Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Dole byla pořádná závěj a pánové a paní, děťátka a všichni, o něž máte strach, spadli jako do peřin. Někdo si nabral do rukávu, někdo si zabořil do sněhu jenom nosíček nebo prstíček, ale někdo si nabral pořádně a kýchal a klel. Toť se ví, že již nikdo nemyslil na oheň a na hašení.
Ti nás vyvedli, říkali sousedé později, ale dokud byli tak rozjařeni, nechtělo se jim přestat a každý si vymýšlel ještě nějaké šelmovství. Nakonec se Vařečky a Hrnce rozestoupily na své břehy a začala se řádná a velkolepá bitva sněhovými koulemi. To byla krásná podívaná! Mnohý tlouštík ze strany Vařeček si vedl velmi bláznivě. Koule se sypaly jako krupobití a leckterý švihák dostal za ucho tak krásnou ránu, že mohl být spokojen. Kuba Kubikula se s Kubulou smál a ti ostatní se řehtali. To byla veselá mela!
Nakonec to ovšem odskákal medvídek a jeho pán. Lidé neradi vidí, když se jim taková zvířecí chudinka směje.
Na kteréhosi císaře se podívala kdysi kočka, a protože byl ten chlapík zmíry ošklivý plesnivec a kočka přenáramná kráska, ušklíbla se a zavrtěla hlavičkou. Staří dějepisci vypravují, že se ta kočka jmenovala Mury-Mury. Byla prý jiskrných očí a předlouhého ocasu, ale to vše jí nepomohlo. Císařský maršálek, který se k tomu připletl, strhl poplach a mazal ji svou maršálskou holí, až obuli jeden pluk pěchoty a až osedlali a vybavili a pomohli na koně pluku jízdy. V tu chvíli ale umdlela maršálkovi ruka a kočka by mu to byla všechno oplatila. Když přicválala garda, měl chuděra dvacet devět škrábanců, ale od posledního a třicátého byl prý zachráněn. Říšský dějepis nás učí, jak to dopadlo s nešťastnou Mury-Mury. Ach, byla vlečena v poutech do žaláře. Přikovali jí pacičky a na věčnou potupu jí dali obojek. Vedla si hrdinně a jednoho dne jim foukla. Panečku, kočku je těžko udržet a ani císař pán ji neuhlídá!
Nuže dobrá, jestliže se Mury-Mury nesmí podívat na lecjakého císaře, copak se stane s chuďasem medvídkem? Ten bude asi bit, tomu se to nevyplatí, posmívat se panu rychtáři!
Opravdu, jak se utišila jen trošičku vřava, poslal Randa pro policajty a kdesi cosi, že prý ti dva posměváčkové a kazisvěti půjdou do šatlavy. Sebrali je a už je vedou a chudáčka Barbuchu jakbysmet. Vsadili je do vězení.
Ve Vařečkách a Hrncích byla obecní šatlava vedle pekárny mistra Bohdana. Zaplaťpánbůh, pekařova pec bývala věčně žhavá, a protože její komín vedl právě zdí řečené šatlavy, bylo tepla dost a dost. Kuba se usadil k té teplé zdi a zul si boty. S Kubulou bylo hůře, pekařská vůně mu nedala ani sedět, ani spát, šil sebou a každou chvíli Kubovi říkal: "Kubo, já jím rád karásky! Já bych takhle snědl nějaký karásek!"
"Ty chlupáči," odpověděl mu Kuba Kubikula, "to by byly časy, kdybychom si mohli vymýšlet koláče jako strašidla, co?"
Barbucha slyšel takové řeči nerad, činil kamarádům zlé výčitky a nakonec se rozhněval.
"Vy kakraholti," povídá, "kdybyste se mě aspoň báli. No počkejte, až přijde večer!"
Když se zešeřilo, začal se strašením. Spustil své: Bar, bar, bar! a chodil z kouta do kouta, přikrčuje zadní nožičky. Kubula si však na mátohu již zvykl a měl pro strach uděláno. Vzal ho za tlapku a řekl mu, aby přestal. Potom si povídali všelijaké lesní pohádky. Kuba chrápal a těm dvěma bylo také dobře. Když tlouklo na věži deset hodin, zachumlali se do svých kožíšků a vesele a o závod spali.
Ale již za hodinu se přihodilo něco náramně podivného. Barbucha ucítil na svém zadečku ruku. Myslil si, že to asi bude Kubulova tlapka, a obrátil se na něho, aby mu dal pokoj.
"Já ti nic nedělám," odpověděl medvěd.
Sotva vám usnuli, Barbuchu zase někdo tahá.
"A hromy a stromy," řeklo strašidlo, "tady je nějaká začarovaná ruka a tahá mě za mé kouřové chloupky. Já to nevydržím, já uteču!"
Ta mátoha kňourala, až se Kuba Kubikula probudil. Na mou věru, bylo již načase! Barbucha seděl na okně a chtěl se protáhnouti čtverečkem v mřížoví. Chtěl seskočit z okna.
"Barbuško, Barbušičko, miláčku," povídají Kuba i Kubula jedním hlasem, "snad bys nám, starouši, neupláchl? Ty nestydo, nechal bys nás tady v bryndě a sám bys vzal do zaječích? No, ty ses nám povedl!" Chytili ho za nožičky a stáhli dolů.
Tu se dal Barbucha do pláče a plakal a naříkal: "Lidičky drahý, pusťte mě, pusťte mě! Slyším ve svém oušku, že mě volá Lízinka z kovárny. Vy máte časy, vy máte prázdna habaděj, ale strašidla aby dřela ve dne v noci! Nechte mě už, hromy a stromy, jít; mám to souzeno, abych chodil tam, kde mě volají. Basta! povídám, poslouchat se musí a dost!"
"Jakpak takovou dálku dojdeš?" otázal se Kubula.
A strašidlo odpovědělo: "Ty můj boubelatej medvěde, když nás někdo volá, letíme, jako kdybychom měli křídla. Než se obrátíš, jsme již deset tisíc mil! Ho, ho, ho, my strašidla jsme, synáčku, páni! To potom není šouračka po čtyřech, jako chodíš ty, nebo s odpuštěním, lezenice po dvou."
Barbucha ze sebe dělal kdovíco a opakoval, že musí a musí jít. Nu dobrá, Kubula vzkázal Lízince pěkné pozdravení a poprosil strašidlo, aby se chovalo v kovárně slušně a aby nehoukalo.
Jak už se to v pohádkách přiházívá, byl Vám Barbucha za chviličku před řečenou kovárnou.
Místo, kde dodneška stojí Martinova kovárna, se jmenuje Houbyhoubičky. Nějaký šprýmař si je vymyslil již asi před tisícem let, neboť za času tohoto vypravování je znal kdejaký usmrkánek.
Strašidlo chtělo zabušit na dveře a řádně zaskučet, tak, aby to projelo všemi kostmi. Panebože, dobře že mlčelo, to by se byl kovář Martin dopálil.
"Vem to kulíšek," povídá Barbucha, "houkat nesmím, skučet nesmím, tlouci nesmím, co mám dělat? To aby dělal strašidlo nějaký pan páter!"
Nu, postýskl si hubáč všelijak. Konečně se však učinil tenoučký, jako je kozí chloupek, a protáhl se jakousi škvírou do světnice, kde spala Lízinka.
Lízinka ho přivítala a povídá: "Barbucho, měla jsem si něco vymyslet, a víš-li pak, že to už mám? Vymyslela jsem si, že tě zavolám a že pošlu Kubulovi psaníčko, aby neměl strach. Chci mu napsat, jak ho mám ráda."
"Milá holka," odpovědělo strašidlo, "kdepak takový medvěd! Chodí po světě a zná dětí habaděj. Byl jsem s ním dneska celý den, ale ani jednou si na tebe nevzpomněl."
Líze to bylo líto. Vstala na postýlce a řekla: "Ty třeba nemluvíš pravdu. Napíši mu přece psaníčko." Potom vzala kus papíru, nalinkovala si jej a dala se do práce.

Milý Kubulo, kdypak se k nám vrátíš? Barbucha mě straší, že už nikdá nepřijdeš, ale dočista nic nedám na strašáky. Dnes jsme měli k obědu buchty. Schovala jsem ti tři. Ale z té třetí jsem si ulomila půlku. Jsou moc dobré a nemohla jsem to vydržet. Pošli mi také psaníčko. Jestli tě Barbucha moc zlobí, tak mu řekni, ze mu náš tatínek nařeže. Dnes jsme se klouzali na Pašeráku, moc dobře nám to šlo, jenže jsem si odřela koleno. Maminka povídala, že jsem husa, a tatínek řekl, že to nic nedělá. Tak se měj dobře a honem sem přijď!

Tvá Lízinka.

Sotva byla s psaním hotova, popadla buchty i psaníčko a svázala to všechno do uzlíku. "Neztrať," řekla na rozloučenou, "neztrať to! A teď hajdy za Kubulou; jaképak s tebou řeči, když ubližuješ medvědům."
Strašidlo si pomyslilo, že je Lízinka nezpůsoba a že se takhle nemá s nikým mluvit.
Má a nemá, prosím vás, na strašidla se musí přísně, nebo vám něco vyvedou.
Barbucha se vracel z Houbyhoubiček cestou, kterou ráno přišel s medvědářem. To byla svízel. Nožičky měl krátké a jako pára. Chuděra, jen tak, že se belhal. Raneček s buchtami měl uvázaný na krku. Bylo to na něho těžké a každou chvilku si musil odpočinout. Šel asi hodinu a tu vám najednou cítí, jak se vznesl do povětří. Zaznělo mu v uších a frrr! už byl ve Vařečkách a Hrncích. Kuba a Kubula na něho čekali.
"Vy jste mi pěkní kamarádi!" povídá strašidlo, "proč jste mě nechali tak dlouho v závějích, he, co jste měli tak pilného na práci, že jste si na mě nevzpomněli?"
Medvěd a medvědář musili strašidlo odprosit. Potom se usmířilo a rozvázalo uzlíček. To bylo něco, to jim to chutnalo! Když se najedli, přečetl si Kubula psaní, a jak byl se čtením hotov, začal se drbat za ušima.
"Jak to, Kubo, vymňouknu, když neumím psát? Číst jsem se naučil jako nic, ale se psaním to je kříž! Nemám na to drápky."
"Nu, a co je s Lízinkou?" otázal se Barbucha; "vzpomněl sis na ni, nebo ne?"
"Na mou duchu," odpověděl medvídek, "já mám krátkou paměť! Nevzpomněl jsem si, až když jsi odcházel, ale celý den mě něco tlačilo v bříšku."
"Ach, ach, ach," řekl na to Kuba Kubikula, "ty, chlupáči, všechno zapomeneš! Vždyť jsi o ní mluvil."
"Sláva! Sláva!" vykřikl medvěd. Vykřikl to tak silně, že se ve vedlejším domě vzbudil pekařský mistr. Zaťukal na stěnu holí a myslil, že bude mít pokoj. Ale kde, Kubula skákal a výskal a nebyl k utišení. Snad ho tak pobláznily Martinovy buchty, nebo byl blázen již od medvědího pánaboha? Kuba ho nakonec přetáhl řemenem. Jinak to nešlo. Aby měl pokoj, vzal raději Kuba Kubikula jakýsi útržek papíru a dal se s medvědem do psaní. Vedl mu tlapku a tak vám vznikaly hrůzyplné klikyháky, v nichž se nevyzná ani čertovský pan učitel. Ani poslední žáček v pekle by nevyhotovil takovou čmáranici. Písmeno a vypadalo jako košík, jé jako rybička; každé se něčemu podobalo, ale ani jedinké se nepodobalo správnému písmenu a vzorkům, jež má na mysli pan školní inspektor. Drápalové to nadrápali až běda. Chtěli napsat: Drahá Lízo, jsme ve Vařečkách a Hrncích u pana purkmistra a máme se moc dobře. Děkujeme ti za buchty, přišly právě vhod. Radní páni nás nutí, abychom u nich zůstali, ale žádný strach, my se už ohlížíme, kde nechal tesař díru. Měj se hezky, Lízinko, a na shledanou!
Barbucha se divil, že jeho přátelé píší tak nepravdivé nesmysly.
"Ach ty můj hlupáčku," řekl mu Kubula, "snad bys nechtěl, abychom Líze naháněli strach a psali, že nás zavřeli do šatlavy? Kdepak! Ty si straš po libosti, ale pro mě a pro Kubu se takové věci nehodí."
Potom se dal do skládání svého papírku, a sotva byl hotov, chtěl, aby se mátoha dala znovu na cestu.
"Nevykrucuj se, ty zatracepená kůže," řekl mu, když se zdráhal, "jdi, jdi, jdi! Prokazujeme ti zajisté znamenitou čest, že tě posíláme; panečku, takové poselství vydá za všechnu tvoji neužitečnou práci a vynese ti kopu koláčů."
Sotva Kubula pronesl tato nerozvážná slova, padlo strašidlo na zadeček a jeho tělíčko zřidlo.
"Ach ty nevděčníku nevděčná," pravilo, popotahujíc nosem, "cožpak nevíš, že se rozplynu a že bude po mně veta, až se přestaneš bát? Teď jsem skrze vnuknutí všelijakých pohádek viditelný každému darebovi, který má příčinu, aby se bál, ale co potom, he? Což jestli ze mne nezbude ani nudlička?"
Na světě vládne jedno prožluklé pravidlo a od tohoto pravidla není úchylky, ledaže nám ji vpraví pán nového pořádku. To zatrachtilé pravidlo zní velmi známě: Lidé se nejlépe pohádají, když jsou postaveni v nouzi. Tehdy je to to pravé, tehdy je čas spustiti basama a remtete.
Jsme-li zavřeni, nevážíme právě svých slov, toť se ví, že těsný byt je místo hádek a že není těsnějšího bytu nad vězení. Slovo dalo slovo, Barbucha nemlčel a Kuba Kubikula si také smočil. Byla z toho veliká hádanice a div ne rvačka. Čím déle se hádali, tím více Barbuchy ubývalo a nakonec se zmenšil o dobrou čtvrtinku. Byl maličký, jako jsou duchové kozí a ovčí, ba, co tak rozmlouváme, není již o mnoho větší než veveří potvůrka.
"Barbucho, mé drahé strašidélko!" vykřikl Kubula, znamenaje, že jeho přítel scípne na jeho nevíru a nevycválanost. "Barbucho, miláčku, zaraz ty úbytě, udělej, abys tloustl a byl s námi až do konce našich patálií!"
Kuba Kubikula připojil svůj hlas k hlasu medvěda a tak se jim podařilo způsobí ti, že ono zhoubné ztrácení se naráz ustalo. To způsobila asi láska, neboť ta je silnější než strach. Barbucha byl teď tak veliký, jako je tchoří samec. Měl na to opravdu dopal, jak by neměl! Nechoval se dost počestně a vybraně? Nebyl snad půvabný, ušlechtilý, mírný, tichý, hodňoučký a nezatajoval svůj smraď? Kdo mu může co vytknout? Nikdo, ale právě proto se ho nikdo nebojí. Medvěd a medvědář mají Barbuchu rádi, ale prosím vás, kdyby ho milovali sebevíc a kdyby to bylo strašidlo z hvězdné mlhy, jednoho dne jej lidé nebo medvědi vyštípou. Krátce, ani tehdy již nebyla vhodná doba pro strašidla a Barbucha měl věru čas, aby se ztratil.
"Milí přátelé," pravila mátoha, "děkuji vám, že jste mě zachovali při životě, ale prosím vás, neposílejte mě na cestu. Nemohu se za Lízinkou vydat dříve, než mě zavolá. Kdež bych teď, když jsem tak maličký, za ní došel."
Kubula vzal chuděru do náruče a hýčkal ho prozpěvuje: Dadadadadadada. Potom, přivázav mu dopis na oháňku, položil jej do Kubovy čepice. Bylo právě sedm hodin ráno. Kohouti zpívali, husáci a kačeři křičeli, vrabci štěbetali, co píská, pískalo, a co chrochtá, chrochtalo a mělo se k světu a bylo náramně živé. Lidé z Vařeček a Hrnců byli již na nohou, ale naši přátelé spali ve vězení, měli nohu přes nohu a pod hlavou tlapky.
Tu Vám zaharaší klíč v zámku, otevřou se dveře a vejdou jiní tři chlapíci: obecní slouha, rychtář a první radní toho slovutného města Vařečky a Hrnce.
"Ha, ha," praví rychtář Randa, "ti lumpové předstírají spánek a myslí si o nás, že jsme taková ťululum, abychom jim uvěřili. Jářku, kmotře, přetáhni medvěda holí! "Radní byl takový nezdvořák, že se pranic nerozmýšlel a již napřáhl. Ale v tom okamžení, v té pohnuté chviličce se rozevře Kubova čepice a randěrykrinděry! Barbucha vystrčí svou vosí hlavičku, promne si zrak, načechrá kouřové chloupky a hotoví se k letu za Lízinkou. Ta hodná holka právě vstala, a protože to byla dobrácká od kosti, vzpomněla si hned na svoje přátele a zavolala strašidlo do Houbyhoubiček.
Radní vám upustil leknutím hůl a zařval: "Jéjejejeje!"
Strašidlu je to ovšem vhod. Ušklíblo se, přidrželo si ocásek s Kubulovým psaním a vesele jim odpovědělo: "Bar, bar, bar!" Potom se vyštrachalo na okno a že poletí svou cestou. Ale panečku! Z přenáramného strachu rychtářova a ze strachu radního a ze strachu slouhova mu narostlo bříško, a tak se nemohlo bez námahy protáhnout mříží.
To není pro nás nic divného, neboť víme, že se strašidlo sytí strachem. Všichni pohádkáři, všichni staří dobří spisovatelé a všichni otcové vlasti nás tomu učí, avšak rychtáři a radní chodívají sto roků za opicemi a jakživi nevědí, zač je v Pardubicích perník. Před staletími dali jim lidé do ruky hůl a pánbůh jim nic nepřidal. To už je jejich přirozenost, že jdou na všechno s tou holí.
Bim, bim, bim! rychtář, radní a slouha se rozpřáhli a jeden přes druhého mazali do okna. Toť se ví, jak to vypadalo! Barbucha se dávno protáhl a letěl, jako létá skřivánek, k Lízinčině kovárně, zato okno bylo na tisíc kousků a jeden z břicháčů dostal od slouhy pořádnou přes prsty. Říká se, že to ten horlivec udělal nerad, ale potentát z Vařeček a Hrnců tomu, mně se zdá, nevěřil.

***