně, odvalovali jsme veliké kameny, házeli jsme za sebe písek, a tak celí zedření a přece s velikou radostí nalezli jsme toto!" Když otrok dospěl k poslednímu slovu, odhalil plášť a rozvázal uzlík.
"Přisámbohu," vykřikl Kosmas, "to je modla! To je nejohavnější, nejnestvůrnější a nejďábelštější socha, jaká kdy byla urobena lidskou rukou! Kliď se mi z domu! Kliď se s tou ohavností, a nezmizíš-li v tu chvíli, rozetnu tě holí od temene až po zadnici!"
Řka to, jal se pobíhati a hledal obušek nebo nějakou jinou věc, která by se mu hodila do ruky. Otrok ovšem nečekal, až ji nalezne, a zmizel o mnoho rychleji, než lze říci. Ještě za dveřmi slyšel harašivý hlas kanovníkův a dále smích paní Božetěchy, jež nacházela špetku úlevy, když se (aspoň podle zdání) přidržovala starých zvyků.
"Vidím," pravila, "že mě ti rozmarní starci udržují při životě a že se mi notně ulevilo. Mám po té špetce smíchu hlad. - Ale když jsme již u jídla, pročpak jsi mu nedal odřezek slaniny?"
"Člověk může ztratiti nějaké slovo s hříšníky," odpověděl Kosmas, "ale tihle darebové mají čachry s pohanskými bohy, a to je právě tolik, jako by se stýkali s ďáblem. Jsou to služebníci raracha a já jsem přebral míru shovívavosti, když jsem s nimi rozmlouvával. Běda, je mi horko, když si vzpomenu na toho kostlivého starce!"
"A proč?" otázala se paní Božetěcha.
Kosmas, klepaje si prstem na prst a kývaje se jako kačer, který se blíží k ohništi, odpověděl velmi zdráhavé: "Věděl jsem tak trochu, že je pohan. Jednou, když jsem se potloukal podle řeky, vyslechl jsem jeho přiznání. Mluvil sice jen na půl huby, ale já jsem mu porozuměl. Zapíral jsem si to dost dlouho, ale teď to již nemohu udržet v skrytosti své mysli."
"Bůh," řekla paní Božetěcha, "který může, co se mu uráčí, dovedl by hravě obrátit všechny pohany na pravou víru. Jestliže to nečiní, je v tom skryta nějaká nedostižitelná moudrost. Můžeš na tom něco změnit? Můžeš opravovat Boha, který ve své milosti dopřává pohanům zuby, aby jedli, a údy, aby mohli kráčet a konati své dílo?"
Řeč paní Božetěchu unavovala a bylo jí velmi zatěžko pronášeti dlouhá souvětí. Kosmas tedy (snad proto, aby si odpočinula a snad z jiného důvodu) jí přikývl a zakončil rozprávku takto: "Bojím se, že jsem nakloněn věřiti tomu, co povídáš, a zdává se mi, že podobná víra je ve shodě s naukou lásky. - Ale proč mě ten starý ďas nenechá na pokoji? Proč mi staví před oči své modly? Panebože, chtěl bych vsadit kutnu, a ještě týdenní důchod, že pohanský hlupák s otevřenými ústy, která tak krásně vypravovala, se nějakým způsobem ještě po smrti přimíchal k příběhu s modlou! To je jisté, má v tom prsty! Možná, že je to ohlášení trestu božího, možná, že je to výstraha, možná, že je to ďábelský pošklebek."
Lidské tuchy mají (jak se obecně věří) něco do sebe.
Někdy se vyplní, někdy klamou a tak, protože Člověk bývá zmítán mezi nadějí a beznadějí a protože se někdy poddává oběma, může se nakonec na jednu z nich vždy odvolat. Ubožák Kosmas, ten dobrý starý kanovník svatovítský, ten lovec příběhů a člověk bez přestání se chystající napsat kroniku své země, si nevedl jinak.
Když se tedy nemoc paní Božetěchy horšila, a když smrt - krůček po krůčku - přicházela k jejímu loži, zdálo se mu, že se naplňuje, co předvídal. Byl proto nesmírně smuten. Věřil, že mezi chorobou a jeho hříchy je spojitost. Věřil, že ho Pán Bůh trestá, a hleděl s nezměrným smutkem na ubývající tvář své ženy. Zmar a děs a strašení tisklo mu hrdlo.
Sotva se však nemocná probrala z mrákoty, nutil se do žertů a pronášel svým hrubým hlasem nevhodné útěchy a mluvíval hned o jídle a hned zase o nezbednostech jejich syna Jindřicha, který v dětských letech býval králem všech darebů. Šíře se o věcech tak nicotných cítil Kosmas, že by se měl stydět. Jindřich byl totiž dávno mužem.
Jak se k té vousaté tváři hodily dětinské příběhy?
Kosmas nevěděl. Krčil nad sebou rameny a mluvil dál a dál, nalézaje v příbězích všechnu lásku a všechno lidské štěstí. Paní Božetěcha mu odpovídala zářivým pohledem. I viděl, že je stále krásná. Viděl, že čas je jako mošna almužníkova, která se otvírá, když na ni zaklepe prst milosti. Viděl, že je jako povětří, kterým sytíme svou hruď a které vydechujeme a které se čistí, aby znovu bylo vdechnuto.
A stalo se, že když Kosmas jednou vypravoval příhodu z nejkrásnějších, stiskla mu paní Božetěcha dlaň (neboť ji držel za ruku) a vydechla duši.
Nějaký měsíc po pohřbu paní Božetěchy chodil Kosmas Prahou. Měl za šňůrou kutny zasunuty palce, broukal si dvě či tři slovíčka a nemyslil snad na nic určitého. Vířilo mu v hlavě tisíc věcí, ale ty neskládaly ani obraz ani řadu. Míjely a obnovovaly se jak stádo běží: po dvou a po desíti. Úhrnem, když to všechno sečteme, zněly ty myšlenky-nemyšlenky jako nějaký hlas zasmušilý a přece líbezný. Smrt podobala se v nich postavě utkané ze světla. Byla strašná, to je dlužno říci (z černé huby vyskakoval jí hadí jazyk), ale ráj se střel po její stopě a její pas měl barvu toho ráje. I viděl Kosmas zahradu a mezi keříky smějící se paní s děťátkem. To byl Jindřich. To byla Božetěcha.
Potom, když se jeho mysl ustálila a když se mohl obrátit k věcem tohoto světa, rozhlédl se Kosmas kolkolem a zřel líbezné návrší petřínské a dole, mezi řekou a návrším, kostelík svatého Jana Křtitele a na druhé straně kostelík svatého Jana Na Brodě a ještě dále kostely sv. Michala a sv. Petra Na Zderaze a v pozadí skupinu staveb vyšehradských. Připadalo mu, že jsou krásné. Uhadoval myšlenky či toužení či cit, které zklenuly jejich stropy, uhadoval tíseň i radost těch, kdo klečeli před jejich oltáři, poznával, že ti lidé i myšlenky i díla jsou jako dítka jediného ducha, a zdálo se mu, že pražský hrad se svými kamennými vály, a dále svatý Vít a biskupství i klášter ženský i kapitula stojí tu od nepaměti v líbezném souzvuku času, který se ozývá jako píseň.
Dole, v údolí při břehu řeky, hemžil se zástup dělníků, kteří pracovali na opravě strženého mostu, a z té vzdálenosti se lidé podobali prstům nějaké neviditelné dlaně. Vlekli těžká břevna, valili kmeny jako v dětských hrách a Kosmas cítil rozmar a tíhu i smysl a marnost počínání, které je nádhernější než samo dílo. Zdálo se mu, že most již poznovu lehl s břehu na břeh, zdálo se mu, že básník Juvenal kráčí po hladině řeky, zdálo se mu, že dvě dítka rozmlouvají přes proud a že se jejich hlas zpevňuje a že se spojil jako přímá cesta. Zdálo se mu, že kníže cválá se svou družinou z pražského paláce a že lidé: otroci, kněží i svobodný lid ve velikém pospěchu házejí břevna pod kopyta jeho koně a že se ta břevna spojují v cestu, aby přešel suchou nohou.
"Snad," řekl si Kosmas vposled, "se nenavracím do dětinského věku?"
A tu, maje jedno ucho ohlušeno cvalem knížecí jízdy, připadl na verš, který zněl takto: Když jste si pohráli dost, když dosti jste jedli a pili,
vzhůru, již Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí.
Kanovník totiž vedle toho, co bylo řečeno, myslil na příběhy dívčí války a snul si vypravování o Šárce.
Když přišel domů, nalezl ve své světnici seděti vzácného hosta. Byl to Šebíř. Rozložen na lavici otíral si upocené čelo a hekal přitom jako hrobník na tvrdých půdách.
"Příteli!" vykřikl Kosmas a prásknuv za sebou těžkými dveřmi, letěl mu do náruče. I natřásal jeden druhého a líbali se až dorůžova.
"Přišel jsem," řekl potom Šebíř, "abych tě politoval a abych k tobě promluvil svým zcepenělým jazykem špetku útěchy: To je tak, můj Kosmo, lidé se rodí a umírají! Ale řekni mi, není ustanoveno za trest, abychom my, chlapíci, jimž dávno mělo být odzvoněno, šlapali trávu na hrobech lidí mladších a zdárnějších? - Tvá dobrá žena odešla, když se naplnila svěží míra jejího života. - Vidím v tom, že Bůh o ni pečoval a že ji měl stále na očích a že hledal pro ni chviličku příhodnou k odcházení. Byl jsi zůstaven, abys jí mohl posloužit až k smrti. To je v pořádku vzhledem k ní. Tobě se možná stala křivda a máš právo naříkat.
Nečiň to však! Je v ráji. Nic ji nebolí, nic ji netrápí. Žal se od ní vzdálil a naplňuje ji nesmírná radost. A jestliže jí něco zakalí to neustálé štěstí, je to leda pohled na tvé živoření a na tvou třesoucí se bradu a tvůj plesnivějící inkoust."
"Možná, že se prochází někde po těch zlatistých loutkách a že ji právě napadá vzpomínka a že se táže, vedena tou vzpomínkou: Copak robí starý Kosmas? Co dělá? Čím se zabývá? Jestlipak nezapomněl, že mě na tom slzavém světě těšívaly jeho povídačky, jestlipak na mě trochu myslí? Jestlipak ví, že vidím skrze stropy a skrze zdiva a že mohu čísti lidem přes rameno?
Ha, příteli, teď jsme u toho! Teď se mluví o tvé lenosti a ty nemůžeš odpověděti nic, než plácnouti se dlaní do boku a dvakrát rozhodit paže.
Pěkně se procházíš, kradeš Pánubohu čas, chytáš lelky a zarmucuješ každého, kdo má oko k vidění a ucho k slyšení."
"Bratře," odpověděl Kosmas a objal mělnického probošta, "víš, jak je to těžké!"
Potom, rozpojiv své objetí a trochu se stydě, obrátil Kosmas řeč na jiné věci. Vypravoval o posledních chviličkách své choti, o osudech společných přátel a vposled o Brunovi.
Tak v družném hovoru uběhl jim den a valná část noci.
Když táhlo na hodinu pátou od západu slunce, vyňal Kosmas z truhlice popsané pergameny a s velikým zdráháním a se studem, který jej připodobňoval k nějakému žáčku, řekl: "Příteli, jsme příliš staří a patříme k sobě jako dva sýčkové na jedné zvonici. Když nás rozdělovala neshoda, stávalo se, že ty ses poptával kanovníků, čím se zanáším, a já, abych se dozvěděl, jak se ti daří, jsem opět vyslýchal všechny posly, kteří přicházeli z mělnického kraje. - To mi dosvědčuje, že třeba rozvaděni a popuzeni, necítili jsme proti sobě nikdy pravé hořkosti. - Pokud jde o mne, chci to odpřisáhnout a myslím, že se nemýlím, když ti přisoudím stejnou míru podobné blázniviny.
Je tedy pravda, že jsme se k sobě obraceli tu a tam zadnicí, ale činili jsme to jako přátelé, kterým hněv zostřuje lásku, a kteří se škorpí z bujnosti. Mohu říci, že jsem tě miloval právě pro tvé malé chybičky a pro tvou neomalenost a pro tvé břicháčství. (Hrome, kdypak chceš odložit ten svůj měch!) Přitom jsem ti ovšem nechtěl zůstati nic dlužen a tak jsme se popadli někdy do křížku. Ale nechme toho, neboť cítím, že mě vzpomínky uvádějí do varu. Nechme toho a mluvme o někom třetím!"
"O kom?" zeptal se Šebíř.
"O Brunovi!" odpověděl Kosmas. "O našem příteli, který nemá nikoho, s kým by si porozprávěl, a který nespí a který se hřeje blahou nadějí, že ty nebo já mu zaklepeme na dveře. - Víš," dodal, "že mi podstrčil do truhlice kapitulní anály? Ví asi, čím se zabývám, a chtěl mi být ku pomoci."
Na ta slova odstrčil Šebíř břichem stůl a vstal tak rychle, že za ním poskočila lavička.
"Ten hnidopich!" vykřikl. "Chraňte mě zemští patronové, abych s ním musil někdy vyměniti slovo!"
"To je pěkné," řekl Kosmas, "to je náramně pěkné, ale jsem jist, že nemluvíš pravdu!"
"Ho, ho! Má uražená pýcha a pověst starého pobryndaného pijana! Pane na nebi, a to bych se na to podíval! Co! Nic! Pranic! Do pekla s takovými pisálky!"
Když se do libosti vykřičel a když vyčerpal všechno utrhání a když byl na dně se svými nadávkami (trvalo to ovšem dost dlouho), dal se Šebíř do smíchu a řekl: "To mi zůstalo za nehty z dob mladosti bouřlivé a mnohem šťastnější. Teď může to chlapisko vejít. Sem s ním! Ať je tu, abych jej mohl poplácat po kýtách!" Potom, když byli všichni tři, to jest Bruno a šebíř a Kosmas vespolek a když se sesedli a po dohovoru přátelském (plném výbuchů se strany Kosmy a Šebíře a plném zámlk i utajované radosti se strany magistrovy) ujal se slova Kosmas a řekl: "Věc nejlepší má přicházeti na konec, ale já, přátelé, nemohu vám poskytnouti nic, než břečku slov a řítici svého skládání. Chcete to slyšet? Jářku, napsal jsem zatím Dějiny doby nejstarší."
"Ha," přerušil jej Šebíř, "u konve Ganymedovy, věděl jsem to! Byl jsem si tím málem jist, když jsem nepochyboval: neboť jsi stejně líný, jako hbitý, když na to ovšem přijde."
"Čti, čti!" opakoval Bruno svým slabým hlasem a posedával nemaje klidu. (Chuďas se zmenšil za ta poslední léta a byl málem k nepoznání: suchý, žlutý, štětinatý, roztřesený a rozhodně nijak k nakousnutí.)
"Se mi zdá," řekl Kosmas, "že Šebíř strká břichem do stolu, a že tě tiskne ke stěně."
"Místo pro magistra!" vykřikl probošt, a uchopiv dubovou desku a odtáhnuv ji, stiskl mezi svými dlaněmi malou a kostnatou pěst Brunovu.
"A nyní," děl magister v šťastném rozechvění, "ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha Svatého a s přáním, aby se dílo zdařilo až do konce a s díkem nesmírným a s pokorností, která mi přísluší, naslouchám."
"Dobrá," pravil Kosmas a osvěživ se z malého džbánku, jal se čísti Kroniku. Začal s věnováním, které Šebíř poslouchal brumlaje nějaké něžné výčitky a vzdychaje v přívalu lásky. Pokud jde o magistra, lze říci, že se mu kalil zrak a že v jeho očích stály dvě malé krůpěje slané vody.
Zatím co v dovedných slovech ožívalo staré vypravování, potloukali se původcové, či lépe přechovávači těch zkazek na hradbách. Spali. Když je k ránu vzbudil chlad a když se protáhli, ozval se jim v útrobách povědomý hlas a tak nemohli nepostřehnouti, že chuť k jídlu vstala právě tak časně jako oni, a že ji nic nepřiměje, aby zaspala.
"Včera," řekl otrok utahuje si provaz kolem beder, "jsme měli hádku o tom, který hrad je pevnější. Tenhle," doložil ukazuje k pražským válům, "je sice těžko přístupný a leží na strmém vrchu, ale můžete přirovnat pevnost jeho zdí ke zdem vyšehradským? Ani zdání!"
"Kdybych byl nějakým otrokem a sedával u kužele, mluvil bych o lnu, ale protože jsem byl zbrojencem, a protože jsem dobýval měst a hradů, mohu se přít o hradech. Panečku, vím co povídám: není nad hluboký příkop, který se táhne kolem dokola."
"A já," řekl druhý zbrojenec, "bych jedl!"
"Což," prohodil bývalý mnich, "abychom se podívali, jak se letos urodily hrušky?"
To vybídnutí bylo přijato a přátelé vstali ze svých pelíšků a slezli opatrně s hradeb a brali se ke štěpnici, která se táhla za příkopem od osady břevnovské až k písčině židova pole. Tam si naráželi plné čepice pláňat a dobrou polovinu jich snědli. Zbytek si chtěli zahrabat. Člověk totiž nikdy neví, co se může zítra přihodit. Šli tedy k poli, kde byl pochován pohan a dále modla, neboť - ta věc byla doposud zamlčena - otrok a zbrojenec, nevědouce si jiné rady, zahrabali ji poblíže toho, kdo ji za svého života uctíval.
Když tedy doklusali až k místu těch dvou hrobů, přisedli na bobek a jali se hloubiti jamku, aby do ní mohli vysypat hrušky. Otrok si zatím připravoval věchet slámy, kterým chtěl zásobárnu vystlat a přikrýt. Tak byli všichni pohrouženi do pilné práce.
A co čert nechtěl! Když byli v nejlepším, štrachal se mimo jakýsi biskupský biřic. Hlídal hrušky? Či byl jen tak na obchůzce?
Kdož ví! Naproti tomu je jisto, že sotva zhlédl čtyři chuďasy pohromadě, již se běžel podívat, co kutí.
Když byl asi na dva dostřely luku, poznal jej bezruký zbrojenec a nechtěje se příliš šířiti ani zdržovati výkladem, řekl dost zhurta: "Utíkejme!"
Na ta slova vzali všichni nohy na ramena, ovšem mimo starce, který nemohl utíkat a který se svalil hned při prvních skocích.
Zatím biřic doběhl k nešťastné hromádce hrušek a rozmetal ji na všechny strany.
"Já vím," řekl zbrojenci, který jakž takž vstával, "že chasa, které se podobáte, nezachovává boží přikázání a krade, až se zelená les. Copak tady máte ještě zakopáno?"
"Jak živi jsme sem nepáchli ani nohou," odpověděl zbrojenec. "Jsme zde totiž po prvé a nic jsme neposmejčili a nic jsme nezahrabávali."
"O tom," řekl biřic, "si budeme vypravovat ještě před biskupským komorníkem. Myslím totiž, že mi neutečeš," dodal, "máš nohy jako dvě báně."
Řka to a nevšímaje si již valně chudáka, jal se slídit po nějaké vyvýšenince, která by označovala druhou skrýš. V té snaze zryl holí devět krtin a pětkrát píchl naprázdno. Věčný Bože! Nakonec byl přece jen tak chtivý, že rozmetal něco hlíny, která kryla kosti pohanského starce.
Co se přihodilo potom, je nasnadě. Přišlo vyslýchání, nastal soud. Pole bylo překopáno a (k hanbě a k potupě křesťanského světa) byla nalezena modla.
"Á," řekl biskupský komorník na soudě, "podívejme se! Kdopak je skutečný pán pole, které se nazývá židovo? Kdopak to je, když dobře víme, že od potopy světa nevlastní židé žádných polností?"
I vyšlo najevo, že žid platil jidášský peníz člověku křesťanskému, a že ten člověk kryl žida a vlastnil a spravoval všechno jeho zboží jako majetek podle jména svůj.
A tak - chtěj nechtěj - měl žid propadnout hrdlem. Za prvé: protože držel zemi. Za druhé: protože pohřbil člověka na nedovoleném místě. Za třetí: protože jej asi zabil. Za čtvrté: protože sloužil ďáblu a protože uctíval jeho obraz a protože jej přechovával a skrýval.
Žid tedy byl odsouzen zaplatit za své hříchy hlavou, a to je věc hrozná a vzbuzující lítost. Než došlo k vykonání rozsudku, uvědomil si mnich, který unikl vazbě jen o vlásek, že některé skutky, jež jsou přičítány židovi, natropil on sám. Přemýšlel o tom s úžasem, a protože přece jen měl ždibec svědomí, běžel ke Kosmovi prosit o pomoc. Kanovník rozmlouval právě se Šebířem a s magistrem Brunem. Přeli se o věci sázavského kláštera. Šebíř tvrdil, že je nutno rozšířit v Kosmově Kronice stať, která se k němu odnášela. Chtěl čísti o opatech slovanského obřadu a dále o dílech slovesných a o všem, co bylo vyrobeno mezi zdmi řečeného kláštera.
"Vidím," pokračoval, "že tvá zaujatost je doposud živá a že nezdřímla. Kronika nebude úplná, dokud se nezhostíš hněvu a dokud nevložíš do knihy pět nových stránek, které by podle pravdy chválily sázavské zřízení."
"To neudělám," odpověděl Kosmas, "to nemohu udělat, neboť biskup, který je můj pán, a církev, která je moje paní, smýšlejí o slovanských řeholní cích nedobře a já jsem nedoslechl s žádné strany o nich nic pěkného."
"A já jsem vosk?" vykřikl Šebíř. "Přisámbohu, přečetl jsem pětkrát pět knih, z nichž se line světlo jasnější, než světlo svíce. Jsou bohulibé i počestné! Ha, chceš je sprovodit se světa? Chceš přejít mé dobré rady? Chceš říci, že jsem hlupák?"
Řka to nadul Šebíř tváře a udeřil se prudce do čela. "Sbohem, úvaho! Sbohem, libé dohadování!" vykřikl Kosmas, "pan probošt se vzteká!"
Potom už bylo slyšet jen hulákání. Šebíř a Kosmas stáli proti sobě jako kohouti. Křičeli jeden přes druhého. Prvý byl červený a druhý byl ještě červenější. Jeden udeřil číškou, druhý bouchl do stolu. Jeden se popadl za nos, druhý za bradu a magister mezi nimi skákal jako veverka mezi sosnami, které se zachvívají v bouři.
"Já," řekl vposled svým písklavým hlasem, "bych něco věděl."
"Ha! Ticho!" vykřikl Kosmas a postavil se před něho jako býk před červenou karkulu. "Náš hnidous mluví! Chce nás rozsoudit! Osobuje si právo rozhodčího! Vyseděl nějakou bzdinku a pospíchá s ní na trh! Ho, ho, ho! Chceš pošeptat své tajemství jednomu po druhém anebo do toho skočíš rovnýma nohama?"
Bruno se sklopeným zrakem a zardívaje se, odpověděl takto: "Dobře rozeznávám, Kosmo, že se mi posmíváš, a ze srdce rád ti to odpouštím. Nikoli ovšem proto, že jsem sláb a že ty a Šebíř jste lidé silní, a nikoli proto, že vládnete hlasem, který je jako devět hromů, ale proto, že k vám cítím oddané přátelství, a že znám vaše srdce.
Tobě, Šebíři, se podivuji pro velikou učenost a pro jarou mysl a pro lásku, kterou chováš ke knihám a pro pohrdání důstojenstvím a pro skromnost a dále pro veliké štěstí, kterého se ti dostalo od Boha. Máš čelo jako hrad. Máš srdce bez bázně, vždycky jsi říkal, co se ti zachtělo, a mohl jsi bez tísně mluviti o svých zálibách. Mně, Šebíři, to bylo odepřeno, ale velice bych si přál, abych ti byl podoben. Můžeš se hádat, můžeš Kosmovi vylát a nakonec, když tě přejde hněv, padneš mu do náruče a bez studu a s neomaleností, která se mi líbí, budeš vykřikovat něžná slovíčka, za něž já (hlupák) se stydím. Musím vždy rozvažovat, než otevru ústa, a jazyk mi špatně slouží. I prosím tě tedy a žádám: neobracej se ke mně zády! Nepokračuj přede mnou v hádce! Nevyháněj mě, neboť jak to může dopadnout? Vy dva se ještě dnes usmíříte, a já, který jsem jen svědkem rozepře, zůstanu před dveřmi nového usmíření.
To jest, co jsem chtěl říci tobě.
Kosmovi pak pravím (a musím sebrat všechnu odvahu, abych věc dokončil), že jsem ho vždycky miloval a že s pýchou a s nesmírným štěstím jsem naslouchal slovům jeho knihy. Když totiž psal, a když si svým hřmotným hlasem přeříkával větu za větou, stával jsem s nastraženým uchem a tiskna si pěst na srdce naslouchal jsem celé hodiny jeho slovům. Říkám to proto, aby mi byl poskytnut podíl na šťastném díle. Chci je slyšet. Chci, aby vzrůstalo, chci, aby bylo dovedeno k zdárnému konci. Vaše hádky mě oddalují. Vaše přátelství mi dovolí, abych setrval."
"Příteli, bratře, můj chlapíku," řekl nato Kosmas hlasem ne příliš silným, "na mou duchu, jsem zahanben! Odmítám chválu a přijímám tvé výtky. Jakže, zasluhuji devět ran místo oběda! A to by se mělo díti po všechny časy!"
"Pokud jde o mě," řekl Šebíř, "nerozpínám dost ze široka náruč? Vrhni se do ní, můj střízlíčku! Skoč mi na krk! Má veveruško, náš krňousku, naše zlatíčko, musíš nám to již odpustit a ještě něco přidat ze své shovívavosti, neboť jsme hrubci a zvláště Kosmas má nevycválanou hubu."
"Dost!" houkl kanovník svatovítský a rozesmál se.
Potom, objímaje střídavě své bratry, klepal jim dlaní na záda.
Když se usmířili a když byli opět jedna ruka, řekl Bruno: "Co bude se zápisem, který se týká sázavského kláštera? Myslím, že učiníte nejlépe, když vyslechnete v té věci nějakého svědka."
"Dobrá," přisvědčil Šebíř, "navrhuji, aby náš nejmilejší bratr vynechal každou zmínku o Sázavě, když se podaří nalézti člověka, který v tom klášteře žil a který je hlupák a který je povahy nízké a který hudlaří ve věcech jazyka. Dále navrhuji, bude-li svědek, jehož nalezneme, ušlechtilý a krásný a znalý těch věcí, kterým v našem sporu se přičítá důležitost, aby Kosmas rozšířil stať a pojal do svého spisu obšírná vypravování."
A na tom se shodli. Na tom zůstalo.
Ale když se uradili, přihnal se ke kapitulnímu domu chuďas, který měl špatné svědomí a který hledal u Kosmy útěchu a pomoc ve věci nešťastného žida. Věděl, že ten ubožák bude co nevidět vyveden na popraviště, a strach a záblesky lítosti (jeho nitro nebylo probuzeno docela) pudily jej k běhu vždy rychlejšímu. Tak dorazil pod Kosmova okna všecek uřícen.
"Lidé spravedliví, křesťané, otcové nejsvětější," křičel v bráně, když mu dva sluhové zastoupili cestu, "pusťte mě ke kanovníkovi! Chci mluvit s Kosmou! Jakže? Cože? Pročpak by ne!"
Takto se zaklínaje a drmole jako mlýn, který běží naprázdno, proklouzl a šťastně vpadl do Kosmova příbytku. Toť se rozumí, že chtěl hned spustit, ale Kosmas (ostatně všecek udiven jeho nenadálým příchodem) jej okřikl, a když si nedal říci, položil mu dlaň na ústa.
"Ten malý ničema," pravil, "se vydává za sázavského mnicha. Nevěřím mu pranic, vím, že je to hanebník, ale neposílá nám jej v této chvíli nějaká vyšší vůle? Je dlužno o tom promluvit. Ovšem, pokud jde o mne, zříkám se práva říditi se podle jeho povahy. Ujednání, které jsme smluvili, vzhledem k němu neplatí."
"Platí!" houkl Šebíř, "ale napřed mi dovolte, abych mu položil několik otázek."
Potom, nečekaje na souhlas, vyptával se malého mnicha, kde stála v klášteře sázavském truhla s knihami, co rostlo v zahradě, kudy se chodilo do sklípku, kde byly dílny a ještě mnoho jiných věcí. Mnich odpovídal podle pravdy a podle živé paměti, ale ke každé odpovědi dodal: "Otče, můj pane, nech mě mluvit podle chuti! Nenuť mě, abych říkal věci nerozumné, neboť pospíchám, abych zachránil žida sice nehodného, ale ne tak příliš, jak se obecně myslí."
"Však na to dojde," odpovídal Šebíř a ptal se dál a dál.
Když skončil, popřál chuďasovi slovo. Ulebedil se vedle Kosmy na lavici a řekl: "Teď mluv, teď budeme poslouchat, neboť opravdu jsi nějakým nedopatřením patřil ke klášternímu zboží." Když tedy bylo dáno mnichovi dovolení, jal se (pospíchaje a zadrhuje v řeči) vykládat, co se přihodilo. Nezatajil, jak vykopal modlu, nezatajil, kde ji uložil, nezatajil svou těžkou vinu a vyznal všechny své poklesky (malé i větší) a všechna svá lišáctví.
"Můj příteli," ozval se Šebíř smutným hlasem, když umlkl, "prozřetelnost ukazuje prstem na tvé dvě stránky a žádá si, aby byly vyňaty ze spisu. Dovol, abych je nemusil roztrhat, ale abych si je odnesl a přechovával ve své komůrce."
Kosmas neodpověděl a mnich se díval na duchovní hodnostáře jako hlupáček. Nerozuměl jedinému slovu. Bylo chvilku ticho. Šebíř, hekaje, jako by zvedal těžké břemeno, vstal a přistoupiv k pultu a rozevřev rukopis vylovil hledané stránky.
"Můj Bože," řekl, "na věčnou škodu je odnáším!" Když to vyřkl, vzkypěl v něm však hněv a ruka se mu vznesla a sama od sebe zasadila mnichu přehrozný políček.
"A teď," pravil Kosmas, "pospíchejme, abychom se podívali, co se děje se židem." I vyšli a spěchali (pokud jim to dovolovalo stáří) k popravišti.
Šebíř, který měl nejdelší nohy, kráčel o dva kroky před ostatními a vlekl za rukáv mnicha. Tem pak s bědou a třesením myslil na kletbu pohanského starce.