Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hlava osmá

Asi za dvě hodiny jel sedlák orat na vzdálené pole. Pole bylo u lesa, je to políčko věčně ve stínu. Tu se v něm válejí dva kanci a tu je zdupá jelen; je to políčko pro zlost.
Sedlák sije pro lesní havěť, činí to poslušně, ale věru, že si přitom nezpívá. Nezpívá, ba ani se neohlíží, spěchaje za svým dílem. Byl tak nevšímavý, že nezbylo, než aby před ním Prozřetelnost sypala cestičku příhod. Uviděl zajíce, jenž skáče o třech, slyšel přesilně zpívati ptáčka, rozhlédl se a tu spatřil Markétu Lazarovou. Spala. Nevěděl, kdo to je, a nikoho mu nepřipomínala. Mrzel se, že ztrácí čas, mrzel se na zpropadené čertoviny, jež nám posílají do cesty tulačky, ale protože byla chladná země a protože je člověku horko, když oře, hodil na chudinku plášť a přikryl ji. Toť se ví, že nepospíchal, aby ji odvedl domů. Oral, a když dooral, vrátil se pro svůj kabát. Vzal, co bylo jeho, a zatřásl dívčiným ramenem, řka: "Vstávej, nebo zmrzneš. Copak tě má, abys spávala v polích?" Tázal se, ale věru nečekal odpověď. Nebyl lačný příhod.
Markéta vypravovala co a jak a sedlák pokyvoval hlavou, bůh ví, že poslouchal na půl ucha.
Prosím vás, příhody slečen, které si zedraly svoje šatečky! Cožpak les sténá? V lese roste dříví, na něž mám zálusk! A jelen! Kdyby mi nehrozila oprátka, počkal bych si na šesteráka, jenž mi škodí.
Dojeli do vsi. Sedlák otevřel lísku, což jsou vrátka v plotu, a zajel ke stavení. Markéta poděkovala a chtěla jíti dále.
Kam by šla? Nastává opět noc, den se schýlil a je čas klekání. Tu vyjde selka a vyptává se konajíc porůznu večerní práce. Má napilno a není laskavá. Konečně je všechno hotovo a muži a ženě zbývá chvilička k hovorům.
"Ty časy!" praví selka, "člověk si není jist střechami nad hlavou. Však vím, že Obořiště vyhořelo." Řkouc to, zve Markétu do světnice a ke stolu. Rozdmýchává oheň, uhlíky rudnou a záhy šlehají veselé plameny. Je slyšeti skřípění studničních vah a v prachu první tmy se jeví hvězda večernice. Rozpačitý sedlák, rozpačitý, neboť je po díle, vyšel na zápraží a čeká, až slečna usne. Potom se vrátí a ulehne při komínu, na místě, jež je nejteplejší.
Druhý den se Markéta probudila, když svítalo. Na stole byla připravena její snídaně. Upila něco mléka a ulomila kousek z krajíce, zakoušejíc stud, jenž nás přepadává, když prosíme. Hospodář již vyšel po své práci a Markéta nemohla poděkovati leč selce. Jak s ní mluví? Mluví jako malé děvčátko. Ale ta, které děkuje, jí přeuctivě odpovídá a prokazuje jí čest málem vévodskou. Kdož ví? Snad se trošíčku posmívá.
Nocleh a spaní Markétu neosvěžily. Šla vrávorajíc. Brala se poli a nevstoupila na silnici, která se stáčí k Obořišti. Šla, jako se vracel marnotratný syn.
Po říšské cestě, která se v těchto místech přibližuje lesu, tam, kde kdysi stál Lazar, aby se poprvé vrhl na pocestného, v té zátočině, jež je tak památná, uviděla jezdce. Byli to královští.
A tu ji přepadl strach o Mikoláše. Tázala se svého srdce, co učiní, bude-li její ženich jat, tázala se svých úst, budou-li dbáti o potravu, a svých nohou, zdali jí budou potom sloužiti. Tázala se, proč odešla a proč se skrývá. Její duši uchopila vlna žalu a zmítala jí, jako příboj zmítá poplavkem.
Všechny šípy, jež bázeň smáčí ve své palčivé jíše, zasáhly Markétino srdce. Bylo tak veliké rozdvojení v její mysli, že nešťastnice současně pociťovala lásku k Mikolášovi a děs před Bohem. Její myšlenky stály proti sobě a vedly válku. Vlasy její duše již přihořívaly. Ach, Markéta je jediná, kdo bude poražen v těchto válkách a kdo v nich shoří. Třásla se. Bylo jí lhostejno, co se stane před otcem a před hejtmany. Bylo jí lhostejno, jaké mučidlo jí přisoudí a jaká kletba ji oděje. Třásla se pro Mikoláše.
Doposud chodila po stezičkách, teď vystoupila na hlavní cestu a šla rychle před se. Minuli ji dva cizinci a žebračka v kraji příliš dobře známá. Zastavila se poznávajíc Markétu Lazarovou. Markéta chtěla přejíti co nejrychleji, ale žel, její nohy váznou a stud a únava ji poutá. Stojí a žebračka stojí před ní.
Zajisté jsou obě laskavé, zajisté jsou hodny milosrdenství, ale řeč není z věcí srdce. Máme jen chabou znalost svých citů! Naše slovíčka krákají jako ptactvo, jež zpovzdálečí sleduje koráb.
Ó plavby srdce, ó nevýmluvná ústa! Všechny deště, všechny lijavce smáčely žebraččina záda, měla rozežranou tvář a v útrobě jí kysaly chlebové kůrky, jež sebrala blízko prasečince. Což mohla učiniti něco jiného než se vzpřímiti před touto kajícnicí? Mohla jí nehroziti holí a nespílati?
"Ty děvko," pravila tlukouc mošnou, "ty souložnice katova, ty souložnice katových pacholků, jdi, pospíchej si pro požehnání!"
Tu se dala do křičení a křičela jako ďáblice. Markéta si zastřela tvář rukama a klopýtajíc šla blíže k Obořišti. Žebračka a zlořečení ji následovaly.
Vážení pánové, tento výjev se vám nelíbí? Žel! Bylo to poprvé, co se neblahá chudačka setkala se slečnou, jež je poníženější a více neblahá než samo žebráctví. Uvnitř našich myslí podřimuje čaromocná touha po spravedlnosti, jež nás má často k bezpráví. Nechť mluví, nechť se ozývá! Přehlédněte maličkou křivdu, jež ukazuje na převeliká bezpráví.
Markéta kráčí a pláče. Obořiště není již daleko a žebračka neodstupuje a neumlká. Hle, otcovský dům! Jakže, dům? Rozeznávám jen spáleniště. Vidím Kozlíkovo dílo, loupežníka, jehož, Markéto, milujete.
Stalo se, že onoho dne byli všichni Lazarovi doma. Bylo předjaří a čas mysliti na obnovu domu. Pokuta králi byla již zaplacena. Je mír, nuže Lazarovi služebníci vozili lesní kmeny. Jiní z jeho čeledi přitesávali kámen a opět jiní pracovali jako dělníci kopajíce. Lazar stál v jejich středu.
Kdyby se Markéta vracela sama, byla by posečkala až do soumraku, byla by samým večerem postála před zápražím, čekajíc, až ji zhlédne někdo z bratří, avšak křik zlolajné babizny ji štve, jako psí štěkot štve laň.
Lidé ustávají v práci a dívají se, kdo to přichází. Ach, oči starců vidí předaleko. Lazar ji zhlédl a již ji poznává.
Zdaližpak se hněvá? Zdaližpak ji přijme, zdali se usmířil?
Již se ozývá její jméno, lidé udeřili prací a hrnou se k vrátkům, služky vybíhají, ale Lazar se obrací. Nechce svou dceru viděti. Zavře se ve světnici, jejíž krb je pobořen, a káže všechněm, aby mlčeli.
"Buďte zticha," praví čeledi a svým synům, "buďte zticha, neboť se nevrací ten, před nímž se zavírá, ani nepřichází ten, jemuž bych mohl poslati někoho v ústrety. Buďte zticha, ať činí ta žena to, co si žádá."
Ruce služek klesají a leckterá mezi nimi pláče. Ti, kdo se rozběhli, nemají, co by učinili.
Ach, návraty ztracených synů, ach, návraty dcer! Markéta padne na kolena. Je viděti její zedrané střevíce a šaty plné bláta. Přikloň se, Lazare, k úpěnlivým prosbám své dcery, kéž bys ji slyšel, kéž bys přikývl hlavou. Ale nestalo se nic podobného. Lazar nevyšel.
Markéta měla tři bratry a tito bratři měli opět ženy a dítky. Nuže, zotaví se jejich láska? Dají maličkým, aby objali svoji přítelkyni?
Nikoliv. Nádvoří je prázdné, nikdo jí nedbá, nikdo k ní nepřišel a dítky váhají vidouce tvář zcela nepodobnou blažené tváři Markétině. Kdyby měla nešťastnice matku, zajisté by jí přinesla plášť a nádobu s vodou, zajisté by mluvila, a kdyby to bylo slovíčko pláče, Markéta by přece poslouchala plna útěchy, neboť i výčitka bývá ojíněna láskou.
Prvou noc probděla Markéta kdesi v přístěnku domu, tam, kde líhají nečistí tuláci. Modlila se, ale z koruny, kterou jí láska vstavila na hlavu, nevypadl ani jediný kámen. Markéta milovala Mikoláše a Bůh si zajisté přál, aby ho milovala. Nedal ochabnouti tomuto citu a živil jej.
K ránu, když zdřímla, zdálo se jí, že je opět v lesích loupežníků. Spala s Mikolášem a cítila jeho objetí, ach, objetí, jež otřásá vědomím a způsobuje, že naše myšlenky padají, jako padá ze stromu ovoce. Byla prokleta!
Blížil se k ní ďábel? Ach nikoli, uvykli jste nazývati věci příliš přísnými jmény a zdvojnásobujete tuto přísnost, jde-li o děvčátko v otcovském domě. Po soudu rozumných lidí má Markéta pravdu, myslí-li na miláčka. Nechť si na něho myslí, či lépe, nechť se k němu vrátí! Bůh věru nestojí o závoj fňukalek, jež komolí modlitby a nepřivedou na svět živého tvora. Pravíte, že byl tento sňatek na posměch otci, na posměch lidem a na posměch Bohu, neboť nevěsta volila již dříve, než se shledala s Mikolášem?
Chtěl bych namítnouti, že vedle skutků jsou sliby málo závažné. Je tím, čím se stala, přijměte ji.
Jak ji máme přijmouti, když sama sebe zatracuje, když se nazývá nestoudnicí a fenou?
Praví se, že život je nepřátelský těm, kdož jej odmítají. Markéta je z počtu těch nešťastníků, Markéta je nejnešťastnější, neboť nemá sil, aby mu přitakala, a nemá sil, aby se postavila na odpor. Strach a milost vedou o ni válku. Zmítá jí děs a milování, zmítá a bije ji, jako okeán bije pobřežní skálu. Markéta umře. Markétu sežehlo peklo!
Po dvou dnech hněvu a pohrdání, jemuž se nic nevyrovná, jedna ze služek donesla Markétě šaty a zavolala ji k Lazarovi. Chudinka se oddává naději a vzápětí je opět zděšena, co uslyší? Je Mikoláš v Obořišti? Nepotkalo jej nenadálé neštěstí?
Stojí třesouc se a krev jí zalévá vnitřek hlavy. Slyší šuměti bystřinu zkázy.
"Markéto," praví Lazar, "zavolal jsem tě, abych se otázal, jaké si uložíš pokání; čeho jsi hodna, Markéto?" A dceruška mlčí a po chviličce mlčení odpovídá přirdoušeným hlasem: "Ty máš klíče od všech trestů. Rozkaž mi, co se ti líbí."
"Anděl vyhlazovatel, který má šest rukou a v každé drží tesák, ten anděl má přístup do tvojí duše a bodá ji, až ji ubodá. Kdybys setrvala v mém domě, shoří. Budeš-li choditi mezi poli, úroda ztrouchniví. Pas stádo, a stelné krávy budou zmetati a nepřibude mi telátek. Jsi prokleta, neboť jsi zrušila sliby, které složil tvůj otec. Zrušila jsi slib daný Bohu. Bohu, nešťastnice! Nemám odvahy, abych se díval, jak se propadáš a jak se obracíš v troud a hnis. Táhni mi z očí! Nepřipustím, abys byla v mém domě služkou, která dává píti vepřům. Vezmi své smilné tělo a nes je z domu, jako se nosí mrtvý. Proč ještě stojíš, proč se nehýbáš? Tvoje tvář je tvář zjevence a lítost, kterou předstíráš, přitěžuje můj hněv a ruce mého hněvu. Vyjdi, prostopášnice! Ukládám ti dojíti do kláštera, který jsi zhanobila. Vrhni se na jeho mříž a vykřikuj, mluv o své zradě a pros, aby tě uvrhli do vězení."
Markéta naslouchá a ve vedlejší světnici naslouchají její přátelé. Maličká děťátka nakukují do komnaty hněvu a výmluvy, zvedajíce stanové plátno, jež visí mezi pažením dveří.
Hrome, vše, co je uděláno ze dřeva, shořelo na prach. Všechno je vymláceno, prší do světnice, a my máme přechovávati milostnici žhářovu? Milostnici zbojníka, který obrátil Obořiště v poustku a který zabil pět našich lidí? Dobře jí tak! Ať si jde, ať jde pod šibenici svých miláčků!
Je to sestra vašich manželů, paní. Je to Markéta, nejmladší z Lazarových dětí, táž, kterou jste volávali, aby čtla a zpívala písně!
Vy prachaso zlodějská, vy se věru nemáte proč vynášeti nad tuto hříšnici. Vy posměváčci, vy počestní kapsáři, vy jalůvky zločinu, vy šejdíři, vy směšní herci, kteří strašíte mečem a bojíte se rány, vy duchové z kozy, kteří se ženete na poutníčka a před vojskem popotahujete ze slzavého nosu, vy chcete souditi zbojníky a milenky zbojníků? Nic dál, nic dále! Vyjdi, Markéto! Výš hlavu, výše! Jdi, jako chodívá ta, jež zná cenu svého přítele.