Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Říše Sámova

Když ustával nesmírný pohyb kmenů slovanských a když se skončila dobu stěhování, byl širý kraj od moře Baltického až k Dunaji a od Alp až po roviny ruské osídlen jediným národem skládajícím se z celků menších. Všichni členové tohoto národa mluvili jazyky příbuznými, ale povědomí věcí bratrských sotva mezi nimi doutnalo.
Ten čas byl časem příprav. Byla to doba růstu a kmenové slovanští pronikali ze svých sídel dál a hlouběji. Potom oddělovala je horstva či řeky a žili v osamocení. Žili v prostotě, ale jejich síla se vzmáhala a přibližovala je k moci.
Ve století šestém zapomenuta již byla cesta společná. Upadla v nepaměť a zapomnění, ale odvěký nepokoj a touha bez přestání směřovaly tím řečištěm kročejů.
Podle Dunaje, údolími, kde se čeřil uzounký proud, a dále rovinami, kde se rozléval v nesčetná ramena a kde postávaly jeho vody, soutěskami, po úbočích strání a vposled měkkou a bořící se zemí nížiny, od nepaměti chodili lidé k východu. Řeka je vedla z kraje do kraje. Řeka je vedla z končiny horské až k moři. I kráčeli směrem, kterým voda padá, i směrem protivným, kráčeli z krajiny franské v oblast, kde vládl byzantský mrav, a z velkých nížin kráčeli k Alpám.
Příčina pak, která je poháněla, aby konali podobné cesty, byla nejrůznější. Byl to hlad, byla to touha po kořisti, byly to výpravy válečné a vposled příčina nikoliv nejmenší, to jest ta, která káže lidem, aby získávali zboží cizí za zboží své a opatřovali si tak plodiny, které jim neskýtá jejich země, a dále předměty a všechno, co je vzácné, a co přináší užitek, a co slouží k obohacení. I vyměňovali jedni obilí za kov, kůže nebo jantar a druzí v oplátku za zbraně dávali stáda či střiž.
Tak prací těch, kdo bažili po věcech nebývalých, vyhledán byl každý příhodný brod přes horské přítoky. Tak prací těch lidí vrhány byly kmeny tam, kde se střelo bahnisko. Tak učiněn byl průchod houštinami. Tak vznikla stezka vedoucí ze země franské do krajů východních a druhá, která křižovala směr prvý a vedla z nížiny pádské na sever k řece Moravě a podle ní branou téhož jména vzhůru až k Baltu. Nazývala se pak ta stezka Stezkou jantarovou, neboť sloužila především lidem, kteří nosili drahocenné pěny mořské od břehu baltického do města Říma. Když jantar byl již méně vzácný, a když jeho cena poklesla, změnil se význam cesty severní. Ale i potom chodilo po ní dosti kupců a přemnozí nosičové a přemnozí honci stád jí užívali.
V místě, kde Stezka jantarová protínala Stezku východní, leží pak rovina dlouhá dva dny cesty a široká, co by člověk ušel od rána do večera. Ta rovina sluje Moravské pole. Na severu a na západě uzavírá ji pahorkatina a vidlice řek ji dělí od roviny východní a od roviny jižní. Je úrodná, je žírná. Křižující se cesty skýtaly jí nadto přemnohou výhodu a učinily ji místem bohatství a moci.
Slované, kteří bydlili v končinách Moravského pole, byli ve století šestém pastevci a tu a tam i rolníky. I přiházelo se, že někteří z nich pasouce stáda anebo orajíce snad podle některé Stezky zahlédli přicházející kupce. I běželi k nim a podivovali se nákladu kupeckému a chválili užitečné kusy zboží a s pohrdáním patřili na kusy jiné. Tak seznamovali se s kupci a dávali jim svou zásobu, aby získali kovové hroty k šípům a mohli z jejich měchů píti víno.
Ten vlídný mrav neplatil však mezi Slovany bez výhrady a vždy bylo dosti těch, kdo se vrhali na cizí hloučky, aby je pobili. Užívání meče bylo pak častější a častější, neboť ke končině slovanské se přibližovala válka. Kráčela z východu, šla s kmeny turkotatarskými a Dunaj značil jí cestu.
V první polovině století šestého vytrhli ze svých asijských vlastí Avaři a dali se na pochod v kraje slovanské. Táhli v houfcích, táhli rozptýleni, aby žádná kořist jim neunikla, ale v místech, kde sídliště byla četnější a kde lid vstával k odporu, sráželi se ti jezdcové avarští ve veliký zástup a vítězili i množstvím i divokostí. Byli pak Avaři postavy veliké, vynikali silou a pokud jde o rychlost, nikdo se jim nevyrovnal. Hnali se na koních s tváří schýlenou ke krkům svých zvířat, hnali se podobni mračnu a kožišiny vlály s jejich ramen a oštěp ležel v jejich rukou a křivá šavle i sekera. Když pak nalehli na sídliště slovanská, rozvalili je a zakládajíce oheň pálili všechno, co hoří: chýše, úrodu i les.
A jako byl strašný pochod Avarů, tak bylo strašné i jejich táboření. Sotva udeřil mráz, zastavovala se jízda avarská a na příhodném místě rozbila stany. Potom mužové, ženy i dívky, kterých se Avaři zmocnili, v bídě největší a v otročení musili jim sloužit a býti jim po vůli. Jedni vršili podle tábora val, druzí hrabali pod sněhem píci a hlad a běda a rány byly jim odplatou. Tehdy stékala krev po stehnech žen. Strašná objetí je zraňovala a zuby avarské zůstavovaly stopy na jejich tvářích. I šířil se mezi lidem děs. I povstávali někteří kmenové slovanští a hledajíce smrt bez naděje na vítězství se bouřili.
Tak poroba a strázeň učila muže toužení po životě volném a dále učila je nenávisti. Tak vposled všichni planuli záštím proti Avarům: i ti, kteří byli poraženi, i ti, kdo bez bitev vcházeli v poddanství a o své vůli přijímali jho.
Když se dovršovala míra trápení, žil v Dakii, to jest v zemi, která ležela tam, kde jest dnešní država rumunská, panovník jménem Dobrenta. Ten řečený Dobrenta odepřel platiti desátky ze stád a zvedl proti Avarům válku. I vytáhl chakan avarský, aby poplenil Dakii a zabil Dobrentu. Šel s velikým vojskem, šel z krajiny lysé do krajiny lesnaté, a když vkročil v houštinu, bylo jeho jezdcům bráti se vpřed tak, aby kůň sledoval koně. Tehdy, když stísněna byla jízda avarská a když se nikterak nemohla rozvinout k útoku, vrhl se Dobrentův lid na Avary a strhával je s koní a zabíjel je.
Tak skončila výprava nezdarem a chakan avarský, který se nazýval Bajan, byl přinucen k ústupu. I vrátili se Avaři do opevněného tábora a Bajan vypravil k Dobrentovi posly. Poslové byli pak dva, ale šlo s nimi několik mužů méně výborných a méně zběhlých v umění řeči.
Když stanulo poselstvo avarské před Dobrentou, nesesedlo s koní a nepřijalo pohostinství, které kázal obyčej mezi těmi, kdo rozmlouvali za svůj kmen se staršími kmene druhého. Avaři nesesedli tedy s koní, ale setrvali v sedle a s výše hřebců rozmlouvali s Dobrentou. A bylo v té jejich řeči vybídnutí, aby Dobrenta vydal zadržená stáda a poslal do otroctví tolik mužů slovanských, kolik má stádo kopýtek.
Když poslové domluvili, rozlehl se před chýší Dobrentovou nářek, mužové žehrali na chakanovu zpupnost, a hlas toho žehrání i nářku byl tak mohutný a tak pronikavý, že hřebci avarští se postrašili a jali se pobíhati. Jezdcové nemohli pak zadržeti ani jejich skoků ani jejich vzpínání. I chřestily přezky na postrojích koní a zvonily volné puklice, na nichž zobrazen je úponek, či tvář s rozpjatými křídly, či jelen, který prchá, či pták, jemuž je jméno Noh. I chřestily ozdoby a křivá šavle zvonila o sekeru za těch poskoků.
Tu se přihodilo, že jeden z hřebců zasáhl kopytem člověka Dobrentova a že jej zabil. Potom Dobrenta kázal uchopiti koně za uzdy a přiskočiv, sám vykonal, co řekl: škubal udidlem a způsobil, že z huby hřebcovy stékala krev. Tehdy padl kůň Avarův na bok a posel stěží se vyprostiv jal se u velikém hněvu křičeti a pravil: "Všechna země je stan chakanův. Všichni jsme jeho otroky, ale ty se staneš otrokem mého otroka posledního, který nemá ani zubů, ani pohlaví."
Řka to mluvil ještě zpupněji. Dobrenta zasadil mu tedy ránu a strhnuv jej znovu se sedla utratil ho. Dále rozkázal Dobrenta zahubiti i druhého posla i všechen jejich průvod.
Když se věc donesla Bajanovi, když vládce avarský vyslechl zprávu o smrti dvou bojovníků z nejpřednějších, poručil chystati novou výpravu proti Slovanům dáckým. I napásli jezdcové své hřebce a klisničky, i přibroušeny byly hroty oštěpů a ostří seker. I zvedl se chakan s lože vystlaného vzácnými kožišinami a vyšel ze stanu, který byl uprostřed tábora.
Dvakrát se srazilo jeho vojsko s lidem Dobrentovým, dvakrát bylo chakanovi konati dalekou výpravu, ale Slovany dácké nepokořil.
Záhy po nezdařené výpravě stalo se, že i západní kmenové slovanští povstali proti Avarům. Přepadali je, bili oddíly menší i veliké a moc chakanova ustupovala. Tu bylo zřítí, že ta moc i vláda jeho nikdy se nestala vládou pravou a že neproměnila ani zvyk ani mrav ani obyčej slovanský, ani rod.
Chakan a jeho divocí jezdci, loupíce a stínajíce, šli z kraje do kraje, ale ti, kdo v lesích našli svou spásu, a ti, kdo prchli z otroctví, a ti, kdo po kratičké porobě zůstaveni byli na starých místech, ti všichni budovali poznovu svá sídliště a dále živi byli. Tak vedle bědných otroků zůstali kmenové, jejichž svoboda byla porušována jen čas od času, a dále opět jiní, jejichž zem byla jen jedenkráte zloupena, a vposled ti, kdo dobře vyvázli a sotva mohli zahlédnouti hřívu avarského hřebce. Tak tomu snad bylo na horní Moravě a v Čechách, kde les a horstvo bránilo Avarům vniknouti do země.
Když vstával duch odboje, plynula snad padesátá léta od času prvých nájezdů, a jako tomu bylo za vpádu hunského v zemi franské, tak i v zemích slovanských mísila se krev uchvatitelů s krví porobených a žila v pokolení, jež se bouřilo. Tehdy, roku 603, zemřel chakan Bajan. Tou smrtí otřásla se moc avarská až po svůj základ. Odtud ještě rychleji odvíjela se nit s vřeténka sudby a roku 620 všechny země, jež moc avarská třebas jen podle jména držela, vstaly proti utiskovatelům. Potom ustupovali Avaři ze všech koutů země a lid slovanský číhal v zálohách, aby zjímal jejich hloučky a mohl je prodati do otroctví.
I stalo se, že v tu dobu žil v zemi franské kupec jménem Samo. Byl to muž jasného rozumu a povahy jaré a zářící. Jeho smích vzbuzoval radost, jeho řeč souhlas a skutky víru, že věci, kterých se dotýká, a jimž vtiskuje svůj pořádek, dobře řízeny jsou.
Ten muž byl tedy kupcem a jako chodívají kupci, bral se i on z kraje do kraje a vozil zboží z končiny jedné v končinu druhou. Měl pak ve svých vacích a pod kříži provazů věci nadmíru vzácné. Aby je dobře střehl, provázeli ho zbrojenci a houfy otroků.
Jednou šel Samo po Stezce východní, která vedla z Austrasie, a doraziv na křižovatku, to jest v místa, kde Stezka jantarová prvou stezku protíná, chtěl se dáti nikoliv již na východ, ale k jihu. Kráčel do Itálie a chtěl rozmnožit svůj průvod o nové otroky. I zastavil se na vyznačeném místě a čekal, až jiní kupci se shromáždí a až se k nim připojí někdo z bojovníků, komu se lstí nebo bojem podařilo jmouti jezdce avarské. Avaři byli totiž velmi vyhledávanými otroky. Slynuli silou a v městech lombardských byla jim z té příčiny přiznána vyšší cena než slabému lidu africkému nebo Syřanům.
Tak tedy Samo čekal. U veselé kratochvíli trávil čas ve stanech se svým služebnictvem a zatím přicházeli kupci méně vznešení. Rozbili stany opodál kupce franského a šli se mu poklonit. I byl tábor uspořádán tak, aby Samo ležel za hromadou svého zboží a před ní aby ležely stráže a před nimi opět otroci. Podobný pořádek byl zachováván i v bocích i v týle. Dále od tábora Samova, ale v témž sledu, rozložili se kupci menší.
Když uplynul čas čekání, a když se sešel hojný počet kupců i těch, kdo přiváděli jaté Avary, chodili kupci mimo zajatce a oceňovali jejich postavy a pevnou stavbu kostí. Tu bylo zříti (když některý kupec ukázal na jejich hruď, či když je udeřil po rameni), jak Avaři neochotně vystupují z hloučku. Strach vraštil jejich čelo, nenávist svírala jejich čelisti a konopný provaz spojující kotníky jejich nohou se napínal jejich zlostným krokem a opět se vlnil jako had.
V té směsici lidí, oděných i nahých, blýskala se pak kopí zbrojné družiny a Samův pobitý opasek. Kupec přecházel sem a tam, ale nebylo slyšet co mluví, neboť ze shromaždiště vzcházel hluk. Dobytek pořvával, cinkaly uzdy avarské, cinkala udidla a šavle jednobřitké, jež byly uvázány na straně sedel. Jedni přenášeli ta sedla a vrhali je k zboží otrockému a druzí napínali kůže a opět třetí křičíce odměřovali sůl a dobré řetízky a látky.
Tou vřavou chodil tedy s místa na místo Samo. Prsty pravice probíral se ve vousaté bradě a ruku druhou měl zasunutu za opasek. Tak chodil, tak přecházel a udílel rozkazy sluhům a rozmlouval s muži slovanskými, neboť jejich řeč nebyla mu zcela neznáma. Když se pak Samo smál, otroci a lidé z průvodu zbrojného i lidé slovanští ohlíželi se za ním a podivovali se, jak zvolna kráčí a jak se pochechtává.
Zatím z končiny dolních rovin blížili se k táboru kupeckému avarští jezdcové. Bylo jim poznovu dopřáno vítězství v jakési bitvě při ústí řeky Váhu a hnali se za novou kořistí. Hnali se podle řeky, táhli úžinou, kterou svírá skála s proudem a znenadání vpadli k soutoku Moravy a Dunaje.
Když tam dorazili, nastával soumrak a schylovalo se k dešti. Mračno viselo nad plochou krajinou a povětří bylo dusné, neboť po řadu dní pražilo slunce. A jako se stává v podobný čas navečerní, že s hebounkým větříkem přicházejí daleké zvuky, a jako se stává, že před bouřkou bývají poslechy slyšitelné na velikou vzdálenost, přihodilo se, že i v ten den nájezdu houkání avarské neslo se před jezdci a padlo do tábora kupeckého. I slyšeli je Slované, i zbrojný průvod, i Samo.
Chtějíce udeřit na Moravské pole musili Avaři překročiti řeku. Bylo jim tedy hledati brod ležící vysoko proti proudu a ztráceli čas.
Zatím Samo mluvil k zbrojné družině a řekl k Slovanům: "Snadninko se ubráním a vítězství a veliká kořist bude dána i vám, když setrváte. Dojdete pomsty, když se mnou zvednete zbraň. Dojdete pomsty a vaše kořist bude těžší než košíky, které přenášejí otroci."
Slované odpověděli, že učiní podle jeho vůle. Samo zavedl je tedy v mlází, které rostlo na pokraji místa prázdného, a rozkázal, aby se tam ukryli. Dále pak rozkázal, aby každý vyňal šípy a stíhal jimi jezdce avarské, až budou páditi tou prázdnou uličkou. Vposled řekl Samo, kdy mají Slované vystoupiti ze zálohy. Bylo stanoveno, aby udeřili v týl nepřátel ve chvíli, kdy se Avaři střetnou s řadou zbrojenců.
Řka to rozkázal Samo dáti Slovanům meče dobře ukuté. Potom se obrátil k družině a určil jí pořádek vojenský a vrhl otroky před tu družinu. Když bylo všechno vykonáno, položil Samo ucho k zemi a naslouchal dunění kopyt. I podobalo se, že Avaři přicházejíce od horního brodu, nemohou se nikterak přiblížiti k táboru než právě prostranstvím, po jehož stranách rostlo vrbové proutí a v němž leželi Slované. Ta dobře uvážená věc se potom stala.
I vpadli Avaři do uličky a přemnoho šípů uvízlo v jejich krcích. I vpadli na hromady otroků, vpadli na hradby těl a otroci ve strachu o svůj život se chápali udidel a zadrželi jejich koně. Tak zlomena byla prudkost útoku. Potom zasáhla řada zbrojná a Avaři byli pobíjeni. Byli vražděni se strany prsou i týlu. Byli poraženi.
Po vítězství rozdělil Samo velikou kořist mezi bojovníky slovanské a podržel je v táboře. Tehdy přicházeli k němu noví a noví mužové a počet jejich stále vzrůstal. Spěchali sem ti, kdo hledali záštitu, a dále ti, kdo měli příliš nějakého zboží a chtěli je směniti za zboží jiné, a za těmi se opět táhli cizí kupci. Protože pak Samo držel přechody a bděl, aby cesta byla bezpečná, platili mu ti kupci desátek. I měl Samo prospěch ze Stezky jantarové i ze Stezky východní a nespěchal s odchodem a setrvával v kraji, v němž se mu líbilo. Setrval měsíc, setrval rok a zatím popřáno mu bylo nového vítězství nad Avary. Potom zřídil vojsko a učiněn byl knížetem slovanským. I napadal sám Avary a štěstí válečné jej neopouštělo. Tak vzkvétala slovanská země. Tak plynulo bohatství v tu zemi a tak se stala mocnou.
V té době poraženi byli Avaři císařem byzantským. Vojsko křesťanské střetlo se s divokými jezdci před branami cařihradskými a zastavilo útok a rozptýlilo Avary a způsobilo jim porážku tak nesmírnou, že ani lidé nejstarší nemohli ji k ničemu připodobniti. I vznikly písně o skvoucím vojsku a chválen byl císař, s nímž jde úleva a pomoc. Ty písně a ta pověst rozšířily se pak po zemích slovanských. Byl to zpěv o caru východním. Byly to pověsti oslavující město přispění: jeho hradby, jeho sílu i zvláštní dovednost, kterou lze získati buď dlouhou prací anebo darem.
A vypravovalo se, že komu bude poskytnut ten dar, stane se moudrým jako stařec a bude znáti věci skryté obratnost, které je potřebí, aby muž dobře vytepával ozdoby a žena dobře tkala. Dále se vypravovalo, že podobná moudrost a podobné dovednosti uloženy jsou v znacích a písmenkách, jež znějí jako hlas. Tak v mysl kmenů slovanských vnikalo vědomí o moudrosti a slávě Byzance. Protože byl pak Samo cizinec a protože byl moudrý a protože jej provázela sláva, a protože je snadničké spojovati věc jednu s věcí druhou, věřili přemnozí lidé, že kníže přišel z města Cařihradu.
Ale zvěst tak málo jistá křížila se s vypravováním jiným, neboť dosti bylo těch, kdo znali směr Samovy pouti. Ti pak se přeli pravíce: "Samo je vznešený muž z franské země. Býval kupcem, chodil po všech cestách, ale pravá jeho cesta je cesta západní."
I odporovala si vypravování a současně se skládala postihujíce počátek i konec stezky, která jde podle Dunaje. Podobná řeč splétala pravdu s nepravdou a přece skrze tento zmatek vešly ve známost dálky byzantské i západ. Zdálo se, že se přiblížily a že se setkávají ve středu země Samovy.
Když tedy v bitvě u Cařihradu byli Avaři oslabeni a když novými vítězstvími a pořádkem zmohutněla říše Samova, osvobodili se ze jha avarského i Slované chorvatští a alpští. V Dakii učinil konec panství chakanovu Kuvrat a tak všechny země slovanské byly prosty nepřátel.
Ale na západě, v říši, která se zvala Austrasie, panoval král jménem Dagobert a ten věřil, že země, kterými dlouho přecházela válka, budou zesláblé, a že se jich lehounce zmocní, Zchystal tedy vojsko a hotovil se vpadnouti na území Samovo.
Dagobert skončil přípravy k válce na jaře. Tehdy brala se právě jakási kupecká družina z Frank k Moravskému poli. Šla cestou bezpečnou, nedbala pranic opatrnosti a zamířila hlouběji do země k sídlištím slovanským. I dal kupec složiti břemena se soumarských hřbetů a poručil chřestiti kusy, které byly z kovu, a roztřásti ty, které byly utkány. Činil to před slovanskými muži, ale ti mužové byli bojovníci a vrhli se na kupce a zabili jeho družinu. Potom pobrali zboží. Kupec vyvázl jen zázrakem. I šel ke králi Dagobertovi a plakal před ním a v pláči jej prosil, aby mu získal právo. Král slíbil, že tak učiní, a poslal posla Sicharia ke knížeti Samovi.
Sicharius byl pak člověk znalý jazyka slovanského a vynikal obratností. Jedna ctnost byla mu však zcela odepřena a ta ctnost se nazývá zdrženlivostí.
Přišed do hradiště Samova, jal se Sicharius mluviti povýšeně a v tu chvíli chtěl jednati s knížetem. Ale Samo prostřednictvím svých sluhů se otázal, odkud Sicharius jde, proč přichází, a jak je oděn.
Tu sluhové odpověděli: "Přichází od Dagoberta, žádá náhradu za loupež a je oděn jako Frank a mluví jako Frank."
Tehdy řekl Samo: "Nechť mluví s Franky Frankové."
Řka to opíral si bradu o dlaň a smál se zíraje, jak sluhové odhánějí posla a jak mu ukazují cestu.
Sicharius nebyl však obratný nadarmo. Odešel jen, aby si opatřil slovanský oděv. Získal to, čeho si přál, lstí a jinou lstí se mu podařilo stanouti vposled před knížetem. Tu jal se mluviti a osloviv nedbale Sama, řekl: "Král a pán Dagobert si žádá, abys nahradil škodu, která se stala kupci!"
Samo poslouchal a nořil prsty do své brady. Zdálo se, že je rozveselen.
"Sicharie," řekl, když posel umlkl. "Nahradím kupci zboží i rány a nadto mu dám meč zlacený v ohni, ale Dagobert učiní, jako činím já, a nahradí mým kupcům všechno, co jim bylo uloupeno na území íránském." Sicharius dal prý na to přímé vybídnutí potměšilou odpověď, a když se mu Samo vysmíval, upadl do hněvu a lál a hrozil a byl tak zpupný, že se dopustil urážek.
Tu Samo pokynul sluhům, a když předstoupili, řekl: "Vezměte posla a zaneste jej až k valu a tam jej pohoďte do trávy!"
Sluhové učinili to s radostí.
Když Dagobert zvěděl, že vyjednáváním pranic nezmůže, vytrhl proti Samovi vojensky. Bral se třemi proudy. Alamani, které vedl vévoda Chrodobert, tvořili proud prvý. Ve vojsku druhém byli Bavoři. Ve třetím stál Dagobert a s ním stálo přemnoho lidu franského i mnoho žoldnéřů langobardských, které král najal v Itálii.
Na počátku podařilo se žoldnéřům langobardským a Alamanům zvítězit v menších potyčkách, ale hlavní voj králův narazil již blízko pomezí Samovy říše na tvrdé hradisko, jemuž bylo jméno Vogastisburk. To hradisko Dagobert oblehl, ale kníže vyšel s vojskem před valy a svedl bitvu, která trvala tři dny. Tehdy byl král poražen. Utrpěl přetěžké ztráty a zanechav Slovanům celý tábor se stany i s hojnými zásobami spasil se útěkem.
Zvítěziv tak rozhodně neoddal se Samo nečinnosti, ale najížděl až do Durynska. Jeho síla vzrůstala a vliv králův byl menší a menší. I vytrhl se srbský kníže Drevan z poddanosti íránské a podrobil se moci Samově. Potom sahala říše Samova daleko za hranice Čech.
Zatím pomýšlel Dagobert na odvetu. Sbíral vojsko, chystal se k výpravě, ale ustavičné vpády slovanské bránily mu v soustřeďování sil a nutily jej k potyčkám a připravovaly mu řadu drobných porážek. V té tísni nabídli se králi Sasové: slibovali mu, že za slevení platů budou státi proti nájezdům na říšské hranici. Král to nabídnutí přijal a Sasové uvázali se v službu. Jejich místo bylo v horách na českém pomezí. Zřídili tam záseky a stráže, ale vojsko Samovo nadále procházelo těmi strážemi. Když se pak tíseň ještě zvětšila, zřekl se Dagobert části království. Postoupil ji Sigibertovi v dobré víře, že se mu podaří to, co se nepodařilo Sasům. Ale ani Sigibert neměl proti vojům Samovým úspěchu a nedovedl zastavit jejich krok.
Když bylo s Franky nejhůře, vyvstal proti Samovi Radulf, vévoda durynský, a tomu vévodovi propůjčeno bylo štěstí válečné. Dobyl jakéhosi vítězství a vypudil Slovany z íránské země. Dříve však než ze skutku mohl vzejíti větší prospěch, znesvářil se Radulf s rádci Sigibertovými a prohlásiv se ve svém vévodství svrchovaným pánem, hledal Samovu přízeň. Tak se kníže slovanský stal oporou vévody durynského.
Odtud říše Samova trvala bez válek až po samu smrt knížete. Když se naplnil třicátý pátý rok jeho vlády, bylo mu zemříti. Skonal na vrcholku štěstí a lid jej oplakával. Lid jej náviděl, neboť Samo byl člověk milovný života a po všechen čas obracel svou hojnou moc jen ve světlou stránku.
Ke konci příběhu se připomíná a dobrými důvody dokládá, že tak jako byl Samo milován, tak lásku oplácel. Zalíbilo se mu žíti s lidem slovanským. Stal se svým srdcem Slovanem a nová domovina byla mu nejdražší.
Když zemřel, bylo jeho dítek 37. Z toho počtu připadá 22 na syny a 15 na dcery. Všichni pak zplozeni jsou s dvanácti ženami.