Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Brusič nožů

V deštivém období, kdy liják a vichřice procházejí pod mostními oblouky jako kůň, v psím počasí, v slotě, kdy byste nevystrčili nos ze dveří, toulal se na loukách blíže města Kohoutů brusič Nikodém. Byl chuďas všecek uondán a promočen. Za čepicí mu stály kapičky vody a po jeho zádech stékal praménkem déšť. Tlouci se celý den v lijavci, nemíti na sobě ani nitku suchou, to již stojí za pořádnou kletbu! Mistr Nikodém byl k tomu unaven a nesloužilo mu zdraví.
Za starších časů chodívalo se v podobných okolnostech do hospod. Rozbil se stan u teplých kamen, pod kolnou, anebo, bylo-li nejhůř, někde ve stohu. Ale od roku 31 přišla na svět mizérie. Prádelny stojí. Z komínů koželužen se nekouří, sedláci mají na člověka pifku a kdož ví, jak by vás přivítal krčmář. Půjde prý zítra sám o žebrácké holi. Spadlo mu břicho, ztratil klid a místo srdečné nadávky, jíž vás kdysi vítal, popadl by hůl a běžel by za vámi až na kraj vesnice.
Dnes je každý rád, že se sám klepe. Úvěry vyschly a není k nalezení otýpka slámy.
Ať si kdo chce chválí vynálezy a současnou vzdělanost, my pravíme, že je svět v koncích. Komupak slouží všechny ty moudrosti? Eh, člověka pranic neuchvacují zdravotnická opatření, jimž se podařilo zastaviti příval cholery, vzdouvá-li se mu břicho hladem, na nějž stejně zcípne. Teď neběží o slovíčka.
Mistr František Nikodém si myslil něco podobného a jsa hotov s úvahou popadl koš, kde včera bylo pár zemáků a kousek chleba. Nenalezl již ani kůrčičku a tu mrštil svými krámy, až to zachrastilo. Co dělat? Po chvíli se zapřáhl znovu a mžikaje proti dešti, jenž zároveň s větrem mu plískal do očí, šel dál. Na světě je to zařízeno tak, aby lidská útrapa byla čas od času vždy zchvácena novou nadějí. Vetkne vám svoji ostruhu ještě tehdy, když jste zúčtovali. S Nikodémem si štěstí zahrálo podle řečeného pravidla. Když chtěl už obrátit, uviděl před sebou střechu. Vzchopil se a nedal na nic, až tam dorazil. Byla to hlídačská bouda. Stihnuv stavení převrhl vozík, aby voda neměla přístup k jeho nářadí (vyjímajíc brus, jemuž vlhko neškodívá), a skokem byl u dveří. Osud mu však připravil překvapení, které nemohl na prvý ráz oceniti. Z vnitra domečku se ozvalo zaklení.
"Jakže," řekl si Nikodém, "který povaleč by měl tak příjemný hlas a která zámecká paní by vysedávala po hlídačských boudách? Spíše se podobá, že jsem se mýlil a že tam nikdo není."
Tu se však otevřely dveře a v černém rámci se zjevila hlava Josefinina.
"Čert vás sem nese!" pravila s prudkou nevolí.
Čert nečert, mistr Nikodém se protlačil úzkou brankou a nic ho nepřimělo, aby ustoupil. Schoulil se do kolečka a spal, jako spávají chrti vévodů na zbytkových statcích.
Nazítří brusič časně procitl. Měl v těle brnění a hlava mu šla kolem. Zdálo se, že si stržil opičku. Dešťové kapky bubnovaly na střechu a tu, aniž otevřel a nahlédl, jaké je počasí, mohl být jist, že prší o sto šest. Mávl nad tím rukou, neboť si myslil, že se přiblížila jeho hodinka. Chviličku seděl jen tak se zavřenýma očima, a když bolest neustávala, jal se pohybovat směrem k dvířkám, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Tápal kolem sebe rukama a tu se dotkl Josefinina střevíce. Slečna se dala do křiku, z něhož ubohý mistr nezmoudřel, přesto vida otevřenými vrátky vrak svého vozíku a cestu, která ho sem přivedla, přece jen poznal místo a čas tohoto příběhu.
"Aby vás husa kopla," pravila Josefina rozezlená dnes jako včera, "co si myslíte, vy nezdvořilý blázne?"
"Co bych si myslil," odpovídal svíraje dlaněmi své čelo, "myslím si, že jsi po čertech mladá a že bys mohla dělat něco kloudnějšího."
Josefina odpověděla tak, že mu zašla chuť hráti si na kazatele. Potom si protřela oči a vzavši jakýsi pytel upravila si kápi, která se podobala mnišskému oděvu. Takto oděná vyšla do deště a jala se rozdělávati oheň, neboť si byla přinesla vích slámy a něco suchého dřeva.
Pokud jde o stav řečené dívky, nemůžeme být na pochybách. Byla to tulačka, jež před nedávnem opustila nemocnici. Uprostřed minulé zimy onemocněla zápalem pohrudnice a vydala se k Pannám. Život, který vedla od rané mladosti, ji tak zřídil, že byla přijata s velkou snadností (jakkoliv se teď můžete dostat do špitálu jen s nemocí vzácnou a hodnou pozoru mediků). Z toho Josefina usuzovala na znamenitost své choroby a nelichotila ani ošetřovatelkám. To u ní platilo za blahé časy. Býti oděna ve skvoucí šaty špitálnic a líhati sama pod bavlněnou přikrývkou! Bože, to se to spalo bez chlapů! Třela si radostí lýtko chodidlem a cítila radost, že je v teple.
Po několika týdnech jala se Josefina pokukovati po dveřích a s něžným výrazem naslouchala vyhrávání harmonik V ten čas jí ubylo na významu, a aby se udržela, byla nucena vykládati sestřičkám karty. Její vůle byla rozdvojena. Nakonec s ní přece jen domluvili podle svého. Bylo po latině a slečna Josefina stála na ulici, či lépe za městem, neboť se nechtěla vrátit k svému řemeslu.
Královské město Kohouty zůstalo za jejími zády.
Vešla do luk, která zavlažována vydatným deštěm rostla ke škodě statkářů, jež dobrá žeň (podle vyššího rozumu) přivede na mizinu. Stihnuvši boudu měla něco drobných peněz a uzel suchého prádla. Brusič však byl bez haléřku a neměl ani špetku soli ani kmíneček.
"Josefino," řekl dozvěděv se jméno své společnice, "co tě to, holka, napadá, hned po ránu se nacpat. Rozdělme se! Myslím, že jsem si utržil kapánek horečku, a jak se říkává, není od ní lepšího léku než horká polévka z kostky."
"Když jsme již u snídaně," pravila opět slečna, "nemohl byste se, mistře Nikodéme, vytasit s nožem? Stojí ten váš krám za něco?"
"To bych řekl," odpověděl František a zachvívaje se pod nárazy zimnice jal se loviti ve svých plecháčích. Po chvíli zvedl vak obalený voskovým plátnem. "Tu to máme!" křičel chřestě svým pokladem.
Josefina přijala lžíci a nůž, ukrojila si chleba a snědla polévku neříkajíc tak ani tak.
O něco později přišel k boudě sedlák, majitel louky, kde právě přebývali, a dříve než pozdravil, jal se jim oběma spílati a vyháněl je, řka, že o ně přerazí hůl.
"Ty lakomče nenažraná," odtušil František pozdviženým hlasem, "ty, odřihoste, by sis měl pokládat za čest, že jsem kdy páchl do tvé blechárny."
Řka to byl brusič opřen o dlaně, a jak se zjevil ve dvířkách oné chajdy, mohl nahnat člověku strach. Nicméně při sedlákovi stálo právo, jemuž sloužívá řada fešáckých pochopů a páni sudí s nádhernými čenichy. Ví bůh, než se dát zavřít, je lepší táhnout sirky o kus dál. Brusič se chopil vozíku, slečna Josefina vzala vaky na záda a šli spolu k břehu řeky Přeletavky tak věrně, jako by je spojoval vznešený slib.
Hodili se ovšem k sobě pramálo. Brusič měl pořádnou skobu a slečna měla maličký nosíček, který se s takovou výhodou nosívá ke kožišinovému plášti. Její oči byly kulaté a nad nimi se klenulo obočí tenoučké jako čárka. František však vyhlížel do světa pouhou skulinkou mezi víčky a jeho obličej byl pokryt srstí, takže vypadal (krom té drahé duše) jako zvíře. Šli asi hodinu. Déšť ustal, ale bláto jim stříkalo až na hlavu. Čím více se pak blížili k městu, tím bylo protivnější.
Město Kohouty má od státního převratu téměř dvakrát tolik obyvatelstva, než by příslušelo, kdyby věci šly jak náleží. Zatím co se krásná venkovská hnízda vylidňují, staví se v Kohoutech smetiště po smetišti. Jejich jméno se odvozuje od hrdinů revoluce, od svatých z předměstí a vposled od peněžních ústavů. Těm, kdo v těch končinách obývají, vede se prabídně, nikdo z nich nenalezl výdělku, a tak na ně doléhá hlad jako na Františka a Josefinu.
Říšské železnice vrhají se na Kohouty se všech stran; bouří, hřmí, blýskají se a dýmají, zůstavujíce za sebou planoucí mračno, takže o poledni vidíte zášlehy slunce jen průrvami. Tento shon pro nic (neboť mlýn, jak bylo naznačeno, jde naprázdno) vás unese, když se tak díváte s mostu Armády, majíce bradu opřenu o zábradlí a ruce v kapse. To platí při slušném počasí, jinak je lépe sestoupit o dvě poschodí níže, tam, kde železniční trati a hlavní silnice se křižují s cestami starého venkova. Tam bývá stanoviště všelijakých lidiček, na které se nedostalo. Jeden se zde choulí do pytlů, jiný si vybírá hmyz z podpaží, třetí točí palci rukou mlýnek a ostatní buď pokašlávají nebo skákajíce o jedné noze hrají v Nebe, peklo a ráj.
K těmto chlapíkům zamířili František a Josefina, doufajíce, že v průvanu pěkně oschnou. Mohli dorazit již o osmé, ale čekali, až se uklidí jízdní hlídka. Konečně spatřili koňské zadky ovívati se ohonem od ostruhy k ostruze. Cesta byla volná, běželi tedy dvakrát rychleji než předtím, aby zaujali výhodné místo.
Když však stanuli pod mostem, byl tam již houf lidí. Nastala strkanice a tu a tam, k veliké škodě dalšího obcování, padlo štiplavé slovíčko. Ale František se vyznal v podobných šrůtkách.
"Uhni se, povídám, nebo ti přiletí jedna na záda," pravil k vyvolávací, jenž v průběhu hubených let pozbyl místa, neboť se všechna panoptika octla na bubnu. "Uhni se!"
Oslovený jinoch se obrátil a možná, že by věc byla dopadla pro Františka všelijak, kdyby řečený vyvolavač nebyl zahlédl Josefinu. Nikdo však není pozornější k dámám, nikdo nedovede oceniti půvab a cenu dívek tak dobře jako umělci, lidé z divadel rozmanitostí, brzdiči houpaček a roztáčeči kolotočů. Vyvolávač pleskl zlehounka Josefinu po zadnici a neodpovídaje Nikodémovi jal se jim oběma prokazovati všelijaké zdvořilosti. Josefina se smála, ale nikoli více, než je dovoleno smáti se v dobré společnosti.
Mějte na mysli, že je-li pořádná holka nevěstkou, je to zaměstnání jako jiné. Cožpak je kominík špinavec? Libuje si snad stokař ve společnosti krys a potkanů? Je hrobník šitý právě na mrtvé?
Připouštíme, že některá zaměstnání jsou sprostá a jiná opět vznešená, přesto však vydělávati si chléb, je věc jedna a býti takový či onaký je věc druhá.
Zaslechnuvši žerty vyvolavačovy pravila slečna, že by František takovému zlompírku zvalchoval záda. Jen kdyby měl lék, kterého potřebuje, jen kdyby mu dala ta prokletá zimnice pokoj!
"Copak mu schází?" otázal se vyvolávač.
"Slýchám, že je na podobné choroby výtečné psí sádlo," pravil a jal se vypočítávati chudáky, jež tento předpis postavil na nohy.
"Takových, jako jsi ty, jsme již viděli! Kdybych měl dva či tři stroužky česneku, krapet pálenky a listí z náprstníku, to by byla jiná!" děl František zalézaje do pytlů. Josefina se poohlédla po suchých hadrech a ustlala mu, takže mohl sedět a opřít si záda.
Za tohoto konání a hovoru přiblížil se k Nikodémově skupině nový příchozí. Byl daleko znamenitější než brusič, vyvolavač či Josefina, neboť měl koně a přijel na voze, jako jezdívají velcí páni. Pravda, herka nestála za mnoho, ale přec jen to byl kůň, jakých nenaleznete u silnice. Měřil málem dva metry. Hlavu měl štičí, oko mhouravé, krk jelení, kohoutek nevýrazný, hřbet měkký, kříž špičatý, hrudník nehluboký a úzký, hlezenní klouby zaříznuté, a toť se ví, spánek. Pokud jde o barvu, lze říci, že připomínal ryzáka. Klusal těžce, o trysku však nelze mluvit, neboť to nedotáhl tak daleko. Možná, že mu bylo třicet let.
Pán tohoto vzácného zvířete byl mladší. Jmenoval se Jakub. Donedávna chodíval po výročních trzích, a kdekoliv se sešlo něco zvědavců, začal se svými kousky. Uměl velmi mnoho, ale nad ostatní vynikal ve hře v karty. Jakub míval kdysi peněz, že mohl dvakrát večeřet, ale jak si ostatní utahovali řemen, ztrácel i on důchody. Nakonec mu nezbylo, než aby se vrátil ke kejklířskému řemeslu. To ovšem není snadné, neboť za času blahobytu se mu zkrátily šlachy a ztuhly klouby. Nemohl již nohou za krk.
Přišed na stanoviště k mostu Armády, nebyl bez groše jako František, ale zbývalo mu padesát korunek. Mohl si ještě osladit život. Pamětliv tohoto pokladu sahal velmi často do kapsy a chřestil stříbrem, čerpaje z jeho zvuku posilu a hrdost. Krátce, choval se jako velmožný pán. Jeho tvář vyjadřovala sebevědomí, a jakkoliv byla drzá, přece by se vám mezi lišáckými obličeji našich hodnostářů ještě líbila.
"Copak tu tropíš?" pravil Františkovi, jemuž vykukovala sotva špička nosu.
"Eh," odpověděl brusič zvedaje hlavu jako orel, "jdi svou cestou, tady se neohřeješ!"
Jestliže byl vyvolavač na počátku hrubý a jestliže zjihl, jakmile spatřil Josefinu, zachoval si Jakub prudkost svých výrazů i tehdy, když se na něho slečna smála.
"O tom si ještě promluvíme, kdo se ohřeje a kdo potáhne s dlouhým nosem," pravil k brusiči, čerta se staraje o Josefinu. "To se uvidí, to poznáš, až se octneš v louži!"
Zdálo se, že mu nic nezabrání, aby neučinil to, čím hrozil; avšak v rozhodné chvíli zasáhl do věci kůň.
Byl zůstaven sám sobě a stál opodál se sklopenou hlavou, hrabaje kopytem. Nyní však ucítil ve slabinách nutkání ostruhy a táhna za sebou vozík nezastavil se až před Josefinou. Hráč v karty cloumal opratí ze všech sil, avšak kůň, zvyklý na rány udidla, sotva poodchýlil hlavu.
Nic není rozkošnějšího nad pohybující se oko a vykroužené koňské chřípí. Ryzák měl ještě k tomu věštecký výraz a zaržál, když jej Josefina pohladila.
Jakubovi neušlo, že se jeho koníček Josefině Líbí, a jal se nadýmati jako všichni pánové stájí.
"Copak si myslíš?" pravil, zvedaje ryžákovi kopyto za kopytem, "to není lecjaký kůň. Má dobrou polovinu anglické krve!"
"Janek!" procedil mezi zuby brusič, a jakkoliv jím lomcoval vztek, dělal, že se popadá smíchy za břicho.
Josefina se podívala s jednoho na druhého, a protože se vyznala v mužských, záhy se jí rozjasnilo: Jakub byl chlapík, jací jen zřídka běhávají po světě s roztrhanými lokty. Chlastoun, žrout, shromažďovač majetku, outrata a bůhvíco ještě! Podobalo se, že vypadl z nějakého vyššího hnízda. Byl to rozený pán a násilník. Josefina uhádla, že hrubosti a nezájem Jakubův není než způsob chlapáckého ucházení o děvče. "Proto má takovou zlost na Nikodéma. Proto se brusič tak vzteká!" pomyslila si slečna, cítíc nad tím radost a teplo u srdce.
Jakub se vyptával, kdo je co zač, a mezi řečí přetáhl koně postrankem. "Láry, fáry," pravil František, když se hráč v karty vrátil k Josefině, "z toho mračna nebude dešť."
"Ty chudinko," řekl opět Jakub, "abys věděl, s kým mluvíš, tady je něco drobných. Pošli si pro svůj dryják, když si od podobných svinstev tolik slibuješ."
"Jen ber, ber!" doložil, vida brusičovo váhání, neboť František odtahoval ruku, která se sama od sebe otvírala a třásla. Josefina byla překonána takovou velkomyslností a poslala vyvolavače nakoupit žádané věci. Avšak dříve než odešel, pošeptal mu brusič do ucha jméno nejúčinnějšího léku. Lišák se neodvážil říci je nahlas.
Na druhý den zároveň s jitřenkou stáli u mostu Armády (toto jméno pochodí od blízkého sídla křesťanské družiny, jež hudbou a jinými prostředky usiluje o spásu pobloudilých duší) pánové na vykrmených koních a budili spáče hrubými hlasy, dožadujíce se průkazů, jež tulácký nárůdek jen zřídka mívá v pořádku. Nastal shon. Ženské ječely a z hadrů vylézaly děti rozcuchaných hlav, zvedajíce ještě silnější křik.
Koně jízdní stráže se zdáli černí jako havrani. Metali zpod svých kopyt jiskry a chřestili udidly. Řemen a přílby, kopyto, třmen a ostruha, to bylo celkem vše, co jste mohli viděti z těchto stínů. Stráž rozdělovala muže a ženy jako berany a ovce, zachovávajíc pravidla vznešených textů. Tu se ukázalo, že všech je celkem šestnáct. Co s nimi? Kdyby chasu usadili ve sklípcích nové věznice, byla by do dvou týdnů naplněna až po sám holubník. Šlo tedy jen o zjištění a o záruku, že odtáhnou z městského obvodu. Kdo sehnal nějaká ta lejstra, byl propuštěn.
Když došlo na Jakuba, věc uvázla. Neměl leč starou čelední knížku, zato však křičel a bil se v prsa, až to dunělo. Strážníci se hned nerozhodovali, postavili hráče v karty stranou a pokračovali v prohlídce. Josefina prošla, avšak vyvolavače zadrželi.
Chuďas, nejmladší a nejnevinnější z těchto hříšníků, stiskl Josefině ruku a rozloučil se, maje pláč na krajíčku.
"Hej," pravil strážmistr Nikodémovi s výše svého koně, "co je s tebou?"
Na ta slova brusič velmi namáhavě vstával a se vzdechy a s hekáním se jal belhati k rytířům na valaších a klisnách. Vypadal přitom uboze a počestně.
Po strážnicích se věřívá, že si tyto dvě vlastnosti odporují, avšak brusič František je spojil takovým nezájmem a tak dokonalou lhostejností, že nad ním mávli už napřed rukou. Podal jim dvě listiny, a zatím co pánové do nich nahlíželi, rozhrabával špičkou křápu bláto. Bolest mu nedala postát a podle všech známek rvala jeho útrobu. Ustlati takovému chlapíkovi v šatlavě není ve smyslu veřejného pořádku ani vhodné ani záslužné – ale propustiti jej jen tak?
Pánové se dívali s Františka na Jakuba a s Jakuba na Františka. Kdopak zná lidské myšlenky?
Kdož ví, co se může stát? Brusič se přibližoval zvolna ke stráži a pískl bolestí. Snad náhodou či právě na ten hvizd začali koně strážníků jevit neklid. Všichni, jak tu stáli řadou, stříhali ušima a otřásajíce se chřestili postroji. Kopyto zvonilo o kopyto a šavle o třmeny; jali se vzpínat a vyhazovali.
Byla by to pěkná podívaná, kdyby se někdo z těchto jezdců octl pod břichem své klisny! Paměťlivi podobných konců, strážníci věc zkrátili a kromě vyvolavače nechali chasu odtáhnout.
Brusič sedl do vozu hráče v karty a Josefina se chopila Františkova vozíku. Když se však vzdálili z dohledu, seskočil Nikodém na zem, a protáhnuv si údy (jako to dělával král Ubu, nebo jako to dělá Werich, miláček našich dnů), jal se pronášeti pošklebky na účet městských zřízení a doprovázel je všelijakými směšnými posunky. Byl opět zdráv jako ryba.
Po celý týden chodila tato malá tlupa sem a tam hledajíc místo vhodné k obývání. Nenalezli nic výtečného, ale přece jen ze všech děr a koutů se jim nejlépe hodil malý háj v sousedství žitniště, jež svého času proslulo vraždou Jindřišky Klácelové. Odtud pole a lesík se nazývá Klácelka.
Jestliže se zhostíte tísně, kterou přivádí myšlenka, že zde byla prolita krev, shledáte tuto krajinu dosti půvabnou. Má do sebe vskutku něco vzletu a vroucnosti, takže se vám vedle vzpomínky na věci příšerné vtírá otázka, nejsou-li tyto smrčiny zároveň shromaždištěm milenců a úkrytem lásky.
Brusič nožů rozbil svůj stan mezi bukem a skálou na vyvýšeném místě tak, aby dešf volně odtékal a severní strana byla chráněna od větru. Josefina se přilepila rovnou na skálu, neboť měla pranepatrnou plachtičku, vhodnou sotva k tomu, aby sloužila za dvě stěny.
Tento týden ustavičného cestování se rovnal sedmi dnům stráveným v pekle. Dobrák František byl pro ně bez přestání terčem Jakubových posměšků. Domýšlivý a chvastounský hráč v karty pranic nedal na to, co má František v hlavě. Bylo mu jedno, že je to vyučený podkovář, že zná lékařství skrz naskrz a že prošel kraj světa. Posílal si jej pro tabák a tahal ho za uši. To samo o sobě je krutá urážka. Povážíme-li, že se to vše dálo před Josefinou, kterou si oba zamilovali, dovedeme si představit, jak asi Františka čerti brali!
Josefina ovšem věděla, kde chlapy tlačí střevíc, ale nebylo snadné se rozhodnout ani pro brusiče ani pro hráče. Každý z nich měl určité přednosti. Zvyky starého řemesla pak slečně našeptávaly, aby si je podržela oba.
Jakubovi už věc zalézala za nehty.
"Šla bys se mnou?" otázal se Josefiny, jež se právě zabývala jeho ryzákem. "Rád bych zasedl ke hře a svědí mi už ruce."
"Co vás napadá!" odpověděla. "Pokud jde o karty, můžete si zahrát s Nikodémem. Což?" dodala, obracejíc se k brusiči, který se zasmál. S přibližujícím se jarem vzrostly jeho milostné záměry do té míry, že byl hotov podstoupiti i hru o nevěstu.
"Copak je ti k smíchu?" děl hráč, stahuje si čepici až na oči. "Copak se směješ, ty starý šidile, ty jedna zagroškudlo?"
"Jen ne tak zhurta, panečku," děl opět brusič odstrkuje chlapíka koncem své hole, "nebo ti jednu lísknu, že se nepoznáš!"
Toť se ví, Jakub měl sílu za tři, a dříve než se brusič nadál, byla jeho hůl ve dví.
"To bych to popadl," pravil opět Jakub obraceje se k Josefině, "hrát s takovým chuďasem! Co by vsadil? Nemá ani holínku ani pinku. Ani vrtáček ani stříbrňáček. Jdi se vycpat, ty staré strašidlo!"
"Jářku," děl na to brusič, jenž zatím usedl a třel v hmoždíři jakýsi lektvar, "jářku, kdybys chtěl zkusit štěstí, mohli bychom si přece jen k tomu sednout. Ukrátíme si dlouhou chvíli. Co na tom, že nevsadím peníze."
"Vida, vida," odpověděl Jakub, "to je dobrý vynález, což abychom hráli o poličky?"
Brusič si otřel tvář a vstal chtěje dodati svým slovům většího důrazu: "Já," děl, zatím co se jeho očka smála, jako by si byl věcí jist, "já, jestliže prohraji, nechám všechno, co mám, na místě a odejdu nestaraje se, co vy dva uděláte. Platí?"
"To není špatné," řekl hráč a zavázal se stejným slibem.
Nikodém a hráč v karty zasedli potom k brusičské korbě, jež byla obrácena na bok, a podle pravidel počali. František měl rozdávat.
"Počkej," pravil řemeslný hráč vida jeho zručnost, "nedám se do hry, dokud si nevysoukáš rukávy." Sám pak svlékl kabát. Možná, že byla v Josefině malá dušička, když viděla, jak se Jakub usmívá a jak mu bude snadné usaditi milého brusiče. Ví bůh, že nepřála Františkovi neštěstí. Zatím už šlo do živého. Karta bila o kartu a rozehříval se i brusič. To však není pravé slovo, neboť zůstal vzpřímen a nepromluvil ani slova. Jen jeho malá očka mhourala proti slunci, sledujíce všechny pohyby Jakubovy.
"Ha, ha, ha," pravil hráč, počínaje protivné průpovídky kartářů, jež mají odvrátiti pozornost k nesmyslům, "ha, ha, ha, paličky a bubny! Bubny k paličkám, housata do posady, kohouta do poklopce!"
Josefina nahlížela hráčům přes rameno, němá, hluchá a bez známek života. Procitla teprve, když brusič přebil Jakubovu kartu. Hráčské štěstí, jež zprvu stálo na straně Jakubově, odklánělo se průběhem hry víc a víc. To ovšem ještě nic neznamená. Dříve než byste pocítili bolest píchnuvše se jehlou, octla se v rukou hráčových barva, kterou právě potřeboval;
Vzápětí vyskočil brusič se svého místa a přikryv hru oběma dlaněmi jal se křičeti a klíti. "Takhle se hraje s poctivými lidmi? Tomuhle říkáš státi na stráži?"
"Dohraj, ty křikloune," pravil druhý daleko mírněji, než byste se od něho nadáli. Když však viděl, že brusič nedbá, ukázal své karty plné vznešených králů a desítek.
"Nemohl jsi hru vyhrát," odpověděl Jakub brusičovi, a jako by se věc rozuměla sama sebou, chtěl si přivlastnili jeho koš. Nikodém se ovšem z míry dopálil a neuvažuje dlouho přetáhl podvodného hráče přes záda, laje mu falešníků a platejzů. To bylo znamením ke kruté a zarputilé rvačce, při níž byl brusič bit jako žito.
Jakub s brusičem se váleli v chumlu a křičeli, až se jal kůň falešného hráče jankovatěti. Josefinu z toho pojala hrůza.
Ryzák, pokryt pěnou a se zuby vyceněnými, jako by se šíleně smál, dal se do běhu, opisuje kruhy, osmy a dráhu třeštidla.
Nic naplat, pánové ustali v své zábavě a obrátili pozornost ke zvířeti. Hučelo jim v uších a byli trochu zmateni ranami, které je zasáhly přes skráňové části lebky, Jakub však přece v té věci poznával nějaký čachrářský kousek. Jakživ se nemohl nadíti, že jeho ryzák bude sám od sebe běhat rychleji, než ho kdy mohly přimět nejpalčivější rány bičem. Minulo mu již třicet let a nebyla to léta strávená v hojnosti píce a klidu.
Hráč v karty volal na ryzáka jménem, ale zvíře ztrativši hlavu bylo i hluché a slepé. Hrome, jeho kopyta jiskřila jako křemeny, když za starých časů nějaký rozzuřený lancknecht chtěl založit požár. Brusič Nikodém chvíli vyčkával a potom, zaujav místo se všech stran viditelné, jal se pískati a mluvil nesrozumitelným jazykem. Sotva se ozvalo prvé zapísknutí, dopadl ryzák na přední nohy, jeho hříva se položila, a jakkoliv se třásl, přece jen stál.
František jej ujal za ohlávku. Učinil to, jako by sešlo na každém pohybu a na každém krůčku. Napodoboval směšné čáry a cikánění.
"Možná," pravil, když se zase vrátili k rozumné řeči, "možná, že by ten kůň za něco stál, kdyby dostal moudrého pána. Ty ovšem nerozumíš poctivě ani svým kartám."
"Toť se ví," odpověděl falešný hráč, "to by dovedl každý pískat tak dlouho, až se janek utahá, a když už leží, klepat se prstem vedle bradavky. To je div, že nenastavuješ ještě ruku."
Řka to jal se Jakub nakládati do vozu své věci. Potom došlo na svršky Josefininy a konečně i na Františkův brus.
Vyhrál v kartách, přemohl brusiče v křížkování – jakápak volba? "Žádná!" myslil si Jakub rozhořčen, že se jeho jméno octlo v blízkosti ledasjakého dryjáčníka a zaříkávače. Nikdo by mu teď nebyl vymluvil, že poctivý mistr brusičského řemesla není mrzký šejdíř, který se naučil hříšným říkačkám a tropí s nimi neplechu.
Zatím co Jakub nakládal zboží svých přátel, stál František jako zařezaný. To hráče v karty poněkud usmířilo. Zapřáhl ryzáka a uchopiv bič jal se mluviti k Nikodémovi: "Mistře, odpusťme si, co jsme si! Bašta! Pročpak mě necháš tak dlouho mluvit? Proč mi nevyjdeš v ústrety?"
"Myslím, že jsi již zmoudřel," pokračoval, "a že je ti jasno, jakou nevhodnou věc jsi žádal, chtěje, aby Josefina šla s tebou. To ovšem bylo zvrácené a ty toho ze srdce želíš, což? O nějaké lítosti, když si tak vzpomenu na tu tahanici, není s mé strany ani řeč, ale kdybych mohl, odpáral bych ti jich dobrou polovinu."
Zatím co toto mluvil, stála Josefina opodál vozu a čekala. Měla v úmyslu jíti tam, odkud bude silněji volána, neboť vychování kurvičky ji k tomu mělo. Pokud pak jde o vlastní slečninu volbu, nechtěla cestovati pěšky a klonila se spíše na stranu Jakubovu než k Františkovi.
"Josefino!" děl falešný hráč a řka to práskl koníka do kýt.
Ryzák však zůstal na místě. Stál jako očarován, skláněje hlavu a kývaje jí po způsobu koní věšteckých.
"Co s tím zvířetem je?" děl hráč poohlížeje se po brusičovi.
František Nikodém však stál, maje ruce za pasem a na jeho tváři se nehnula ani žilka.
Josefina rychle seskočila s vozu. Zdálo se jí, že se ryzák proměnil v tvrdohlavého osla a že nepůjde, kdyby o něho rozbili hůl. Kdysi zaslechla o kovářích a babách, které dovedou udělati dobytku, a narychlo vzala za prokázáno, že umění těchto nepřítelkyň stájí doposud žije.
Falešný hráč si nevěděl rady. Obrátil bič po kohoutském způsobu násadou vzhůru a řezal do ryzáka, až zpruhovatěl a stal se vraný a vposled všecek pod pěnou se podobal běloušovi. Nic naplat. Zdálo se, že nebohý ryzák sejde se světa v postavení, jež si byl zvolil. Avšak oko ryzákovo jiskřilo.
Po venkově slyne pravidlo třetice znamenitou účelností. Je vskutku zaručeno, že věc třikrát za sebou se zhativší je zcela ztracena. V tom případě ji můžete bez obav prodat židovi. Falešný hráč byl již zuřiv, ale kůň se měl tak málo k tahu jako k řeči. Jakub řekl, že má to zvíře horečku, a chtěl je nechat zcepenět.
Tu teprve přišla Františkova chvíle. Koupil ryzáka za babku a k tomu ještě na dluh. Potom se jal zdvíhati koníčkovy nohy a obcházel jej, počínaje si zpola jako lékař, zpola jako prohnaný taškář. Stále něco mumlal, skláněl se, jako by odstraňoval z koňova kopyta špatně přibitý podkovák, a nahlížel do zahrocených uší ryzákových.
Jsa s prací hotov shodil s vozu vše, co patřilo Jakubovi, a vyzval Josefinu, aby nasedla.
"Sbohem," pravil, když uposlechla, a zvednuv opratě přiměl ryzáka, aby se dal do klusu.