Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Usmívající se děvče

Na počátku povídky je dlužno říci, kde se věc, o které se bude mluvit, zběhla. A nejen to, sluší se uvésti letopočet a svědky pořádných jmen. Nikoliv katy nebo kurvičky, ale lidi požívající obecné úcty (ať si již o nich myslíte, že jsou třeba větší šejdíři než ti, o nichž byla zmínka).
Počítajíce s tímto pravidlem, vyjmenujeme řadu hodnostářů a paní, kteří všichni žijí v městě Námětí, pár hodin od Prahy.
Prvý je kožišník Drbohlav, druhý je Koza, správce záložny, třetí pan Baloun z ulice vedoucí k mostu. Odtud pokračuje pořadí domů, jejichž obyvatelé jsou stejně hodni víry.
Běží-li o místo v užším smyslu, je nám věnovati pozornost především mostu. Klene se mohutným obloukem s břehu na břeh, hrdý jako lafeta dělostřelcova a ohyzdný jako kostelnické střevíce. Říčka, která jej přiměla k tak velikému skoku, nestojí věru za to. Jmenuje se Ráno a protéká v utěšených březích, celou šíří města mezi domy, neoddělena ani cestou ani pažitem. Začasté se stává, že se znenadání otevře nad jejím proudem okno a do rákosin dopadne hrnec nebo krajáč. Věc je zakázána, ale uhlídejte se hospodyněk.
Do domů, jejichž průčelí je obráceno k řece, vchází se ovšem se strany druhé, kudy se klikatí ulice sledující běh řeky Rána. Z městských staveb jsou v tomto příběhu dvě nad ostatní významnější. Je to dům advokátův, tvořící krásné nároží těsně u mostu, a dům železníkův. Poslední je doslova chajda a v spravedlivém pořadí by mu mělo být vyhrazeno místo někde u rasovny. Nicméně počítáno od mostu je třetí a tak jej neodděluje od znamenitého obydlí řečeného doktora nic než nevýznamný domek prodavaček okurek a zelí.
Dávno se vžilo, že nemáme soudit lidí podle zevnějšku a domů podle omítky. Vkročíte-li však dovnitř, najdete potvrzení soudu dříve proneseného. Již klíče těchto staveb skýtají vám dobrou představu o jejich pánech. Železník je starý lišák. Nosí čepici posunutou k uchu, žije sám, nikdo mu nevaří, nikdo mu neuváže mašličku, a tak se stalo, že je zanedbán. Tím není ovšem řečeno, že by se stranil světských radostí, naopak, velmi často chodívá po hospodách; ale dlouho neposedí. Má, jak se říká, v těle rtuť.
Je dvacet dvě léta vdovcem a jeho jediný syn se jmenuje Jindřich. Mladý pán zdědil po otci požehnaný nos a tesáky. Říká se, že je k světu. Jeho půvab spočívá ve veselé povaze, na všechno se dívá s dobré stránky a nic ho nezarmoutí. Ovšem stejně jako otec nemá Jindřich stálosti a pevné vůle. To vše s ním kráčí již od dětství. Když dosáhl dvacátého šestého roku a vykonal přísné zkoušky právnické, osvědčil ještě takovou hravost a ducha tak těkavého, že nebylo ani pomyšlení přidržovati jej k soudcovství. Hoch myslil bůhví na co a k tomu byl všetečný, dotazuje se přespolních ženských, které zhusta meškávaly v otcově železnictví, po věcech, jež mu ani zdaleka nepatřilo věděti.
Jednou zvečera nalezl starý svého Jindřicha vklíněného mezi stěnu a kamna (jichž bylo naseto po chodbách železníkova domu), jak se snaží obejmout úhlednou ženušku. Železníka věc nadmíru pohoršila a tu tázaje se na radu po sousedstvích došel až k advokátovi.
V ten čas byl právě pátek a vedro k nesnesení. Obyvatelům Námětí blízkost řeky již nedostačovala a vrhali se do ní, tu se ponořujíce až po samou hlavu, tu smáčejíce svá rouna jen úkradkem.
Advokát, jehož mínění chtěl železník stůj co stůj vyslechnouti, učinil to, co v těch psích dnech činili všichni ostatní, a odloživ svůj šat vstoupil do vody. Nebylo nic snazšího než poohlédnouti se před domem, není-li nablízku nějaký starý železňák, a usednouti si. Pralo sem krásně sluníčko, avšak blízkost mostu byla nevýhodná. Advokát zamířil vodou k stavení železníkovu.
V tu chvíli uzrály v Jindřichově otci starosti o synovu budoucnost. Nasadil si klobouk, a dříve než se mu mohly vykouřit z hlavy, stál u advokátových vrat. Vešel, znamenaje, že doktor opět zvelebil svůj dům, ale maje ducha netečného nečinil z toho závěru.
"Kde je váš otec," otázal se advokátovy dcerušky, jež se na něho smála se zahradní zídky. Opakoval svou otázku, ale slečna se ošklíbla a zůstavujíc na obloučku prejzu cíp své sukně svezla se na druhou stranu zdi.
"Zatrolené děvče," děl železník nemoha se zdržeti pousmání. Řka to otevřel dveře a vystupoval po schodišti. V pokoji nikdo nebyl. Vešel tedy do kanceláře doktorovy, jež se světnicí sousedila, ale kde nic tu nic. Teprve v místnosti obrácené k mostu nalezl železník písaře a advokátního úředníka.
"Dobrý den," řekl železník.
"Dobrý den," odpověděl písař vkládaje mezi svůj límec a povadlou kůži kapesní šátek. "Jak vám jdou obchody?"
Železník mávl rukou. Měl odedávna nechuť k tomuto chlapíkovi a rozhodl se, že nebude odpovídat. Zdálo se mu, že advokátův pomocník mluví v narážkách. Písař, maje v rukách soudní zápisy, dobře se asi pamatoval na tahačky, které železník měl s jakousi ženštinou, jež (jakkoliv byla jen kuchařka) si osobovala právo slouti mistrovou ženou. Tyto a podobné rozpravy zbavovaly železníka srdečnosti před lidmi práva a budiž po pravdě řečeno, že mluvil raději s věřitelem než se soudcem, s obhájcem nebo s jeho písaři. Tím více však vysvitne láska k synovi.
Vyslechnuv, kde se advokát právě zdržuje, přistoupil k oknu, aby si dopřál pohledu, jenž se věru nenaskytne o vánocích.
Zatím doktor přidržuje se levicí zdiva stál před brankou železníkova domu. Jeho pravá noha byla ohnuta, jako se děje u kováře, a hnětl si chodidlo. Železník snadno uhádl, že se koupající zranil.
Pozornost advokátova byla soustředěna na bolest, přesto však odpovídal Jindřichovi přerušuje svou řeč od místa k místu syknutím. Železník se vyklonil, div nevypadl rovnou do řeky, a lapal zvuky, které přicházely k jeho uchu zároveň se šploucháním vody. Advokát rozmlouval s jeho synem o veřejných věcech a pravil: "Rozeznávám v podobných zákrocích jediný prostředek, jak vrátit lidu uloupenou moc."
"Ano," odpověděl student, jenž byl včera přistižen při chlípném záměru, "myslím, že právě v tom tkví smysl otázky, a kdyby každý otevřel svůj zobák..."
"Proboha!" děl železník nacházeje tuto řeč vznešenější než ty nejmastnější účty dodavatelů. "Jakž by mohl tento chlapec být něčím jiným než advokátem? Mýlil jsem se, trvaje v domnění, že je to hňup, neboť věc se má právě obráceně."
Odtud neváhal a nechávaje okno dokořán bral se domů.
V ten čas, roku 1932, se všude zpívala písnička Usmívající se děvče. Jakýsi kolovrátkář ji právě vyhrával a železník prozpěvuje si polohlasem jakoby nic zabrousil k chodbičce, kterou se vycházelo k řece.
Schody snižující se k proudu skvěly se čistotou málem přehnanou, a aby byla míra dovršena, pach rybiny a bahna zmizel. Ve chvíli, kdy železník sestupoval k říčce, odbíjela pátá a slunce přece dosahovalo až k vnitřnímu oddílu schodiště. Věru, podobalo se, jako by některý laskavý světec byl dojat péčí železníkovou a chtěl mu ukázat syna krásnějšího, než může věřiti prostá láska. Zeď ohraničující ždibec půdy, jež slouží za smetiště, se třpytila. Chcete-li užiti slov vznešenějších, lze se přidržeti výrazu: na všem domě je čabraka slunce.
Jindřich seděl na předposledním schodě a soukal z vody rybářský motouz. Slyše někoho přicházeti otočil trošičku hlavu a naráz mu spadl hřebínek. Mluvě s advokátem nemohl předpokládat, že by nevýznamná příhoda ze skladiště se dostala až k jeho sluchu, znal však svého otce tak dokonale, že mu nepřišlo ani na mysl, aby setrval, až se o věci rozhovoří.
"Zapomněl jsem připraviti rýče pro Durchanova zahradníka," řekl sahaje si na čelo.
"Aj, aj," pravil mu v odpověď starý železník, "nech je ležeti, kde leží. Viděl jsem, že jsou pěkně svázány."
"Jsem s ním spokojen," dodal obraceje se k advokátovi.
"Ovšem," odpověděl doktor, "nemohu říci nic jiného. Dotkli jsme se v nahodilém rozhovoru několika knih a míst v těchto knihách. Vidím, že je zevrubně zná."
"Ach," pravil opět železník, "kterak mě těší to, co slyším, a pravíte-li vy, že jeví dostatečný zájem o věci vznešené, mohu mu odpustiti poklesek, jenž do sebe má trochu nestydatosti. Co myslíte, doktore, které právnické povolání by bylo pro něho nejvhodnější?"
Advokát však neodpověděl hned, neboť jej ovládá zvyk věci odkládati a uvažovati o nich na procházkách.
"Nechť přijde nazítří ke mně," řekl, "chtěl bych se otázat na jiné věci a dobře posoudit, k čemu je jeho povaha uzpůsobena."
Jindřich si myslil, že není tak zle, neboť železník advokát byli staří žvanilové, kteří nevědí, co včera večer povídali.
Avšak chyba lávky! Sotva nazítří udeřila pátá, přiběhl železník a jal se sháněti Jindřicha s takovou vytrvalostí, jako by šlo o dědictví.
Mladý pán se oddával psaní a sestavoval dopis pro jednu z dcerušek ze sousedství, neboť v jeho věku žádný zájem nepřesahuje ubohé radosti smyslné. Aby však nevzniklo nedorozumění vzhledem k tomu, co následuje, spěcháme dodati, že psaníčko nebylo určeno pro dceru advokátovu.
Slyše hlas otcův schoval Jindřich nejprve papír. Potom se ozval veselým hlasem řka: "Co si přejete?" a "Čím vám mohu posloužit?"
Těmto dvěma větám jej naučil otec, ale když je teď slyšel, připadly mu tak nevhodné a posměvačné, že neváhal dáti Jindřichovi poliček.
Jindřich se vybral z domu nemaje důvodu k veselosti. Chvilku otálel pozoruje kolovrátkáře, který si umínil, že ho žádná moc nedostane s místa, jež zaujal. Byl to jeden ze světoběžníků, kteří jsou dnes zde a zítra tisíc mil. Jeho nástroj snad zněl skřípavě, ale když do hry vpadly rolničky, nebyla věc k zahození. Jindřich naslouchal, znamenaje, že se mu dělá po zádech husí kůže. O podobném zjevu se praví, že je znamením dojetí a krásy, kterou okoušíme. Věc je prokázána a neplatí jen pro mladé jinochy, neboť touž hudbu slyšela v touž chvíli advokátova dcera slečna Alžběta a její úhrnný pocit byl týž.
Hudba kolovrátkářova je dobrá. Chlapík sám stojí rovněž za pohled. Jeho vousy jsou silné a teprve na špičkách se otáčejí napodobujíce beraní roh. Nos má vyčnělý a chřípí zešikmena, vlasy Černé a zpola šedivé.
Je vyzéblý a směje se jako rarach. Veda potyčky se strážníkem zachovával kolovrátkář klid.
"Nechte mne s pokojem," pravil vyhrávaje, jako by se nechumelilo, "jde mi o to, abych si vydělal na hlt mléka. Kdo mi co dá, vykážete-li mě s mostu, na němž lidé uvykli slýchati hudbu a kde si již mimovolně sahají na kapsu?"
"Dost řečí," odpovídal mu strážník, "poslechněte, dokud se nezačnu vyptávat, neboť potom se vám nepodaří již zmizet."
"Málo strachu," odsekl kolovrátkář, "ještě jsem vám neodříkal své zásluhy o veřejné blaho."
Jindřich byl tímto výjevem poněkud zmaten, neboť věci, jak se přiházejí, bývají často nesrozumitelné a je k nim třeba výkladu. Nezdálo se, že by kolovrátkář souvisel s tím, co následovalo. Ostatně nikdo netvrdí, že v tom měl prsty.
Rozumí se, že to byl člověk nepočestný, ale jednu výhodu (jakkoliv nezasluhuje tolik místa v povídce) měl přece. Nebyl takový nemastný, neslaný budižkničemu, jací se rozmohli od dob zdokonalených čítanek.
Jindřich, maje nádherné srdce, vystupoval po dvou schodech. Přitom si hučel písničku a počítal násadce na pažení. Přišed ke dveřím advokátovy kanceláře setkal se s písařem, který se hotovil zamknouti.
"Tu máš," děl, tykaje Jindřichovi jako za jeho klukovských let, "dones ty klíče kuchařce. Pán a paní odešli a marně bys na ně čekal."
"Nu, slyšíš?" doložil povýšeným hlasem, když se Jindřich neměl vykonati to, co mu uložil. Avšak písař věděl mnohem určitěji, co chce, a tak se mu snadno podařilo vpravili svazek do Jindřichovy ruky.
Jindřich zvoně klíčem o klíč toulal se po domě nenacházeje ani kuchařky ani advokáta. Byl již rozmrzen, když z čista jasna a znenadání (jako nás potkává každé štěstí) se otevrou dveře kteréhosi pokoje a slečna Alžběta se objeví před Jindřichem. Byla to velmi mladá dívka, ale přece jenom to dotáhla již na dvacet. Alžběta spatřivši Jindřicha čekala samozřejmě na pozdrav. Ale kdežpak! Mladý železník se smál vystrkuje dva ukrutné zuby a zvonil slečně před nosem svazkem klíčů. Alžběta se však obrátila po dveřích, pociťujíc s úzkostí, že je sama doma a že se nesluší, aby za těchto okolností přijímala mladé muže.
"Alžběto," pravil syn železníkův, "vezmete si klíče či ne?"
"Na mostě je hádka," dodal po chvíli, "a jsem zvědav, jak věc dopadne." "O to by nebylo tak zle."
Řkouc to vešla slečna do světnice, jejíž okno vedlo k nároží, a otevřela. Jindřich ji následoval s pootevřenými ústy maje na tváři oslovský výraz. Poslouchal, jako by byla jarmareční písnička kdovíjaká krása. Alžběta to neměla Jindřichovi za zlé. Opřela si hlavu o okenní rám a dívala se mu do tváře, znamenajíc, že se jeho dětská pleť pokryla pupínky dospělých lidí a že mu rostou pod nosem vousiska.
V té chvíli bylo okno dokořán, a protože zůstaly otevřeny i dveře, vznikl průvan, který proletěl světnicí jako kocour stíhající myš. Alžběta si přidržela koleny sukni a tu, prásk! ozvala se rána, kterou advokátův dům neslyšel, co domem stojí.
Alžběta a Jindřich se ohlédli jako na znamení a při tom pohybu o sebe zavadili krátkým pohledem. Nato si železníkův syn přejel ústa hřbetem ruky a vsedl na pažení okna. Rolnička zazněla pronikavěji a Jindřichova ruka se dotkla Alžbětiny šíje.
Zatím se venku nedálo nic podivného, ale pozornost slečnina byla přesto obrácena na ulici do té míry, že se nebránila.
Ví bůh, jak se udávají příhody tohoto druhu a v čem vězí jejich počátek. Právě tak jako lze jenom obtížně určiti, kde se pramení řeka, jež svádí své vody z rozsáhlého mokřiště či z bažiny, a jako sotva uhádnete, kde ústí veletok do okeánu, neboť jeho vlny zasahují hluboko do poříčí a sladká voda se rozlévá po moři, právě tak jako nepostihnete prvého světla, když zasvítává, právě tak nelze určiti vznik a počátek milostných příhod.
Vypravování zastihuje již Jindřicha, jak maje ruku kolem Alžbětina pasu vine ji k sobě a líbá s vytrvalostí a s nebývalým vkusem.
Zbývá tedy domysliti si, že dříve než se odhodlal k tomuto činu, sestoupil Jindřich s okna a nějakým nepochopitelným způsobem překonal svoje rozpaky.
Pokud jde o jeho štěstí v milostných věcech, bylo až do té chvíle nevalné. Ještě přede dvěma dny, kdy byl chycen, jak našeptává cosi vdově mezi kamny v otcovské síňce, nemohl ani pořádně mluvit. Jeho hlas nezněl, zuby mu cvakaly a div že ze sebe vypravil nějaké to slovíčko. Dnes byl naopak pánem své mluvy a všechno, co řekl, znělo rozumně.
My, přidržujíce se děje ze skutečného života, nemůžeme sledovati nepřirozené výklady o silách, které prý rozpoutal onen kolovrátkář. Je však naší povinností mluvit o skutečnostech tak, jak si toho žádají pravidla hledící k umění vypravěčskému. Na štěstí je naše doba osvícená a nesedne na lep hňupům. Mezi stem se u nás najde sotva jediný, kdo by se dal nachytat na něco jiného než na dobrou filosofii pragmatickou.
Podle pravdy vzal tedy Jindřich slečnu do náruče a líbal ji bez přestání, promlouvaje k ní líbezným hlasem. Hudba přicházející s mostu zněla velmi hlasitě a zvonek kolovrátkářův se kýval o sto šest.
V koutě světnice stála pohovka, na níž advokát (zasunuv dříve závoru, neboť je trapné býti vyrušen nějakým sudičem právě ve chvíli, kdy máte nos vzhůru a slinu na rtech) trávil svá odpoledne. Spal od jedné do tří, avšak Jindřichovi a slečně Alžbětě postačila krátká chvilička. Za okamžik byla závora na svém místě.
Železníkův syn přešel k oknu a vyklonil se hledaje očima potulného hudebníka snad proto, že mu chtěl shoditi několik drobných penízků. Šejdíř, jako by cítil pohled v týle, hned se obrátil a smeknuv klobouk uklonil se směrem k oknu a tu Jindřich mimovolně ucouvl.
Zatím si slečna zakryla tvář rukama a majíc před očima růžové šero (jak jí prosvítala krev v drobných prstíčcích) nezmohla se na jediné zalkání. Jindřich se k ní chtěl vrátit a jal se mluviti jako manžel. Avšak slečna mu ukázala dveře.
Vycházeje z domu advokátova potkal Jindřich svého otce.
"Nuže," otázal se železník, "co pravil doktor? Copak mi vzkazuje?"
Jindřich si pomyslil, že je lépe mlčet než mluvit nesmysly, a neodpověděl. Vrtěl se a zvedaje nohu otíral podrážku o zeď.
Železník tušil již nějakou čertovinu, ale v té chvíli přicházel právě Alžbětin tatínek. Vida své sousedy přikročil k nim a s oživením se otázal, co mu přinášejí.
Když advokát vyslechl, jak se věci mají, vzal Jindřicha pod paží a vstoupil s ním do světnice, již byl před nedlouhou chvílí opustil. Potom vyhledal jakousi knihu a lámaje ji ve hřbetě usadil se do lenošky zády k oknu a tváří k Jindřichovi, který před ním stál jako oukropeček.
Kdyby některý herec toužil posmáti se moudrosti otcovské, mohl by se posaditi týmž způsobem. Na nos by si narazil skřipec, jehož jedno křídlo běží sem a druhé tam, obarvil by si čenich, a kašlaje jako armáda Napoleonova, když překročila Berezinu, spustil by své: Ehm! Ehm! Ehm!
Během tohoto cvičení a zkoušky stála Alžběta za dveřmi majíc ucho přiloženo co nejtěsněji k zámku. Slyšela každé slovíčko. Jindřich odpovídal nadmíru hloupě, jako školomet, jenž nemá nic na starosti než knihy a učení. Byl nesnesitelný, když mluvil s takovým klidem o rušení držby. Slečnu jala úzkost.
Asi po hodince se vrátil Jindřich domů, vyřizuje, že jej advokát shledal hodným vlastního stavu. Železník cítil nad tímto rozhodnutím hrdost a jeho syn se pro ně rovněž veselil. Aby však bylo potvrzeno, jak se různí lidské soudy, pociťovala slečna Alžběta hluboký žal jednak z poklesku, jehož se dopustila, jednak z pokoření, které zakoušela naslouchajíc Jindřichovým oslovinám.
Od tohoto příběhu neminul jediný den, aby Jindřich nemyslil na Alžbětu, a jediný okamžik, aby po ní netoužil. Oslovoval ji a psal jí psaníčka užívaje důmyslu a moudrosti. Avšak nic naplat! Alžběta mu neodpovídala. Uzavřela se a ani nejnaléhavější prosby ji nepřiměly, aby s ním vyměnila jediné slůvko. Vždycky spěchala, a zatím co ruměnec temnil její tvář, obracela hlavu do stínu, jen aby nemusela odpovídat na pozdravení.
Veselost, bujnost, zdraví a to, co ještě za něco stojí ve světě plném protiv a nesnází, to vše, co se vám líbí, vyletělo komínem. Slečna se potřeštila jako nějaká pobožnůstkářka a div si nevsadila na hlavu vdoví čepec. Ctnost a zdrženlivost je hezká věc, avšak je-li k věci příliš, je-li přehnána a má-li důvody buď svatoušské anebo nesrozumitelné, bývá lidem k smíchu. Alžběta měla již namále, neboť po ní začaly pokukovat staré baby a sem tam se ozývaly řeči, které mohly zlehčiti slečninu krásu a odehnati každého ženicha od prahu.
Zatím se Jindřich trápil a jeho otec notně opelichal. Železnictví dnes nekvete a celý ten stav se octl málem ve psí. Obchody uvázly a v prostorách domů se dávno nehnulo haraburdím, jež šlo kdysi na dračku. Nestaví se, slečny se nevdávají, řemesla stojí a tak nezbývá než ospravedlniti pověst lichváře skutečným lichvéřstvím. Ostatně čas pokročil k svému konci tak, že je obtížno rozeznávati mezi majetkem a krádeží, mezi zásluhami a zlodějnou. Teď už i věci nejvzdálenější mají jakousi podobu a týž znak.
Jednou při rozmluvě o současné tísni svěřil se železník Jindřichovi s věcí, jež znamenala citelnou peněžní ztrátu. Mladý pán krčil rameny a rozhodl se, že požádá o radu advokáta. A jak už byl netečný k právu a výdělku, provedl věc tak, aby sloužila jeho záměrům. Přišel k doktorovi v hodinu, kdy on a jeho žena byli mimo dům.
"Alžběto," děl líbaje slečně ruku, "přidržel jsem se prvé záminky, abych s vámi mohl mluvit." Řka to přitáhl slečnu k sobě.
Ale časy, kdy byla láska Jindřichovi příznivá, již minuly. Stržil poliček.
"Jděte mi s očí! Jděte mi s očí!" opakovala Alžběta a vedla si tak, že poličky málem přesahovaly obhajobu uražené dámy.
Večer téhož dne setkal se Jindřich na dvorku svého otce se šejdířem, jenž kdysi tak výtečně hrál na mostě. Seděl na obráceném hřebenáči a maje na kolenou klobouk rovnal pera, která jej zdobila.
"Kde ses tu vzal?" otázal se Jindřich. Šejdíř přikývl a pobroukávaje si známou písničku hleděl si své práce.
"Pročpak mi neodpovídáš?" řekl opět Jindřich a měl v úmyslu dodati, že pro něho nikdo nepsal. Ale kolovrátkář, který se jmenoval Houra, ujal jej za ruku a vedl k vrátkům, jimiž se scházelo k řece.
"Vylož si věc podle svého vzdělání," pravil zachovávaje neobyčejnou vážnost, "se mnou ti přichází štěstí."
"Starého kozla si vyložím," zahučel Jindřich sestupuje za kolovrátkářem až k proudu Rána.
"Zde," pravil opět Houra vytahuje z vody provázky plné udiček, "vrháš den co den nástrahu, a přece jsi vytáhl za celý týden sotva mřenku. Dohromady, když to všechno spočítáš, by toho nebyl ani košíček."
Tu se kolovrátkář odmlčel ukazuje prstem na hladinu říčky. Štika, jež bůhví odkud zabrousila do námětských vod, cloumala koncem provázku, hrozíc uraziti udici.
V našich řekách nebývá rybolov volný a město Námětí propůjčovalo povolení k této zábavě za určitý peníz právě tak jako všechna ostatní. Těmto podmínkám Jindřich nedostál.
"Vidím," řekl si železníkův syn, "že je moje tajemství prozrazeno a že mě očekává pokuta."
"Mohu-li volit," pokračoval ve své úvaze, "je konec konců lepší platit, než se smlouvati s kolovrátkářem, aby mlčel. Chtěl by beztak mnoho."
Vskutku, Houra počítal s odměnou. Zatím však hleděl unavit svou kořist a zavléci ji na mělčinu.
V tu chvíli se již smrákalo a námětský most vzdouval nad svým stínem oblouk se sochami zemských patronů. Jindřich se pozorně rozhlížel, nemé-li pytlácký výjev svědků, a jeho pohled přecházel od mostní zídky k domu advokátovu.
Smysl této povídky jest, uvésti v soulad věci odlehlé a ukázati řízení osudu na vznešené lásce stejně jako na ošemetnostech a nepatrném zapísknutí šejdířů. Pravíme, že by Jindřich bez kolovrátkáře nepostřehl to, co v této chvíli viděl.
Maje zvrácenou hlavu díval se po oknech sousedova domu. Zatím se štika vrhla do proudu a cloumajíc vlascem přiměla šejdíře, aby vkročil do vody. Hourovi teď přálo štěstí. Vrhl se k podezdívce nárožního domu a již se kořist třepala v jeho rukách.
Když kolovrátkář sbalil štiku do šátku, pootevřel dvířka do domu obhájcova. Učinil to jen ze všetečnosti, či proto, aby poslouchal, není-li někdo nablízku, avšak Jindřich, který s něho nespustil oči, dotkl se prstem čela a zapískl jako člověk, jemuž se rozjasnilo v hlavě.
Vrátivše se na dvorek mezi železnické zboží jali se rybáři vyjednávati.
"Dobře pochodíš," pravil Houra, "učiníš-li podle mé rady. Nech mě spát v kolničce. Co ti to udělá? Nikdo nic nezaslechne, a kdyby nějaká všetečná huba na tebe prozradila, že chytáš na provázky, řeknu, že jsou moje."
"Nu," odpověděl Jindřich, "uvidíme, dovedeš-li mlčet. Co ale, kdyby tě přistihl můj otec a chtěl ti srovnat záda?"
"To je jiná, to již nesouvisí s naší úmluvou. To je rub mých obchodů. Člověk se nikdy nedohodne s celým světem," dodal rozvazuje otýpku slámy.
Sotva Jindřich odešel, jal se kolovrátkář slíditi po všech koutech skladiště, tu vytahuje svazek kos, tu pily, hrabice či násady k vidlím. Bylo mu líto majetku, který leží ladem. Potěžkával kladiva, ale nakonec to všechno odhodil přidržuje se nové myšlenky. Chtěl vejít do železníkova obchodu a vzít si peníze.
Kolem jedenácté město Námětí již spalo. Lucerny na obou koncích mostu svaté Barbory vrhaly jasné světlo do tváří soch a k nohám chodců, kteří se opozdili.
Slečna Alžběta se obrátila na svém lůžku ke zdi, na niž padal přísvit oknem obráceným k mostu, a zvednuvši paži snažila se dosáhnouti hvězd, které tvoří korunu za světcovou hlavou. Do její světnice padaly stíny kamenných svatých zdobících mostní zídku.
Všechna zabrána do pošetilé hry přeslechla cvaknutí dveří a lehký krok Jindřichův. - Nechceme zevrubně popisovati příběhy oné noci a zůstane utajeno, dosáhla-li slečna všech pěti hvězd.
Když se schylovalo ke dvanácté, vracel se železník domů. Zatím co jeho kročeje zněly pod okny milenců, ptal se Jindřich své přítelkyně, proč ho tak dlouho odmítala. Slečna váhala s odpovědí, ale když naléhal, pravila zpola vyčítavě a zpola na vysvětlenou: "Slyšela jsem tě tehdy mluviti s otcem. Byl jsi jist sám sebou a ani na chvíli tě neopouštěl klid. Podobní lidé nejsou nikdy zamilovaní a všechna nádhera lásky je jim odepřena." Řkouc to oddálila Alžběta hlavu milencovu na délku paží.
Zatím co slečna mluvila, přešel starý železník mimo a otvírá domovní branku. Nyní je na dvoře, hlasitě zívá a chřestí klíčky. Ty pokojné zvuky však zděsí šejdíře, jenž stojí v síňce před krámem a hotoví se krást. Škubne sebou a vypadne mu dláto. Je prozrazen a v největší tísni se dává do pískání.
"Nu dobrá, dobrá," pravil železník, ohlížeje se směrem, odkud přicházela písnička, "kdybys už šel raději spát, Jindřichu." Skončiv svou samomluvu zamířil železník s klidnou myslí vzhůru po schodech. Ani ho nenapadlo, že by ten, kdo píská, neměl dobré svědomí.
Písnička zněla v celé šíři a milenci ji slyšeli právě tak jako Jindřichův otec.
"Kolovrátkář!" pravila Alžběta stisknuvši Jindřichovu ruku.
Na neštěstí nepůsobí tytéž věci vždy stejně. Jindřich se polekal a vyskočiv běžel jako ztřeštěnec k oknu. Cestou srazil jakýsi kus nábytku. Zaduněla notná rána a vzápětí stál všecek advokátův dům na nohou. Z oken se ozývalo volání po stráži a bylo slyšeti, jak doktor skáče přes dva schody. Jeho obušek zněl po chodbách jako galejníkova koule.
Železník právě usínal. Zaslechnuv hulákání strhl se sebe přikrývku, domnívaje se, že nějaký halama založil požár, či že se stala vražda. V rozechvění, jemuž propadáme v těžkých okamžicích, nemohl obléci ani nejnutnější šat a skýtal obraz svrchovaného zmatku.
"Kýho šlaka!" děl padaje přes spodky a nasazuje si obráceně klobouk.
Jestliže se zděsí podobného povyku měšťan, co má činiti šejdíř? A což stojí-li nad zásuvkou a chce-li právě shrábnouti peníze? V kolovrátkáři hrklo. Honem obrátil kapsy na ruby a zanechav vše, jak leželo a stálo, hledal, kde nechal tesař díru. Naráz byl ze dveří a v síňce. Horempádem seběhl po schůdkách vedoucích k řece.
Padnuv do vody až po kolena, jal se ubíhati proti proudu.
Za šejdířovými zády se brodil Jindřich. Měl stejně na pilno. Ovšem, syn železníkův se již blížil k svému domu, a ačkoliv to byl on, koho advokát pronásledoval, mohl křičeti zároveň s ním: Stráži! Stráži!
Doktor, pochopiv, že zloděj uniká řekou, vyběhl k Ránu v okamžiku, kdy Jindřich stihl dvířka otcovského domu a kdy se od nich kolovrátkář vzdaloval. Zahlédnuv ubíhající stín šejdíře a poznav syna železníkova, zvedl svítilnu a děl s výčitkou:
"Proč jste ho nezadržel, Jindřichu? Byl bych mu rozťal lebku!"
Tehdy přiběhl Josef Koza a železníkovo nádvoří se plnilo lidmi. Jali se vzrušeně vykládati, co bylo i dlužno učinit, a žádajíce si pokuty pro dlouhoprsťáky, kteří pasou po cizích penězích, shodli se na trestu smrti.
Ale kdež byl šejdíři konec!